o zaplacení 9 690 500 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 039 390 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 3. 2023 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, v které žalobce požadoval zaplacení 8 651 110 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 3. 2023 do zaplacení (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 262 238 Kč, do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce (výrok III.), a rozhodl, že po právní moci rozsudku bude žalobci z účtu soudu vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč (výrok IV.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 9 690 500 Kč s příslušenstvím, jako náhrady různých typů nemajetkových újem, které mu vznikly v souvislosti s trestním řízením vedeným u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Částka 3 000 000 Kč představovala náhradu za újmu způsobenou specifickými negativními okolnostmi trestního řízení, částka 1 690 500 Kč náhradu za újmy způsobenou nutností vynaložení úsilí žalobce na svoji obhajobu, částka 3 000 000 Kč náhradu za újmu způsobenou mediální dehonestací žalobce a částka 2 000 000 Kč náhradu za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že dne 26. 3. 2012 došlo [orgán] oznámení advokáta [tituly před jménem] [jméno FO] o podezření na spáchání trestného činu v souvislosti s obchodem s [surovina], kterého se mohli dopustit [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], popř. další osoby. Dne 26. 4. 2012 byly zahájeny úkony trestního řízení v souvislosti s podezřením na spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se v souvislosti s fiktivním obchodem s [surovina], čímž byla způsobena škoda společnosti [právnická osoba]. (dále jen „[právnická osoba]“), mohli dopustit [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Dne 20. 7. 2012 podával [jméno FO] vysvětlení a mj. popisoval faktické zapojení žalobce do obchodu s [surovina]. Dne 16. 1. 2013 došlo [orgán] oznámení [právnická osoba] (dále jen „[právnická osoba]“) o podezření na spáchání trestného činu s tím, že společnosti [právnická osoba] poskytl prostřednictvím advokátní úschovy zajišťované žalobcem půjčku 11 mil. Kč na obchod s [surovina], půjčka však nebyla vrácena a zřejmě nebyl ani nakoupen žádný [surovina]. Dne 15. 4. 2013 byly zahájeny úkony trestního řízení v souvislosti s podezřením na spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se v souvislosti s obchodem s [surovina] a [surovina] mohli dopustit [jméno FO], [jméno FO], žalobce (jako právní zástupce [právnická osoba]) a [jméno FO]. K návrhu státního zástupce MSZ [adresa] vydal Obvodní soud pro [adresa] dne 6. 12. 2013 příkaz k provedení domovních prohlídek v bytech družky žalobce [tituly před jménem][jméno FO] s tím, že by se zde mohly nacházet vylákané prostředky či doklady o tom, kde se takové prostředky nacházejí, anebo další cennosti, zlato, šperky, které by mohly být výnosem z trestné činnosti. Prohlídka v bytě užívaném žalobcem a jeho rodinou byla provedena dne 12. 12. 2013, bylo vydáno [počet] ks [Předmět]. Prohlídka v bytě užívaném matkou žalobce byla provedena dne 12. 12. 2013, nebyly vydány, ani odňaty žádné věci.

4. Soud I. stupně dále ze spisu Městského soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka], zjistil, že usnesením [orgán] [orgán] ze dne 13. 12. 2013, které bylo doručeno žalobci dne 16. 12. 2013, bylo zahájeno trestní stíhání ([jméno FO], žalobce, [jméno FO] a [jméno FO] pro spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v souvislosti s fiktivním obchodem s [surovina], čímž měla být [právnická osoba] způsobena škoda nejméně 1 395 001 963 Kč (žalobce se měl této trestné činnosti dopustit jako [funkce] [právnická osoba] a současně jako osoba poskytující [právnická osoba], potažmo [jméno FO], právní služby, resp. součinnost, (II.) [jméno FO] a [jméno FO] pro spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v souvislosti s fiktivním obchodem s [surovina] a [surovina], čímž měla být [Anonymizováno] způsobena škoda nejméně 290 049 000 Kč, (III.) žalobce a [jméno FO] pro spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v souvislosti s vylákáním půjčky na fiktivní obchod s [surovina], čímž měla být [právnická osoba] způsobena škoda nejméně 11 000 000 Kč. Spis byl předložen MSZ [adresa] dne 7. 1. 2016, obžaloba byla k Městskému soudu v [adresa] podána dne 9. 2. 2016. Po 16 hlavních líčeních byl dne 25. 1. 2017 vyhlášen rozsudek, kterým byli [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] uznáni vinnými podle obžaloby. Žalobce byl stran skutku I. obžaloby zproštěn podle § 226 písm. c) tr. ř., stran skutku III. obžaloby byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a byly mu uloženy trest odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 3 let, a přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dne 16. 5. 2017 byl spis s odvoláními předložen Vrchnímu soudu v [adresa], který při druhém veřejném zasedání dne 9. 11. 2017 zrušil rozsudek Městského soudu v [adresa] ve všech výrocích týkajících se žalobce a věc ohledně žalobce vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Po dvou hlavních líčeních vyhlásil Městský soud v [adresa] dne 15. 6. 2018 rozsudek, kterým byl žalobce stran skutku I. obžaloby zproštěn podle § 226 písm. c) tr. ř. a stran skutku III. obžaloby uznán vinným ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle 221 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a byly mu uloženy trest odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 3 let, a přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Spis byl dne 25. 9. 2018 předložen s odvoláními Vrchnímu soudu v [adresa], který dne 31. 5. 2019 napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně. Po třech hlavních líčeních vyhlásil Městský soud v [adresa] dne 15. 6. 2020 rozsudek, kterým byl žalobce stran skutku I. obžaloby zproštěn podle § 226 písm. c) tr. ř. a stran skutku III. obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř. Spis byl dne 12. 1. 2021 předložen Vrchnímu soudu v [adresa], který dne 24. 3. 2021 napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu I. stupně a současně nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Po 14 hlavních líčeních vyhlásil Městský soud v [adresa] dne 25. 3. 2022 rozsudek, kterým byl žalobce stran skutků I. a III. zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. Usnesením ze dne 25. 7. 2022 vzal soud na vědomí zpětvzetí odvolání MSZ [adresa] a žalobce a téhož dne bylo na rozsudku vyznačeno nabytí právní moci ke dni 25. 7. 2022.

5. Soud I. stupně měl za zjištěné, že žalobce je od 1. 9. 2001 advokátem. Žalobce v daňových přiznáních vykázal v roce 2013 příjmy ve výši 405 750 Kč a skutečné výdaje ve výši 278 288 Kč, v roce 2014 příjmy ve výši 235 101 Kč a skutečné výdaje ve výši 188 602 Kč, v roce 2015 příjmy ve výši 147 100 Kč a skutečné výdaje ve výši[Anonymizováno]103 959 Kč, v roce 2016 příjmy ve výši 18 000 Kč a skutečné výdaje ve výši 57 945 Kč, v roce 2017 příjmy ve výši 0 Kč a skutečné výdaje ve výši 41 092 Kč, v roce 2018 příjmy ve výši 34 600 Kč a skutečné výdaje ve výši 77 630 Kč, v roce 2019 příjmy ve výši 688 000 Kč a paušální výdaje ve výši 275 200 Kč, v roce 2020 příjmy ve výši 1 013 750 Kč a paušální výdaje ve výši 405 500 Kč, v roce 2021 příjmy ve výši 713 430 Kč a paušální výdaje ve výši 285 372 Kč. Žalobce dne 1. 1. 2023 písemně uznal dluh vůči své matce [jméno FO] v celkové výši 806 782 Kč z titulu zápůjček poskytnutých v letech 2017 až 2022 formou přímých plateb závazků a dluhů žalobce na bankovní účty jeho věřitelů nebo vybíraných v hotovosti se stejným účelem.

6. Soud I. stupně vyšel dále ze zjištění, že žalobce oznámil dne 23. 12. 2013 [orgán] (dále i jen „[orgán]“) zahájení svého trestního stíhání, na základě čehož [orgán] zahájila řízení o možnosti pozastavení výkonu advokacie žalobcem, což žalobci oznámila dne 28. 1. 2014. Žalobce [orgán] zasílal průběžné informace o vývoji svého trestního stíhání, poukazoval na nestandardní postupy, manipulace, ovlivňování, korupci a uváděl, že dne 15. 3. 2016 uspořádal tiskovou konferenci, na které novinářkou veřejnost informoval o okolnostech svého trestního stíhání. Představenstvo [orgán] rozhodlo, že se žalobci výkon advokacie nepozastavuje. Dne 28. 2. 2017 byla na žalobce na podkladě stížnosti [jméno FO] podána kárná žaloba pro porušení povinností advokáta v souvislosti s vedením advokátních úschov. Dne 23. 5. 2023 byl žalobce kárné žaloby zproštěn.

7. Soud I. stupně též zjistil, že žalobce a [jméno FO] mají dceru [jméno FO], narozenou dne [datum], a [jméno FO], narozenou dne [datum]. [jméno FO] byla v době od [datum] do [datum] hospitalizována na Klinice [název] [právnická osoba] poté, co před měsícem prodělala akutní gastroenteritidu, v poslednímu týdnu začala častěji močit, je unavená, vyhublá, a byl u ní diagnostikován diabetes mellitus 1. typu (prvozáchyt) a byla ji nasazena inzulinoterapie. Při vyšetření na [právnická osoba] dne 21. 12. 2023 byly u [jméno FO] konstatovány diabetes mellitus 1. typu bez komplikací (na inzulinových perech, počátek v červnu 2015 s typickými příznaky po rotavirové infekci), esenciální (primární) hypertenze, obezita způsobená nadměrným příjmem kalorií. Žalobce byl dne 23. 5. 2022 vyšetřen na [právnická osoba] a u žalobce byly konstatovány jiné poruchy metabolizmu lipoproteinů, obezita, esenciální (primární) hypertenze, ureterolithiáza vpravo.

8. Soud I. stupně zjistil z internetových článků ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], že trestní řízení bylo předmětem rozsáhlé medializace. Bylo popisováno podvodné obchodování s [surovina], [surovina] a [surovina] na principu letadla, způsobení škody [právnická osoba], se kterou je spojován [jméno FO], ve výši 1,8 mld. Kč, kdy peníze se nepodařilo nalézt. Byla zmiňována jména všech čtyř obžalovaných, stran žalobce, který byl v článcích zachycen na fotografiích či vložených videích, bylo uváděno, že je advokátem. Bylo též zmiňováno, že [jméno FO] a [jméno FO] byli již pro obdobnou činnost, kterou byla způsobena škoda společnosti [jméno FO], dříve odsouzeni. V následných článcích bylo uváděno, že případ (stejně jako i ostatní trestní věci) byl odebrán [tituly před jménem] [jméno FO], a to po zásahu [orgán] v souvislosti s únikem informací z trestních kauz. Následně bylo rozsáhle informováno o prvním rozsudku Městského soudu v [adresa], nepravomocném odsouzení [jméno FO] a [jméno FO], zproštění žalobce obžaloby z podvodů, ale jeho nepravomocné odsouzení za porušování povinností při správě cizího majetku z nedbalosti, proti čemuž se žalobce na místě odvolal. Dále bylo rozsáhle informováno o prvním rozsudku Vrchního soudu v [adresa], o pravomocném odsouzení [jméno FO] a [jméno FO] a o vrácení věci žalobce k novému řízení. Zmiňováno bylo i tvrzení žalobce o praní špinavých peněz z tunelování [právnická osoba] (dále jen „[právnická osoba]“) a informace o hrozící arbitráži ze strany [právnická osoba]. Články referovaly o veřejném projednávání věci a vyjma citace vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO] stran zmizelých prostředků „[článek] a citací předsedkyň senátů Městského soudu v [adresa] a Vrchního soudu v [adresa] z odůvodňování prvních rozsudků neobsahují žádné vyjádření orgánů činných v trestním řízení. Články jsou stále dohledatelné na internetu.

9. Soud I. stupně nakonec vyslechl žalobce a svědky [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] k vlivům trestního stíhání na život žalobce.

10. Na podkladě těchto podstatných skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 5, § 8 odst. 1, § 13, § 14, § 15, § 31a, § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen „OdpŠk“), která zároveň citoval, že žaloba je částečně důvodná.

11. Nejprve se soud I. stupně zabýval nárokem žalobce na náhradu nemajetkové újmy za délku trestního řízení ve výši 2 000 000 Kč, které ve vztahu k žalobci trvalo 8 let a 7 měsíců. Řízení bylo podle soudu I. stupně výrazně složité po stránce skutkové, procesní složitost byla extrémní, z hlediska právního posouzení se nejednalo o nijak neobvyklou trestnou činnost. Byť v řízení nedocházelo k nedůvodným průtahům, přičetl soud I. stupně k tíži státu zcela nedostatečné zpracování věci v přípravném řízení a justiční ping-pong mezi Městským soudem v [adresa] a Vrchním soudem v [adresa]. Žalobce svým postupem k délce řízení nijak nepřispěl. Význam předmětu trestního řízení pro žalobce hodnotil soud I. stupně jako výrazně zvýšený. Po zhodnocení uvedených hledisek dospěl soud I. stupně k závěru, že délku řízení nelze považovat za dobu přiměřenou, a že tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Uvedený nesprávný úřední postup byl způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu, kdy vznik takové újmy představované stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován, se předpokládá. Žádné skutečnosti, které by uvedenou domněnku měly vyvrátit, žalovaná v řízení neuvedla.

12. Soud I. stupně pak měl za to, že za nemajetkovou újmu je namístě poskytnout zadostiučinění v penězích, když pouhé konstatování porušení práva se s ohledem na celkovou dobu řízení a trvání stavu nejistoty nejeví jako přiměřené a dostačující. Při stanovení výše tohoto zadostiučinění vyšel soud I. stupně ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále i jen „Stanovisko“). Soud I. stupně uvedl, že by v rámci rozpětí uvedeného ve Stanovisku považoval za přiměřenou částku 17 500 Kč za jeden rok řízení. Částky v něm stanovené, tj. 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, však již soud I. stupně nepovažoval za odpovídající poměrům v České republice, proto je navýšil o 50 % na částky 22 500 Kč až 30 000 Kč za rok řízení. S ohledem na závěr o nutnosti vycházet z částky již nikoliv na spodní hranici tohoto rozpětí pak soud I. stupně považoval za přiměřenou částku 26 250 Kč (17 500 Kč x 1,5) za rok řízení, resp. částku 2 187,50 Kč za 1 měsíc řízení, redukovanou na ½ za první dva roky trvání řízení.

13. Základní částku zadostiučinění ve výši 199 062,50 soud I. stupně snížil o 70 % z důvodu složitosti věci (60 % za skutkovou a procesní složitost a 10 % za stupně soudní soustavy). Z důvodu postupu orgánů státu v řízení zvýšil soud I. stupně základní částku o 35 %. Z hlediska přispění žalobce k délce řízení soud I. stupně základní částku nijak nemodifikoval. Z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce soud I. stupně základní částku rovněž nijak nemodifikoval, když žalobce se současně domáhá náhrady nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání, a nelze tak stejnou skutečnost zohledňovat/odškodňovat dvakrát. Soud I. stupně tak považoval za důvodný požadavek žalobce na poskytnutí zadostiučinění ve výši 129 390 Kč. Jelikož žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení dosud ničeho od žalované neobdržel, shledal soud I. stupně žalobu důvodnou do částky 129 390 Kč a ve zbylém požadavku na zaplacení částky 1 870 610 Kč ji jako nedůvodnou zamítl.

14. Dále se soud I. stupně zabýval nemajetkovou újmou způsobenou žalobci trestním stíháním v celkové výši 7 690 500 Kč. Uvedl, že žalobcem uváděné skutečnosti členěné do dalších třech okruhů (újma způsobená specifickými negativními okolnostmi trestního řízení, újma způsobená nutností vynaložení úsilí žalobce na svoji obhajobu a újma způsobená mediální dehonestací žalobce), za které požadoval tři samostatná zadostiučinění, posoudil „jen“ jako okolnosti důležité pro posouzení rozsahu a intenzity vzniklé nemajetkové újmy a pro určení formy a případně výše zadostiučinění.

15. Soud I. stupně se při posuzování nemajetkové újmy a stanovení formy či výše zadostiučinění zabýval povahou trestní věci, délkou trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Žalobce byl stíhán pro dva skutky kvalifikované jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za které mu hrozilo uložení trestu odnětí svobody na 5 až 10 let, a to nepodmíněného s ohledem na jeho dosavadní bezúhonnost. Jednalo se o majetkovou trestnou činnost, kterou měla být způsobena škoda ve výši cca 1,8 mld. Kč, což podstatně zvyšovalo společenské odsouzení. Na žalobce muselo trestní stíhání působit intenzivněji než na osobu, která se do střetu s orgány činnými v trestním řízení dostává opakovaně či dokonce pravidelně. Žalobci též vedle trestu odnětí svobody hrozilo uložení povinnosti k náhradě škody ve výši cca 1,8 mld. Kč. Žalobce byl obžaloby zproštěn až na čtvrtý pokus, v mezidobí byl i dvakrát nepravomocně odsouzen, byť pro podstatně mírnější trestný čin, než pro který byl stíhán, a byl mu uložen „jen“ podmíněný trest odnětí svobody. Dobu 8 let a 7 měsíců, po které předmětné trestní stíhání trvalo a po kterou mohlo na žalobce negativně působit, označil soud I. stupně za objektivně dlouhou, a délku trestního stíhání tak považoval za kritérium, které intenzitu nemajetkové újmy zvyšuje.

16. Soud I. stupně neshledal, že by trestní stíhání mělo být vůči žalobci zahájeno svévolně či šikanózně. Ke stíhaným skutkům skutečně došlo, tyto naplňovaly znaky skutkové podstaty trestného činu ([jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] za ně byli odsouzeni a potrestáni), ale nebylo prokázáno, že by i žalobce spáchal trestné činy, přestože v činnostech kolem předmětných obchodů figuroval. K tíži státu však soud I. stupně přičetl, že orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení tvrdošíjně odmítaly přihlédnout k obhajobě žalobce a obstarávat i důkazy v jeho prospěch a žalobce tak musel vyvinout extrémní úsilí k prokazování své neviny.[Anonymizováno]Soud I. stupně nepřisvědčil tvrzením žalobce o nerovném přístupu stran prohlídek, když domovní prohlídky nebyly provedeny jen v bytech užívaných žalobcem a jeho matkou, ale byly prohlíženy i prostory společností [jméno FO]. Soud I. stupně nepřihlédl k žalobcem tvrzenému ovlivnění řízení [tituly před jménem] [jméno FO], když žalobce ani netvrdil, že by [tituly před jménem] [jméno FO] byla stíhána za činnost v posuzovaném řízení. Námitky vůči její osobě založené na stejných tvrzeních jako v nyní projednávané věci žalobce podával opakovaně v průběhu posuzovaného řízení a nebyly shledány důvodnými. Za bezpředmětné považoval soud I. stupně zabývat se tvrzeními o vydírání žalobce, resp. o nabídce zastavení trestního stíhání za úplatu ve výši 320 mil. Kč, když takovou „nabídku“ měla učinit [právnická osoba], resp. její prostředník, za což nemůže odpovídat žalovaná. Obdobné platí pro tvrzení o instalaci odposlechů či sledování žalobce, když ani nebylo tvrzeno, že by se tak stalo ze strany státu, a ve spisu posuzovaného řízení nejsou o takových operativních úkonech žádné záznamy. Stejné závěry platí i pro tvrzení o napadení bratra žalobce v jeho domě, když opět nebyla ani tvrzena spojitost se žalovanou.

17. Pokud jde o dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, pak byly prokázány obecné dopady spojené většinou s každým trestním stíháním, tj. psychická zátěž, stres, nervozita, pocit nejistoty, obavy z odsouzení. Soud I. stupně měl za to, že u žalobce se jednalo o dopady vysoké intenzity. Žalobce si při odbourávání stresu vypomáhal zvýšenou konzumací jídla a alkoholu, v důsledku čehož u něho došlo k rozvoji obezity. Měl problémy se spaním, projevovaly se u něho depresivní stavy, se kterými se ale nikde neléčil. U žalobce se objevily i další zdravotní problémy, a to zvýšený krevní tlak a ledvinové kameny, a byť u těchto zdravotních komplikací nebyla prokázána přímá příčinná souvislost s trestním stíháním, přesto je podle soudu I. stupně vznik takovýchto problémů jako obecně známý následek zvýšeného stresu vysoce pravděpodobný. Žalobce byl pohlcen svou obhajobou, všechno muselo jít stranou, u žalobce docházelo k rozvoji paranoie a ke změnám v chování. Žalobce byl vznětlivý, výbušný, často křičel, jeho chování bylo nesnesitelné. Svůj stres z trestního stíhání přenášel na ostatní členy rodiny, od kterých vyžadoval přesné plnění pokynů, anebo „uhnutí z cesty“. Žalobce byl v důsledku stresu a pohlcení obhajobou konfliktní, docházelo k častým hádkám, což narušovalo vztahy s partnerkou a matkou, třebaže ty stály zcela za ním a snažily se jej podporovat. Žalobce výrazným způsobem omezil trávení času s rodinou, nevěnoval se svým dcerám, které ho v důsledku toho ani nevnímaly jako tátu. Jejich vztahy zůstaly narušeny i po skončení trestního stíhání a teprve dochází k postupnému narovnání. Soud I. stupně vzal za prokázané, že v důsledku trestního stíhání došlo k rozvoji diabetu u dcery [jméno FO] (správně [jméno FO]; pozn. odvolacího soudu). Přímým spouštěčem podle lékařské zprávy sice bylo prodělané dlouhodobější onemocnění, to se však u dcery rozvinulo v důsledku stresu a celkového toxického prostředí v domácnosti žalobce vyvolaného trestním stíháním. Žalobce se cítil dotčen úkony trestního řízení, kterými bylo zasahováno do soukromí jeho a jeho rodiny. Jednalo se zejména o provedené domovní prohlídky, kdy vedle zásahu způsobeného vlastním provedením prohlídek negativně vnímal jak odvoz [Předmět], kterými měli vybavený byt užívaný s partnerkou a dcerami (a jejich následné vrácení až po několika letech a poškozených), tak skutečnost, že matka žalobce se vůči obdobnému odvozu [Předmět] z jí užívaného bytu [právnická osoba] aktivně bránit. Stejně tak se žalobce dotklo, že se součástí spisu, do kterého měli přístup i ostatní účastníci řízení, staly provedené lustrace majetku jeho, partnerky a matky.

18. Soud I. stupně naopak neměl za prokázané, že by v důsledku trestního stíhání došlo k narušení reputace žalobce u členů jeho rodiny. Členové užší rodiny věřili v žalobcovu nevinu a podporovali jej, třebaže stejně jako žalobce měli obavy z jeho odsouzení a případných dopadů takové skutečnosti na fungování rodiny. Členové širší rodiny ani nevnímali trestní stíhání žalobce jako problém, se kterým by si neměl žalobce jako advokát poradit. Nebylo prokázáno narušení reputace mezi přáteli žalobce, ani poškození dobré pověsti žalobce u bytového družstva.

19. V řízení pak bylo prokázáno, že u žalobce došlo v době trestního stíhání k zásadnímu poklesu příjmů a v důsledku toho k výraznému zhoršení ekonomické situace jeho rodiny, kterou museli finančně podporovat zejména matka žalobce, ale i další příbuzní (bratr, švagrová). Rodina žalobce v důsledku toho nejezdila na dovolené (pokud jim je někdo z příbuzných nezaplatil) a celkově se snížila její životní úroveň. Žalobce v důsledku trestního stíhání též omezil své společenské kontakty a většinu času trávil doma. Za podstatnou skutečnost, která výrazným způsobem umocnila újmu způsobenou žalobci trestním stíháním, považoval soud I. stupně prokázaný rozsah úsilí, které žalobce vynaložil na svou obhajobu a které bylo skutečně extrémní. Soud I. stupně nespatřoval přetržení příčinné souvislosti s trestním stíháním tu skutečnost, že se žalobce hájil sám namísto toho, aby obhajobu svěřil jinému advokátovi, což vedlo k narušení rodinných vztahů.

20. Soud I. stupně souhlasil se žalovanou, že medializace trestního stíhání žalobce byla důsledkem veřejného projednávání trestní věci před soudem, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení presumpce nevinny či jinému protiprávnímu jednání, a že tak žalovaná neodpovídá za obsah mediálních sdělení. Soud I. stupně však poukázal na to, že nebýt zahájení trestního stíhání a podání obžaloby, neměla by média o čem informovat a informace o (v konečném důsledku nezákonném) trestním stíhání žalobce, který byl v článcích identifikován jménem, podobiznou i profesí, by se nedostala k široké veřejnosti. Že je takové rozšíření informace o trestním stíhání způsobilé narušit dobrou pověst trestně stíhané osoby, dokládají i prokázané reakce okolí vůči dceři žalobce, která byla nazývána mafiánovou dcerou.

21. Soud I. stupně měl nakonec za prokázané i dotčení profesní sféry žalobce. Žalobce v důsledku vedeného trestního stíhání čelil dvěma řízením u [orgán], jejichž souvislost s trestním stíháním je zcela zřejmá. Přestože žalobci nebyl pozastaven výkon advokacie a nebyl ani kárně postižen, vyvolala u něho tato řízení jednak nutnost vynaložení dalšího úsilí na svou obhajobu, jednak další stav nejistoty, zda se bude moci své profesi nadále věnovat. Do profesní sféry žalobce tak bylo zasaženo jednak úsilím vynakládaným žalobcem na svou obhajobu, jednak rozšířením informace o jeho trestním stíhání. Žalobce byl svou obhajobou zahlcen a z tohoto důvodu musel podle svého tvrzení některé potenciální klienty odmítat. Někteří potenciální klienti jeho služeb advokáta zřejmě nevyužili právě z důvodu jeho trestního stíhání, když u advokacie je dobrá pověst základem, a uvedený následek není potřeba ani nijak zvlášť prokazovat a lze jej při prokázané veřejné známosti stíhání žalobce předpokládat.

22. Soud I. stupně tak vzal za prokázané, že v důsledku trestního stíhání vznikla žalobci významná nemajetková újma, kterou je namístě nahradit v penězích, když pouhé konstatování porušení práva či omluva nemohou být považovány za dostatečné. Případ žalobce soud I. stupně porovnal s vícero jinými případy odškodňování nemajetkových újem, nakonec vybral případ pouze jediný, který považoval za nejpřiléhavější. Jednalo se o věc vedenou u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v níž byl poškozený advokát stíhán pro obdobnou trestnou činnost jako žalobce [pokus trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 k § 256 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. spáchaný formou účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zák. spáchaný formou účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.], ale s mírnější trestní sazbou (2-8 let), jeho trestní stíhání trvalo o rok déle než u žalobce. Shodné bylo provedení domovní prohlídky u matky poškozeného, na rozdíl od žalobce ale u něho byla provedena prohlídka advokátní kanceláře, nikoliv domovní prohlídka. Na rozdíl od žalobce byl poškozený zproštěn obžaloby již druhým rozsudkem a nepravomocně byl odsouzen pouze jedenkrát, na rozdíl od žalobce mu nehrozila obří náhrada škody (nejprve mu byl uložen i peněžitý trest ve výši 1 000 000 Kč). Poškozený v porovnávané věci byl taktéž vytížen obhajobou, na rozdíl od žalobce ale měl obhájce a zcela jistě neprováděl takovou detektivní činnost a nevynakládal takové úsilí jako žalobce. U poškozeného v porovnávané věci byly těžší následky v pracovní sféře (na dobu dvou let mu byl pozastaven výkon advokacie, v době zahájení trestního stíhání měl středně velkou advokátní kancelář s 5 advokáty, několika koncipienty a personálem, byli známí a populární, měli dobrou pověst, po vzetí poškozeného do vazby a zabavení dokumentů ztratili klienti v poškozeného důvěru a kancelář se rozpadla) a zřejmě i v oblasti pověsti (byla poškozena pověst poškozeného i u odborné veřejnosti, musel čelit narážkám na své trestní stíhání, které zasáhlo jeho pedagogickou činnost, kde nemohl dosáhnout akademického postupu), neboť byl mediálně známější osobou než žalobce, rozsáhlejší a negativnější byla i medializace (jeho pověst nebyla plně obnovena ani po zproštění obžaloby, stále se setkává s nactiutrhačnými či negativními reakcemi ze strany veřejnosti). U poškozeného v porovnávané věci naopak absentovaly následky v osobním a rodinném životě. Soudy uvažovaly o přiznání zadostiučinění v rozmezí částek 700 000 Kč až 800 000 Kč, avšak s ohledem na to, že poškozený byl paralelně stíhán ještě v další věci, za kterou již byl odškodněn částkou 262 667 kč, přiznal mu soud zadostiučinění ve výši 500 000 Kč. Rozsudek v porovnávané věci byl vydán v červnu 2015.

23. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobci by mělo náležet o něco nižší zadostiučinění než v porovnávané věci. Za adekvátní částku by považoval 650 000 Kč, avšak s ohledem na to, že inflace za roky 2016-2024 přesáhla 40 %, soud I. stupně zadostiučinění navýšil o 40 % na částku 910 000 Kč. Jelikož žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného trestního stíhání dosud ničeho neobdržel, shledal soud jeho žalobu důvodnou do částky 910 000 Kč, do které jí vyhověl, a ve zbylém požadavku na zaplacení částky 6 780 500 Kč ji jako nedůvodnou zamítl.

24. Soud I. stupně dále vysvětlil, že neshledal důvodnou žalovanou vznesenou námitku promlčení k žalobou uplatněným nárokům na náhradu nemajetkové újmy, kterou žalovaná odůvodnila tím, že žalobce obdržel písemné vyhotovení zprošťujícího rozsudku dne 24. 6. 2022, bylo mu známo, že státní zástupce se proti němu odvolal, nicméně dne 7. 7. 2022 mu bylo doručeno zpětvzetí odvolání státního zástupce. K tomuto okamžiku se tedy žalobce dozvěděl, že došlo k definitivnímu odklizení nezákonného rozhodnutí, kterým bylo usnesení o zahájení trestního stíhání, a skončila jeho nejistota stran výsledku trestního řízení. K tomuto dni je tak potřeba vztahovat počátek běhu promlčecí lhůty. Blanketní odvolání žalobce proti rozsudku, kterým byl zproštěn obžaloby, a jeho následné zpětvzetí by podle žalované nemělo mít na okamžik počátku běhu promlčecí lhůty vliv. Žalobce byl zproštěn obžaloby z důvodu podle § 226 písm. c) tr. ř., tj. z důvodu, že nebylo prokázáno, že předmětný skutek spáchal žalobce. Podle žalované nebyl žalobce oprávněn podat proti rozsudku odvolání, protože by je podával ve svůj neprospěch (nemohl se domoci lepšího rozhodnutí, příznivějšího důvodu zproštění).

25. Soud I. stupně poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž subjektivní promlčecí lhůta ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním počíná plynout dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku. Byla-li trestně stíhaná osoba zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci Obdobný závěr byl přijat k počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu – nepřiměřené délky řízení. Soud I. stupně neshledal důvod vázat počátek běhu promlčecí doby na den zpětvzetí odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku. Soud I. stupně vysvětlil, že žalobce měl právo se proti rozsudku odvolat a snažit se dosáhnout příznivějšího důvodu zproštění obžaloby [podle § 226 písm. a) či b) tr. ř.], což svým odvoláním též činil, a zpětvzetím odvolání státního zástupce pro něho trestní stíhání ještě zcela neskončilo, byť již nemohl být uznán vinným. Soud I. stupně tak za rozhodný okamžik považoval datum nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku, tj. den 25. 7. 2022, kdy pak konec šestiměsíční promlčecí lhůty s přihlédnutím ke stavění jejího běhu na dobu 6 měsíců podle § 35 odst. 1 OdpŠk, když žalovaná žádost žalobce nevyřídila, připadl na den 25. 7. 2023. Žaloba byla podána dne 24. 7. 2023, k promlčení nedošlo.

26. Soud I. stupně nakonec uvedl, že žalovaná se nezaplacením přiznaných částek do dne splatnosti dostala do prodlení, a vznikla jí tak povinnost platit vedle jistiny též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku ve smyslu § 15 odst. 1 OdpŠk. Žádost žalobce byla doručena žalované dne 25. 9. 2022 a lhůta 6 měsíců skončila dne 25. 3. 2023. Soud I. stupně tak považoval požadavek na zaplacení úroku z prodlení ode dne 26. 3. 2023 za důvodný a právo na zaplacení úroku z prodlení od tohoto data žalobci přiznal.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a přiznal zcela úspěšnému žalobci náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 262 238 Kč.

28. Rozsudek soudu I. stupně napadli včasným a přípustným odvoláním žalobce i žalovaná.

29. Žalobce podal odvolání proti výrokům II. a III. rozsudku soudu I. stupně. Vytkl soudu I. stupně, že nesprávně vyhodnotil příčiny a důsledky složitosti řízení pro stanovení výše odškodnění, že opomněl vyhodnotit, že žalobce obdržel protokoly z hlavního líčení až dávno po skončení řízení v hlavním líčení v roce 2018, že opomněl vyhodnotit skutečnost, že o námitce protokolace vznesené žalobcem již v roce 2017 po obdržení protokolů rozhodl soud až v roce 2022, že nedostatečně přihlédl ke skutečnosti, že vyloučení žalobce z úkonů trestního řízení v přípravném řízení bylo zcela protiprávní a bez formálního odůvodnění, že nepřihlédl ke skutečnosti a neprovedl ani dokazování, že přípravné řízení a část hlavního líčení vč. podání obžaloby vedla dozorová státní zástupkyně MSZ v [adresa] [tituly před jménem] [jméno FO], která páchala trestnou činnost ve prospěch osob zastupujících poškozeného, byť v jiné kauze, že nedostatečně přihlédl ke skutečnosti, že se žalobce hájil sám a musel vynaložit extrémní úsilí na svoji obhajobu, a že nesprávně vyhodnotil skutečnost, že domovní prohlídka byla provedena jen u žalobce v bytě jeho družky, kdy byly zabaveny její věci, a dále v bytě jeho matky.

30. Žalobce se pak vyjádřil k nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení. Měl žalobce za obtížně přezkoumatelné již samotné stanovení základní částky Nejvyšším soudem v jeho Stanovisku; nesouhlasil ani se snížením základní částky odškodnění za první dva roky délky trestního řízení. Považoval za nesprávné snížení základní částky odškodnění z důvodu složitosti věci a pro počet stupňů soudní soustavy, jak učinil soud I. stupně. Podle žalobce nelze přičítat k tíži poškozeného složitost řízení, která jde v případě trestního řízení za rozhodujícím orgánem, když se jedná o řízení, kde státní orgány postupují ex officio. Žalobce poukázal na pochybení v přípravném řízení, kdy byl žalobce vyloučen z úkonů trestního řízení a nebyly tak prověřovány skutečnosti ve prospěch žalobce, což muselo být doháněno v řízení před soudem. Kromě toho řízení od roku 2017 již nebylo složité, ale soudy dvou stupňů se nemohly dohodnout na správné aplikaci hmotného a procesního práva, a odvolací soud jen hledal nové důkazy, které by žalobce mohly odsoudit. Základní částka odškodnění by měla být zvýšena pro aktivitu žalobce, který nahrazoval činnost orgánů činných v trestním řízení. Odškodnění přiznané žalobci soudem I. stupně považoval za nepřiměřeně nízké.

31. Dále se žalobce vyjádřil k nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Uvedl, že jeho újma byla zvyšována tím, že došlo k porušení práva žalobce na obhajobu v přípravném řízení, a že věc na začátku dozorovala později odsouzená státní zástupkyně [tituly před jménem] [jméno FO]. Soud I. stupně podle žalobce náležitě nezhodnotil úsilí, které musel žalobce vydat na svou obhajobu, jakož ani to, že stát ušetřil finanční prostředky, které by jinak musel vynaložit na náklady na nutnou obhajobu žalobce. Žalobce poukázal na šikanózní domovní prohlídky, neoprávněné odnětí [Předmět] jeho družce, na medializaci případu. Nakonec měl žalobce za to, že je nepřípustné, aby odškodnění ze žalob na ochranu osobnosti bylo řádově nižší, než odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobci plnou náhradu nákladů řízení.

32. Žalovaná podala odvolání proti výrokům I. a III. rozsudku soudu I. stupně z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., když namítala, že soud I. stupně přiznal žalobci odškodnění v nepřiměřeně vysoké výši. K nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení uvedla, že soud I. stupně v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu stanovil základní částku na 26 250 Kč za jeden rok řízení, a to mechanicky pouze z důvodu inflace, aniž by to odpovídalo konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy. Podle žalované je při stanovení základní částky třeba vyjít z 15 000 Kč za rok řízení. U nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání měla za to, že u zdravotních dopadů u žalobce a jeho dcery se soud I. stupně uchýlil ke spekulativním a nepodloženým závěrům ohledně příčinné souvislosti s trestním řízením, která nebyla prokázána. U zásahů do profesní sféry pak soud I. stupně nijak nezohlednil to, že žalobce, kterému nebyl pozastaven výkon advokacie, sám klienty odmítal pro nedostatek času, neboť se 8 let v kuse měl věnovat pouze své obhajobě za situace, kdy odmítl ustanoveného advokáta. Tvrzené medializaci trestního stíhání žalobce přiznal soud I. stupně neadekvátně velký význam, který neodpovídá zjištěným skutečnostem. Žalovaná měla dále za to, že věc vedená u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] není vhodná pro srovnání s případem žalobce. Navíc zadostiučinění u žalobce soud I. stupně zcela bezprecedentně navýšil „od stolu“ o 40 % z důvodu inflace. Žalovaná naopak poukázala na rozhodnutí týkající se odškodnění jiného poškozeného za nezákonné trestní stíhání, popsala podstatné znaky, které se shodovaly s projednávanou věcí, kdy tomuto poškozenému bylo přiznáno odškodnění ve výši 250 000 Kč, a to v roce 2024.

33. Žalovaná následně vzala své odvolání proti výroku I. rozsudku soudu I. stupně částečně zpět, co do částky 373 937,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 3. 2023 do zaplacení, když akceptovala soudem I. stupně přiznané zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení co do částky 73 937,50 Kč s příslušenstvím, a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním co do částky 300 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. tak, že se žaloba co do částky 665 452,50 Kč s příslušenstvím zamítá a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

34. Odvolací soud nejprve s ohledem na částečné zpětvzetí odvolání žalovanou, které podala proti výroku I. rozsudku soudu I. stupně, postupoval podle § 207 odst. 2 věty první o. s. ř. a řízení o odvolání žalované proti výroku I. rozsudku soudu I. stupně ohledně částky 373 937,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 3. 2023 do zaplacení zastavil, neboť žalovaná vzala odvolání částečně v uvedeném rozsahu zpět dříve, než o něm bylo rozhodnuto.

35. Odvolací soud poté přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rozsahu podaných odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že částečně důvodné je toliko odvolání žalované.

36. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů (body 30 až 54 odůvodnění napadeného rozsudku), z kterých čerpal převážně správná skutková zjištění o průběhu trestního řízení a jeho výsledku, o následcích trestního stíhání ve sféře žalobce (zde se odvolací soud rozchází se soudem I. stupně v závěru o existenci příčinné souvislosti mezi trestním stíháním a některými újmami na straně žalobce, jak bude uvedeno dále) a o předběžném uplatnění nároků žalobce na náhradu nemajetkové újmy u žalované dne 25. 9. 2022, které žalovaná ve lhůtě 6 měsíců nevyřídila. Na zjištěný skutkový stav věci soud I. stupně správně aplikoval zejména § 5, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Jím provedené právní posouzení věci však odvolací soud sdílí pouze částečně.

37. Odvolací soud se zejména ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že v řízení vedeném u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v jeho nepřiměřené délce, a tím k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk). K uvedenému závěru vedlo soud I. stupně právě již vyhodnocení kritéria podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, když nedostatky v postupu orgánů veřejné moci během (byť složitějšího řízení) shledává i odvolací soud. V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě vznikla žalobci nemajetková újma, presumovaný vznik újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009) žalovaná nevyvracela. Nemajetkovou újmu je nutno odškodnit v penězích, neboť žádné okolnosti, pro něž by bylo na místě spokojit se v dané věci pouze s konstatováním porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011) odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně neshledal.

38. Soud I. stupně stanovil správně celkovou délku řízení ve vztahu k žalobci na 8 let a 7 měsíců /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk/, když žalobce se o zahájení trestního stíhání dozvěděl dne 16. 12. 2013, a posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno, nabylo právní moci dne 25. 7. 2022.

39. Odvolací soud shledal důvodnou odvolací námitku žalované, že soud I. stupně pochybil, pokud základní částku zadostiučinění za nemajetkovou újmu stanovenou ve Stanovisku navýšil o 40 % pouze z důvodu inflace. Odvolací soud připomíná úvahy Nejvyššího soudu, které ho v roce 2010 vedly k přijetí závěru o přiměřenosti základní částky, z níž se při určování výše zadostiučinění vychází, tj. v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Nejvyšší soud jednak vyšel z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „ESLP“), který považoval za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Nejvyšší soud pak poukázal na rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26, z něhož je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 Eur za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Z uvedeného vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč (tj. 600 až 800 Eur) za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je stále nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 287/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1431/24, nebo ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1885/2024). Naposledy se k této otázce vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, v němž uzavřel, že soudní praxe založená na Stanovisku i v současné době odpovídá požadavkům kladeným ESLP, když za standard ochrany požadované Úmluvou lze vskutku označit přibližně 45 % toho, co by přiznal sám ESLP. Soud I. stupně tedy pochybil, když základní částku odškodnění navýšil pouhým odkazem na ekonomický růst, aniž by shledal, že by přiznaná částka na základě Stanoviska byla ve světle částek přiznávaných ESLP nepřiměřeně nízká a neplnila tak satisfakční funkci.

40. Odvolací soud při stanovení základní částky zadostiučinění za nemajetkovou újmu dospěl k závěru, že je třeba vyjít z částky 18 000 Kč za rok trvání řízení (za první dva roky z částky poloviční; je totiž nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá, a proto by bylo nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení, kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou, byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující) a z částky 1 500 Kč za každý další měsíc trvání řízení. Odvolací soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud ke stanovení základní částky uvedl, že částka 15 000 Kč je částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). V této věci odvolací soud přihlédl jednak k postupu orgánů veřejné moci během řízení (opakované rušení rozsudků soudu I. stupně odvolacím soudem, které vedlo až k odebrání věci odvolacím soudem původně rozhodujícímu senátu soudu I. stupně), v jehož důsledku došlo k neúměrnému prodloužení délky řízení a tím i ke zvýšení intenzity nemajetkové újmy žalobce v řízení, kterému je třeba věnovat zvlášť zvýšenou pozornost. Odvolací soud též přihlédl k tomu, že žalovaná neposkytla žalobci odpovídající satisfakci za nepřiměřenou délku řízení včas, když částečně uznala svou povinnost plnit žalobci až v srpnu 2025, kdy vzala částečně zpět své odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Základní částka odškodnění za celé řízení v délce 8 let a 7 měsíců tak správně podle odvolacího soudu činí 136 500 Kč, nikoliv 199 062,50 Kč, jak uvedl soud I. stupně.

41. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem I. stupně v jeho závěru o vyšší skutkové a procesní složitosti věci a o běžné složitosti právní /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk/, jak ji výstižně popsal pod bodem 63 odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud však dospěl na rozdíl od soudu I. stupně k závěru, že základní částku odškodnění je z důvodu hodnocení uvedeného kritéria třeba snížit toliko o 40 % (o 30 % z důvodu skutkové složitosti a o 10 % z důvodu procesní složitosti věci včetně počtu stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly), nikoliv o 70 %. Odvolací soud připomíná judikaturu Nejvyššího soudu, podle které by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, a to zvlášť ve vztahu ke každému jednotlivému kritériu (nikoliv ve vztahu k odškodnění jako celku), aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, nebo ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014). Soud I. stupně snížil základní částku odškodnění z důvodu hodnocení kritéria podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk o více než 50 %, aniž by tento svůj postup jakkoliv vysvětlil. Odvolací soud pak neshledal, že by posuzované trestní řízení bylo natolik výjimečně složité po skutkové a procesní stránce (byť velmi složité nepochybně bylo), aby bylo možné uvažovat o tak zásadním snížení základní částky odškodnění.

42. Odvolací soud neshledal důvodnou odvolací námitku žalobce, že posuzované trestní řízení již nebylo od roku 2017 složité. Odvolací soud poukazuje na zjištění soudu I. stupně z obsahu trestního spisu, že ještě v říjnu 2017 došlo Vrchnímu soudu v [adresa] velmi obsáhlé podání žalobce, kterým doplňoval své odvolání, předkládal další důkazní návrhy a namítal podjatost Městského státního zastupitelství v [adresa] a Vrchního soudu v [adresa] (o námitce podjatosti rozhodoval i Nejvyšší soud). Dále v únoru 2018 došly soudu další návrhy na doplnění dokazování ze strany Městského státního zastupitelství v [adresa], v květnu 2018 došel soudu návrh žalobce na doplnění dokazování, ke kterému bylo připojeno obrovské množství listin. Značný objem listin předkládal žalobce soudu i při hlavním líčení v červnu 2018. V roce 2019 byli na pokyn odvolacího soudu vyslýcháni další svědkové a opět bylo rozhodováno o námitce podjatosti odvolacího soudu, kterou vznesl žalobce (rozhodoval o ní znovu i Nejvyšší soud), jakož i o námitce podjatosti [tituly před jménem] [jméno FO]. V roce 2021 bylo k důkazu předloženo obsáhlé rozhodnutí ve věci arbitráže [právnická osoba] proti ČR. Trestní řízení tak vykazovalo vyšší složitost i po roce 2017.

43. Soud I. stupně správně posoudil kritérium jednání poškozeného /§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk/, neboť žalobce se na celkové délce řízení ve smyslu obstrukcí nepodílel. Žalobce svou procesní aktivitou (podávání obsáhlých podání, rozsáhlé vyjadřování se k provedeným důkazům a předkládání značného množství důkazů) řízení nijak neurychlil. Hodnocení uvedeného kritéria tedy nezakládá ani navýšení, ani snížení základní částky odškodnění, jak správně konstatoval soud I. stupně.

44. Soud I. stupně podrobně pod body 63 a 64 odůvodnění svého rozsudku popsal postup orgánů veřejné moci během řízení /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk/, který délku trestního řízení prodloužil, zejména nedostatečné objasnění věci ve vztahu k žalobci v přípravném řízení a opakované rušení rozsudků soudu I. stupně odvolacím soudem pro vady při hodnocení důkazů. Tato svá zjištění promítl soud I. stupně do výše zadostiučinění tak, že základní částku zvýšil o 35 %. Odvolací soud uvedenou procentní výši mírně modifikoval na 30 %, o niž je podle jeho názoru třeba základní částku odškodnění pro postup orgánů veřejné moci během řízení zvýšit.

45. Význam předmětu řízení pro žalobce /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk/ hodnotil soud I. stupně nejprve tak, že jej shledal jako výrazně zvýšený (bod 66 odůvodnění napadeného rozsudku), ale následně při úvahách o výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu jej posoudil jako běžný (bod 70 odůvodnění napadeného rozsudku). Takový postup však není podle odvolacího soudu přijatelný. Odvolací soud připomíná judikaturu Nejvyššího soudu, podle které „[d]omáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného /§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009/, neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Zároveň platí, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Přesto soud I. stupně správně uzavřel, že hodnocení uvedeného kritéria nezakládá ani navýšení, ani snížení základní částky odškodnění, neboť žalobce se zároveň domáhá nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby.

46. Odvolací soud tak na základě výše uvedených skutečností uzavírá, že žalobci náleží odškodnění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku porušení jeho práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk), ve výši 122 850 Kč (základní částka 136 500 Kč snížená o 40 % a zvýšená o 30 %), což je částka zcela odpovídající částkám přiznávaných ESLP. Žalovaná žalobci neuhradila ničeho.

47. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně uložil výrokem I. svého rozsudku žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení částku 129 390 Kč a předmětem odvolacího přezkumu je toliko částka 49 452,50 Kč (z důvodu částečného zpětvzetí odvolání žalovanou ohledně tohoto nároku co do částky 79 937,50 Kč, ohledně níž rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. nabývá právní moci), postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně v napadené části výroku I., pokud jím bylo rozhodováno o zaplacení nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 6 540 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 3. 2023 do zaplacení zamítá; ve zbývající části přezkoumávaného výroku I. ukládající žalované povinnost zaplatit žalobci 42 912,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 3. 2023 do zaplacení a ve výroku II. potvrdil odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

48. Odvolací soud dále konstatuje, že soud I. stupně vyšel správně z toho, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě byl žalobce obžaloby zproštěn, čímž je dána odpovědnost žalované za škodu, resp. nemajetkovou újmu vzniklou žalobci z titulu vydání nezákonného rozhodnutí podle § 7 odst. 1 a § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk, jak správně uzavřel soud I. stupně.

49. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že při stanovení formy či výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a které se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, se vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především z dopadů trestního[Anonymizováno]stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále i jen „R 122/2012“).

50. Odvolací soud též připomíná, že v případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako „rozhodnutí R 67/2016“)].

51. Žalobce splnil svou povinnost tvrzení o skutečnostech, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétních práv, neboť tvrdil, že v důsledku jeho trestního stíhání došlo k zásadnímu omezení nebo znemožnění běžných rodinných činností (žalobce výrazně omezil trávení svého volného času s rodinou), neboť vynaložil značné úsilí na svou obhajobu; došlo k omezení profesní činnosti žalobce a tím k zásadnímu poklesu jeho příjmů, čímž se rodina dostala do finanční tísně a musela být podporována ze strany ostatních členů jeho širší rodiny; zhoršil se zdravotní stav žalobce, a to zejména po psychické stránce, což mělo dopad do jeho rodinného života (hádky s družkou a matkou), u žalobce se poprvé objevily zdravotní problémy jako vysoký krevní tlak, vysoký cholesterol a obezita se steatózou jater spojená se zvýšeným přísunem potravin díky stresu, opakované bolesti zad a ledvinové koliky; trvalý stres v rodině mohl být i jeden ze spouštěčů objevení se cukrovky 1. typu u starší dcery [jméno FO]; při domovní prohlídce [orgán] zpřeházel skříně v bytě a zabavil družce žalobce všechny [Předmět], které jí byly vráceny až po několika letech a poškozené; při domovní prohlídce u matky žalobce došlo ke konfrontaci mezi ní a [orgán]; shromažďování údajů o soukromém a rodinném životě žalobce a jeho blízkých způsobilo, že se s nimi kromě orgánů činných v trestním řízení mohly seznámit i další osoby z řad spoluobviněných a jejich advokátů; došlo k narušení soukromí žalobce a jeho dehonestaci v bytovém družstvu; se žalobcem bylo zahájeno řízení o přerušení výkonu advokacie a k zahájení kárného řízení proti žalobci na podkladě stížnosti [jméno FO], investorky do [surovina] obchodu; vydáním nezákonného rozhodnutí a trváním trestního řízení a jeho medializací došlo k tomu, že zejména v trestních kauzách tyto skutečnosti žalobce handicapovaly jako advokáta při získávání nových klientů; žalobce musel zrušit nájem svojí kanceláře, neboť se v zásuvkách kanceláře těsně před zahájením jeho trestního stíhání objevilo odposlouchávací zařízení, a vykonával dále advokacii z domova; v přípravném řízení bylo žalobci orgány činnými v[Anonymizováno]trestním řízení zakázáno účastnit se všech úkonů přípravného řízení, a to bez právního důvodu, přičemž tento postup [orgán] schválila i dozorující státní zástupkyně [tituly před jménem] [jméno FO].

52. Odvolací má za to, že trestním řízením vedeným na základě nezákonného rozhodnutí bylo zasaženo do práva žalobce na spravedlivý proces (v přípravném řízení byl žalobce orgány činnými v trestním řízení vyloučen z úkonů trestního řízení bez srozumitelného odůvodnění) a že byly prokázány obecné dopady spojené většinou s každým trestním stíháním, tj. psychická zátěž, stres, nervozita, pocit nejistoty, obavy z odsouzení, jak přiléhavě konstatoval soud I. stupně. Bylo zasaženo i do soukromí žalobce domovními prohlídkami a lustrací jeho majetku, k níž měly přístup i další osoby.

53. Odvolací soud souhlasí také se závěry soudu I. stupně o tom, že trestní stíhání vůči žalobci nebylo zahájeno svévolně či šikanózně (ke stíhaným skutkům skutečně došlo, tyto naplňovaly znaky skutkové podstaty trestného činu, spoluobžalovaní za ně byli odsouzeni, ale nebylo prokázáno, že by trestné činy spáchal i žalobce), že nedošlo k nerovnému přístupu při provádění domovních prohlídek, že řízení nebylo nijak ovlivněno státní zástupkyní [tituly před jménem] [jméno FO] (jejíž postup byl opakovaně přezkoumáván soudy na více stupních soudní soustavy z důvodu žalobcem vznášených námitek její podjatosti). Tvrzené vydírání žalobce, instalace odposlechů či sledování žalobce nebylo ani činěno ze strany státu. Nebyla poškozena dobrá pověst žalobce u bytového družstva, mezi přáteli ani mezi členy širší rodiny, která naopak žalobce podporovala po všech stránkách.

54. Odvolací soud však shledal důvodnou odvolací námitku žalované, že soud I. stupně dovodil odpovědnost žalované i za zásahy do sfér žalobce, které nejsou v příčinné souvislosti s trestním stíháním.

55. Odvolací soud poukazuje na to, že z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně neplyne žádné skutkové zjištění o tom, jaký byl zdravotní stav žalobce před zahájením trestního stíhání, ani že by se zdravotní stav žalobce výrazně zhoršil v příčinné souvislosti s jeho trestním stíháním, resp. že by trestní stíhání bylo příčinou jedinou nebo hlavní. Žalobce předložil pouze jednu lékařskou zprávu z května 2022, z níž plyne, že žalobce trpí jinými poruchami metabolizmu lipoproteinů, obezitou, esenciální (primární) hypertenzí a ureterolithiázou vpravo. Příčina popsaného zdravotního stavu žalobce se z lékařské zprávy nepodává. Svědkyně [jméno FO] (matka žalobce) vypověděla, že si zdravotních problémů žalobce nebyla vědoma. Svědkyně [jméno FO] (družka žalobce) vypověděla, že žalobce začal víc pít, pracoval v noci, přes den spal, přidaly se deprese, problémy se srdcem a ledvinami. Odvolací soud k tomu uvádí, že žalobce nedoložil, že by vyhledal odbornou pomoc v souvislosti s depresí, ani nepředložil jiné lékařské zprávy o léčbě srdce nebo ledvin. Svědek [jméno FO] (bratr žalobce) vypověděl, že se u žalobce objevila nadváha, léčí se s vysokým krevním tlakem, přičemž z jeho pohledu jako lékaře nelze stoprocentně říci, co souvisí s věkem, ale psychický stres k tomu nepochybně přispěl. Soud I. stupně po provedeném dokazování sám správně uzavřel, že u zdravotních komplikací žalobce nebyla prokázána přímá příčinná souvislost s trestním stíháním. Jeho úvaha o tom, že vznik takovýchto problémů je jako obecně známý následek zvýšeného stresu vysoce pravděpodobný, však nemůže obstát, a to již s ohledem na věk žalobce (ročník [rok]), nezdravý životní styl, jakož i z důvodu neznalosti zdravotního stavu žalobce před zahájením trestního stíhání. Stejný závěr pak platí i pro ničím nepodložený názor soudu I. stupně o tom, že v důsledku trestního stíhání žalobce došlo k rozvoji diabetu u jeho dcery.

56. Odvolací soud dále nesdílí závěr soudu I. stupně, že důvodem zásadního poklesu příjmů žalobce bylo jeho trestní stíhání. Odvolací soud nepochybuje o tom, že žalobce se svým trestním stíháním zaobíral jako advokát mnohem intenzivněji než osoba bez právního vzdělání. Byl to však žalobce, který sám o vlastní vůli učinil rozhodnutí odmítnout obhájce (ať již přiděleného státem nebo smluvního) a věnovat veškerý svůj čas své obhajobě na úkor výkonu advokacie (i rodiny). Stát nemůže nést za takové rozhodnutí žalobce žádnou odpovědnost. Žalobci nebyl pozastaven výkon advokacie a tvrzení o tom, že někteří potenciální klienti služeb žalobce jako advokáta nevyužili z důvodu jeho trestního stíhání, nebylo nijak prokázáno. Je též pouhou domněnkou, že by případný obhájce žalobce neodvedl kvalitní práci, nebo že by nebyl při obhajobě žalobce aktivní a žalobce by tak snad neměl být zproštěn obžaloby. Pokud se žalobce rozhodl, že svůj veškerý čas věnuje své obhajobě, a nikoliv výkonu svého povolání, pak si také sám způsobil, že poklesly jeho příjmy a tím i životní úroveň jeho rodiny.

57. Odvolací soud dále poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu vyjadřující se k medializaci trestního stíhání. Nejvyšší soud vyslovil, že „[a]čkoli je určitá míra medializace přirozeným důsledkem zásady veřejnosti trestního stíhání, v případě neodpovídajícího vyjadřování sdělovacích prostředků k probíhající trestní věci může být až porušen princip presumpce neviny. Újma tímto způsobem zapříčiněná však nemůže být přičítána státu. Jinými slovy stát nemůže nést odpovědnost za (nepřípustné) závěry, jež sdělovací prostředky vyvodí z veřejně dostupných zdrojů a prohlášení, jež odpovídají požadavkům zákona. Při stanovení formy a výše zadostiučinění je na místě přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi budou např. zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2235/2017). Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení presumpce nevinny žalobce ani k jinému jednání, za které by stát v souvislosti s medializací případu žalobce odpovídal. Kromě toho z provedeného dokazování vyplynulo, že medializace případu ve vztahu k žalobci nebyla nijak intenzivní ani dlouhodobá, když články na internetu byly publikovány toliko v letech [rok] a [rok]. Po odsouzení spoluobžalovaných žalobce se média o trestní stíhání žalobce již nijak nezajímala. Poškození dobré pověsti žalobce či jiné významné zásahy do osobnostní sféry žalobce v důsledku medializace trestního řízení nebyly zjištěny.

58. Soud I. stupně dále přiléhavě konstatoval, že při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním musí být zohledněna také délka trestního řízení, a to v souvislosti s narušením soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014). V případě žalobce trvaly zásahy do jeho osobnostní sféry objektivně dlouho, když řízení bylo vedeno po dobu 8 let a 7 měsíců. Taková doba intenzitu nemajetkové újmy zvyšuje, jak správně uzavřel soud I. stupně.

59. Soud I. stupně vzal v úvahu i povahu trestné činnosti, pro kterou byl žalobce trestně stíhán /trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku/, za kterou mu hrozilo uložení trestu odnětí svobody na 5 až 10 let (byť podmíněného). Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že s majetkovou trestnou činnost bývá obecně spojeno nižší společenské odsouzení než např. v případě trestné činnosti proti životu a zdraví či lidské důstojnosti, nicméně v dané věci měla být trestnou činností způsobena škoda ve výši 1,8 mld. Kč, což naopak společenské odsouzení podstatně zvyšovalo.

60. Odvolací soud nakonec shledal správný závěr soudu I. stupně, podle něhož je namístě, aby bylo žalobci poskytnuto přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích. Co se týká výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále i jen „R 67/2016“).

61. Odvolací soud uvádí, že soud I. stupně seznámil účastníky řízení s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu při jednání dne 13. 12. 2024, účastníci žádné srovnatelné případy neoznačili. Soud I. stupně proto sám vyhledal různá rozhodnutí soudů týkající se odškodnění nemajetkové újmy jiných poškozených, s nimiž seznámil účastníky řízení při jednání dne 14. 2. 2025. Jednalo se o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 284/2011 a sp. zn. 22 C 83/2017 a rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Co 111/2021, sp. zn. 54 Co 57/2022, sp. zn. 54 Co 247/2019, sp. zn. 35 Co 196/2017 a sp. zn. 21 Co 267/2021.

62. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně použil ke srovnání případ (věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 284/2011), který se s projednávanou věcí v podstatných znacích neshoduje, kromě toho, že poškozeným byl také advokát a také byl zcela pohlcen svojí obranou, byť měl na rozdíl od žalobce obhájce. Na rozdíl od žalobce byl však advokát v porovnávaném případě významně poškozen v profesním životě, když mu byl na dva roky pozastaven výkon advokacie, rozpadla se mu středně velká advokátní kancelář, byla mu zničena kariéra známého a úspěšného advokáta a nemohl dosáhnout akademického postupu. Na rozdíl od žalobce byla poškozena dobrá pověst a čest poškozeného v porovnávaném případě, kdy byl znevažován svými studenty, kolegy pedagogy či známými z odborné i laické veřejnosti. Poškozený v porovnávaném případě byl též na rozdíl od žalobce značně omezen ve volnosti pohybu, když nejprve byl stíhán vazebně a po propuštění z vazby na kauci na svobodu musel hlásit svůj pobyt a čekat na schválení změny pobytu, což často trvalo tak dlouho, že plánovaný pobyt nemohl být uskutečněn. U poškozeného v porovnávaném případě bylo uvažováno v roce 2015 o odškodnění za trestní stíhání ve výši 700 000 Kč až 800 000 Kč, přičemž z důvodu souběžně probíhajícího jiného trestního stíhání, za které byl odškodněn částkou cca 260 000 Kč, bylo poškozenému přiznáno odškodnění ve výši 500 000 Kč a zveřejnění omluvy ve dvou celostátních denících. Řízení v porovnávaném případě trvalo 9 let a 7 měsíců a za majetkovou trestnou činnost hrozil poškozenému trest odnětí svobody v trvání 2 až 8 let.

63. Žalobce na rozdíl od výše uvedeného poškozeného nebyl nijak prokazatelně dotčen v profesním životě, netvrdil, že by byl známým, oblíbeným a úspěšným advokátem, nebyl mu pozastaven výkon advokacie, nevedl středně velkou advokátní kancelář, která by se mu rozpadla, nebyl dehonestován u laické ani odborné veřejnosti, nevykonával pedagogickou činnost, trestní stíhání nebylo nijak významně medializováno, předmětem zájmu médií byli spíše spoluobžalovaní žalobce než žalobce sám, nebyl stíhán vazebně, ani nebyl na svobodě omezován v pohybu.

64. Odvolací soud proto považoval za vhodnější použít ke srovnání případ, o němž rozhodoval Městský soud v Praze pod sp. zn. 53 Co 183/2024 (před soudem I. stupně byla věc vedena u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 11/2023), na který odkázala žalovaná ve svém odvolání. V něm se domáhal odškodnění za nezákonné trestní stíhání poškozený advokát, který byl obžalován pro skutky, v nichž byl spatřován pokračující zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2, al. III, odst. 4 písm. b) tr. zák. spáchaného formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zák., za což mu hrozil nejprve trest odnětí svobody na 2 až 8 let, později 6 měsíců až 5 let, přičemž trestní stíhání trvalo 7 let a 9 měsíců a nakonec došlo k vydání zprošťujícího rozsudku podle § 226 písm. c) tr. ř. Poškozený byl samostatně odškodněn za nepřiměřenou délku trestního řízení částkou 91 125 Kč. K následkům trestního stíhání v osobnostní sféře poškozeného bylo zjištěno, že ten jako bezúhonná osoba trestní stíhání intenzivně prožíval, intenzivně se i sám věnoval své obhajobě, pociťoval určité zdravotní obtíže, nicméně psychiatrickou ani jinou psychoterapeutickou pomoc nevyhledal. Trpěl změnami nálad, zvýšenou agresí, byl negativistický, podléhal pocitům deprese, beznaděje, pociťoval stres, došlo ke změně povahy a chování ve společnosti i v rodině, změnil se jeho přístup ke klientům. O trestním stíhání věděla rodina, která poškozeného podporovala a věřila v jeho nevinu. Došlo k omezení kontaktu s rodinou, nikoli však proto, že by rodina o kontakt s poškozeným nestála, ale naopak to byl důsledek toho, že se poškozený ponořil do svého trestního stíhání. Poškozeného podporovalo i okolí kolegů a přátel. Trestní stíhání ovlivnilo vztahy s partnerkou, kdy se více hádali, došlo k omezení intimního kontaktu, nicméně partnerka poškozeného podporovala. K pozastavení výkonu advokacie u poškozeného nedošlo, nicméně ze strany [orgán] bylo po celou dobu trestního stíhání vedeno řízení o jejím pozastavení, přičemž k zastavení tohoto řízení došlo až po pravomocném zproštění obžaloby. Poškozený tak po celou dobu advokacii vykonávat mohl. Poškozený musel klientům vysvětlovat, že je trestně stíhán, případně že mu může být pozastaven výkon advokacie, nedošlo k plánované spolupráci s jiným advokátem. K medializaci došlo, ale jméno poškozeného zmíněno nebylo. Poškozenému bylo přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nezákonným rozhodnutím (trestním stíháním) ve výši 250 000 Kč rozsudkem soudu ze září 2024.

65. Soudy ve výše uvedeném řízení porovnávaly věc poškozeného s následujícími případy:

66. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. 19 C 6/2012 (u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Co 247/2019) trvalo trestní stíhání 9 let a 4 měsíce, šlo o trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) a c) a odst. 4 tr. zák. ve formě pomoci, hrozil trest odnětí svobody 2 - 8 let, po dobu vedení trestního stíhání byl na základě rozhodnutí [orgán] pozastaven poškozenému výkon advokacie, zkrachovala jeho advokátní praxe, následně se musel nechat zaměstnat v jiné advokátní kanceláři, ale nezískal plnou důvěru klientů, rodina se ocitla v nepříznivé ekonomické situaci, když nemohl vykonávat zaměstnání a měl dvě malé děti, manželka byla na mateřské dovolené, poškozenému nebyla poskytnuta hypotéka k zajištění bydlení, museli bydlet u rodičů, poškozený žil na malém městě, kde byla poškozena jeho dobrá pověst, jak u sousedů, tak klientů, poškozený byl zadržen ve svém bydlišti, před očima rodiny a sousedů, kauza byla celostátně medializována v televizním vysílání i tisku. Poškozenému bylo přiznáno odškodnění ve výši 500 000 Kč rozsudkem soudu ze září 2019.

67. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 297/2011 trvalo trestní stíhání 8 let, šlo o trestný čin krácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1 a odst. 3 tr. zák., hrozil trest odnětí svobody 2 až 8 let, trestní stíhání mělo dopady na osobní, pracovní i společenský život poškozeného. Šlo o advokáta přednášejícího na vysoké škole. Trestní řízení bylo negativně vnímáno nejen jeho okolím, jeho klienty, spolupracovníky, ale i širokou veřejností. To se projevilo v tom, že tamní žalobce ztratil v průběhu trestního stíhání klienty, odešli od něj i spolupracovníci a musel propustit podřízené. Čelit neustálým útokům ze strany i zcela cizích lidí, kteří si na něj udělali názor na základě sdělení médií nebo jen názor médií převzali. V důsledku trestního stíhání začal mít poškozený psychické problémy, těžce snášel skutečnost, že je proti němu vedeno trestní řízení, významně byl narušen i jeho osobní život a vztahy mezi přáteli. Celou situaci v negativním smyslu umocnila medializace věci. Poškozenému bylo přiznáno odškodnění ve výši 360 000 Kč rozsudkem soudu z dubna 2013.

68. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 185/2020 (u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 18 Co 273/2021) trvalo trestní stíhání 6 let a 9 měsíců, šlo o trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zák., hrozil trest odnětí svobody 5 až 12 let. Trestní stíhání se projevilo ve sféře zdravotní (obtíže s usínáním, udržením spánku, obtíže s koncentrací, psychickou labilitou, střídajícími se stavy podrážděnosti, emočního nezájmu, opakované reaktivní depresivní stavy, byl nucen vyhledat psychologickou a psychiatrickou intervenci, trpí posttraumatickou stresovou poruchou), společenské (trestní stíhání poškodilo čest poškozeného, zničilo vztahy s celou řadou osob a s ohledem na masivní mediální dehonestaci došlo ke zpochybnění dobrého jména), rodinné (rodiče poškozeného i jeho manželky těžce nesli jeho trestní stíhání, a to i vzhledem k tomu, že byli ve vysokém věku vyslýcháni), profesní (v důsledku vedené trestního stíhání mu byl pozastaven výkon advokacie na 14 měsíců, dříve byl státním zástupcem). Trestní stíhání bylo rozsáhle medializováno formou desítek až stovek článků v celostátních periodikách a relací v celoplošných televizích. Výsledek trestního stíhání byl veřejností přijat minimálně s rozpaky, spíše však nesouhlasně. Poškozenému bylo přiznáno odškodnění ve výši 1 000 000 Kč rozsudkem soudu z října 2021.

69. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 218/2017 (u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Co 57/2022) trvalo trestní stíhání 4 roky a 9 měsíců, šlo o trestný čin pletichy při veřejné soutěži a dražbě podle § 128a odst. 2 písm. b) tr. zák., trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1) písm. a) a c), odst. 2 písm. a) a c) tr. zák. a trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zák., hrozil trest odnětí svobody 3 až 10 let, v průběhu trestního stíhání složil advokátní zkoušky, ale činnost kvůli trestnímu stíhání nevykonával a pracoval na pozici právníka s nižším ohodnocením, přestal publikovat a přednášet, opět začal až po skončení trestního řízení. Zahájení trestního stíhání byl pro poškozeného těžký úder, který vnímal velmi intenzivně pro jeho dobrou pověst zejména v osobním a rodinném životě, nemohl naplnit očekávání své manželky z hlediska zabezpečení rodiny a svého společenského statutu, s manželkou odkládali početí druhého dítěte, stres ze závislosti na finanční podpoře jeho rodičů, poškozený žil v osamění, zúžily se jeho sociální kontakty, nechtěl někomu neustále vysvětlovat své trestní stíhání, žil pouze svým trestním stíháním, které bylo značně medializováno, zasáhlo jej v jeho majetkové sféře a těžce vnímal zásah do psychického stavu jeho manželky (těžká poporodní deprese, psychické problémy ve vztahu k jejímu těhotenství, mateřství). Poškozenému bylo přiznáno odškodnění ve výši 200 000 Kč rozsudkem soudu z dubna 2022, ústavní stížnost poškozeného byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 1711/23.

70. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 304/2011 (u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 70 Co 27/2019) trvalo trestní stíhání 5 let a 8 měsíců, šlo o trestný čin křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., hrozil trest odnětí svobody 6 měsíců až 3 roky. Poškozená byla nejprve pravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody na 1 rok s odkladem na zkušební dobu 2 let a k zákazu výkonu advokacie po dobu 2 let. Poškozená musela přerušit advokátní činnost a zrušit své dvě advokátní kanceláře. Odsuzující rozsudek byl zrušen Nejvyšším soudem, následovalo opětovné odsouzení poškozené k trestu odnětí svobody na 1 rok s odkladem na zkušební dobu 2 let a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie po dobu 2 let, až poté byla poškozená zproštěna obžaloby. Trestní stíhání mělo negativní dopad na ekonomiku domácnosti, došlo k narušení vztahu s otcem poškozené, který se s odsouzením nikdy nesmířil. Manžel poškozené využil argument trestního stíhání v řízení o svěření dcery do péče. Hypertenze byla následkem stresu z trestního stíhání, poškozená užívala léky na uklidnění, měla sebevražedné úmysly. Poškozené bylo přiznáno odškodnění ve výši 605 500 Kč rozsudkem soudu z února 2019.

71. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 268/2015 (u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Co 196/2017) trvalo trestní stíhání 4 roky a 1 měsíc, šlo o trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství, hrozil trest odnětí svobody 6 měsíců až 3 roky, poškozený byl advokát, v případě odsouzení by byl pozastaven výkon advokacie, mohl by být vyloučen z [orgán] a bylo by složité najít si profesní uplatnění. Poškozený trpěl nejistotou o budoucí zaměstnání, bylo poškozeno jeho dobré jméno, řízení bylo medializováno na celostátní úrovni, z hlavního líčení byla odvysílána reportáž ve večerních zprávách, klienti se pak na poškozeného obraceli s dotazem, zda ve věci někoho zastupuje či je obžalovaným, v řízení bylo stíháno 21 osob. Poškozenému bylo přiznáno odškodnění ve výši 150 000 Kč rozsudkem soudu z června 2017.

72. Odvolací soud konstatuje, že s nyní posuzovanou věcí se srovnávaný případ (vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 11/2023 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Co 183/2024), shoduje v povaze trestné činnosti (majetková trestná činnost), pro niž bylo trestní stíhání vedeno, ve výši trestu odnětí svobody, která oběma poškozeným hrozila v případě jejich odsouzení, v právním důvodu vydání zprošťujícího rozsudku /§ 226 písm. c) tr. ř./, v nepřiměřené délce trestního řízení (ve srovnávaném případě byla délka řízení o rok kratší), za kterou se oběma poškozeným dostalo finančního zadostiučinění, a zejména v následcích trestního stíhání v osobnostních sférách obou poškozených. Oba poškození byli bezúhonnými advokáty, kteří trestní stíhání intenzivně prožívali, intenzivně se věnovali své obhajobě, pociťovali určité zdravotní obtíže, nicméně odbornou pomoc nevyhledali. Trpěli stresem, změnami nálad, zvýšenou agresí, podléhali pocitům deprese a beznaděje, došlo ke změně jejich chování ve společnosti i v rodině. Rodina oba poškozené podporovala a věřila v jejich nevinu. U obou poškozených došlo k omezení kontaktu s rodinou, nikoli však proto, že by rodina o kontakt s nimi nestála, ale naopak to byl důsledek toho, že se poškození ponořili do svých trestních stíhání. K pozastavení výkonu advokacie ani u jednoho z poškozených nedošlo, ze strany [orgán] bylo vůči nim vedeno řízení o jejím pozastavení. Oba poškození mohli po celou dobu trestního stíhání advokacii vykonávat. U žalobce nedošlo jako u poškozeného ve srovnávaném případě k neuskutečnění plánované spolupráce s jiným advokátem, zásah do profesní sféry tak byl u žalobce nižší. U poškozeného ve srovnávaném případě sice došlo k medializaci trestního stíhání, ale jeho jméno nebylo na rozdíl od žalobce zmíněno. Žalobce byl v článcích navíc zachycen i na fotografiích. Poškozenému v porovnávaném případě bylo v září 2024 přiznáno zadostiučinění ve výši 250 000 Kč. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobci v trestním řízení hrozilo v případě jeho odsouzení i uložení mnohamilionového peněžitého trestu, čímž byla intenzita nemajetkové újmy umocňována. Odvolací soud proto považuje za přiměřené odškodnění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§ 7 odst. 1 a § 8 OdpŠk), ve výši 300 000 Kč, která nijak nevybočuje z mezí plynoucích ze srovnání s obdobnými případy. Žalovaná žalobci neuhradila ničeho.

73. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně uložil výrokem I. svého rozsudku žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání (resp. za vydání nezákonného rozhodnutí) částku 910 000 Kč a předmětem odvolacího přezkumu je toliko částka 610 000 Kč (z důvodu částečného zpětvzetí odvolání žalovanou ohledně tohoto nároku co do částky 300 000 Kč, ohledně níž rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. nabývá právní moci), postupoval odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a rozsudek soudu I. stupně v napadené části výroku I., pokud jím bylo rozhodováno o zaplacení nemajetkové újmy za vydání nezákonného rozhodnutí, změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 610 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 3. 2023 do zaplacení. Ve výroku II. potvrdil odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

74. O nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) rozhodl odvolací soud podle zásady úspěchu ve věci (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). V souzeném případě byl v řízení zcela úspěšný žalobce, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci výrokově nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014). Žalobci se dostalo satisfakce u obou nároků na náhradu nemajetkové újmy.

75. Žalobci vznikly náklady vynaložené na soudní poplatek ve výši 4 000 Kč a náklady odpovídající nákladům právního zastoupení ve výši 172 279,80 Kč, které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za následující účelně vynaložené úkony právní služby provedené do 31. 12. 2024 [za tarifní hodnotu dvou spojených věcí ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále i jen „a. t.“), ve znění účinném do 31. 12. 2024, bylo třeba považovat částku 100 000 Kč (50 000 Kč + 50 000 Kč) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 a ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015]: 1) převzetí a příprava zastoupení dne 23. 9. 2022 ve výši 5 100 Kč podle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., 2) podání žaloby dne 24. 7. 2023 ve výši 5 100 Kč podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., 3) účast na jednání před soudem I. stupně dne 10. 4. 2024 ve výši 5 100 Kč podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., 4) další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 30. 4. 2024 (žalobce byl při jednání soudu I. stupně dne 10. 4. 2024 vyzván podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů ke svým nárokům) ve výši 5 100 Kč podle § 11 odst. 1 písm. c) a. t., 5) písemné podání ve věci samé k výzvě soudu dne 10. 5. 2024 ve výši 5 100 Kč podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., 6) účast na jednání před soudem I. stupně dne 31. 5. 2024 ve výši 5 100 Kč podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., 7) účast na jednání před soudem I. stupně dne 7. 6. 2024 od 9:01 hod. do 14:28 hod. ve výši 3 x 5 100 Kč, tj. 15 300 Kč podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., 8) účast na jednání před soudem I. stupně dne 26. 6. 2024[Anonymizováno]od 9:03 hod. do 14:41 hod. ve výši 3 x 5 100 Kč, tj. 15 300 Kč podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., 9) účast na jednání před soudem I. stupně dne 16. 8. 2024 od 9:02 hod. do 12:51 hod. ve výši 2 x 5 100 Kč, tj. 10 200 Kč podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., 10) účast na jednání před soudem I. stupně dne 16. 10. 2024 od 9:02 hod. do 11:22 hod. ve výši 2 x 5 100 Kč, tj. 10 200 Kč podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., 11) další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 25. 10. 2024 (reakce na výzvu soudu I. stupně při jednání dne 16. 10. 2024 k odstranění vady žaloby ve vztahu k nároku na zaplacení částky 1 690 500 Kč) včetně jednovětného podání dne 30. 10. 2024 ve výši 5 100 Kč podle § 11 odst. 1 písm. c) a. t., 12) účast na jednání před soudem I. stupně dne 13. 12. 2024 od 9:03 hod. do 12:25 hod. ve výši 2 x 5 100 Kč, tj. 10 200 Kč podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., z paušální náhrady hotových výdajů za 12 úkonů právní služby provedených do 31. 12. 2024 po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 a. t., z mimosmluvní odměny advokáta za následující účelně vynaložené úkony právní služby provedené po 1. 1. 2025 [za tarifní hodnotu dvou spojených věcí ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7, § 9a odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 3 a. t., ve znění účinném od 1. 1. 2025, bylo třeba považovat částku 422 850 Kč (122 850 Kč + 300 000 Kč)]: 1) účast na jednání před soudem I. stupně dne 14. 2. 2025 od 10:02 hod. do 12:30 hod. ve výši 2 x 10 020 Kč, tj. 20 040 Kč podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., 2) účast na jednání před soudem I. stupně dne 26. 3. 2025 ve výši 10 020 Kč podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., 3) odvolání proti rozsudku soudu I. stupně dne 18. 7. 2025 včetně jeho odůvodnění dne 14. 8. 2025 a 9. 1. 2026 ve výši 10 020 Kč podle § 11 odst. 1 písm. k) a. t., 4) účast na jednání před odvolacím soudem dne 21. 1. 2026 ve výši 10 020 Kč podle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., z paušální náhrady hotových výdajů za 4 úkony právní služby provedených od 1. 1. 2025 po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 a. t. a 21 % DPH ve výši 29 899,80 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.

76. Odvolací soud neshledal účelně vynaloženými úkony právní služby další poradu s klientem přesahující jednu hodinu dne 9. 4. 2024 (tj. před prvním jednáním soudu ve věci dne 10. 4. 2024, když se od podání žaloby ničeho nezměnilo, žalovaná se k žalobě téměř nijak nevyjádřila a žádné důkazy neoznačila), další poradu s klientem přesahující jednu hodinu dne 4. 6. 2024 (nebylo třeba připravovat vyjádření k důkazům, když soudem I. stupně bylo při skončení jednání dne 31. 5. 2024 avizováno, že při dalším jednání dne 7. 6. 2024 bude pokračováno v dokazování trestním spisem), další poradu s klientem přesahující jednu hodinu dne 25. 6. 2024 (nebylo třeba připravovat vyjádření k důkazům, když při obou jednáních soudu I. stupně dne 7. 6. 2024 a 26. 6. 2024 byl prováděn k důkazu toliko trestní spis), další poradu s klientem přesahující jednu hodinu dne 15. 8. 2024 (příprava k vyjádření k důkazům před jednáním soudu I. stupně dne 16. 8. 2024 nebyla třeba, když byly prováděny listinné důkazy předložené žalobcem, které měly prokázat tvrzení žalobce obsažená v jeho předchozích písemných podáních; žalovaná žádné důkazy v té době nepředložila), další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 7. 10. 2024 a doplnění důkazů dne 10. 10. 2024 (veškeré důkazy měl žalobce předložit soudu I. stupně již v minulosti, jak vyplývá i z přípisu soudu I. stupně ze dne 31. 7. 2024, kterým toliko urgoval předložení listin označených dříve žalobcem; za tímto účelem pak nebylo nutné konat dne 7. 10. 2024 poradu obhájce s klientem přesahující jednu hodinu), další porady s klientem přesahující jednu hodinu dne 14. 10. 2024 a 12. 12. 2024 (měly se konat za účelem přípravy na výslech svědků – rodinných příslušníků žalobce k tvrzením žalobce o zásahu trestního stíhání do jeho osobnostní sféry; takové porady nebyly účelné, neboť svědkové mají vypovídat sami spontánně a případné dotazy na svědky mohl žalobce se svým právním zástupcem jednoduše formulovat při samém jednání soudu I. stupně), další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 13. 2. 2025 (klient se měl dostavit za účelem přípravy vhodné judikatury ke srovnání s jeho případem; takovou úlohu má plnit právní zástupce klienta a nikoliv klient samotný; ostatně z podání datovaného dnem 14. 1. 2025, které bylo předloženo soudu I. stupně při jednání dne 14. 2. 2025 vyplývá, že žádný srovnatelný případ s případem žalobce právní zástupce žalobce nenalezl), podání datované dnem 14. 1. 2025, které bylo předloženo soudu I. stupně při jednání dne 14. 2. 2025 (účastníci řízení byli soudem I. stupně při jednání dne 13. 12. 2024 poučeni o tom, že mohou, ale nemusí, předložit k porovnání obdobné případy s případem žalobce za účelem stanovení výše odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci trestním stíháním; právní zástupce v uvedeném podání toliko citoval judikaturu vyšších soudů a ESLP vztahující se obecně k náhradám nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem či vydáním nezákonných rozhodnutí orgánů veřejné moci; takové podání však bylo zcela nadbytečné), podání ze dne 24. 3. 2025 (žalobci byla dána pouze možnost vyjádřit se k rozhodnutím, která soud I. stupně vyhledal pro srovnání s případem žalobce, avšak soud I. stupně takové vyjádření nevyžadoval písemně, neboť jej žalobce mohl přednést při odročeném jednání dne 26. 3. 2025) a další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 5. 1. 2026 (mělo být konzultováno doplnění odvolání s ohledem na aktuální judikaturu a jejího dopadu na souzenou věc; žádná nová zásadní judikatura s dopadem na souzenou věc není v doplněném odvolání obsažena, nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 26/25 byl odvolacímu soudu znám ještě před doplněním odvolání žalobcem dne 9. 1. 2026). Za tyto úkony tak odvolací soud žalobci náhradu nákladů nepřiznal.

77. Odvolací soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 176 279,80 Kč. O místě plnění k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto v souladu s § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůtu k plnění ponechal odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně na patnáct dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř., když takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž odvolacímu soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu.

78. Výrok IV. rozsudku soudu I. stupně nebyl dotčen odvoláním žádného z účastníků. Zůstal proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).