o zaplacení částky 72 235 Kč s příslušenstvím
JUDr. Aleš Nezdařil · předseda senátu · Rozhodnutí ze dne 3. 9. 2025
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Aleše Nezdařila a soudkyň Mgr. Markéty Jiráskové a JUDr. Zuzany Šmídové ve věci
žalobce: [Jméno žalobce],
IČO [IČO žalobce], se sídlem [Adresa žalobce],
zastoupen [Jméno advokáta], advokátem,
se sídlem [Adresa advokáta]
proti
žalovanému: [Jméno žalovaného]., IČO [IČO žalovaného],
se sídlem [Adresa žalovaného],
o zaplacení částky 72 235 Kč s příslušenstvím
k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. června 2025, č. j. 15 C 215/2025-17,
I. Odvolání žalovaného proti výroku I. rozsudku soudu I. stupně se odmítá.
II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 13 821 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.
1. Napadeným rozsudkem pro uznání zastavil soud I. stupně řízení co do částky 2 235 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 2 235 Kč od 3. 4. 2025 do zaplacení (výrok I.). Dále soud I. stupně částečně vyhověl žalobě a žalovanému uložil povinnost, aby žalobci zaplatil částku[Anonymizováno]70 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 72 235 Kč od 12. 11. 2024 do 2. 4. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 70 000 Kč od 3. 4. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Současně soud I. stupně uložil žalovanému, aby žalobci na náhradě nákladů řízení zaplatil částku 22 093 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok III.).
2. Soud I. stupně rozhodl ve věci samé rozsudkem pro uznání s tím podstatným odůvodněním, že byly splněny podmínky ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. Soud I. stupně vysvětlil, že dne 14. 3. 2025 vydal elektronický platební rozkaz, jehož součástí byla i výzva žalovanému podle § 114b o. s. ř. Platební rozkaz s výzvou byl žalovanému doručen datové schránky dne 14. 3. 2025. Proti elektronickému platebnímu rozkazu podal sice žalovaný dne 29. 3. 2024 včasný odpor, který však odůvodnil jen tím, že částka neodpovídá skutečnosti a aktuální zůstatek pohledávky činí 70 000 Kč. Dále žalovaný uvedl již jen to, že nesouhlasí s výší nákladů řízení. Žádné další kvalifikované vyjádření žalovaný v soudem stanovené lhůtě nepodal. Na podaný odpor žalovaného reagoval žalobce částečným zpětvzetím žaloby, kdy podáním ze dne 23. 4. 2025 vzal žalobu zpět co do části jistiny v rozsahu 2 235 Kč. Ve zbývajícím rozsahu na podané žalobě trval. Soud I. stupně proto žalobu v rozsahu zpětvzetí zastavil (výrok I. rozsudku) a ve zbylé části rozhodl o žalobním návrhu rozsudkem pro uznání.
3. Tento procesní postup odůvodnil tím, že vyjádření žalovaného k žalobě považuje za nedostatečné, neboť podle ustálené judikatury nepostačuje, když žalovaný na zaslanou výzvu podle § 114b o. s. ř. prohlásí jen blanketně a zcela obecně, že nárok neuznává. Je třeba, aby alespoň v základních obrysech vylíčil rozhodující skutečnosti, na kterých staví svou obranu, což žalovaný neučinil. Jelikož soudu zaslal pouze stručné vyjádření v rámci podaného odporu a v soudem stanovené lhůtě již ničeho nedoplnil, nastaly podle závěru soudu I. stupně podmínky pro postup podle ustanovení § 153a odst. 4 o. s. ř. Soud I. stupně proto o zbylé části žalobního návrhu rozhodl rozsudkem podle uznání žalovaného (výrok II. rozsudku).
4. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud I. stupně odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalobce byl ve věci plně úspěšný. Náhrada nákladů řízení na straně procesně úspěšného žalobce, který byl zastoupen advokátem, se skládá ze zaplaceného soudního poplatku 2 890 Kč a náhrady nákladů za zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby po 4 020 Kč podle § 6 odst. 1, ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále z částky 2 010 Kč za 1 úkon právní služby podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu (předžalobní výzva), z náhrady hotových výdajů za 4 úkony po 450 Kč a z náhrady za 21 % DPH v částce 3 332,70 Kč. Celkem 22 093 Kč.
5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dne 24. 6. 2025 včasné odvolání, které směřovalo proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. Odvolání stručně odůvodnil tak, že rozhodnutí v části, ve které bylo řízení zastaveno co do částky 2 235 Kč, neodpovídá pravdě a skutečnosti, neboť žalobci [právnická osoba] byla zaslána na účet již další částečná úhrada ve výši 2 000 Kč. Rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku II. pak napadl námitkou, že neodpovídá pravdě a skutečnosti, neboť aktuální dlužná částka již činí jen 68 000 Kč a nikoliv 70 000 Kč. Současně uvedl, že nesouhlasí s výší nákladů řízení, které mu přijdou neadekvátní.
6. Odvolací návrh žalovaný neučinil.
7. Žalobce se ve vyjádření k odvolání žalovaného ztotožnil s postupem soudu I. stupně, který ve věci rozhodl rozsudkem podle uznání žalovaného. Za neopodstatněnou označil žalobce námitku žalovaného, že výše nákladů řízení je neadekvátní. Dovodil, že soud I. stupně postupoval v souladu s vyhláškou č. 177/1996, advokátní tarif, když žalobci přiznal náklady ve výši 22 093 Kč.
8. S tímto podstatným odůvodněním žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil jako věcně správné a žalobci přiznal též náhradu nákladů odvolacího řízení.
9. Odvolací soud nařídil ve věci jednání na den 3. 9. 2025. K odvolacímu jednání se dostavil zástupce žalobce. Žalovaný se k odvolacímu jednání nedostavil, ačkoliv měl vykázáno řádné doručení předvolání a měl i zachovanou lhůtu k přípravě jednání (§ 115 odst. 2 o. s. ř.). Podáním ze dne 3. 9. 2025 pak odvolacímu soudu sdělil, že se k jednání nemůže dostavit z důvodu velkého pracovního vytížení. O odročení jednání nežádal. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., za použití § 211 o. s. ř. a odvolání žalovaného projednal v nepřítomnosti tohoto účastníka.
10. Odvolací soud přezkoumal správnost rozsudku soudu I. stupně, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., za použití § 205b o. s. ř. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného proti výroku I. rozsudku soudu I. stupně není přípustné. Odvolání téhož účastníka proti výroku II. rozsudku pak odvolací soud hodnotil jako neopodstatněné.
11. Z obsahu spisu se podává, že řízení ve sporné věci bylo zahájeno dne 28. 2. 2025. Soud I. stupně ve znění žaloby vydal dne 14. 3. 2025 elektronický platební rozkaz, proti němuž podal žalovaný dne 29. 3. 2024 včasný odpor. Opravný prostředek proti elektronickému platebnímu rozkazu odůvodnil pouze tím, že částka 72 235 Kč neodpovídá skutečnosti, neboť v mezidobí byla žalobci zaslána částečná úhrada 2 235 Kč. Aktuální zůstatek pohledávky tak činí 70 000 Kč. Následně vzal žalobce dne 23. 4. 2025 žalobu částečně zpět (v rozsahu částky 2 235 Kč). Zpětvzetí žaloby učinil žalobce před jednáním soudu I. stupně. Souhlasu žalovaného s částečným zastavením řízení tak nebylo třeba (§ 96 odst. 4 o. s. ř.). Z výše uvedeného plyne, že soud I. stupně nepochybil, pokud návrhu žalobce na částečné zastavení řízení vyhověl, aniž by vyžadoval souhlas žalovaného.
12. Opravné prostředky jsou upraveny v části čtvrté, hlavě první občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 201 o. s. ř. může účastník napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu, vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Subjektivní legitimaci k podání odvolání přitom zákon přiznává účastníkům řízení, a to za předpokladu, že jim byla v rozhodnutí soudu způsobena určitá újma v jejich právech.
13. Podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítne odvolací soud odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Odvolací soud v takových případech rozhoduje, aniž by byl oprávněn zkoumat věcnou stránku napadeného rozhodnutí a jemu předcházející řízení.
14. V dané věci napadl žalovaný odvoláním rozsudek soudu I. stupně i v části, ve které bylo řízení zastaveno k návrhu žalobce zastaveno. Soud I. stupně tak rozhodl na základě částečného zpětvzetí žaloby. Za této situace nebyl žalovaný subjektivně legitimován k podání odvolání proti této části soudního rozhodnutí. Soud I. stupně totiž v této části rozhodnutí vyhověl jeho námitce, uplatněné v odporu proti platebnímu rozkazu. Souhlasu žalovaného se zastavením řízení nebylo dle § 96 odst. 4 o. s. ř. třeba. Odvolací soud proto shledal, že soud I. stupně nemohl rozhodnutím o částečném zastavení řízení způsobit žalovanému žádnou újmu.
15. Na základě těchto skutečností postupoval odvolací soud podle § 218 písm. b) o. s. ř. a odvolání žalovaného proti výroku I. rozsudku odmítl jako opravný prostředek, který byl podán někým, kdo k odvolání do této části rozhodnutí není oprávněn (výrok I. rozsudku odvolacího soudu).
16. O zbylé části návrhu žalobce rozhodl soud I. stupně rozsudkem pro uznání. Podle § 205b o. s. ř. jsou v případě rozsudku pro uznání odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a dále skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 153a o. s. ř.).
17. Rozsudek pro uznání je upraven v ustanovení § 153a o. s. ř. Rozhodnutí soudu se v takovém případě zakládá buď na skutečném uznání žalovaného (§ 153a odst. 1 o. s. ř.) nebo na fikci, kdy se má za to, že žalovaný nárok uznal. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozhodne soud rozsudkem pro uznání též tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. Fikce uznání podle tohoto ustanovení nastává v případě, že se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádří ve věci samé a ani v této lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom bránil. K fikci uznání nároku dochází přitom jen tehdy, jestliže žalovaný byl poučen o následcích své nečinnosti, včetně toho, že byl upozorněn na to, že věc bude rozhodnuta v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání.
18. V dané věci byl žalobní návrh spolu s elektronickým platebním rozkazem doručen do datové schránky žalovaného dne 14. 3. 2025. Součástí elektronického platebního rozkazu byla výzva ke kvalifikovanému vyjádření podle § 114b o. s. ř., ve které byl žalovaný řádně poučen, že v případě podání odporu je třeba se vyjádřit ve věci samé k žalobě, která mu byla současně doručena, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne uplynutí lhůty pro podání odporu. Současně byl poučen o následcích nesplnění výzvy pro případ, že se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří (§ 153a odst. 3 o. s. ř.). Žalovaný sice podal včasný odpor, výzvě soudu I. stupně ke kvalifikovanému vyjádření však nevyhověl. Podáním ze dne 14. 3. 2025 totiž žalovaný soudu pouze lakonicky sdělil, že v mezidobí byla žalobci zaslána částečná úhrada 2 235 Kč a částka uvedená v platebním rozkazu tak neodpovídá skutečnosti. Doplnil ještě, že aktuální zůstatek dluhu činí 70 000 Kč. Je tedy zřejmé, že podání žalovaného ze dne 14. 3. 2025 nelze považovat za kvalifikované vyjádření účastníka, které má na mysli ustanovení § 114b o. s. ř. pro případ, že účastník podá včasný odpor.
19. Odvolací soud tak souhlasí se závěrem soudu I. stupně, podle něhož byly ve sporné věci splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. o zbylé části nároku žalobce. Žalovaný sice podal včasný odpor který ale nebyl podrobněji odůvodněn a v rámci odporu nevylíčil žádné rozhodné skutečnosti, na kterých hodlá stavět svou obranu a neoznačil ani žádné konkrétní důkazy k prokázání svých obranných tvrzení. Marným uplynutím lhůty k vyjádření pak nastala fikce uznání nároku.
20. Z výše uvedeného plyne, že závěr soudu I. stupně o naplnění podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. byl správný. Okolnost, že lhůta ke kvalifikovanému vyjádření byla žalovanému uložena v rámci platebního rozkazu, je nerozhodná. Postup soudu I. stupně, který výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vtělil přímo do výroků elektronického platebního rozkazu, není v rozporu se zněním ustanovení § 114b odst. 1, 4 o. s. ř. Procesní povinnost byla účastníku řízení i v tomto případě uložena ve výroku soudního rozhodnutí, stejně jako by tomu bylo v případě vydání samostatného usnesení.
21. Na základě těchto skutečností postupoval odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek potvrdil ve výroku II. jako věcně správný, včetně věcně správného výroku III. o nákladech řízení, jehož znění bylo v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., za použití § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.
22. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že výše nákladů řízení, která byla žalobci přiznána, není neadekvátní, jak namítal žalovaný. Soud I. stupně náhradu nákladů řízení na straně žalobce, který byl zastoupen advokátem, správně vypočetl podle § 7 bod 5., ve spojení s § 11 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za použití § 14 téhož předpisu. Správně též žalobci přiznal náhradu za daň z přidané hodnoty /§ 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř./. Na výpočet této náhrady provedený v bodě 9. odůvodnění rozsudku odvolací soud pro stručnost odkazuje.
23. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1, ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl zcela úspěšný i v řízení před soudem odvolacím. Náklady řízení na straně žalobce, který byl zastoupen advokátem, jsou tvořeny: odměnou advokáta podle § 7 bod 5., ve spojení s § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 2 úkony právní služby po 4 020 Kč, náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za 2 úkony po 450 Kč, náhradou za promeškaný čas v rozsahu šesti půlhodin po 150 Kč (900 Kč) a dále doloženým cestovným advokáta na trase [adresa] a zpět k odvolacímu jednání dne 3. 9. 2025 v částce 1 582,44 Kč. Všechny položky byly navýšeny o 21 % DPH (2 398,71 Kč). Po zaokrouhlení na celé koruny činí tato náhrada 13 821 Kč.
24. O povinnosti žalovaného k úhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., za použití § 211 o. s. ř. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvém stupni, a to za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.