o zaplacení částky 311 500 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobní návrh, kterým se žalobce proti žalovaným domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím od [datum] do zaplacení (výrok I.). Současně uložil žalobci povinnost, aby žalovaným na náhradě nákladů řízení zaplatil částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalovaných (výrok II.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o návrhu, kterým se žalobce proti žalovaným domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí – pozemku parc. č. [hodnota] a [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] (dále jen předmětné pozemky), a to za období od [datum] do [datum]. Žalobce v řízení před soudem tvrdil, že je vlastníkem předmětných pozemků, které na něj přešly z majetku České republiky na základě zák. č. 172/1991 Sb. Současně tvrdil, že dne [datum] uplynula lhůta 80 let trvání práva stavby, zřízeného předchůdcům žalovaných smlouvou o stavebním právu ze dne [datum]. Posledně uvedená smlouva byla sjednána mezi Zemským výborem pro [adresa] (právní předchůdce žalobce) a Družstvem pro postavení úřednických a dělnických domků (právní předchůdce žalovaných). Z toho žalobce dovozoval, že žalovaní od [datum] užívají předmětné pozemky bez právního důvodu, přičemž za jejich užívání žalobci jakožto vlastníkovi pozemků ničeho neplatí.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že dne [datum] byla uzavřena mezi právními předchůdci účastníků platná smlouva o stavebním právu. Předmětem smlouvy bylo zřízení práva stavby na uvedených pozemcích pro právní předchůdce žalovaných. Právo stavby bylo touto smlouvou zřízeno na dobu 80 let, přičemž Družstvo pro postavení úřednických a dělnických domků coby právní předchůdce žalovaných se zavázalo hradit právnímu předchůdci žalobce s účinností od [datum] pachtovné (činži stavební) v částce [částka] čtvrtletně. Z výpisu z katastru nemovitostí bylo dále zjištěno, že zapsaným vlastníkem předmětných pozemků ke dni rozhodnutí soudu I. stupně bylo Hlavní město [adresa] (žalobce). Jako nabývací titul byl ve veřejném seznamu uveden „vznik vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb.“ Dále bylo zjištěno, že na pozemku parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa] se nachází stavba – dům č. p. [číslo]. Vlastnické právo k výše uvedené stavbě bylo předmětem samostatného soudního řízení, vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] k návrhu žalobce proti totožným žalovaným pod sp. zn. [spisová značka] a následně u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Návrh žalobce na určení vlastnického práva k domu č. p. [číslo] byl zamítnut rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který již nabyl právní moci. Z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] se podává, že odvolací soud v tamní věci dospěl ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že na Hlavní město [adresa] nepřešlo podle zákona č. 172/1991 Sb. vlastnické právo k domu č. p. [číslo] na pozemku parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa].

4. Současně bylo soudem I. stupně ve sporné věci zjištěno, že se žalobce proti totožným žalovaným domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků již v předchozím období. Řízení bylo vedeno u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a jeho předmětem bylo vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení žalovaných za období od [datum] do [datum] (včetně). Žalobní návrh byl zamítnut rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který rovněž nabyl právní moci.

5. V řízení před soudem I. stupně bylo rovněž prokázáno, že žalobce dne [datum] vyzval žalované k úhradě bezdůvodného obohacení za období od [datum] do [datum]. Předpis žalobcem vyměřené náhrady byl doručen prvé žalované dne [datum] a druhému žalovanému dne [datum]. Následně doručil žalobce žalovaným předžalobní výzvu ([datum]). Řízení ve sporné věci pak bylo zahájeno návrhem došlým OS pro [adresa] dne [datum].

6. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., když se jako předběžnou otázkou zabýval aktivní legitimací žalobce. Zkoumal při tom, zda je žalobce vlastníkem pozemků, za jejichž užívání si po žalovaných nárokuje vydání bezdůvodného obohacení. V této otázce soud I. stupně uzavřel, že není naplněna třetí podmínka ustanovení § 1 odst. 1 shora cit. zákona, podle které musela obec ke dni účinnosti zákona ([datum]) s předmětnými pozemky reálně hospodařit. Soud I. stupně vysvětlil, že v dané věci žalobce sice oba pozemky jako své vlastnictví evidoval, v řízení však neprokázal, že by vykonal jakékoliv úkony, které by bylo možno podřadit pod pojem „hospodaření s pozemky“ ve smyslu, jak je tento pojem vykládán judikaturou i odbornou literaturou. Pozemky parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] byly v rozhodné době fakticky užívány žalovanými či jejich právními předchůdci, a to v rámci práva stavby. Žalovaní vykonávali v rozhodné době správu pozemků pro sebe nejdříve na základě smlouvy o stavebním právu, a poté (po uplynutí 80 let) i bez této smlouvy. Žalobce tak podle závěru soudu I. stupně s pozemky ani nemohl fakticky hospodařit. Pokud jde o reálné hospodaření, ani tady žalobce neprokázal, že by pozemky využíval k plnění svých úkolů, když nevybíral ani stavební činži (pachtovné). O pozemky se prakticky nezajímal a žalobce oslovil až předžalobní výzvou.

7. S tímto podstatným odůvodněním soud I. stupně uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal faktické hospodaření s pozemky ke dni účinnosti zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu majetku. Nebyla tedy splněna tzv. třetí podmínka § 1 odst. 1 zákona. Podle závěru soudu I. stupně tak není dána ani aktivní legitimace žalobce v tomto řízení. Soud I. stupně proto žalobu bez dalšího zamítl.

8. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud I. stupně odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že procesně úspěšným žalovaným, kteří byli zastoupeni advokátkou, přiznal plnou náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 7 bod 6., ve spojení s § 8 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a to za celkem [hodnota] úkonů právní služby, 11 paušálních náhrad výdajů po [částka] a 21 % DPH. V souhrnu 198 067, [částka].

9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne [datum] včasné a přípustné odvolání, které směřovalo proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí. Ačkoli odvolatel v textu odvolání označil téměř všechny odvolací důvody, podřazené pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. c), d), e), f) a g) o. s. ř., podle obsahu je zřejmé, že uplatňuje zejména odvolací důvod upravený v § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., neboť namítl, že soud I. stupně v řízení nesprávně právně posoudil otázku aktivní legitimace žalobce k podání návrhu na vydání bezdůvodného obohacení.

10. Odvolatel v rámci svého odvolání dále upozornil, že některé z odvolacích senátů Městského soudu v Praze dospěly v obdobných věcech k pozoruhodně rozdílným závěrům než soud I. stupně, a to prakticky na obdobném skutkovém základě, daném smlouvou o stavebním právu, zřízeném ke stavbám situovaným na de facto sousedních pozemcích v kat. území [adresa]. Jedná se například o věci vedené u MS v Praze pod spisovými značkami [spisová značka] a [spisová značka], ve kterých odvolací soud opakovaně shledal, že žalobce na pozemcích hospodařil prostřednictvím osob oprávněných ze stavebního práva a že tím byla splněna podmínka přechodu vlastnického práva k příslušným pozemkům zatíženým tímto věcným právem ve smyslu § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., a to i v případech, kdy nebylo žalobcem k rozhodnému datu [datum] vymáháno pachtovné (stejně jako tomu bylo ve věci přezkoumávané). Soud I. stupně podle názoru žalobce pochybil, když se vyřešením těchto právních otázek dostatečně nezabýval a ignoroval odkaz žalobce na předchozí pravomocná soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky. Poukaz na předchozí relevantní soudní rozhodnutí je přitom z pohledu účastníka řízení zásadním argumentem, který má potenci daný spor rozhodnout, jak konstatoval i Ústavní soud. Žalobce proto setrval v tvrzení, že s předmětnými pozemky ke dni [datum] hospodařil ve vlastním slova smyslu, a to prostřednictvím žalovaných, tj. že byly splněny všechny 3 zákonné podmínky pro přechod vlastnického práva k pozemkům na žalobce podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.

11. S tímto podstatným odůvodněním žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, případně požadoval jeho zrušení a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.

12. Žalovaní se ve vyjádření k odvolání žalobce ztotožnili se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně. Zdůraznili přitom, že mezi týmiž účastníky již bylo pravomocným soudním rozhodnutím postaveno najisto, že žalobce není vlastníkem domu č. p. [číslo] na pozemku parc. č. [hodnota] v kat. území [adresa]. Současně byla zamítnuta žaloba žalobce proti žalovaným na vydání bezdůvodného obohacení za předchozí období (prosinec 2016 - prosinec 2019), přičemž soudy obou stupňů v tamní věci uzavřely, že aktivní legitimace žalobce dána není. Podle názoru žalovaných tak bylo již ve smyslu § 135 o. s. ř. postaveno najisto, že žalobce nemůže být aktivně legitimován ani v nyní přezkoumávané věci, jelikož není vlastníkem žádné z nemovitostí na adrese [Adresa žalované B] - stavby č. p. [číslo], pozemku parc. č. [hodnota] a pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa]. Není tedy zjevné, z jakého důvodu žalobce uplatňuje náhradu za faktické užívání předmětných nemovitostí i za další období, tedy konkrétně za období od prosince 2019 do dubna 2021.

13. K námitce žalobce, že v jiných řízeních dospěl odvolací soud k opačnému závěru ohledně přechodu vlastnictví pozemků ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., žalovaní odkázali na odlišná rozhodnutí odvolacích senátů Městského soudu v Praze, které naopak ve své rozhodovací praxi dospěly k závěru, že v obdobných případech nemovitosti z majetku České republiky na obec nepřešly (řízení vedená např. pod spisovými značkami [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a další).

14. S tímto podstatným odůvodněním žalovaní navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný. Současně požadovali přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení.

15. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

16. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná skutková zjištění a po jejich hodnocení v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. učinil též správný závěr právní, s nímž se odvolací soud zcela ztotožňuje.

17. Odvolání žalobce, pokud bylo odůvodněno jen strohým odkazem na ustanovení § 205 odst. 2 písm. d), e) a f) o. s. ř. nepovažuje odvolací soud za opodstatněné, neboť žalobce v rámci svého odvolání nikterak nekonkretizoval, jaké z navržených důkazů potřebných k prokázání rozhodných skutečností soud I. stupně v řízení neprovedl a ani to, k jakým nesprávným skutkovým zjištěním měl prvostupňový soud dospět, přičemž odvolatel nespecifikoval ani to, jaké další (dosud neprovedené důkazy) důkazy měly být v této souvislosti k dispozici.

18. Za neopodstatněnou považuje odvolací soud též námitku, podle níž mělo být řízení před soudem I. stupně stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř./. Soud I. stupně vedl řízení v této věci procesně korektním způsobem, při ústním jednání dne [datum] poskytl žalobci řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o nutnosti tvrdit a prokázat všechny kumulativní podmínky pro přechod majetku ze státu na obec podle § 1 zák. č. 172/1991 Sb., zejména pokud jde o faktické hospodaření právního předchůdce žalobce s předmětnými pozemky v rozhodné době. Přes toto poučení žalobce až do vyhlášení rozhodnutí soudu I. stupně žádné relevantní důkazy ke svému tvrzení neoznačil. Rovněž odůvodnění rozsudku splňuje veškeré náležitosti ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Soud I. stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 53.) řádně vypořádal i s odlišnými právními závěry některých odvolacích senátů Městského soudu v Praze ohledně aktivní věcné legitimace žalobce ve skutkově obdobných případech (o určení vlastnického práva ke stavbám na pozemcích v kat. území [adresa]). Jednalo se o rozsudky Městského soudu v Praze ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] a usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ve kterých byla jako předběžná řešena také otázka, zda mohl žalobce s pozemky fakticky hospodařit, pokud nevybíral pachtovné. Soud I. stupně v napadeném rozsudku přehledně vysvětlil, proč tento názor nesdílí a současně označil další odvolací řízení, ve kterých dospěly senáty Městského soudu v Praze (v návaznosti na rozhodovací praxi soudu dovolacího) k odlišnému závěru, podle něhož není žalobce v řízení o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků v katastrálním území [adresa] aktivně legitimován. Odvolací soud proto považuje odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně za přezkoumatelné, neboť soud I. stupně se vypořádal se všemi relevantními námitkami, které žalobce v průběhu řízení uplatnil. Odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. proto nebyl založen.

19. Odvolání žalobce tak podle obsahu směřovalo výhradně vůči právnímu posouzení věci /§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř./, neboť žalobce nesouhlasil s právním závěry soudu I. stupně v předběžné otázce, podle něhož na žalobce nepřešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům podle zákona č. 172/1991 Sb., v důsledku čehož není žalobce ve věci aktivně legitimován.

20. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně posoudil v dané věci otázku splnění podmínek pro přechod předmětných pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce podle § 1 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ČR. Soud I. stupně vyšel správně z předpokladu, že pro přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. musí být splněny kumulativně tři podmínky stanovené v § 1 odst. 1 zákona - musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 185/96). Soud I. stupně nepřehlédl ani nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 600/11, v němž Ústavní soud vysvětlil, že pojem „hospodaření“ uvedený v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, a to v tom smyslu, že „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak vyjádřil vůli převést do vlastnictví obcí toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů. Soud I. stupně též přiléhavě odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikované pod sp. zn. [spisová značka], podle něhož pojem „hospodaření“ je třeba vykládat podobně jako pojem „správa“ ve smyslu zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, který jednak definoval, že národní majetek spravuje zásadně organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží (§ 65 odst. 1), jednak určoval, že organizace, která spravuje národní majetek, je oprávněna a povinna využívat tohoto majetku ke splnění svých úkolů a nakládat s ním v souladu s těmito úkoly; má-li ve správě majetek, který pro plnění svých úkolů nepotřebuje nebo který je pro ni neupotřebitelný, musí se postarat, aby majetek byl využit jinde, popřípadě aby s ním bylo naloženo co nejúčelněji (§ 66 odst. 1 uvedeného zákona).

21. V dané věci bylo zjištěno, že předmětné pozemky jak ke dni [datum] (srov. § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), tak ke dni [datum] (kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb.), fakticky užívali žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, a to na základě vlastního užívacího práva, tedy práva stavby založeného smlouvou o stavebním právu ze dne [datum] podle zák. č. 86/1912 ř. z., které k uvedeným datům stále trvalo. Smlouva o stavebním právu byla sjednána jako úplatná ve smyslu § 3 odst. 2 zákona, sjednané pachtovné bylo stanoveno na [částka] ročně a bylo ujednáno jeho možné navýšení o 10 % každých 10 let. Kromě povinnosti platit pachtovné byl ujednán také úrok z prodlení ve výši 5 %, jakož i zánik stavebního práva při nesplnění povinnosti platit pachtovné po dobu dvou let.

22. [název], kterému ke dni [datum] formálně svědčilo právo hospodaření s majetkem státu, se o předmětné pozemky nijak nezajímal a pachtovné nevybíral. Ani žalobce ke dni [datum], kdy měly předmětné pozemky podle jeho názoru přejít z vlastnictví České republiky do obce, s předmětnými pozemky fakticky nehospodařil (nevyužíval je k plnění svých úkolů), nepečoval o ně, nechoval se jako jejich vlastník a neprojevoval se ani jako účastník právního poměru založeného ve vztahu k nim smlouvou o zřízení práva stavby ze dne [datum] (tedy nevymáhal sjednané pachtovné, které mohl každých deset let navýšit o 10 %, což též nečinil). Soud I. stupně přiléhavě poukázal na to, že povinnost hradit pachtovné (včetně 5 % úroku z prodlení) byla významná i z toho důvodu, že při nesplnění této povinnosti po dobu dvou let mělo stavební právo zaniknout. Výběr užitku věci ve formě pachtovného (ať již jeho výše byla jakákoliv), je navíc projevem péče řádného hospodáře. Naopak nevyužívání finančního plnění za užívání pozemků se s péčí řádného hospodáře podle názoru odvolacího soudu neslučuje. Jestliže pozemky užívali žalovaní a jejich právní předchůdci, aniž za jejich užívání žalobci či jeho právnímu předchůdci cokoli plnili, nelze dospět k závěru, že žalobce užíval, případně držel pozemky jejich prostřednictvím. Z uvedených důvodů byl správný závěr soudu I. stupně, že v tomto případě nebyla splněna jedna ze tří kumulativních podmínek pro přechod věcí z majetku státu do vlastnictví obce (zde žalobce), a to skutečné hospodaření žalobce s předmětnými pozemky ke dni [datum]. Tento závěr je souladný i se závěrem, k němuž dospěly soudy obou stupňů v souvisejícím řízení, vedeném mezi týmiž účastníky o vydání údajného bezdůvodného obohacení žalovaných za užívání totožných pozemků v období od února 2017 do prosince 2019 (rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka]).

23. Odvolací soud v této souvislosti připomíná též usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], publikováno pod sp. zn. III. ÚS 1284/23, kterým byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná ústavní stížnost žalobce proti rozhodnutím obecných soudů projednávajících skutkově obdobnou věc, kdy Ústavní soud konstatoval, že již vícekrát rozhodoval ve věcech stěžovatele (zdejší žalobce) týkajících se splnění podmínek stanovených v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a jeho ústavní stížnosti (obsahující v podstatě shodnou argumentaci, jakou uplatňuje i v nyní posuzované věci) usneseními ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2049/22, ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2762/22, ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 133/23, ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/22, ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 882/2023 a ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3586/22 jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl, neboť výklad tohoto ustanovení obecnými soudy shledal ústavně souladným. Např. v posledně citovaném usnesení pod sp. zn. IV. ÚS 3586/22 se Ústavní soud zabýval i zde užitou námitkou žalobce ohledně nevybírání pachtovného a jeho významu pro posouzení věci a v této souvislosti dovodil, že jde o pomocné kritérium, které spolu s ostatními skutkovými zjištěními vede k závěru, že žalobce na pozemcích řádně nehospodařil. Ústavní soud ve shora uvedených usneseních neměl za rozhodný ani odkaz žalobkyně na jiná řízení vedená před Městským soudem v Praze.

24. Z výše uvedeného plyne, že právní posouzení soudu I. stupně v dané věci bylo zcela správné. Odvolací důvod podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. proto nebyl založen.

25. Na základě těchto skutečností postupoval odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný, včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení, jehož znění bylo v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.

26. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaní byli v řízení před odvolacím soudem plně úspěšní. Náklady odvolacího řízení na straně žalovaných, kteří byli zastoupeni advokátkou, jsou tvořeny: odměnou advokátky za 2 úkony právní služby po [částka] (u každé zastupované osoby) podle § 7 bod 6., ve spojení s § 11 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., dále náhradou hotových výdajů za 2 úkony právní služby po [částka] podle § 13 odst. 4 citované vyhlášky a 21 % DPH v částce [částka]. Celkem [částka]. Náklady řízení jsou splatné k rukám advokátky žalovaných (§ 149 odst. 1 o. s. ř., za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.).