o zaplacení 133 350 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 133 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 267 750 Kč od 18. 2. 2024 do 2. 3. 2024 a z částky 133 350 Kč od 3. 3. 2024 do zaplacení, to vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v části, v které žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 267 750 Kč od 18. 8. 2023 do 17. 2. 2024 (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 18 131 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [tituly před jménem] [jméno FO] (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 133 350 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 267 750 Kč od 18. 8. 2023 do 2. 3. 2024 a z částky 133 350 Kč od 3. 3. 2024 do zaplacení z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalobkyně u ní uplatnila dne 17. 8. 2023 nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 267 750 Kč z titulu nesprávného úředního postupu v posuzovaném řízení. K projednání žádosti došlo dne 9. 2. 2024, žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobkyni zadostiučinění ve výši 134 400 Kč.

4. Soud I. stupně podrobně popsal průběh řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], které bylo zahájeno dne 4. 11. 2011 žalobou žalobkyně vůči třem žalovaným o určení, že žalobkyně je dědičkou po svém bratrovi - zůstaviteli ze závěti ze dne 13. 3. 1998, když sporovala platnost závěti zůstavitele pořízené ve formě notářského zápisu několik hodin před tím, než zůstavitel dne 6. 8. 2010 zemřel, kterou zůstavitel odkázal veškerý svůj majetek jedné ze žalovaných a zároveň odvolal veškeré své předchozí závěti. Žaloba byla rozeslána žalovaným k vyjádření dne 17. 1. 2013. První jednání se konalo dne 24. 4. 2013. Při jednání dne 26. 6. 2013 bylo provedeno větší množství listinných důkazů, při jednání dne 17. 7. 2013 byly vyslechnuti účastníci řízení a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem zpracování znaleckého posudku. Dne 9. 12. 2013 byl ustanoven znalec z oboru písmoznalectví k určení pravosti podpisu zůstavitele na závěti ze dne 6. 8. 2010, znalecký posudek se závěrem, že jde o pravý podpis zůstavitele, došel soudu dne 28. 7. 2014. Při jednání dne 4. 2. 2015 byli vyslechnuti 2 svědci, při jednání dne 20. 3. 2015 bylo vyslechnuto 5 svědků, při jednání dne 22. 4. 2015 byli vyslechnuti 2 svědci a jednání bylo odročeno na neurčito za účelem zpracování znaleckého posudku. Dne 21. 10. 2015 byl ustanoven znalec z oboru psychiatrie k posouzení ovlivnění rozumových a rozpoznávacích schopností zůstavitele jeho zdravotním stavem v okamžiku pořízení závěti. Spis byl po rozhodnutí odvolacím soudem o odvolání proti usnesení o ustanovení znalce odeslán znalci dne 21. 6. 2016. Dne 30. 11. 2017 byl znalec zproštěn a k podání posudku podle stejného zadání byl ustanoven znalec jiný. Posudek se závěrem, že rozpoznávací a volní schopnosti zůstavitele v okamžiku pořízení závěti lze hodnotit jako nepodstatně snížené, nikoliv vymizelé, došel soudu dne 13. 4. 2018. Dne 20. 9. 2018 bylo nařízeno jednání na den 18. 10. 2018, které bylo odvolání s tím, že znalec bude vyslechnut dožádaným soudem, k čemuž došlo dne 10. 12. 2018. Dne 4. 3. 2019 bylo nařízeno jednání na den 16. 4. 2019. Dne 10. 4. 2019 předložila žalobkyně soudu jí zadaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví vnitřní lékařství - interna, podle kterého mohl zdravotní stav zůstavitele v době podpisu závěti zcela jistě ovlivnit jeho rozpoznávací schopnosti. Při jednání dne 16. 4. 2019 byl proveden důkaz oběma znaleckými posudky a výpovědí znalce - psychiatra; návrhy žalobkyně na výslech znalce - internisty a na zpracování revizního znaleckého posudku byly zamítnuty a jednání bylo za účelem přednesu závěrečných návrhů a vyhlášení rozsudku odročeno na den 23. 5. 2019. Rozsudkem ze dne 23. 5. 2019 byla žaloba zamítnuta a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 146 508,82 Kč, 158 899,22 Kč a 300 Kč a státu 11 958 Kč. Jeden ze žalovaných dne 3. 7. 2019 zemřel, rozsudek byl vypraven dne 6. 9. 2019. Dne 19. 9. 2019 došlo soudu blanketní odvolání žalobkyně, které přislíbila odůvodnit ve lhůtě 20 dnů, učinila tak až dne 25. 10. 2019. Dne 10. 12. 2019 byl spis předložen Krajskému soudu v [adresa], který spis dne 17. 12. 2019 vrátil bez věcného vyřízení, když nebylo vyřešeno procesní nástupnictví po zemřelém žalovaném a jeho procesnímu nástupci nebyly doručeny ani rozsudek, ani odvolání. Dne 18. 12. 2019 byl dědický spis zaslán podle pokynu odvolacího soudu soudnímu komisaři se žádostí o rozhodnutí o procesním nástupnictví. Soudní komisař oznámil dne 22. 1. 2020 soudu okruh dědiců, kteří dědictví neodmítli. Dne 20. 5. 2020 rozhodl soud o procesním nástupnictví po žalovaném. Dne 28. 7. 2020 byl spis znovu předložen Krajskému soudu v [adresa], který usnesením ze dne 30. 7. 2020 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s pokynem ustanovit znalecký ústav z oboru lékařství k zodpovězení otázky, zda zůstavitel v okamžiku sepisu závěti dne 6. 8. 2010 byl schopen posoudit následky svého právního úkonu, anebo tento právní úkon ovládnout. Dne 10. 12. 2020 byl ustanoven znalecký ústav k vypracování revizního znaleckého posudku, dne 10. 9. 2021 byl ustanoven jiný znalecký ústav. Posudek se závěrem, že rozpoznávací a ovládací schopnosti zůstavitele byly v okamžiku pořízení závěti v důsledku onemocnění nepodstatně sníženy, došel soudu dne 6. 12. 2021. Při jednání dne 24. 3. 2022 byl proveden důkaz znaleckým posudkem a jednání bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na den 29. 3. 2022. Žalobkyně vyčíslila své náklady řízení, včetně znalečného, na částku 143 464,89 Kč. Dne 29. 3. 2022 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovaným částky 173 707,17 Kč, 187 834,384 Kč, 25 329,74 Kč, 25 329,74 Kč a 25 329,74 Kč a státu 47 977 Kč. Rozsudek byl vypraven dne 28. 4. 2022. Dne 15. 5. 2022 došlo soudu blanketní odvolání žalobkyně proti rozsudku, které přislíbila odůvodnit ve lhůtě 20 dnů, k čemuž došlo až po výzvě soudu dne 29. 7. 2022. Dne 13. 9. 2022 byl spis předložen Krajskému soudu v [adresa]. Při odvolacím jednání dne 11. 10. 2022 byl napadený rozsudek ve výroku o věci samé a nákladech státu potvrzen, ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky byl změněn tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 19 324,94 Kč, 19 687,94 Kč, 8 292,94 Kč, 8 292,94 Kč a 8 292,94 Kč; na nákladech odvolacího řízení měla žalobkyně zaplatit každému ze žalovaných 5 566 Kč. Ústavní soud nálezem ze dne 11. 4. 2023 zrušil rozsudek Krajského soudu v [adresa] v rozsahu nákladů řízení dvou ze žalovaných. Odvolací soud dne 11. 5. 2023 změnil výroky napadeného rozsudku tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované č. 1 na náhradě nákladů řízení částku 45 920,74 Kč a žalované č. 2 částku 48 945,74 Kč. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 5. 2023.

5. Soud I. stupně měl za zjištěné, že v dědickém řízení po zůstaviteli vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] byla určena čistá hodnota dědictví na částku 770 127,75 Kč.

6. Soud I. stupně dále zjistil, že žalobkyně uplatnila dne 17. 8. 2023 u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 267 750 Kč za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná žádost žalobkyně vyřídila stanoviskem ze dne 9. 2. 2024, kdy přiznala žalobkyni zadostiučinění ve výši 134 400 Kč, kterou jí zaplatila dne 2. 3. 2024.

7. Soud I. stupně nakonec vyšel ze zjištění, že kumulovaná průměrná roční míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného indexu spotřebitelských cen činila v ČR za roky 2011 až 2023 celkem 58,93 % a že roční průměr bazických indexů, tj. míry inflace vyjádřené přírůstkem indexu spotřebitelských cen k základnímu období (průměr roku 2015=100) vyjadřující změnu cenové hladiny sledovaného měsíce příslušného roku proti průměru roku 2015, činil 94,8 za rok 2011 a 147,8 za rok 2023, rozdíl je tedy 53.

8. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 5, § 13, § 14, § 15 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen „OdpŠk“), na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále i jen „Stanovisko“), že žaloba je důvodná.

9. Soud I. stupně konstatoval, že řízení vedené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] trvalo 11 let a 7 měsíců (od 4. 11. 2021 do 29. 5. 2023). Po právní stránce nebylo posuzované řízení nijak zvlášť složité, posouzení platnosti sporné závěti bylo odvislé od posouzení odborných otázek, těžiště složitosti sporu tak leželo v rovině skutkové a procesní. Řízení bylo zatíženo celou řadou průtahů či nekoncentrovaných postupů soudu I. stupně, které je nutno přičíst k tíži státu. Žalobkyně svým postupem k délce řízení též částečně přispěla, když s prodlevou vznesla požadavek na výslech znalce, blanketní odvolání doplňovala po delší době. Naopak jako pozitivum jí bylo lze přičíst nalezení vhodného znalce. Význam předmětu řízení pro žalobkyni hodnotil soud I. stupně jako zvýšený, a to jak v části řízení o věci samé, tak v části týkající se výše náhrady nákladů řízení s ohledem na nepříznivé majetkové poměry žalobkyně. Žalobkyně by při určení, že je dědičkou zůstavitele, získala pro ni významnou majetkovou hodnotu cca 385 000 Kč. Žalobkyni bylo nakonec uloženo uhradit žalovaným na náhradě nákladů řízení 195 552,30 Kč a vedle toho byla žalobkyně povinna platit též své náklady řízení, které vyčíslila na cca 143 500 Kč. Soud I. stupně též zohlednil skutečnost, že vedle vlastní majetkové hodnoty šlo v posuzovaném řízení i o osobně citlivou záležitost dědictví po zemřelém bratrovi žalobkyně, a dále přihlédl i k vyššímu věku žalobkyně, které při skončení posuzovaného řízení bylo [věk] roku.

10. Po zhodnocení uvedených kritérií dospěl soud I. stupně k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. V důsledku toho vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá a žalovaná domněnku vznik újmy nevyvracela. Soud I. stupně měl zároveň za to, že za nemajetkovou újmu je namístě poskytnout zadostiučinění v penězích.

11. Při stanovení základní částky odškodnění by soud I. stupně vycházel v souladu se Stanoviskem ze sazby 16 500 Kč za rok řízení. Vzhledem k tomu, že Stanovisko bylo přijato před 13 lety, tj. za zcela jiné ekonomické situace, zejména pokud jde o výši mezd a cenovou úroveň (došlo k nárůstu celkově přes 50 %), a částky v něm stanovené již neodpovídají současné ekonomické realitě, když v mezidobí došlo k výraznému snížení hodnoty peněz, považoval soud I. stupně za odpovídající vycházet z rozmezí uvedeného ve Stanovisku navýšeného o 50 %, tj. z částek 22 500 Kč až 30 000 Kč za rok řízení. Soud I. stupně pak měl za přiměřenou částku 24 750 Kč (16 500 Kč x 1,5) za rok řízení, resp. částku 2 062,50 Kč za 1 měsíc řízení, redukovanou na ½ za první dva roky trvání řízení, tj. 261 937,50 Kč. Tuto základní částku zadostiučinění soud I. stupně modifikoval podle jednotlivých kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk, tak že z hlediska složitosti věci ji snížil o 25 %, z důvodu postupu orgánů státu ji zvýšil o 20 % a z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobkyni ji zvýšil o 15 %. Z hlediska přispění žalobkyně k délce řízení soud I. stupně základní částku nijak nemodifikoval. Soud I. stupně tak považoval za důvodný požadavek na poskytnutí zadostiučinění ve výši 288 131 Kč. Jelikož žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dosud obdržela jen částku 134 400 Kč, shledal soud I. stupně její žalobu s požadavkem na zaplacení částky 133 350 Kč důvodnou a jako takové jí v celém rozsahu vyhověl.

12. Soud I. stupně nakonec vysvětlil, že žalovaná se nezaplacením předmětné částky do dne splatnosti dostala do prodlení, a vznikla jí tak povinnost platit vedle jistiny též úroky z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku. Žádost žalobkyně byla doručena žalované dne 17. 8. 2023 a lhůta 6 měsíců skončila dne 17. 2. 2024. Soud I. stupně tak považoval požadavek na zaplacení úroku z prodlení za důvodný až od 18. 2. 2024 a až od tohoto dne právo na jeho zaplacení žalobkyni přiznal.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a přiznal úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ve výši 18 131 Kč, která je tvořena zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč, 4 x odměnou právního zástupce za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 4. 3. 2024, sepis žaloby, účast na jednání soudu dne 22. 11. 2024) podle § 7 bodu 5. a § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu v celkové výši 12 400 Kč (4 x 3 100 Kč), paušální náhradou hotových výdajů právního zástupce za čtyři úkony právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v celkové výši 1 200 Kč (4 x 300 Kč), náhradou cestovného za cestu vozidlem ze sídla právního zástupce do sídla soudu a zpět dne 22. 11. 2024 ve výši 1 831 Kč a náhradou za promeškaný čas při cestě vozidlem ze sídla právního zástupce do sídla soudu a zpět dne 22. 11. 2024 ve výši 700 Kč podle § 14 advokátního tarifu. Soud I. stupně naopak žalobkyni v souladu s § 31 odst. 4 OdpŠk nepřiznal požadovanou náhradu odměny a hotových výdajů právního zástupce za úkony v souvislosti s uplatněním nároku na poskytnutí zadostiučinění u žalované (porada konaná dne 17. 8. 2013, sepis žádosti ze dne 17. 8. 2013).

14. Rozsudek soudu I. stupně napadly včasným a přípustným odvoláním obě účastnice řízení.

15. Žalobkyně podala odvolání proti výroku III. rozsudku soudu I. stupně, když měla za to, že soud I. stupně nesprávně vypočetl náhradu nákladů řízení, když vycházel z nesprávné tarifní hodnoty. Žalobkyně při vyčíslení nákladů postupovala podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, tj. podle tarifní hodnoty výše peněžitého plnění, která činí částku 133 350 Kč, přiznanou vyhlášeným rozsudkem. Tarifní hodnotě 133 350 Kč pak odpovídá mimosmluvní odměna za 1 úkon právní služby ve výši 6 460 Kč. V projednávaném případě je výše peněžitého plnění známa a je jednoznačně určitelná, není proto důvod, proč se odchylovat od pravidla stanoveného v § 8 odst. 1 advokátního tarifu a stanovovat tarifní hodnotu jinak. Žalobkyně v této souvislosti citovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 84/2021 a nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15 a ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, přičemž měla za to, že tato judikatura jednoznačně překonává dosavadní rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, které nesprávně aplikovalo § 9 odst. 4 advokátního tarifu. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku III. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 43 091 Kč.

16. Žalovaná podala odvolání proti výrokům I. a III. rozsudku soudu I. stupně, když zejména nesouhlasila s jeho názorem, že je třeba „valorizovat“ obecně používané rozmezí základní částky s ohledem na vyšší inflaci a zvyšující se životní úroveň v porovnání s rokem vydání Stanoviska. Měla tudíž za nesprávné použití částky 24 750 Kč soudem I. stupně při výpočtu základní částky za jeden rok řízení s odkazem na sociálně ekonomický vývoj společnosti. Žalovaná citovala recentní rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2840/2022, 30 Cdo 1266/2024 nebo 30 Cdo 1716/2024). Závěr Nejvyššího soudu, že není důvod se od dosavadní judikatury odchýlit, opakovaně akceptoval i Ústavní soud (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2459/23, II. ÚS 252/24, III. ÚS 21/24 nebo IV. ÚS 1587/24). Žalovaná se neztotožnila ani s tím, jakým způsobem soud I. stupně posoudil jednotlivá kritéria, když dospěl jednak ke snížení o 25 % a následně zvýšil základní částku celkem o 35 %, a to pro postup orgánů státu (+ 20 %) a pro zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobkyni (+ 15 %). Podle žalované ani jeden z důvodů uvedených v bodu 30 rozsudku soudu I. stupně nemůže být podkladem pro navýšení významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, neboť náhrada nákladů řízení je nedílnou součástí každého soudního řízení a bylo pouze na rozhodnutí žalobkyně, zda se bude domáhat své pohledávky soudní cestou či nikoliv. Také odkaz soudu I. stupně na vyšší věk žalobkyně je v rozporu s ustálenou judikaturou, kdy lze k tomuto kritérii přihlédnout při dosažení věku 75 roků. Žalovaná tak měla za to, že význam posuzovaného řízení pro žalobkyni byl standardní. Žalovaná trvala na svém stanovisku, že žalobkyni již poskytnutá náhrada nemajetkové újmy je zcela přiměřená, proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba zamítá, a aby uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů před soudy obou stupňů.

17. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rozsahu podaných odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že částečně důvodné je toliko odvolání žalované.

18. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně učinil správná skutková zjištění o průběhu řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], o uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy žalobkyní u žalované dne 17. 8. 2023 a o odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně žalovanou částkou 134 400 Kč dne 2. 3. 2024. Soud I. stupně nepochybil, když na jím zjištěný skutkový stav věci aplikoval § 13 odst. 1 větu první a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., jež v odůvodnění napadeného rozsudku citoval. Jím na podkladě správně určené právní normy provedené posouzení věci však odvolací soud sdílí jen zčásti /v tomto směru je tak důvodná odvolací námitka žalované podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř./ a uvádí následující:

19. Při stanovení celkové doby řízení /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk/ vyšel soud I. stupně správně z toho, že délka řízení činila 11 let a 7 měsíců, neboť řízení bylo zahájeno podáním žaloby žalobkyní dne 4. 11. 2011 a skončilo dne 29. 5. 2023 nabytím právní moci konečného rozhodnutí (část III. Stanoviska). Soud I. stupně učinil též správný závěr o tom, že celkovou délku řízení je třeba po zhodnocení veškerých kritérií podle § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk posoudit jako nepřiměřeně dlouhou, že v důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že jím byla způsobena dotčeným osobám imateriální újma, za kterou jim náleží přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk, že je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit a že žalovaná domněnku vzniku nemajetkové újmy žalobkyni nevyvracela, když ji naopak sama odškodnila peněžitou částkou. Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně také v tom, že nemajetkovou újmu je třeba odškodnit v penězích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011).

20. Soud I. stupně pak nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, když při stanovení výše zadostiučinění přihlédl k růstu inflace od přijetí Stanoviska před 13 lety, jakož i ke zcela jiné ekonomické situaci, zejména pokud jde o výši mezd a cenovou úroveň, a základní částku odškodnění vypočetl z částky 24 750 Kč za rok řízení. Odvolací soud připomíná úvahy Nejvyššího soudu, které ho v roce 2010 vedly k přijetí závěru o přiměřenosti základní částky, z níž se při určování výše zadostiučinění vychází, tj. v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Nejvyšší soud jednak vyšel z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „ESLP“), který považoval za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Nejvyšší soud pak poukázal na rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26, z něhož je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 Eur až 1 500 Eur za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Z uvedeného vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč (tj. 600 Eur až 800 Eur) za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je stále nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 287/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1431/24, nebo ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1885/2024). Naposledy se k této otázce vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, v němž uzavřel, že soudní praxe založená na Stanovisku i v současné době odpovídá požadavkům kladeným ESLP, když za standard ochrany požadované Úmluvou lze vskutku označit přibližně 45 % toho, co by přiznal sám ESLP. Soud I. stupně tedy pochybil, když základní částku odškodnění navýšil pouhým odkazem na ekonomický růst, aniž by shledal, že by přiznaná částka na základě Stanoviska byla ve světle částek přiznávaných ESLP nepřiměřeně nízká a neplnila tak satisfakční funkci.

21. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že při stanovení základní částky odškodnění je třeba vyjít z částky 17 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (a z částky 1 500 Kč za každý měsíc řízení), když délka řízení zejména z důvodu postupu Okresního soudu v [adresa] přesáhla délku, která odpovídala zejména složitosti dané věci a v níž by mohla být věc rozhodnuta v přiměřené době s ohledem na veškeré okolnosti případu, o několik let. Naopak vyšší částku za rok řízení odvolací soud nezvolil z toho důvodu, že sama žalovaná poskytla žalobkyni odškodnění nemajetkové újmy v peněžité formě ve lhůtě 6,5 měsíce od podání žádosti podle § 14 odst. 1 OdpŠk, když je třeba vycházet z toho, že čím rychleji je náhrada poskytnuta, tím je odškodnění nemajetkové újmy účinnější. Základní částka odškodnění za celé řízení v trvání 11 let a 7 měsíců tak činí 180 500 Kč, což je částka zcela odpovídající částkám přiznávaných ESLP. Tuto základní částku je pak třeba upravit, a to (předně) v důsledku demonstrativně vyčtených kritérií uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk.

22. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem I. stupně v jeho závěru o vyšší skutkové a procesní složitosti věci a o běžné složitosti právní /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk/, jak ji výstižně popsal pod bodem 27 odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud se s uvedeným hodnocením uvedeného kritéria soudem I. stupně zcela ztotožňuje, jakož i se snížením základní částky odškodnění o 25 % (skutková složitost – 10 %, procesní složitost – 10 % a projednání věci na dvou stupních soudní soustavy a Ústavním soudem – 5 %).

23. Soud I. stupně dále pod bodem 29 odůvodnění rozsudku správně poukázal na to, že žalobkyně se na délce řízení podílela jak negativně, tak pozitivně /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk/. Odvolací soud má však na rozdíl od soudu I. stupně za to, že hodnocení uvedeného kritéria zakládá důvod pro snížení základní částky odškodnění o 10 % z toho důvodu, že žalobkyně předložila soudu dne 10. 4. 2019 (tj. 7,5 roku od zahájení řízení) svůj znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví vnitřní lékařství - interna, z něhož plynul závěr, že zdravotní stav zůstavitele mohl v době podpisu závěti zcela jistě ovlivnit jeho rozpoznávací schopnosti. Nejen že takový znalecký posudek měla žalobkyně předložit již na samém počátku řízení, neboť podporoval její žalobní tvrzení o neplatnosti závěti zůstavitele ze dne 6. 8. 2010, ale žalobkyně tak navíc učinila pouhých 6 dní před jednáním soudu, kdy bylo dokazování ukončeno a jednání bylo odročeno již jen za účelem předložení závěrečných návrhů a vyhlášení prvního rozsudku, který byl následně zrušen s tím, že s ohledem na posudek žalobkyně je třeba nechat vypracovat znalecký posudek revizní. Takový postup žalobkyně prodloužil řízení minimálně o 1 rok (vypracování rozsudku soudem I. stupně, rozeslání odvolání, předložení věci odvolacímu soudu, rozhodnutí o odvolání odvolacím soudem, ustanovení znaleckého ústavu). Ostatní soudem I. stupně popsané skutečnosti pak skutečně mohly být hodnoceny tak, že negativní i pozitivní příspěvek žalobkyně k délce řízení byl vyrovnaný.

24. Soud I. stupně podrobně pod bodem 28 odůvodnění svého rozsudku popsal postup orgánů veřejné moci během řízení /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk/, zejména konkrétní průtahy a další nesprávný postup soudu, a tato svá zjištění správně promítl do výše zadostiučinění, když základní částku zvýšil o 20 %.

25. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem I. stupně i v jeho závěru o zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobkyni /kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk/, byť se nejednalo o případ řízení, jemuž ustálená judikatura přiznává typově vyšší význam /část IV. písm. d) Stanoviska/. Žalobkyně však zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdila a odůvodnila tím, že jádrem sporu bylo zodpovězení otázky, zda byla závětní dědičkou po svém bratrovi (zůstaviteli) či nikoliv, přičemž odpověď na tuto otázku byla podstatná jak pro osobní, tak i majetkové poměry žalobkyně. Žalobkyně též poukázala na to, že se pochybením soudů dostala do nepříznivé majetkové situace, kdy v době skončení posuzovaného řízení nedisponovala finančními prostředky pro úhradu nákladů řízení úspěšným účastníkům. Ve vztahu k pohledávce státu se jí podařilo alespoň sjednat splátkový kalendář, který plní (1 500 Kč měsíčně).

26. Odvolací soud má shodně se soudem I. stupně za to, že v posuzovaném řízení šlo jednak o osobně citlivou záležitost dědictví po zemřelém bratrovi žalobkyně a dále se žalobkyni mohlo v případě jejího úspěchu v řízení dostat pro ni významné majetkové hodnoty ve výši 385 000 Kč, což lze považovat za skutečnosti, které jsou způsobilé význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni zvýšit. Nelze též přehlédnout, že v důsledku nesprávného úředního postupu státu se významným způsobem navýšily náklady řízení všech účastníků, které byla žalobkyně povinna platit jak svému advokátovi (ve výši cca 150 000 Kč), tak celkem pěti žalovaným (v celkové výši cca 150 000 Kč) a státu (ve výši 47 977 Kč). V této souvislosti odvolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, v němž Ústavní soud shledal porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, když obecné soudy v situaci, kdy nebylo možné stěžovateli přiznat náhradu majetkové újmy mimo jiné v souvislosti se zaplacenými vyššími částkami nákladů řízení, tuto skutečnost nezohlednily ve výši přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou stěžovateli v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení. Podle odvolacího soudu se jedná o obdobnou situaci, kdy je nepochybné, že náklady řízení, které je povinna žalobkyně hradit, by byly mnohem nižší, pokud by byla věc rozhodnuta v přiměřené době. Nejvyšší soud pak sám deklaruje, že jedním z požadavků, které jsou na kompenzační prostředek nápravy kladeny je ten, aby výše zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla spravedlivá. Za spravedlivou je přitom třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009). Uvedené skutečnosti proto odůvodňují zvýšení základní částky odškodnění o 15 %, jak správně konstatoval soud I. stupně. Naopak význam předmětu řízení pro žalobkyni nebyl zvýšen z důvodu jejího věku, neboť žalobkyně ani v době skončení posuzovaného řízení nedosáhla věku 75 let (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012).

27. Odvolací soud tak na základě výše uvedených skutečností uzavírá, že žalobkyni náleží odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 180 500 Kč (základní částka nebyla nijak měněna, když byly dány důvody pro její zvýšení o 35 % a zároveň důvody pro její snížení o 35 %). Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni uhradila 134 400 Kč, je třeba doplatit částku 46 100 Kč, nikoliv částku 133 350 Kč, jak konstatoval soud I. stupně.

28. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v části výroku I. změnil postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 87 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 18. 2. 2024 do zaplacení; jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

29. O nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) rozhodl odvolací soud podle zásady úspěchu ve věci (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), neboť z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci výrokově nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014).

30. Úspěšné žalobkyni tak přísluší náhrada nákladů řízení v plné výši 26 651 Kč. Tato částka je složena ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 2 000 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 24 651 Kč, které sestávají z odměny advokáta za 3 účelně vynaložené úkony právní služby do 31. 12. 2024 po 3 100 Kč z tarifní hodnoty 50 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, které nebylo překonáno nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, neboť Ústavní soud v citovaném nálezu řešil věc týkající se nároků na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění), a to za převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby soudu dne 28. 3. 2024 včetně jejího doplnění dne 22. 11. 2024 a účast na jednání před soudem I. stupně dne 22. 11. 2024 podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za 3 účelně vynaložené úkony právní služby od 1. 1. 2025 po 2 980 Kč z tarifní hodnoty 46 100 Kč za odvolání proti rozsudku soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení ze dne 17. 2. 2025 včetně jeho doplnění dne 15. 6. 2025, vyjádření k odvolání žalované proti rozsudku soudu I. stupně ze dne 15. 6. 2025 a za účast na jednání před odvolacím soudem dne 3. 12. 2025 podle § 9a odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. g) a k), odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, z paušální náhrady hotových výdajů za 3 úkony právní služby provedené do 31. 12. 2024 po 300 Kč podle § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, z paušální náhrady hotových výdajů za 3 úkony právní služby provedené od 1. 1. 2025 po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, z náhrady za promeškaný čas advokáta ve výši 800 Kč (8 půlhodin x 100 Kč) za cestu z [adresa] do [adresa] k jednání soudu I. stupně a zpět dne 22. 11. 2024 při celkové délce jedné cesty 1 hodina a 40 minut podle § 2 odst. 1, § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu, z náhrady za promeškaný čas advokáta ve výši 1 200 Kč (8 půlhodin x 150 Kč) za cestu z [adresa] do [adresa] k jednání odvolacího soudu a zpět dne 3. 12. 2025 při celkové délce jedné cesty 1 hodina a 40 minut podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu, z náhrady cestovních výdajů ve výši 1 831 Kč za jízdu k jednání soudu I. stupně dne 22. 11. 2024 na trase [adresa] – [adresa] a zpět v délce 189 km osobním automobilem zn. [název], při průměrné spotřebě pohonných hmot (BA 95 B) 10,7 l/100 km (třetí údaj o spotřebě PHM podle technického průkazu podle normy 1999/100/ES), při vyhláškové ceně benzinu automobilového 95 oktanů ve výši 38,20 Kč/1 litr a při sazbě základních náhrad za používání silničních motorových vozidel ve výši 5,60 Kč/1 km [§ 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhlášky č. 398/2023 Sb.] a z náhrady cestovních výdajů ve výši 1 820 Kč za jízdu k jednání odvolacího soudu dne 3. 12. 2025 stejným osobním automobilem při vyhláškové ceně benzinu automobilového 95 oktanů ve výši 35,80 Kč/1 litr a při sazbě základních náhrad za používání silničních motorových vozidel ve výši 5,80 Kč/1 km [§ 1 písm. b) a § 4 písm. a) vyhlášky č. 475/2024 Sb.].

31. Odvolací soud naopak nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s poradou s advokátem dne 17. 8. 2013 a předběžným uplatněním nároku na náhradu nemajetkové újmy u žalované dne 17. 8. 2013, neboť na ně žalobkyně nemá právo ve smyslu § 31 odst. 4 OdpŠk. Odvolací soud pak neshledal účelným úkonem právní služby další poradu s klientkou dne 4. 3. 2024, když žalobkyně nezbytnost takové porady nijak nevysvětluje. Z obsahu spisu toliko vyplývá, že žalobkyně podala dne 28. 3. 2024 žalobu, porada s klientkou je proto obsažena v úkonu převzetí a příprava zastoupení, za který byla žalobkyni náhrada nákladů přiznána. Odvolací soud neshledal účelným úkonem právní služby ani další poradu s klientkou dne 11. 2. 2025, která byla učiněna před podáním odvolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení a ani v tomto případě žalobkyně nezbytnost takové porady nijak nevysvětluje. Odvolací soud má za to, že advokát mohl právní otázku výše nákladů řízení posoudit sám bez porady s klientkou, resp. klientku mohl seznámit s problematikou nákladů soudního řízení již při převzetí zastoupení. Žalobkyni proto náhrada nákladů vynaložených v souvislosti s těmito úkony advokáta nenáleží.

32. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 211 o. s. ř. ve spojení s § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobkyni jakoukoliv újmu. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám advokáta žalobkyně bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

33. Výrok II. rozsudku soudu I. stupně nebyl dotčen odvoláním žádného z účastníků. Zůstal proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).