o zaplacení 437 000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 437 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 528 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto soud rozhodl o nároku žalobce na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu požadovanou žalobcem v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce v podané žalobě tvrdil zásahy do svého profesního života, do sféry zdraví, do sféry rodinných vztahů a vztahů s přáteli. Žalovaná se žalobou nesouhlasila s tím, že tento nárok odškodnila konstatováním vydání nezákonného rozhodnutí a omluvou.

3. Soud I. stupně ve věci rozhodoval již podruhé, když první jeho rozsudek ze dne 24. 4. 2024, č. j. [spisová značka], kterým se žalobce kromě poskytnutí zadostiučinění ve výši 437 000 Kč s přísl. domáhal též náhrady škody (majetkové újmy) ve výši 41 019 s přísl., byl v části nemajetkové újmy zrušen usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 16. 10. 2024, č. j. [spisová značka]. Odvolací soud v předmětném zrušujícím usnesení předně uzavřel, že nárok žalobce na poskytnutí zadostiučinění není promlčen a soudu I. stupně uložil, aby se uplatněným nárokem věcně zabýval.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění (viz spis Okresního soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka]), že usnesením [orgán] ze dne 21. 11. 2018 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného pro přečiny poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Dne 21. 12. 2018 podal žalobce stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 28. 6. 2022, č. j. [spisová značka], byl žalobce obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) trestního řádu. K odvolání státní zástupkyně v neprospěch obžalovaného Krajský soud v [adresa] usnesením ze dne 8. 11. 2022, č. j. [spisová značka], podané odvolání zamítl. Citované usnesení nabylo právní moci dne 8. 11. 2022. Žalobce ani jeho obhájce se veřejného zasedání u Krajského soudu v [adresa] dne 8. 11. 2022 osobně neúčastnili. Žalobci bylo předmětné usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 11. 2022 doručeno dne 27. 2. 2023, jeho obhájci pak dne 21. 2. 2023.

5. Dále soud I. stupně zjistil, že žalobce svůj nárok v žalované výši mimosoudně uplatnil u žalované podáním ze dne 18. 4. 2023, které žalované došlo dne 19. 4. 2023. Žalovaná stanoviskem ze dne 12. 6. 2023, došlým právnímu zástupci žalobce dne 21. 6. 2023, konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí, za což se žalobci omluvila, a na náhradě škody a nemajetkové újmy mu žádnou částku nepřiznala.

6. Takto zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil jako nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí podle § 1 odst. 1, § 2, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Soud I. stupně vzal za prokázané, že ve věci žalobce bylo vydáno nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání dne 21. 11. 2018 pro přečiny poškození věřitele dle § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a že pravomocným rozsudkem ze dne 28. 6. 2022 byl žalobce obžaloby zproštěn. Tím je dle soudu I. stupně dána odpovědnost žalované za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci z titulu vydání nezákonného rozhodnutí dle § 7 odst. 1 OdpŠk. Žalovaná tento nárok žalobce odškodnila konstatováním vydání nezákonného rozhodnutí a omluvou.

7. Dále se soud I. stupně zabýval formou zadostiučinění v závislosti na povaze trestní věci, délce trestního stíhání a následcích způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, například rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011. Dle tvrzení žalobce o jeho osobnostních zásazích bylo konkrétně zasaženo do profesního života žalobce, neboť v důsledku trestního stíhání nemohl najít práci. Dále mělo dojít v průběhu trestního stíhání k zásadnímu zhoršení jeho zdravotního stavu – zejména měl na mysli vysoký cholesterol, vysoký krevní tlak, poruchy spánku, nespavost, strach z lidí. Dle tvrzení žalobce byl důsledkem toho všeho vznik dočasné pracovní neschopnosti, která trvá od 4. 6. 2021 až doposud. Dále mělo mít nezákonné trestní stíhání za následek rozvrat rodinných vztahů a vztahů s přáteli.

8. K povaze trestní věci soud I. stupně konstatoval, že žalobce byl stíhán pro trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přičemž uzavřel, že tato trestná činnost nevyvolává zvýšenou míru společenského odsouzení jako je tomu například u trestných činů násilných nebo sexuálních. Žalobci pak hrozila sazba trestu odnětí svobody v délce nejvýše dvou let. K hledisku délky trestního řízení soud I. stupně uvedl, že trestní stíhání se ve vztahu k žalobci vedlo po dobu čtyř let, přičemž samotné vyšetřování před podáním obžaloby činilo z této doby 10 měsíců, což shledal jako dobu přiměřenou. Následnou dobu projednávání před soudem v délce tří let a dvou měsíců hodnotil již spíše jako nepřiměřenou.

9. K následkům způsobeným předmětným trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby soud I. stupně uvedl, že nemohl v řízení provést účastnický výslech žalobce, neboť přes opakované předvolání ze strany soudu se žalobce jednání nezúčastnil a požádal o projednání svého nároku ve své nepřítomnosti. Z provedených listinných důkazů pak soud I. stupně nevzal skutková tvrzení žalobce za prokázaná. Přes poučení poskytnuté soudem dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. žalobce na svých návrzích setrval. Soud I. stupně s odkazem na provedené dokazování vzal za prokázané, že žalobcem tvrzená újma spočívající v nemožnosti najít si zaměstnání nemá svůj původ v trestním stíhání, nýbrž v dlouhodobé nezaměstnanosti žalobce již několik let před trestním stíháním. Rovněž ohledně zdravotních problémů i problémů v rodině soud I. stupně nevzal ze strany žalobce za prokázané, že by k tomuto došlo právě v souvislosti s trestním stíháním; v té souvislosti konstatoval, že žalobce nebyl osobou bezúhonnou, k poslednímu trestnímu odsouzení žalobce došlo v roce 2017. Z uvedených důvodů soud I. stupně uzavřel, že u žalobce nedošlo k žádným výrazným zásahům do jeho práv nad běžné negativní ovlivnění osobního života trestně stíhaného. V bodě 40. odůvodnění svého rozhodnutí pak soud I. stupně provedl srovnání případu žalobce s dalšími konkrétními případy jiných poškozených, kterým bylo zadostiučinění (ať již ve formě omluvy, konstatování nebo ve finanční částce) poskytnuto.

10. S tímto podstatným odůvodněním soud I. stupně žalobu v plném rozsahu (tj. z hlediska zbývajícího nároku na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu včetně příslušenství) zamítl.

11. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně odkazem na ustanovení § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že s ohledem na uplatněné nároky postupoval v intencích rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1435/2015 a vycházel ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků. Uzavřel, že ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (tarifní hodnota 50 000 Kč) byl žalobce zcela neúspěšný. Ohledně nároku na náhradu nákladů obhajoby byl žalobce úspěšný v částce 35 453 Kč a v částce 5 566 Kč byl neúspěšný. S ohledem na uvedené dospěl k závěru, že žalobce měl procesní neúspěch co do tarifní hodnoty 55 566 Kč - tedy z 61 %, a žalovaná co do tarifní hodnoty 5 566 Kč (pozn. správně 35 453 Kč – pozn. odvolacího soudu) – tedy z 39 %. Po odečtení zavinění žalované od zavinění žalobce soud I. stupně uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení v rozsahu 22 %. Náklady řízení žalované jsou pak dle soudu I. stupně ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. a ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky 254/2015 Sb. představovány částkou 2 400 Kč za 8 úkonů po 300 Kč (vyjádření k žalobě, příprava na první jednání, účast na jednání soudu dne 24. 4. 2024, vyjádření k odvolání, příprava na odvolací jednání, účast na jednání odvolacího soudu dne 16. 10. 2024, příprava na jednání a účast na jednání soudu dne 28. 3. 2025. Z toho 22 % činí 528 Kč.

12. Rozsudek soudu I. stupně napadl včasným a přípustným odvoláním žalobce. Soudu I. stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci a špatné vyhodnocení skutkového stavu. Akcentoval, že nemajetková újma spočívající již v naprosto neodůvodněném trestním stíhání žalobci vznikla, a to nejen vedením nezákonného trestního stíhání, ale též při hledání zaměstnání, neboť byl opakovaně odmítán mimo jiné též v důsledku onoho trestního stíhání. Z vyložených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

13. Žalovaná se ve svém vyjádření k odvolání žalobce ztotožnila s napadeným rozsudkem, který považuje za správný co do skutkového zjištění i co do právního posouzení. S opakovaně vznesenými námitkami žalobce nesouhlasí. Akcentovala, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Uzavřela, že u žalobce nedošlo k žádným výrazným zásahům do jeho práv nad běžné negativní ovlivnění osobního života trestně stíhaného. Dle žalované je žaloba v této věci zcela nedůvodná, a to poté, co se žalobci již dostalo od žalované konstatování nezákonného trestního stíhání, a to společně s omluvou. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. Odvolací jednání bylo nařízeno na den 27. 8. 2025. Žalobce, který byl prostřednictvím svého zástupce k jednání řádně předvolán dne 21. 7. 2025, se k jednání bez omluvy nedostavil. Odvolací soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř., za použití § 211 o. s. ř., a spornou věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce.

15. Rozsudek soudu I. stupně přezkoumal odvolací soud včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Předmětem řízení zůstal již jen nárok žalobce na poskytnutí zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním.

16. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 tohoto zákonného ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

18. Soud I. stupně se při svém druhém rozhodnutí řídil pokynem odvolacího soudu. Pro své rozhodnutí si opatřil dostatek důkazů, z nichž čerpal správná skutková zjištění, která odvolací soud shrnul pod body 2. až 9. odůvodnění tohoto rozsudku. Ve věci provedl podrobné dokazování a své závěry pečlivě a přesvědčivě odůvodnil. Takto správně zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně přiléhavým způsobem i po stránce právní, aplikuje přitom (správně) příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.

19. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci došlo v rámci trestního stíhání žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, neboť jeho trestní stíhání, zahájené usnesením [orgán] ze dne 21. 11. 2018, neskončilo odsuzujícím rozsudkem, ale pravomocným zproštěním obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, když v obžalobě popsaný skutek není trestným činem. Odpovědnostní titul žalované je tedy dán.

20. Ve vztahu k původně vznesené námitce promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy odvolací soud odkazuje na odůvodnění svého (již shora citovaného) zrušujícího usnesení ze dne ze dne 16. 10. 2024, č. j. [spisová značka] (viz zejm. bod 14. a 15. odůvodnění tohoto usnesení), tedy že k promlčení nároku žalobce na nemajetkovou újmu nedošlo.

21. Soud I. stupně rovněž správně dovodil, že v případě vydání nezákonného rozhodnutí není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Je tedy naopak na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi.

22. Soud I. stupně při posouzení konkrétní formy a výše zadostiučinění dále správně vycházel z jednotlivých kritérií podstatných pro toto rozhodnutí, jimiž jsou především povaha trestní věci, délka trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). K tomu též správně odkázal na přiléhavou judikaturu (viz bod 30. až 37. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Odvolací soud přitom zdůrazňuje, že uvedené třetí kritérium v podobě následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby je současně kritériem nejvýznamnějším.

23. Soud I. stupně v této souvislosti správně uzavřel (když současně poskytl žalobci poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), že žalobcem tvrzená nemajetková újma nevznikla jako následek nezákonného trestního řízení a že k žádným významným zásahům do jeho osobnostních práv předmětným trestním řízením nedošlo, tedy že u žalobce nedošlo k žádným výrazným zásahům do jeho práv nad běžné negativní ovlivnění osobního života trestně stíhaného.

24. Z těchto důvodů soud I. stupně nárok žalobce na poskytnutí zadostiučinění v penězích správně zamítl jako nedůvodný. Nadto považuje odvolací soud za podstatné zmínit, že žalovaná již před podáním žaloby konstatovala, že nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání došlo k porušení práva žalobce, za což se žalobci současně omluvila (viz stanovisko žalované ze dne 12. 6. 2023 k žádosti žalobce). S ohledem na neexistenci nemajetkové újmy bylo již nadbytečné srovnání posuzované věci žalobce s dalšími konkrétními případy jiných poškozených, kterým bylo zadostiučinění poskytnuto.

25. Odvolací soud s ohledem na veškeré uvedené skutečnosti rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně věcně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění bylo v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná. Náklady odvolacího řízení na straně žalované, která byla v řízení zastoupena pověřeným zaměstnancem, jsou na základě § 151 odst. 3 o. s. ř., za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb., tvořeny paušální náhradou v rozsahu tří úkonů po 300 Kč, a to za vyjádření k odvolání žalobce, příprava účasti na jednání a účast u odvolacího jednání dne 27. 8. 2025. Celková výše nákladů odvolacího řízení činí 900 Kč. Jejich zaplacení uložil odvolací soud neúspěšnému žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 211 a § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.