o zaplacení 75 000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 75 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,5 % ročně z částky 75 000 Kč od 5. 8. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě (došlé soudu I. stupně dne 27. 8. 2024) na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 75 000 Kč s příslušenstvím, která měla být žalobci způsobena tvrzeným nesprávným úředním postupem orgánu státu – stížností [orgán], [název] [adresa] ze dne 5. 5. 2023, podanou na žalobce jako na advokáta k [orgán], která byla [orgán] vyhodnocena jako nedůvodná. Dle žalobce byla předmětná stížnost [orgán] zjevně nedůvodná a šikanózní a žalobci byla touto stížností způsobena nemajetková újma v jeho pracovní i osobní sféře.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Uvedla, že nároku žalobce nebylo v rámci předběžného projednání vyhověno. Žalovaná předně namítla, že na nárok nedopadá režim zákona č. 82/1998 Sb., konkrétně ustanovení § 13 věta prvá cit. zákona, neboť v případě žalobce nelze v podání stížnosti k [orgán] shledat existenci odpovědnostního titulu podle cit. zákona a žalobci současně nemohla ani vzniknout újma větší než pouhá duševní nepohoda běžně spojená s výkonem [činnost] (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3849/2014). Současně žalovaná vznesla námitku promlčení uplatněného nároku.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobce zastupoval (jako advokát) [tituly před jménem]. [tituly před jménem] [jméno FO] ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], která se týkala řízení ve věcech kázeňských proti obviněnému [tituly před jménem]. [tituly před jménem] [jméno FO] pro spáchání jednání majícího znaky přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb. Vedením tohoto řízení byla pověřena [tituly před jménem]. [tituly před jménem] [jméno FO]. Při jednání dne 22. 9. 2022 došlo mezi [tituly před jménem]. [tituly před jménem] [jméno FO] a žalobcem k vyhrocené situaci, která byla předmětem šetření stížnosti žalobce na [tituly před jménem]. [tituly před jménem] [jméno FO]. Tato stížnost byla kontrolním [orgán] shledána neopodstatněnou, stejně jako žalobcem vznesená námitka podjatosti [tituly před jménem]. [tituly před jménem] [jméno FO] nebyla shledána důvodnou.

5. Dle zjištění soudu I. stupně podala [tituly před jménem]. [tituly před jménem] [jméno FO], [funkce] [název] [orgán] [adresa], stížnost na žalobce k [orgán]. Tato stížnost byla [orgán] doručena dne 10. 5. 2023. [orgán] dopisem ze dne 11. 5. 2023 vyzvala žalobce k vyjádření se ke stížnosti ve lhůtě 10 dnů, na což žalobce reagoval dopisem ze dne 22. 5. 2023 a ze dne 26. 5. 2023. V dopise ze dne 5. 12. 2023, adresovaném [návrh] [orgán] [adresa], [orgán] uvedla, že dle závěru [funkce] [orgán] se žalobce v posuzované věci nedopustil porušení povinností stanovených pro výkon [činnost], vůči žalobci nebylo použito žádné opatření a [funkce] odložila stížnost jako nedůvodnou. Soud I. stupně dále zjistil, že žalobce se podáním ze dne 13. 5. 2024 obrátil na žalovanou s požadavkem náhrady nemajetkové újmy ve výši 75 000 Kč za nesprávný úřední postup. Žalovaná dopisem ze dne 24. 7. 2024 uplatněný nárok žalobce odmítla s tím, že k nesprávnému úřednímu postupu (který by mohl založit případný odpovědnostní titul na straně státu) nedošlo, když stěžovatelka v daném případě nevystupovala ve vrchnostenském postavení jako nositel státní moci, a podáním předmětné stížnosti mělo být pouze posouzení chování žalobce v průběhu řízení.

6. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), odkázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4554/2011. K námitce promlčení uplatněného nároku, vznesené ze strany žalované, soud I. stupně uzavřel, že žalobce se o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl v okamžiku, kdy mu byla doručena prostřednictvím [orgán] stížnost [tituly před jménem]. [tituly před jménem] [jméno FO] k vyjádření, nejpozději však dne 22. 5. 2023, resp. dne 26. 5. 2023, kdy se ke stížnosti písemně vyjádřil. Nejpozději od data 26. 5. 2023 tak žalobci začala plynout šestiměsíční subjektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku, která marně uplynula dne 26. 11. 2023. S ohledem na datum podání žaloby v této věci (tj. dne 27. 8. 2024) soud I. stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy je promlčen.

7. S tímto podstatným odůvodněním soud I. stupně žalobu v plném rozsahu zamítl, aniž by se dále zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro náhradu nemajetkové újmy dle zák. č. 82/1998 Sb.

8. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a přiznal procesně úspěšné žalované jako nezastoupenému účastníku řízení náhradu nákladů řízení dle § 151 odst. 3 o. s. ř. v celkové výši 900 Kč za 3 paušální náhrady po 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za vyjádření k žalobě ze dne 3. 12. 2024, účast na jednání před soudem I. stupně dne 3. 2. 2025 a účast na vyhlášení rozsudku dne 12. 2. 2025.

9. Rozsudek soudu I. stupně napadl včasným a přípustným odvoláním žalobce, když uplatnil odvolací důvody dle ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g) o. s. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když soud I. stupně se vůbec nevypořádal s právně relevantní argumentací žalobce. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 297/2009 a nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1017/15, které oba řeší odpovědnost osoby podávající nepravdivý podnět k zahájení řízení. Dle žalobce z citovaných rozhodnutí vyplývá, že odpovědnost takové osoby nastává v okamžiku, kdy se ukáže, že její podnět je nepravdivý. Žalobce dále vytkl soudu I. stupně, že se nevypořádal s jeho argumentací o nemravnosti námitky promlčení, kterou vznesla žalovaná, ani s argumentací žalobce ohledně vzniku újmy, který se dle žalobce váže k datu doručení vyrozumění [orgán]. Dle žalobce právě vyhodnocení stížnosti jako nedůvodné zavdává okamžik vzniku škody a vědomost o vzniku škody. Soudu I. stupně vytkl, že jeho odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4554/2011, není přiléhavý. Naopak dle žalobce je možné na spornou věc aplikovat i judikaturu Ústavního soudu ČR ve věci náhrady škody způsobené trestním řízením i přestupkovým řízením, neboť kárné řízení u [orgán] je také svým druhem trestního (správního) řízení. Z vyložených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

10. Žalovaná se k odvolání žalobce vyjádřila tak, že rozsudek soudu I. stupně považuje za věcně správný. Zcela se ztotožnila s právním posouzením soudu I. stupně o promlčení uplatněného nároku, s odkazem na body 12. až 16. odůvodnění napadeného rozsudku. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo postupem podle § 212, §212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

12. Podle § 32 odst. 3 věta prvá OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců od dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Podle § 35 OdpŠk promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

13. Soud I. stupně ve věci učinil správná a dostatečná skutková zjištění, spornou věc rovněž správně posoudil po stránce právní.

14. Předně odvolací soud nepovažuje za důvodnou odvolací námitku žalobce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu I. stupně je předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů a v podstatě splňuje obsahově podmínky ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Uvedené ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byl žalobce schopen zformulovat odvolací důvody.

15. Soud I. stupně se rovněž nejprve správně zabýval námitkou promlčení žalobou uplatněného nároku vznesenou ze strany žalované, a správně v této souvislosti uzavřel, že nárok žalobce je promlčen. Pokud jde o šestiměsíční (subjektivní) promlčecí dobu, tato uplyne za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě – tj. od doby, kdy se poškozený dozví o zásahu do svých práv, pokud tento zásah vnímá úkorně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012). Vědomost o vzniku nemajetkové újmy v sobě nezahrnuje vědomost o všech následcích zásahu do práv poškozeného. Ta je podstatná ve vztahu k rozsahu vzniklé nemajetkové újmy, resp. její intenzitě, nikoli pro vědomost o tom, že nemajetková újma vznikla.

16. Žalobce konkrétně tvrzenou nemajetkovou újmu formuloval shodně jak v žalobě, tak i v mimosoudním uplatnění svého nároku. Tato spočívala zejména v tom, že pod hrozbou kárného stíhání žalobce musel ve svém písemném vyjádření vyvracet nepravdivá tvrzení [orgán], musel tomu věnovat nezanedbatelné množství svého času; věnoval se této činnosti na úkor jak svého pracovního času, tak svého volného času, který mohl trávit s rodinou – zejména se svým nezletilým synem; znamenalo to u žalobce i zbytečnou stresovou zátěž; křivé obvinění u žalobce vyvolalo silné rozčilení nad chováním [orgán]. V mimosoudním uplatnění nároku u žalované (viz podání žalobce ze dne 13. 5. 2024) žalobce ještě podrobně popisuje, že téměř celý víkend od 20. 5. 2023 do 21. 5. 2023 a značnou část pondělí 22. 5. 2023 (kdy se k předmětné stížnosti vyjadřoval) se tomu intenzivně věnoval. Uvedené vyjádření ke stížnosti bylo ještě doplněno dalším podáním ze dne 26. 5. 2023. Odvolací soud tak uzavírá, že tímto žalobce zcela jednoznačně svoji tvrzenou újmu formuloval, konkretizoval i zasadil do časového rámce.

17. Z uvedeného vyplývá, že žalobce se o vzniklé nemajetkové újmě dozvěděl nejpozději dne 26. 5. 2023, kdy napsal doplňující vyjádření ke stížnosti. Poslední den šestiměsíční promlčecí doby připadá na pondělí dne 27. 11. 2023, přičemž od 28. 11. 2023 (úterý) je nárok žalobce promlčen. Vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil mimosoudně svůj nárok u žalované až dne 13. 5. 2024 (případně dne 14. 5. 2024), nemohlo dojít ani ke stavění uvedené šestiměsíční promlčecí doby. Žaloba přitom došla soudu I. stupně až dne 27. 8. 2024. Závěr soudu I. stupně o promlčení žalobou uplatněného nároku je tedy správný.

18. Odvolací soud taktéž neshledal důvodným, že by námitka promlčení vznesená žalovanou byla v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 24. 5. 2011 pod sp. zn. 30 Cdo 4112/2010 mimo jiné uvedl, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. … Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. O takovýto výjimečný případ se však v posuzované věci nejedná. Ani samotná okolnost, že by se příslušný ústřední orgán k předběžně uplatněnému nároku v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě nevyjádřil (což však není případ žalobce), nepředstavuje nepřípustnou šikanu poškozeného, která by vylučovala možnost uplatnění námitky promlčení ze strany státu jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, publikované pod sp. zn. 30 Cdo 2651/2010).

19. Pokud jde o rozhodnutí citovaná žalobcem – konkrétně nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1017/15 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 297/2009, tato rozhodnutí nejsou na posuzovanou věc přiléhavá. Uvedená rozhodnutí se zabývají odpovědností jiné (třetí) osoby za škodu vyvolanou trestním stíháním, resp. zahájeným vyšetřováním ze strany [orgán], posuzovanou podle občanského zákoníku, nikoli odpovědností státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Pokud se pak žalobce dovolává aplikace judikatury Ústavního soudu ve věci náhrady škody způsobené trestním řízením i přestupkovým řízením s tím, že kárné řízení u [orgán] je také svým druhem trestního (správního) řízení, odvolací soud poznamenává, že v této posuzované věci ze strany [orgán] se žalobcem kárné řízení vůbec zahájeno nebylo; předmětná stížnost na chování žalobce jako advokáta byla ze strany [orgán] posouzena jako nedůvodná.

20. Pokud žalobce namítá, že rozhodnutí soudu I. stupně bylo překvapivé s ohledem na to, jak bylo prováděno dokazování a jak soud na účastníky svým chováním působil, odvolací soud tento názor nesdílí. Z obsahu spisu se podává, že soud I. stupně vynesl své rozhodnutí po prvním jednání ve věci. Při tomto jednání provedl dokazování listinnými důkazy a účastnickou výpovědí žalobce; další návrhy na doplnění dokazování – konkrétně zvukovým záznamem a videozáznamem ze dne 22. 9. 2022, výslechem svědka [jméno FO] k průběhu jednání dne 22. 9. 2022 a k nemajetkové újmě žalobce, jakož i výslechem svědkyně ([funkce]) [tituly před jménem] [jméno FO] soud I. stupně zamítl z důvodu jejich nadbytečnosti. V závěru jednání soud poskytl účastníkům řízení poučení dle § 119a o. s. ř.; po tomto poučení účastníci neuvedli další důkazní návrhy ani neoznačili další rozhodné skutečnosti. Žalobce i žalovaná se při jednání soudu vyjádřili mj. i k námitce promlčení vznesené ze strany žalované již v prvním jejím vyjádření ve věci. Soud I. stupně při svém rozhodování rovněž nepřihlížel k něčemu jinému, než co bylo účastníky v průběhu řízení tvrzeno (viz žalovanou vznesená námitka promlčení).

21. Odvolací soud s ohledem na veškeré uvedené skutečnosti rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně věcně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění bylo v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná. Náklady odvolacího řízení na straně žalované, která byla v řízení zastoupena poměřeným zaměstnancem, jsou na základě § 151 odst. 3 o. s. ř., za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb., tvořeny paušální náhradou v rozsahu dvou úkonů po 300 Kč, a to za vyjádření k odvolání žalobce a účast u odvolacího jednání dne 3. 9. 2025. Celková výše nákladů odvolacího řízení činí 600 Kč. Jejich zaplacení uložil odvolací soud neúspěšnému žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 211 a § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.