pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 16 C 93/2021-50,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] (výrok I.) a současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky [částka] jako náhrady škody podle § 36 odst. 1 krizového zákona spočívající v ušlém zisku v období od [datum] do [datum], kdy bylo podnikání žalobkyně omezeno na základě usnesení vlády České republiky [číslo] [rok], [číslo] [rok], [číslo] [rok], [číslo] 2020 a [číslo] [rok], kterými byl zakázán mj. maloobchodní prodej a služby a přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb. Žalobkyně taky byla povinna uzavřít provoz, čímž jí klesly výnosy.

2. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako právnická osoba podnikala v oblasti provozu hostinských služeb a provozovala kavárnu. V roce 2020 bylo její podnikání omezeno, neboť v důsledku koronavirové pandemie stát vydával krizová opatření, která mj. zakazovala maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách a přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb. Dne [datum] vyzvala žalobkyně žalovanou k náhradě škody, žalovaná se vyjádřila podáním ze dne [datum] a požadovanou náhradu škody nezaplatila.

3. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel odkazem na § 36 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále i jen„ krizový zákon“ nebo„ KrZ“), a závěry Ústavního soudu, že žaloba není důvodná. Soud I. stupně nejprve poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, dle kterých v případech krizových opatření, v nichž jde o„ obecnou regulaci, která upravuje svůj předmět a subjekty definičními znaky, a vztahuje se na celé území České republiky a na neomezený počet subjektů“, mají tato krizová opatření materiálně charakter právního předpisu (Pl. ÚS 10/20 nebo Pl. ÚS 7/20). Dále uvedl, že náhrada poskytovaná státem podle § 36 krizového zákona se týká škody způsobené jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Smyslem krizového zákona je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných podle krizového zákona. Jde tedy o odpovědnost státu za konkrétní činnost vůči konkrétní osobě. Podle soudu I. stupně je proto třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu.

4. Soud I. stupně konstatoval, že v projednávaném případě nepochybně došlo k výraznému omezení možnosti podnikání žalobkyně, avšak stalo se tak na základě usnesení vlády, která mají povahu obecně závazného právního předpisu, který směřuje vůči předem neurčitému okruhu osob, kterému stanoví právní povinnosti, přičemž každá osoba, která se ocitne v určitém, usnesením vlády předpokládaném postavení, se musí nastaveným pravidlům podřídit. Soud I. stupně uzavřel, že žalobkyni nelze přiznat náhradu za škodu, která jí vznikla v souvislosti s plněním povinností založených právním předpisem, proto žalobu zamítl.

5. Soud I. stupně zároveň neshledal ani žádný jiný právní důvod odpovědnosti státu k náhradě uplatněné škody spojené s výkonem veřejné moci státu. Tento právní důvod nemůže být spatřován ani v obecných právních normách (ve vztahu ke krizovému zákonu) představovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nebo zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jejichž použití je vyloučeno ustanoveními krizového zákona jakožto speciálního právního předpisu k zákonu č. 82/1998 Sb. i k občanskému zákoníku. Soud I. stupně neshledal ani důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního - zejména příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod upravujících právo na ochranu majetku či právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť tuto věc nepovažoval za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava znemožňovala žalobkyni přístup k soudu, vyprázdnila její právo na soudní ochranu a představovala odepření spravedlnosti.

6. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, a přiznal úspěšné žalované nárok na náhradu nákladů řízení ve výši [částka] za písemné vyjádření k žalobě, přípravu a účast u ústního jednání). Soud I. stupně nepovažoval za účelně vynaložené náklady za právní zastoupení odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 376/12, proto jejich náhradu žalované nepřiznal.

7. Žalobkyně napadla rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Uvedla, že žádné rozlišení na opatření individuální povahy (směřující vůči konkrétním subjektům) či opatření mající povahu obecně závazného právního předpisu v krizovém zákoně neexistuje. I samotná definice krizového opatření uvádí, že se jedná o opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob. Množné číslo tak značí, že opatření může způsobit zásah do práv a povinností větší skupiny osob. Ani následná náhrada škody není nijak rozdělena do více ustanovení, proto se systematicky dá dovodit, že v případě vydání krizového opaření je stát povinen nahradit vzniklou škodu. Samotná usnesení vlády ČR obsahuji ve své hlavičce informaci, že těmito usneseními byla přijata krizová opatření. Není tedy pochyb o tom, že jednotlivá usnesení je potřeba považovat za krizová opatření ve smyslu krizového zákona. Výklad § 36 krizového zákona soudem I. stupně je v rozporu s Listinou základních práv a svobod, neboť v podstatě popírá její článek 11 odst. 4. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

8. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí. Uvedla, že právní výklad ustanovení § 36 KrZ žalobkyní není relevantní, neboť soud I. stupně zamítl žalobu primárně proto, že krizová opatření vlády České republiky přijatá na základě usnesení [číslo] [rok], [číslo] [rok], [číslo] [rok], [číslo] [rok] a [číslo] [rok] v období od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum] jsou právním předpisem sui generis, přičemž za škodu způsobenou v důsledku právních předpisů stát zásadně nenese odpovědnost. Žalovaná dále zopakovala svou předchozí argumentaci svědčící pro zamítnutí žaloby a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně postupoval správně, když s ohledem na svůj právní závěr o nedůvodnosti žaloby, vzal ve smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř. za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků o tom, že podnikatelská činnost žalobkyně, jejímž předmětem je mimo jiné i provoz kavárny, byla v období od [datum] do [datum] omezena na základě usnesení vlády České republiky ze dne [datum] [číslo] uveřejněném pod [číslo] [rok] Sb.; ze dne [datum] [číslo] uveřejněném pod [číslo] [rok] Sb.; ze dne [datum] [číslo] uveřejněném pod [číslo] [rok] Sb.; ze dne [datum] [číslo] uveřejněném pod [číslo] [rok] Sb. a ze dne [datum] [číslo] uveřejněném pod [číslo] [rok] Sb.

11. Soud I. stupně posoudil věc správně i po stránce právní, když výše citovaná usnesení vlády České republiky, jimiž bylo rozhodnuto o přijetí krizových opatření ve smyslu § 5 odst. 1 písm. c) a e) a § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů, a která byla vydána v návaznosti na usnesení vlády [číslo] ze dne [datum], jimiž vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru, označovaný jako SARS CoV-2, na území České republiky nouzový stav, vyložil shodně se závěry Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 7/20) tak, že mají materiálně povahu jiného právního předpisu.

12. Soud I. stupně přiléhavě vysvětlil, že nárok žalobkyně na náhradu škody podle § 36 krizového zákona není dán, neboť stát odpovídá podle citovaného ustanovení toliko za škodu způsobenou jeho činností při aktivním provádění konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním fyzickým a právnickým osobám. Tento závěr soudu I. stupně má oporu v důvodové zprávě ke krizovému zákonu, jakož i v odborné literatuře ([příjmení], J., [příjmení], J., Sharapaev, V. Náhrady a opatření přijatá v době pandemie in Právní rozhledy, [číslo] 2020, s. 784 a násl.). Odvolací soud sdílí i závěr soudu I. stupně o tom, že v posuzovaném případě není dán ani žádný jiný právní důvod odpovědnosti státu za škodu, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá touto žalobou. Odpovědnost státu za škodu, resp. újmu způsobenou při výkonu veřejné moci upravuje čl. 36 odst. 3 Listiny a zákon č. 82/1998 Sb. Jejím předpokladem je nezákonnost, resp. protiprávnost rozhodnutí či jiného postupu orgánu veřejné moci, přičemž jde o odpovědnost objektivní. Tato odpovědnost státu je poměrně široká, neboť se jí stát nemůže zprostit a může ji založit i újma, která vznikla pouze v důsledku omylu či chyby v činnosti orgánu veřejné moci způsobené technickým selháním či i jen nedbalým nebo nezodpovědným uplatňováním veřejné moci. Přesto nelze dosah čl. 36 odst. 3 Listiny (a tedy ani zákona č. 82/1998 Sb.) rozšiřovat tak, že by se mohl vztahovat i na újmu, která vznikla zákonným výkonem veřejné moci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 596/02). Typicky tak odpovědnost státu nezakládají výsledky legislativní činnosti Parlamentu (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo]) ani normotvorné činnosti vlády (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 36/08), ovšem stejně tak ani individuální právní akty či postupy orgánu veřejné moci, které jsou provedeny zákonným způsobem (např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2062/18).

13. Zamítnutí žaloby soudem I. stupně bylo správné, proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění bylo v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1215/10. Příslušná organizační složka vystupující v této věci před soudem za stát je dostatečně personálně vybavena i finančně zajištěna ze státního rozpočtu, a ačkoliv se jedná o právní problematiku obtížnou a soudy dosud téměř neřešenou, je zřejmé, že organizační složka státu se prostřednictvím svého právního oddělení dokázala velmi kvalifikovaně vyjádřit k žalobě podáním ze dne [datum]. Podle odvolacího soudu tak zde není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášela na soukromý subjekt, tj. advokáta, a pokud tak učinila, náklady na jeho zastoupení nelze považovat za účelně vynaložené. I v odvolacím řízení tak úspěšné žalované přísluší pouze náhrada nákladů řízení odpovídající paušální náhradě hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Žalované vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši [částka] za tři úkony po [částka] /písemné vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne [datum], příprava účasti na jednání a účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum] dle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., které odvolací soud uložil zaplatit žalobkyni. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.