pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně návrh na předložení věci Ústavnímu soudu k posouzení souladu věty druhé ustanovení § 27 zák. č. 119/1990 Sb. ve znění:„ Nárok na výplatu této částky má osoba, jíž zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu.“ s ústavním pořádkem a na přerušení [anonymizováno] do doby rozhodnutí Ústavního soudu o této otázce (výrok I.), zamítl žalobu na úhradu [částka] (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů [anonymizováno] [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Rozhodl tak o žalobě ze dne [datum], kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení odškodnění podle § 27 zákona č. 119/1990 Sb. ve výši [částka], neboť je jediným dědicem po svém bratru [jméno] [příjmení], [datum narození], zemř. [datum] ve [stát. instituce], kdy usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], byla vyslovena účast bratra žalobce na soudní rehabilitaci„ v souvislosti s omezením jeho osobní svobody od [datum] do [datum]“ podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.

2. Soud I. stupně vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků o tom, že žalobce je jediným dědicem po zesnulém bratru [jméno] [příjmení], který byl vzat dne [datum] do vazby a dne [datum] ve vazbě zemřel. Usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum], byla vyslovena účast [jméno] [příjmení] na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. v souvislosti s omezením jeho osobní svobody od [datum] do [datum]. Dne [datum] požádal žalobce žalovanou ve smyslu § 26 a § 27 zákona č. 119/1990 Sb. o odškodnění, mj. za úmrtí [jméno] [příjmení] ve vazbě. Žalovaná žalobci částečně vyhověla, náhradu za úmrtí [jméno] [příjmení] ve věznici však odmítla s odkazem na § 27 cit. zákona s tím, že nárok na výplatu této částky má osoba, jíž zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. Soud I. stupně v této souvislosti uvedl, že nehodnotil důkazy založené ke skutkovým tvrzením, která byla mezi stranami nesporná (tj. rozhodnutí [anonymizována dvě slova] v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], žádost o odškodnění žalobce ze dne [datum] a usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

3. Soud I. stupně dále zjistil, že rozhodnutím [anonymizována dvě slova] pro [anonymizováno] [stát. instituce] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bylo žadatelce [příjmení] [příjmení] přiznáno odškodnění ve výši [částka] podle § 27 zákona č. 119/1990 Sb. s odůvodněním, že rehabilitovaný manžel [jméno] [příjmení] zemřel ve výkonu trestu a byl povinen žadatelce, jako své manželce, poskytovat výživu. Oznámeniem výsledku predbežného prerokovania nároku [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], bylo žadatelce [jméno] [jméno] [příjmení] přiznáno odškodnění podle § 27 zákona [číslo] Zb. ve výši [částka] (ekvivalent [částka]) s odůvodněním, že její rehabilitovaný syn [jméno] [příjmení] zemřel ve výkonu trestu, a byl by (při splnění dalších zákonných předpokladů) podle zákona [číslo] Zb., o rodine, povinen své matce, z pozice syna, poskytovat výživu.

4. Soud I. stupně nakonec vysvětlil, že nehodnotil článek [jméno] [příjmení] s názvem„ [příjmení] [příjmení] vzkazuje: [anonymizována dvě slova] tady má cenu jednoho laciného vysavače“, neboť článek je názorem tohoto novináře, není jím jak ověřit nějaké konkrétní skutkové tvrzení, spíše jde o podporu právní argumentace žalobce (ve smyslu, že i novinářská obec považuje znění § 27 zákona č. 119/1990 Sb. za nespravedlivé).

5. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel s odkazem na § 24, § 26 a § 27 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění, a § 9 a § 10 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění účinném do 14. 5. 1998, že žaloba není důvodná.

6. Soud I. stupně nejprve zjistil, že žalobce uplatnil nárok u soudu v zákonné lhůtě tří let od právní moci usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ve smyslu § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a dále že byla splněna podmínka jeho předběžného projednání u žalované ve smyslu § 9 zákona č. 58/1969 Sb., kdy jej žalovaná odmítla uspokojit (§ 10 zákona č. 58/1969 Sb.). Soud I. stupně dále konstatoval, že u žalobce jsou splněny pouze dvě podmínky § 27 zákona č. 119/1990 Sb., a to že bratr žalobce, [jméno] [příjmení], byl účasten soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. a že žalobce je jeho jediným dědicem. Zbývající kumulativní podmínka citovaného ustanovení, tedy že žalobce je osobou, jíž zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu, splněna nebyla, proto soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.

7. Soud I. stupně nevyhověl návrhu žalobce na přerušení [anonymizováno] a předložení věci Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., [anonymizováno] [země] (dále i jen„ [anonymizováno]“), k posouzení souladnosti části ustanovení § 27 zákona č. 119/1990 Sb. s ústavním pořádkem, konkrétně podmínky odkázanosti oprávněné osoby na výživu zemřelého. Dle soudu I. stupně totiž druhá věta ustanovení § 27 zákona č. 119/1990 Sb., znějící:„ Nárok na výplatu této částky má osoba, jíž zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu.“, v rozporu s ústavním pořádkem není.

8. Soud I. stupně uvedl, že nárok na odškodnění podle § 27 zákona č. 119/1990 Sb. není odškodněním, na které by měl nárok sám zůstavitel; jedná se naopak o odškodnění formulové přímo pro jiné, blízké osoby. Vymezení okruhu oprávněných osob i další podmínkou vázanou nejen na to, že žadatel je dědicem, pak není porušením ústavně garantovaného dědického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen„ Listina“), neboť nejde o nárok původně náležející poškozenému, tedy o nárok děditelný.

9. Soud I. stupně měl dále za to, že citovanou částí § 27 zákona č. 119/1990 Sb. nejsou porušena ani ústavně garantovaná práva dle čl. 32 odst. 1 Listiny, tj. rodičovství a rodina. Uvedl, že právo na ochranu rodiny automaticky negarantuje, že nároky náležející jednomu členovi rodiny budou vždy bez dalších podmínek náležet i jinému členu rodiny, resp. ochrana rodiny automaticky neznamená, že každá újma vzniklá jednomu členovi rodiny je újmou jiného člena rodiny. [jméno] skutečnost, že žalobce je v pozici osoby, která měla k poškozenému intenzivní blízké rodinné vztahy, avšak nesplňuje kritérium výživy, není neakceptováním ústavně garantované ochrany rodiny, ale prostou formulací dalších podmínek nároku, jehož samotná podstata tkví v odškodnění neprávem potrestaných osob, nikoli v ochraně rodiny.

10. Soud I. stupně citoval čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny, dle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného [anonymizováno] orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem s tím, že podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Konstatoval, že ani tato ústavou garantovaná práva porušena nebyla. Soud I. stupně poukázal na to, že podmínky odškodnění definuje v tomto případě zákon č. 119/1990 Sb., a to primárně právě pro osoby poškozené, čímž je dikce obou těchto ustanovení naplněna. Ustanovení § 26 a § 27 zákona č. 119/1990 Sb. pak navíc definují případy, kdy se konkrétních nároků mohou domáhat vedle přímo poškozených i jiné osoby. Soud I. stupně proto uzavřel, že pokud zákon definuje nároky dalších osob, nikoli přímo poškozených, stanovením dalších podmínek (včetně podmínky odkázanosti výživou), nejde o porušení ústavou garantovaného práva poškozeného na náhradu škody jemu způsobené činností [anonymizováno] aparátu.

11. Pouze pro úplnost soud I. stupně dodal, že žalobcem založená rozhodnutí, kdy došlo k přiznání nároku podle § 27 zákona č. 119/1990 Sb., nejsou pro posouzení této věci relevantní. V obou případech totiž posuzující orgány dospěly k závěru, že podmínka vzájemné odkázanosti výživou splněna je; nikoli tedy, že je možné na tuto podmínku rezignovat. U žalobce a jeho bratra [jméno] [příjmení] ani nelze dle zákona č. 94/1963 Sb. dovodit byť jen teoretickou zákonnou vyživovací povinnost. Též skutečnost, že aktuální znění § 2959 o. z. obdobnou podmínku pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy pro osoby blízké nestanoví, není podle soudu I. stupně dokladem protiústavnosti § 27 zákona č. 119/1990 Sb.; jedná se pouze o jiný možný koncept pojetí odškodnění újmy definované skupiny třetích osob.

12. O náhradě nákladů [anonymizováno] rozhodl soud I. stupně s poukazem na § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle nichž úspěšné žalované přiznal paušální náhradu hotových výdajů ve výši 1 režijního paušálu [částka] (písemné vyjádření k žalobě).

13. Žalobce napadl rozsudek soudu I. stupně ve výrocích II. a III. včasným a přípustným odvoláním z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Nesouhlasil se soudem I. stupně, že nárok uplatněný žalobou není děditelný, naopak měl za to, že právo žádat odškodnění přechází na žalobce podle § 26 zákona č. 119/1990 Sb. Žalobce dále poukázal na to, že žalobcův jediný bratr (s nímž byl žalobce společně odsouzen) byl vystaven natolik nezákonnému příkoří, že to vedlo k jeho smrti ve věku 35 let, přesto soud I. stupně zaujal stanovisko, jako by se nic vážného nestalo, když dospěl k závěru, že částí § 27 zákona č. 119/1990 Sb. není porušen čl. 32 odst. 1 Listiny. Žalobce vytkl soudu I. stupně, že při hodnocení, zda není porušen čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny, opomenul nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 78/92, ve věci [jméno] [příjmení] (jehož právo na odepření vojenské služby podle čl. 15 odst. 3 Listiny bylo fakticky popřeno ustanovením § 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 18/1992 Sb.), a nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 18/98, ve věci návrhu Okresního soudu [obec] (zde se vysvětluje, že i ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb. reálně popírá právo podle čl. 15 odst. 3 Listiny). Žalobce též poukázal na čl. 4 odst. 4 Listiny a § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., kdy podstatou a smyslem citovaného zákona je zabezpečit oprávněným osobám přiměřené hmotné odškodnění, čemuž neodpovídá částka [částka], kterou žalobce, jakožto jediný pozůstalý dědic za bratrovo nezákonné věznění (s následkem smrti), od žalované obdržel. Žalobce nakonec uvedl, že lze stanovit různé koncepty odškodnění, ale nikdy by to nemělo vést k tak výrazné diskriminaci poškozených dědiců, jako je tomu v daném případě. Jinak totiž dochází k nerovnosti osob v obdobném právním postavení, a tudíž k porušení čl. 1 Listiny. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů [anonymizováno]. Pokud by se odvolací soud cítil vázán limity danými § 27 zákona č. 119/1990 Sb., pak žalobce navrhl přerušení [anonymizováno] a předložení věci Ústavnímu soudu ve smyslu bodu VII. žaloby.

14. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

15. Účastníci v dané věci souhlasili s tím, aby o odvolání bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Odvolací soud proto postupoval podle § 214 odst. 3 o. s. ř. a o odvolání žalobce rozhodl, aniž by za tímto účelem nařizoval ústní jednání. Rozsudek byl vyhlášen veřejně dne [datum].

16. Odvolací soud se nejprve zabýval návrhem žalobce na přerušení (odvolacího) [anonymizováno] a předložení návrhu Ústavnímu soudu na vydání tohoto nálezu:„ Slova:„ Nárok na výplatu této částky má osoba, jíž zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu.“ v ustanovení § 27 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, se zrušují.“.

17. Podle § 211 o. s. ř. pro [anonymizováno] u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o [anonymizováno] před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.

18. Podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. soud [anonymizováno] přeruší, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení.

19. Účelem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je zejména zrušit vymezená soudní rozhodnutí na úseku [anonymizována dvě slova] a zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění (§ 1 odst. 1 oddílu prvního). Oddíl šestý (§§ 23 – 25) zákona o soudní rehabilitaci upravuje jednotlivé nároky rehabilitovaných (poškozených) osob na odškodnění (zejména náhrada za ztrátu na výdělku po dobu výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody; náhrada škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody; náhrada nákladů [anonymizována dvě slova]; náhrada zaplacených nákladů obhajoby; náhrada zaplaceného peněžitého trestu; nárok na měsíční příplatky k důchodu či přepočet výše důchodu, a to i vdovského a sirotčího). Podle § 26 zákona o soudní rehabilitaci přechází právo žádat odškodnění na dědice poškozeného, pokud jsou jimi děti, manžel, rodiče, a není-li jich, sourozenci, s výjimkou nároků, které podle občanského zákoníku zanikají smrtí poškozeného. Podle § 27 zákona o soudní rehabilitaci došlo-li k rehabilitaci poškozeného, na němž byl vykonán trest smrti nebo který zemřel ve vazbě, výkonu trestu odnětí svobody nebo při jiném nezákonném zbavení osobní svobody v souvislosti s činy uvedenými v § 1, náleží oprávněným osobám vedle nároků, které na ně přešly podle § 26, jednorázové odškodnění ve výši [částka]. Nárok na výplatu této částky má osoba, jíž zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. Vznikne-li tento nárok více osobám, rozdělí se uvedená částka mezi ně rovným dílem.

20. Z důvodové zprávy k zákonu č. 119/1990 Sb. se podává, že soudní rehabilitace podle této úpravy má odstranit křivdy, které byly způsobeny v době od [datum] do závěru roku 1989 nezákonně odsouzeným občanům, poskytnout jim morální zadostiučinění a v návaznosti na to i přiměřenou hmotnou náhradu za utrpěné škody. K dosažení plné rehabilitace je nutné provést i odpovídající úpravy, jež mají dopad do důchodového zabezpečení rehabilitovaných osob a zajistit i odškodnění dalších osob, jichž se nepochybně odsouzení blízkého příbuzného dotklo i v jejich sociální oblasti. Volí se obdobná úprava, jakou v tomto směru obsahoval již zákon č. 82/1968 Sb.

21. Odvolací soud na základě důvodové zprávy k zákonu č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a vymezení účelu tohoto zákona v oddílu prvním uzavírá, že úmyslem zákonodárce bylo v první řadě zajistit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci (morální zadostiučinění) a poskytnout jim přiměřenou hmotnou náhradu za utrpěné škody včetně úpravy výše důchodů. Bylo pamatováno i na blízké příbuzné neprávem odsouzených osob, kterých se takové odsouzení dotklo v jejich sociální oblasti, proto je v ustanovení § 26 zákona upraven přechod práva žádat odškodnění na dědice poškozeného (včetně sourozenců, nebylo-li dětí, manžela nebo rodičů), s výjimkou nároků, které podle občanského zákoníku zanikají smrtí poškozeného. Nárok na odškodnění poškozených osob za utrpěnou újmu v penězích není v zákoně č. 119/1990 Sb. upraven a ani důvodová zpráva k zákonu s takovým nárokem nepočítala. Pouze ustanovení § 27 zákona o soudní rehabilitaci přiznává dědicům rehabilitovaného poškozeného, na němž byl vykonán trest smrti nebo který zemřel ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody, vedle nároků, které na ně přešly podle § 26 zákona, a zároveň jim zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu, nárok na jednorázové odškodnění ve výši [částka]. Jedná se o výjimečný nárok pro skutečně nejen nejbližší, ale zejména sociálně nejzranitelnější příbuzné (dědice) poškozeného, které byly na zemřelého odkázány výživou, kterou jim byl podle zákona povinen poskytovat. Takovou právní úpravu, která má zajistit přiměřené hmotné zabezpečení dědiců poté, kdy ztratili svého živitele, nelze považovat za rozpornou s ústavním pořádkem.

22. Odvolací soud se z uvedených důvodů rozhodl nepodat k Ústavnímu soudu návrh na zrušení věty druhé ustanovení § 27 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění:„ Nárok na výplatu této částky má osoba, jíž zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu.“, proto návrh žalobce na přerušení odvolacího [anonymizováno] podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nedůvodný výrokem I. zamítl.

23. Rozsudek soudu I. stupně přezkoumal odvolací soud v rozsahu podaného odvolání včetně [anonymizováno], které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

24. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně nepochybil, když vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) o tom, že žalobce je jediným dědicem po svém bratru [jméno] [příjmení], [datum narození], zemř. [datum] ve [stát. instituce], že usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], byla vyslovena účast [jméno] [příjmení] na soudní rehabilitaci v souvislosti s omezením jeho osobní svobody od [datum] do [datum] podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. a že žalobce u žalované neúspěšně předběžně uplatnil nárok na odškodnění ve výši [částka] podle § 27 zákona č. 119/1990 Sb.

25. Takto správně zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně správně i po stránce právní, aplikuje přitom (správně) příslušná ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. Odvolací soud se tak se závěry soudu I. stupně (skutkovými i právními) jako správnými ztotožňuje a v podrobnostech na ně pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje.

26. Odvolací soud zejména sdílí závěr soudu I. stupně, že nárok žalobce na jednorázové odškodnění ve výši [částka] podle § 27 za použití § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, není dán, neboť žalobce není osobou, jíž zemřelý [jméno] [příjmení] poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu (§ 27 věta druhá citovaného zákona). Soud I. stupně správně vyšel z dříve platného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (tj. v době nezákonného omezení osobní svobody poškozeného bratra žalobce), který vyživovací povinnost mezi příbuznými v řadě pobočné, tj. mezi sourozenci, neupravoval. Ani platná právní úprava obsažená v zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyživovací povinnost mezi sourozenci nestanoví. Výčet druhů vyživovací povinnosti podle zákona o rodině i podle nyní platného občanského zákoníku byl a je taxativní. Odkaz žalobce na přiznání odškodnění ve věci pozůstalé manželky [příjmení] [příjmení] a pozůstalé matky [jméno] [jméno] [příjmení], kterým ze zákona svědčilo právo na výživu ve vztahu k rehabilitovaným osobám, proto není přiléhavý. [jméno] [příjmení] žalobci žádné výživné neposkytoval ani nebyl povinen poskytovat. Žalobci proto nesvědčí právo na výplatu jednorázového odškodnění ve výši [částka] podle § 27 zákona č. 119/1990 Sb.

27. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku ad II. jako věcně správný potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř., a to včetně správného výroku ad III. o nákladech [anonymizováno], jehož znění bylo v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

28. O náhradě nákladů odvolacího [anonymizováno] bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, když v odvolacím [anonymizováno] úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.

29. Výrok ad I. rozsudku soudu I. stupně nebyl dotčen odvoláním žádného z účastníků. Zůstal proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).