o zaplacení 4 679 370 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem uložil soud I. stupně žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 679 370 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 679 370 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení ve výši 12,75 % ročně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do povinnosti zaplatit zákonný úrok z prodlení z částky 4 679 370 Kč od 15. 6. 2024 do 31. 8. 2024 ve výši 14,75 % ročně a zákonný úrok z prodlení z částky 4 679 370 Kč od 1. 9. 2024 do zaplacení ve výši 2 % ročně (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 404 654,67 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta], advokáta (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě na zaplacení částky 4 679 370 Kč s příslušenstvím jakožto přeplatku na televizních poplatcích za období od 1. 7. 2021 do 30. 6. 2024. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je provozovatelem [Typ] hotelů, v jejichž pokojích jsou umístěny televizní přijímače. Z tohoto důvodu byla žalobkyně v období od 1. 1. 1998 do 30. 6. 2024 přihlášena do evidence poplatníků pro právnické a fyzické osoby podnikající. Po celou dobu s výjimkou období od října 2020 do června 2021 žalobkyně televizní poplatky hradila pod variabilním symbolem [var. symbol]. Žalobkyně uhradila na televizních poplatcích od 1. 7. 2021 do 30. 6. 2024 celkem 4 679 370 Kč, když tato skutečnosti není ani mezi účastníky řízení sporná. Dne 26. 7. 2016 nabylo právní moci rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 19. 7. 2016, kterým byla žalobkyni udělena licence pro provozování místního televizního vysílání pomocí kabelových systémů, a to na dobu dvanácti let od právní moci uvedeného rozhodnutí.

4. Dle zjištění soudu I. stupně žalobkyně oznámila žalované dopisem ze dne 29. 6. 2021, že je držitelkou licence opravňující ji k televiznímu vysílání na základě pravomocného rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 19. 7. 2016, čímž žalobkyni vznikl nárok na osvobození od plateb televizních poplatků od 1. 8. 2016. Současně žalovanou v tomto dopise vyzvala k vrácení zaplacených televizních poplatků ve výši 6 962 355 Kč za období od 1. 8. 2016. Žalovaná (v reakci na dopis žalobkyně) v dopise ze dne 2. 7. 2021 považovala výzvu žalobkyně k vrácení televizních poplatků za nedůvodnou s tím, že žalobkyně se z evidence poplatníků televizního poplatku neodhlásila a ani žalované nedoručila písemné čestné prohlášení potvrzující, že nastala některá ze skutečností odůvodňující odhlášení. Dopisem ze dne 18. 8. 2021 žalobkyně odhlásila u žalované 12 televizorů z evidence poplatků s odůvodněním, že je od 1. 8. 2016 od placení televizních poplatků osvobozena, s odkazem na udělenou licenci opravňující ji k televiznímu vysílání. Zároveň uvedla, že z důvodu právní opatrnosti bude zatím hradit televizní poplatky za ostatní televizory přihlášené do evidence. Žalovaná reagovala (nesouhlasně) dopisem ze dne 27. 8. 2021, v němž mj. uvedla, že ze sdělení žalobkyně nevyplývá, že by uvedených 12 televizních přijímačů již nevlastnila nebo neužívala, a tedy ani nenastala skutečnost opravňující učinit změnu v základu televizního poplatku. Současně žalobkyni upozornila, že poplatkový zákon nezná institut osvobození části televizních přijímačů vlastněných nebo užívaných poplatníkem.

5. Soud I. stupně rovněž zjistil, že čestným prohlášením a odhlášením z evidence televizních poplatků ze dne 14. 6. 2024 žalobkyně opětovně čestně prohlásila, že je ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o rozhlasových a televizních poplatcích od placení televizních poplatků osvobozena, neboť se stala držitelkou licence opravňující ji k televiznímu vysílání. Současně se odhlásila z evidence poplatků a oznámila, že od 1. 7. 2024 již nebude televizní poplatky hradit. Předžalobní výzvou ze dne 22. 8. 2024 žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení televizních poplatků za období od 1. 7. 2021 do 30. 6. 2024 v celkové výši 4 679 370 Kč, a to do 30. 8. 2024.

6. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), jakož i dle 4 odst. 1 písm. f), § 4 odst. 3 věta prvá a § 8 odst. 8 písm. b) zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále jen „poplatkový zákon“). Vzal za prokázané, že dne 1. 8. 2016 nastaly účinky nově vzniklého nároku na osvobození žalobkyně od hrazení televizního poplatku za držení televizních přijímačů ve smyslu § 4 odst. 3 věta prvá poplatkového zákona, neboť dne 26. 7. 2016 nabylo právní moci rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 19. 7. 2016, kterým bylo rozhodnuto o udělení licence pro provozování místního televizního vysílání prostřednictvím kabelových systémů. S odkazem na ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona uzavřel, že držba licence opravňující žalobkyni k televiznímu vysílání je jedinou podmínkou pro vznik osvobození. Ztotožnil se rovněž s právním názorem uvedeným v rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne 28. 7. 2022, č. j. [spisová značka], potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 23. 5. 2023, jakož i v rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 13. 2. 2023, č. j. [spisová značka], v tom, že odkaz na § 12 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „vysílací zákon“), nezakládá podmínku určitého typu licence, ale odkazuje na celou část třetí vysílacího zákona nazvanou licence a upravenou v § 12 až 25.

7. Vzhledem k uvedenému soud I. stupně uzavřel, že žalobkyně nemá od 1. 8. 2016 povinnost hradit televizní poplatek. Dále vzal za prokázané, že žalobkyně se z evidence odhlásila až dopisem ze dne 14. 6. 2024, což však není rozhodující pro určení, zda a kdy přestala být žalobkyně poplatníkem televizní poplatku. Soud I. stupně se neztotožnil s argumentací žalované, že jelikož se žalobkyně odhlásila z evidence poplatníků podle § 7 odst. 5 poplatkového zákona až dopisem ze dne 14. 6. 2024 (doručeným žalované dne 19. 6. 2024), byla do 30. 6. 2024 stále poplatníkem televizního poplatku. Uplatněný nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované ve výši 4 679 370 Kč.

8. S tímto podstatným odůvodněním soud I. stupně žalobě co do požadované jistiny v plném rozsahu vyhověl. Současně přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení ze žalované částky, když prodlení žalované shledal až od data 1. 9. 2024 s ohledem na splatnost žalobou uplatněné částky po uplynutí lhůty k plnění dle předžalobní výzvy ze dne 22. 8. 2024 (výrok ad I. rozsudku). Ve zbývajícím rozsahu soud I. stupně požadovaný úrok z prodlení zamítl (výrok ad II. rozsudku).

9. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a přiznal procesně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení v celkové výši[Anonymizováno]404 654,67 Kč. Tyto jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 233 969 Kč a náklady zastoupení advokátem za 5 úkonů právní služby po 27 020 Kč podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „AT“), 4 x paušální náhradou výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT a jednou paušální náhradou 300 Kč (správně 450 Kč – pozn. odvolacího soudu). Dále soud přiznal žalobkyni náklady cestovného za cestu advokáta žalobkyně k jednání soudu I. stupně dne 27. 1. 2025 v částce 2 812,54 Kč za ujetých 360 km, s cenou paliva 34,70 Kč/l, průměrnou spotřebou 5,8 l/100 km a amortizací vozidla 5,80 Kč/km podle § 13 AT, dále náhradu za ztrátu času v trvání 10 x 30 minut v částce 1 500 Kč podle § 14 AT a konečně 21 % DPH ve výši 29 623,13 Kč.

10. Rozsudek soudu I. stupně napadla včasným a přípustným odvoláním žalovaná, a to v rozsahu výroků I. a III. rozsudku. Namítla, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podotkla, že ačkoliv je žalobkyně držitelkou licence pro zvláštní druhy šíření vysílání dle § 25 vysílacího zákona od 26. 7. 2016, oznámila tuto skutečnost žalované až dopisem ze dne 29. 6. 2021 a z evidence poplatníků televizního poplatku se odhlásila až dopisem ze dne 14. 6. 2024. Uvedla, že žalobkyni opakovaně upozorňovala (dopisem ze dne 2. 7. 2021, 27. 8. 2021 a 15. 10. 2021), že nesplnila zákonnou povinnost, a proto ji nadále eviduje jako poplatníka televizního poplatku. Žalobkyně také televizní poplatky hradila, ačkoliv dle jejího sdělení je jako držitelka licence pro zvláštní druhy šíření vysílání od placení televizních poplatků osvobozena. Dle názoru žalované měl soud I. stupně po právní stránce věc hodnotit dle ustanovení § 2997 odst. 1 o. z., neboť žalobkyně plnila s vědomím, že k tomu není povinna. S odkazem na důvodovou zprávu k § 8 poplatkového zákona akcentovala, poplatková povinnost zaniká, pokud nastane některý z případů uvedených v ustanovení § 8 odst. 8 a za předpokladu, že poplatník učiní právní úkon, kterým se odhlásí z evidence. Vyjádřila též nesouhlas s názorem soudu I. stupně ve věci licence k provozování vysílání s odkazem na ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona, dle kterého jsou od televizního poplatku osvobozeni držitelé licence opravňující k televiznímu vysílání, přičemž z poznámky pod čarou u tohoto ustanovení se toto ustanovení vztahuje na provozovatele televizního vysílání podle § 12 vysílacího zákona. Takovým provozovatelem žalobkyně dle žalované není, protože obdržela licenci pro zvláštní druhy šíření vysílání dle § 25 vysílacího zákona.

11. Z vyložených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích I. a III. změnil tak, že se žaloba zamítá a žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

12. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjádřila tak, že právní závěry žalované v odvolání uvedené nejsou správné. Tvrzení žalované, že žalobkyně hradila poplatky, ačkoli věděla, že platit nemusí, je dle žalobkyně novým skutkovým tvrzením uvedeným až v odvolání. K takovému tvrzení a z něj odvíjejícímu se právnímu posouzení by soud neměl vůbec přihlédnout. K posledně uvedenému vysvětlila, že se žalovanou vedla dva soudní spory, a to jak o zaplacení poplatků, tak o vrácení zaplacených poplatků. V období epidemie COVID od října 2020 do června 2021 žalobkyně poplatky nehradila. Měla však obavy i zkušenosti, že soudy v právně totožných či obdobných věcech rozhodují rozdílně, a proto chtěla mít postaveno najisto, že poplatníkem není. V opačném případě by se při neplacení poplatků vystavovala sankci platit přirážku 1 000 Kč za přijímač dle § 9 odst. 3 poplatkového zákona. Uvedla, že rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. [spisová značka], ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. [spisová značka], byla zamítnuta žaloba [právnická osoba] (tj. žalované) proti [právnická osoba]. (tj. žalobkyni) na zaplacení částky 637 605 Kč za nezaplacené televizní poplatky za období říjen 2020 až duben 2021 s odůvodněním, že žalobkyně jako držitel licence k provozování televizního vysílání je od placení televizního poplatku osvobozena dle § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona. Dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, č. j. [spisová značka], odmítnuto. Ústavní stížnost žalované byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. [spisová značka]. V druhém z obou sporů se pak žalobkyně podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 58 320 Kč z titulu vrácení zaplacených televizních poplatků za období od 1. 8. 2018 do 31. 8. 2021. Zamítavý rozsudek soudu I. stupně byl k odvolání žalobkyně změněn rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 13. 12. 2023, č. j. [spisová značka], tak, že žalobě bylo co do částky 37 260 Kč (tj. v rozsahu podaného odvolání – pozn. odvolacího soudu) vyhověno. Dovolání žalované pak bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, č. j. [spisová značka].

13. Žalobkyně v souvislosti s posledně uvedeným akcentovala, že do doby, než bylo rozhodnuto o dovoláních podaných žalovanou, byla v nejistotě, zda je od poplatku osvobozena či nikoliv. Proto poplatky hradila, avšak nikoliv z vlastního dobrovolného rozhodnutí, ani s vědomím a bez pochyb, že platit nemusí, nýbrž pod hrozbou placení přirážky 1 000 Kč za každý přijímač. Dle názoru žalobkyně tak plnila žalované z právního důvodu, který následně odpadl dle § 2997 odst. 1 o. z. Žalobkyně má v kontextu shora uvedených okolností za nepochybné, že hrazení televizních poplatků z její strany je zcela zřejmě plněním poskytovaným bez spravedlivého důvodu a nelze považovat za spravedlivé, aby žalovaná toto plnění žalobkyni nevydala. Bylo by to v rozporu s dobrými mravy. Dále dovodila, že poplatkový zákon vylučuje užití výluk z bezdůvodného obohacení dle § 2997 odst. 1 o. z. Dle žalobkyně totiž poslední věta § 7 odst. 5 poplatkového zákona presumuje možnost, že subjekt poplatky platí, ačkoliv je již osvobozen, ale za takové období mu musí být poplatky (označované jako „přeplatky“) vráceny. Akcentovala, že pro zánik poplatkové povinnosti není nutno se odhlásit z evidence ani být provozovatelem vysílání.

14. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud odvolání žalované jako nedůvodné odmítl, napadený rozsudek jako správný potvrdil a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212, §212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a to v mezích podaného odvolání (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto zákonného ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona, od rozhlasového a televizního poplatku jsou osvobozeni držitelé licence opravňující k televiznímu vysílání, jde-li o televizní poplatek.

18. Podle § 8 odst. 8 poplatkového zákona, z evidence poplatníků rozhlasového nebo televizního poplatku je povinen se odhlásit poplatník, který a) přestal být poplatníkem podle tohoto zákona, b) byl osvobozen podle § 4 odst. 1, c) neplatí rozhlasový nebo televizní poplatek podle § 5 odst. 2, a to do 15 dnů ode dne, kdy nastaly skutečnosti odůvodňující odhlášení. Při odhlášení je povinen připojit písemné čestné prohlášení potvrzující, že nastala některá z těchto skutečností.

19. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná skutková zjištění, která odvolací soud shrnul pod body 2. až 8. odůvodnění tohoto rozsudku. Takto správně zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně přiléhavým způsobem i po stránce právní jakožto bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., za použití příslušných ustanovení poplatkového zákona.

20. Mezi účastníky není sporu o udělení předmětné licence žalobkyni, o shora uvedené korespondenci mezi účastníky (viz bod 4. a 5. odůvodnění tohoto rozsudku) ani o tom, že žalobou uplatněná částka byla žalobkyní za období od 1. 7. 2021 do 30. 6. 2024 žalované fakticky uhrazena.

21. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že dnem 1. 8. 2016 nastaly u žalobkyně účinky osvobození od hrazení televizního poplatku, neboť dnem 26. 7. 2016 nabylo právní moci rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o udělení licence žalobkyni k provozování místního televizního vysílání šířeného prostřednictvím kabelových systémů.

22. Soud I. stupně dospěl též ke správnému závěru, že zánik poplatkové povinnosti nastane již okamžikem rozhodné skutečnosti uvažované zákonem – v tomto případě nastal prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž nabylo právní moci rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 19. 7. 2016 /§ 4 odst. 1 písm. f), odst. 3 věta prvá poplatkového zákona/ - a nikoli až odhlášením z evidence poplatníků televizního poplatku. Odvolací soud k tomu uvádí, že ohlašovací povinnost dle § 8 poplatkového zákona má jen evidenční charakter a není vázána na vznik poplatkové povinnosti. Smyslem a účelem posledně citovaného ustanovení je zajištění evidence poplatníků za účelem splnění a vymahatelnosti jejich povinnosti poplatkové (analogicky viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 33 Odo 70/2004).

23. Pokud se žalovaná v rámci svých odvolacích námitek odvolává na tzv. poznámku pod čarou, obsaženou u ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona, tato odkazuje na § 12 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 341/2001 Sb. (tj. na § 12 vysílacího zákona). Ustanovení § 12 vysílacího zákona však upravuje licence k rozhlasovému a televiznímu vysílání šířenému nejen prostřednictvím vysílačů, nýbrž i prostřednictvím družic a kabelových systémů i zvláštních přenosových systémů; vztahuje se na rozhlasové a televizní vysílání jak celoplošné, tak i místní. Nelze tak v žádném případě dovozovat, že by zákonodárce mínil z hlediska osvobození od televizního poplatku dle § 4 odst. 1 písm. f) poplatkového zákona rozlišovat mezi držiteli licence podle dalších parametrů licence.

24. Shora uvedený názor odvolacího soudu je souladný též se závěry Městského soudu v [adresa] v rozsudku ze dne 13. 12. 2023, č. j. [spisová značka] a Krajského soudu v [adresa] v rozsudku ze dne 23. 5. 2023, č. j. [spisová značka].

25. Pokud se žalovaná dovolává právního hodnocení věci dle ustanovení § 2997 odst. 1 o. z. s tvrzením, že žalobkyně plnila s vědomím, že k tomu není povinna, pak tato její konstrukce nemá oporu v provedeném dokazování. Pochybnosti žalobkyně v otázce její poplatkové povinnosti při současném udělení předmětné licence a její „právní opatrnost“ vyplývají již z dopisu žalobkyně ze dne 18. 8. 2021, jakož i z výsledku řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

26. Odvolací soud s ohledem na veškeré uvedené skutečnosti rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadeném rozsahu jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně věcně správného výroku o nákladech řízení, jehož znění bylo v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud ke správnému vyčíslení nákladů řízení ze strany soudu I. stupně pouze doplňuje, že konkrétních 5 úkonů právní služby před soudem I. stupně je představováno převzetím a přípravou zastoupení, sepsáním žaloby, předžalobní výzvou ze dne 22. 8. 2024, replikou ze dne 14. 11. 2024 a účastí na jednání soudu I. stupně dne 27. 1. 2025.

27. Zamítavý výrok II. rozsudku soudu I. stupně nebyl napaden odvoláním žádného z účastníků. Zůstal proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalobkyni přísluší náhrada nákladů řízení v plné výši, která je představována odměnou advokáta za 2 úkony právní služby po 27 020 Kč (vyjádření k odvolání ze dne 2. 4. 2025 a účast u odvolacího jednání dne 20. 8. 2025) podle § 7 bod 6. AT, 2 x režijním paušálem po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, náklady cestovného ve výši 2 812 Kč za cestu právního zástupce žalobkyně z [adresa] do [adresa] a zpět dne 20. 8. 2025 osobním automobilem zn. [název], RZ [SPZ], s celkovým počtem ujetých kilometrů 360, cenou motorové nafty 34,70/l, průměrnou spotřebou 5,8 l/100 km a amortizací vozidla 5,80 Kč/km, dále náhradou za promeškaný čas za 10 půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 3 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a 21 % DPH ve výši 12 442,92 Kč. Celková výše nákladů řízení je představována částkou 71 694,92 Kč.

29. Jejich zaplacení uložil odvolací soud neúspěšné žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 211 a § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., k rukám advokáta žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř.