o zaplacení 380 508 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem uložil soud I. stupně žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 380 508 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 380 508 Kč od 11. 5. 2022 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 241 440 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 241 440 Kč od 11. 5. 2022 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 26 194, 20 Kč k rukám advokáta žalobkyně (výrok III.). Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě (došlé soudu dne 30. 5. 2022), kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 621 948 Kč s 11,75 % úrokem z prodlení z této částky ročně od 11. 5. 2022 do zaplacení jakožto náhrady pojistného plnění vyplaceného žalobkyní za žalovanou v souvislosti s dopravní nehodou ze dne [datum], a to z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb. Žalobkyně k uplatněnému nároku dále uvedla, že z titulu uzavřené pojistné smlouvy č. [číslo], pojištěného vozidla [název], vyplatila doposud mj. k rukám poškozených [jméno FO] a [jméno FO] (pozůstalé družky a dcery po [tituly před jménem] [jméno FO]) za období květen 2019 až prosinec 2019 částku 241 440 Kč a za období leden 2020 až prosinec 2020 částku 380 508 Kč. Žalobkyně dále požadovala po žalované zaplacení částky 1 200 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky (jistiny).

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že tento nárok byl žalobkyní vznesen po více než 11 letech od rozhodné události a je tedy promlčen. Dále žalovaná sporovala charakter cesty [tituly před jménem] [jméno FO] (tehdejšího jednatele žalované a též řidiče předmětného motorového vozidla) v den předmětné dopravní nehody s tím, že se jednalo o soukromou aktivitu jmenovaného nijak nesouvisející s žalovanou, tedy nikoli o služební cestu. V neposlední řadě žalovaná sporovala i samotný výpočet pojistného plnění ze strany žalobkyně.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že dne [datum] v [čas] hodin řídil tehdejší jednatel žalované [tituly před jménem] [jméno FO], po předchozím požití alkoholických nápojů, služební motorové vozidlo [název], RZ [SPZ], provozované žalovanou. V obci [adresa] nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu vozovky, dostal smyk a způsobil dopravní nehodu. Při této nehodě došlo k úmrtí řidiče [tituly před jménem] [jméno FO] a (spolujezdce) [tituly před jménem] [jméno FO]. Pojistitelem k pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem předmětného motorového vozidla byla žalobkyně. V souvislosti s usmrcením [tituly před jménem] [jméno FO] bylo ze strany žalobkyně jeho pozůstalým vyplaceno pojistné plnění z titulu náhrady na výživu pozůstalým za rok 2020 ve výši 380 508 Kč. Dle zjištění soudu I. stupně byla cesta [tituly před jménem] [jméno FO] cestou služební, tj. cestou za účelem plnění jeho pracovních povinností. Posledně uvedené soud I. stupně zjistil z rozsudku Okresního soudu ve [adresa] ze dne 23. 3. 2022, č. j. [spisová značka], ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 23. 5. 2023, č. j. [spisová značka], kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně [Jméno žalobkyně], vůči žalovaným [jméno FO] a [jméno FO] o zaplacení částky 1 705 394,50 Kč, kdy v rámci uvedeného řízení uplatnila žalobkyně regresní nároky na náhradu škody v rozsahu 50 % částek vyplacených na výživu pozůstalých po [tituly před jménem] [jméno FO]. Okresní soud ve [adresa] měl za prokázané, že se jednalo o použití služebního vozidla [tituly před jménem] [jméno FO] za účelem obchodního jednání, a to s vědomím jeho provozovatele, nikoliv proti jeho vůli s tím, že v době nehody [tituly před jménem] [jméno FO] nebyl provozovatelem tohoto vozidla, ale pouze řidičem, v důsledku čehož předpoklady pro uplatnění regresního nároku žalobkyně na žalovaných v tam vedeném řízení (coby dědiček [tituly před jménem] [jméno FO]) nebyly naplněny, a právo regresu tak je možné uplatnit pouze vůči pojištěnému, tj. provozovateli vozidla.

4. Soud I. stupně dále zjistil – pokud jde žalobkyní požadovanou částku 241 440 Kč, že žalobkyně po výzvě soudu a po poučení podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), výslovně neoznačila žádné důkazní prostředky a k výplatám pojistného plnění za rok 2019 ani žádné důkazy nepředložila.

5. Na podkladě těchto skutkových zjištění soud I. stupně uzavřel, s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), s poukazem na § 420 odst. 1 a 2, § 448 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) i na § 2 písm. f), § 6 odst. 1, § 10 odst. 1 písm. b) i § 10 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, v tehdy rozhodném znění, že nárok žalobkyně je důvodný v rozsahu požadované částky 380 508 Kč jakožto náhrady na výživu pozůstalým za rok 2020.

6. Soud I. stupně vzal předně za prokázané, že žalovaná je ve věci pasivně legitimována. Soud I. stupně při tomto svém závěru vyšel z výše uvedeného rozsudku Okresního soudu ve [adresa], neboť v tam vedené právní věci, jejíž skutkové okolnosti jsou dle soudu I. stupně naprosto totožné s touto projednávanou věcí, nebyla shledána pasivní věcná legitimace na straně dědiček [tituly před jménem] [jméno FO] s odůvodněním, že cesta vozidlem provozovaným žalovanou byla [tituly před jménem] [jméno FO] realizována jako cesta služební, resp. cesta v souvislosti s plněním pracovních povinností. Dle závěru soudu I. stupně tak za škodu způsobenou dopravní nehodou odpovídá žalovaná a je i pasivně věcně legitimována k uplatnění regresního nároku žalobkyně ve smyslu ust. § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb.

7. Z hlediska výše žalobkyní požadovaného plnění měl soud I. stupně za prokázané toliko poskytnuté plnění za rok 2020 ve výši 380 505 Kč, jehož výši shledal souladnou s ust. § 448 odst. 1, 2 obč. zák. Ve vztahu k další požadované částce za rok 2019 ve výši 241 440 Kč soud I. stupně uzavřel, že žalobkyně přes poučení soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. důkazní břemeno ohledně výplaty pojistného plnění za rok 2019 neunesla.

8. Námitku promlčení vznesenou žalovanou neshledal soud I. stupně důvodnou, když nepřisvědčil argumentaci žalované, že nárok žalobkyně vyplývající z ust. § 10 zákona č. 168/1999 Sb. je nárokem s opětujícím se plněním. Soud I. stupně uzavřel, že nárok žalobkyně je nárokem originálním, který vzniká toliko tehdy, je-li žalobkyní poskytnuto pojistné plnění. Promlčení doba ve smyslu ust. § 619 a § 629 o. z. proto nemůže začít plynout dříve, než je pojistné plnění žalobkyní poskytnuto. Dle soudu I. stupně tak v poměrech dané věci počala promlčecí doba plynout nejdříve dnem, kdy bylo žalobkyní poskytnuto pojistné plnění, tedy nejdříve dnem provedení jednotlivých měsíčních úhrad z titulu pojistného plnění; tato všechna byla provedena v roce 2020, přičemž nárok byl žalobou uplatněn dne 30. 5. 2022, tedy před uplynutím obecné tříleté promlčecí lhůty.

9. Nárok žalobkyně na náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč shledal soud I. stupně důvodným s odkazem na ust. § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

10. S tímto podstatným odůvodněním soud I. stupně žalobě vyhověl v rozsahu částky 380 508 Kč s příslušenstvím a částky 1 200 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

11. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal procesně více úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení v rozsahu 22 % z celkové částky těchto nákladů s tím, že tyto náklady se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 24 878 Kč a nákladů zastoupení advokátem za 7 úkonů právní služby po 10 820 Kč podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále 7 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT a 21 % DPH (16 346,40 Kč). Celková výše nákladů řízení je představována částkou 119 064,40 Kč, přičemž 22 % z této částky činí 26 194,20 Kč.

12. Žalovaná napadla rozsudek soudu I. stupně včasným a přípustným odvoláním, a to v rozsahu vyhovujícího výroku ad I. rozsudku a výroku ad III. o nákladech řízení. Předně namítla, že soud I. stupně neuznal uplatněnou námitku promlčení v důsledku nesprávného právního posouzení. Vysvětlila, že náhrada nákladů na výživu pozůstalým je nárokem majícím charakter opětujícího se plnění a promlčuje se jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá měsíčně se opakující plnění z něj vyplývající. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2601/2018. Doplnila, že postižní právo pojišťovny odvozené od tohoto plnění je pak také opětujícím se plněním. Dle žalované je v dané věci rozhodující, kdy žalobkyně mohla své postižní právo, odvíjející se od toho, že poskytla plnění poškozeným, vykonat poprvé. S odkazem na podání žalobkyně ze dne 27. 9. 2024 uvedla, že výplata náhrady byla poprvé vyplacena v březnu 2013 a v souvislosti s tříletou promlčecí lhůtou je regresní nárok promlčen jako celek ke dni 31. 3. 2016, přičemž žaloba byla podána dne 30. 5. 2022. Žalovaná dále namítla mezi účastníky spornou skutečnost, zdali rozhodná cesta [tituly před jménem] [jméno FO] byla cestou služební či cestou soukromou. Dle názoru žalované soud I. stupně pochybil, pokud v otázce pasivní legitimace vyšel z rozhodnutí Okresního soudu ve [adresa]. Žalovaná nebyla účastníkem uvedeného řízení a rozhodnutí jmenovaného soudu ji s odkazem na závěry Nejvyššího soudu v jeho rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, nezavazuje. Žalovaná tedy sporovala samotný základ nároku z hlediska oprávněnosti pozůstalých osob i žalobkyní zvolenou metodiku jeho výpočtu.

13. V doplnění odvolání ze dne 28. 3. 2025 žalovaná ve vztahu k vznesené námitce promlčení uvedla, že žalobkyně se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] domáhala jinou žalobou po žalované zaplacení částky 408 648 Kč, když se jednalo o skutkově zcela totožný nárok, jako v tomto řízení. Rozdíl byl pouze v tom, že žalobkyně požadovala svůj regresní nárok z náhrady nákladů na výživu pozůstalým za rok 2021, přičemž v tomto řízení se jedná o regresní nárok za část roku 2019 a rok 2020. Žalobkyně i v uvedeném dalším řízení vznesla námitku promlčení, přičemž Městský soud v [adresa] jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 12. 3. 2025, č. j. [spisová značka], původně vyhovující rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl, neboť zcela přisvědčil vznesené námitce promlčení. Žalovaná má tak legitimní očekávání, že její právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný (již rozhodnutý) právní případ, který se s jejím případem v podstatných znacích shoduje.

14. Ze všech uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náklady řízení před soudy obou stupňů, eventuálně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně.

15. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání uvedla, že uplatněný nárok vůči žalované není promlčen, neboť se nejedná o nárok na opětující se plnění. V případě postižního práva pojišťovny jako zvláštního originálního nároku vznikajícího výplatou pojistného plnění nelze hovořit o tom, že by se toto samotné postižní právo pojišťovny promlčovalo jako celek. Dle žalobkyně tak promlčecí doba běží samostatně od výplaty každého jednotlivého pojistného plnění. K otázce, zda k předmětné dopravní nehodě došlo při plnění pracovních úkolů řidičem, či zda šlo o cestu soukromou, odkázala na provedené dokazování v řízení vedeném u Okresního soudu ve [adresa]. V otázce způsobu výpočtu náhrady pozůstalým žalobkyně souhlasila s posouzením ze strany soudu I. stupně

16. Z vyložených důvodů žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně v napadených výrocích I. a III. jako věcně správného včetně přiznání žalobkyni práva na náhradu nákladů odvolacího řízení.

17. Odvolací soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 214 odst. 3 o. s. ř., neboť faktický odvolací důvod uplatněný žalovanou spočívá pouze v nesprávném právním posouzení věci, účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili a současně nebylo třeba doplnění ani opakování dokazování ze strany odvolacího soudu. Rozhodnutí bylo vyhlášeno veřejně dne 2. 7. 2025. Odvolací soud přezkoumal postupem podle § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. napadený rozsudek soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

18. Podle § 3079 o. z. se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

19. Podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb. má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže splnění podmínek uvedených v odstavcích 1 a 2 tohoto ustanovení.

20. Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

21. Dle § 448 odst. 1 obč. zák. se při usmrcení hradí peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Náhrada nákladů na výživu náleží pozůstalým, pokud tyto náklady nejsou hrazeny dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu.

22. Soud I. stupně učinil ve sporné věci dostatečná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vychází. S jeho právními závěry se však odvolací soud z důvodů níže uvedených neztotožnil. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně se na žalované domáhá zaplacení žalované částky z titulu postižního (regresního) nároku pojistitele ve smyslu § 10 zákona č. 168/1999 Sb. s tím, že pozůstalým poškozeného [tituly před jménem] [jméno FO] (zemřelého při předmětné dopravní nehodě dne [datum]) – družce poškozeného [jméno FO] a dceři poškozeného [jméno FO] vznikl úmrtím poškozeného nárok na náhradu nákladů na výživu. Z podání žalobkyně ze dne 27. 9. 2024 (na čl. 103 spisu) konkrétně vyplývá, že výplata této náhrady byla ze strany žalobkyně poprvé provedena v březnu 2013 a od té doby je vyplácena pravidelně měsíčně. Výše žalované částky odpovídá výši plnění, jehož se pozůstalým od žalobkyně mělo dostat za období květen 2019 až prosinec 2019 v částce 241 440 Kč (tuto částku soud I. stupně nevzal ze strany žalobkyně za prokázanou) a za období leden 2020 až prosinec 2020 v částce 380 508 Kč (poskytnutí této částky bylo dle závěrů soudu I. stupně ze strany žalobkyně prokázáno). Podáním ze dne 29. 7. 2022 vznesla žalovaná námitku promlčení uplatněného nároku; v průběhu řízení poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2601/2018, s argumentací, že regresní nárok z výplaty náhrady nákladů na výživu pozůstalých má charakter opětujícího se plnění a promlčuje se jako celek, tj. stejně jako samotný nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalým.

23. Lze tedy shrnout, že žalobkyně se v tomto řízení domáhá na žalované z titulu postižního nároku pojistitele ve smyslu § 10 zákona č. 168/1999 Sb. ekvivalentu pojistného plnění, které poskytla pozůstalým po [tituly před jménem] [jméno FO] v roce 2020 a v období květen až prosinec roku 2019 dle § 448 odst. 1 obč. zák. Žalovaná namítla promlčení uplatněného nároku s argumentací shora uvedenou. Předmětem odvolacího řízení pak zůstal nárok požadovaný žalobkyní za období leden až prosinec roku 2020, když odvolání bylo podáno (ze strany žalované) pouze do vyhovujícího výroku I. napadeného rozsudku.

24. Nárok na náhradu škody, spočívající v nákladech na výživu pozůstalým (dle § 448 odst. 1 obč. zák.), má charakter opětujícího se plnění a promlčuje se jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002). Postižní právo pojistitele vůči pojištěnému ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. pak charakterizuje judikatura Nejvyššího soudu jako zvláštní, originární nárok, jenž není nárokem na náhradu škody vzniklé poškozenému proti tomu, kdo škodu způsobil, ani zákonnou cessí tohoto nároku poškozeného, a který se promlčuje dle § 101 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí době (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2846/2016).

25. Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2601/2018, zabýval otázkou, jaké povahy je právo pojištěného na refundaci vůči pojišťovně, přičemž dovodil, že regresní právo pojištěného vůči pojišťovně podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 492/1991 Sb. má povahu práva na plnění z pojištění a promlčuje se tak proto podle § 101 a § 104 obč. zák. Dále uzavřel, že nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalým podle § 448 obč. zák. má charakter opětujícího se plnění, které se v občanskoprávních vztazích promlčuje jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2003). Proto i pojistné plnění, jímž je tato škoda hrazena, má charakter opětujícího se plnění, jež se promlčuje jako celek (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015,[Anonymizováno]sp. zn. 25 Cdo 1463/2014, v němž je uvažováno o pojistném plnění, jímž je hrazena škoda v podobě nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě /§ 447 obč. zák./).

26. V poměrech projednávané věci žalobkyně vyplácela (dobrovolně) pozůstalým po [tituly před jménem] [jméno FO] od března 2013 měsíčně peněžitý důchod ve smyslu § 448 odst. 1 obč. zák. Současně však nepožadovala po žalované refundační plnění ve smyslu § 10 zákona č. 168/1999 Sb. a žalovaná sama dobrovolně toto refundační plnění žalobkyni neposkytovala. S ohledem na běh tříleté promlčecí doby pak bylo na žalobkyni, aby regresní nárok po žalované soudně uplatnila nejpozději do konce března 2016. Vzhledem k tomu, že tak neučinila (a nic takového ze strany žalobkyně nebylo ani tvrzeno), došlo k promlčení regresního nároku pojistitele jako celku, když žaloba byla u soudu podána až dne 30. 5. 2022. Námitka promlčení ze strany žalované byla proto vznesena důvodně. Argumentace žalobkyně o nepromlčení uplatněného nároku z postižního práva tak není s ohledem na závěry shora uvedené opodstatněná. Uvedené závěry odvolacího soudu jsou též souladné se závěry Městského soudu v [adresa] v jeho rozsudku ze dne 12. 3. 2025, č. j. [spisová značka], které se týkají po skutkové a právní stránce shodné věci mezi týmiž účastníky řízení, pouze za (pozdější) období roku 2021.

27. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a napadený vyhovující výrok ad I. rozsudku soudu I. stupně změnil tak, že se žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 380 508 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 11. 5. 2022 do zaplacení, a částku 1 200 Kč zamítá.

28. Zamítavý výrok ad II. rozsudku soudu I. stupně nebyl napaden odvoláním žádného z účastníků. Zůstal proto stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

29. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v řízení zcela úspěšná. Náklady řízení na straně žalované jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem z odvolání ve výši 19 300 Kč a náhradou za právní zastoupení. V řízení před soudem I. stupně se konkrétně jedná o účelně vynaložené náklady právního zastoupení za 6 úkonů právní služby po 10 820 Kč (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 29. 7. 2022, další podání ve věci ze dne 28. 8. 2024, vyjádření k replice žalované ze dne 20. 9. 2024, účast u jednání dne 7. 10. 2024 a dne 8. 1. 2025) podle § 7 bod 6. AT; 5x režijní paušál po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, 1x režijní paušál 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025; náklady cestovného v celkové výši 6 755 Kč - k jednáním soudu dne 7. 10. 2024 a dne 8. 1. 2024 z [adresa] do [adresa] a zpět osobním automobilem tov. zn. [název], s počtem ujetých kilometrů vždy 430 km, se spotřebou nafty 5,87 l/100 km a cenou paliva 38,70 Kč/l (dne 7. 10. 2024) a 34,70 Kč/l (dne 8. 1. 2025); náhradu za promeškaný čas za 11 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, náhradu za promeškaný čas za 11 půlhodin po 150 Kč podle § 14 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025 a 21 % DPH v částce 16 038,75 Kč; tedy v součtu 92 413,75 Kč.

30. V odvolacím řízení se dále jedná o účelně vynaložené náklady právního zastoupení za 2 úkony právní služby po 10 820 Kč (odvolání ze dne 17. 2. 2025, doplnění odvolání ze dne 28. 3. 2025) podle § 7 bod 6. AT; 2x režijní paušál po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025 a 21 % DPH v částce 4 733,40 Kč; tedy v součtu 27 273,40 Kč.

31. Celkem tak žalované náleží na nákladech řízení před soudy obou stupňů částka 138 987,15 Kč. Zaplacení náhrady těchto nákladů uložil odvolací soud neúspěšné žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.), k rukám advokáta žalované dle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.