o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I) a dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobce odůvodnil tvrzením, že nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 [spisová značka] mu byla způsobena nemajetková újma, kterou žádá odškodnit částkou [částka] s příslušenstvím.

3. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že usnesením Policie České republiky ze dne [datum] bylo zahájeno [anonymizována dvě slova] žalobce, dne [datum] byla proti němu podána u Krajského soudu v Ústí nad Labem obžaloba a při hlavním líčení konaném dne [datum] byl vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce uznán vinným zvlášť závažným zločinem [anonymizováno] a přečinem [anonymizována dvě slova], za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], [spisová značka], však tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté zadal zpracování znaleckého posudku. Další hlavní líčení se však konalo až dne [datum], kdy bylo zkonstatováno, že se některé důkazy ztratily a znalec s ohledem na větší časový odstup zmínil možnost částečného zkreslení závěrů jím zpracovaného posudku (před šesti lety totiž šlo o posouzení věrohodnosti dítěte, které je již dospělou ženou). Dne [datum] soud prvního stupně vyhlásil rozsudek, který však odvolací soud rozsudkem ze dne [datum] opět zrušil, nicméně po doplnění dokazování předmětné [anonymizováno] řízení ukončil (s tím, že žalobce je vinný spácháním trestních činů, z nichž byl obžalován, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, tedy pod spodní hranicí [anonymizována dvě slova] s podmíněným odkladem jeho výkonu). Nejvyšší soud však usnesením ze dne [datum] rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku o trestu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud pak rozsudkem ze dne [datum] uznal žalobce (znovu) vinným zvlášť závažným zločinem [anonymizováno] a přečinem [anonymizována dvě slova], za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let (tj. na samé spodní hranici zákonné [anonymizována dvě slova], protože průtahy vzniklé v řízení od [datum] do [datum], na nichž se žalobce nepodílel, přičetl v jeho prospěch). Dovolání i ústavní stížnost, které žalobce následně podal, byly odmítnuty (usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum] a usnesením Ústavního soudu ze dne [datum]). Dne [datum] žalobce uplatnil u žalované nárok na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce hodnoceného řízení, kterou žádal odškodnit částkou [částka]. Žalovaná ve stanovisku ze dne [datum] nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce hodnoceného [anonymizováno] řízní uznala a poskytla žalobci zadostiučinění ve formě konstatování, že v posuzovaném řízení bylo porušeno jeho právo na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě; finanční zadostiučinění mu však poskytnout odmítla.

4. Uvedená skutková zjištění prvostupňový soud poté posoudil podle § 13 odst. 1, § 31a odst. 1 § 32 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, a předně zkonstatoval, že žalovanou vznesená námitka promlčení opodstatněná není. Rozhodnutím, jímž bylo hodnocené řízení ukončeno, bylo totiž usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], kdy počala plynout šestiměsíční promlčecí doba, která pak skončila dne [datum]. Pakliže žalobce uplatnil u žalované předmětný nárok dne [datum] a žalobu podal u soudu dne [datum], učinil tak tudíž včas. Dále soud prvního stupně zkonstatoval, že v hodnoceném řízení trvajícím přes deset let (ode dne [datum], kdy bylo žalobci sděleno obvinění, do dne [datum], kdy došlo k odmítnutí jeho ústavní stížnosti), bylo porušeno právo žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. V nepřiměřené délce posuzovaného řízení tak soud prvního stupně shledal nesprávný úřední postup, v jehož důsledku žalobce trpěl nejistotou ohledně výsledku tohoto řízení. Za dostatečnou kompenzaci nemajetkové újmy, kterou tím žalobce utrpěl, pak prvostupňový soud posoudil skutečnost, že v hodnoceném řízení byl žalobci právě proto (tedy pro značný časový odstup způsobený průtahem ze strany soudu) uložen úhrnný trest odnětí svobody na samé dolní hranici [anonymizována dvě slova]. Z uvedeného důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl, přičemž výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn (dále jen„ o. s. ř.“).

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. V něm nejprve zopakoval pochybení, jichž se měl Krajský soud v Ústí nad Labem v hodnoceném řízení dopustit (nedostatečnou koncentrovaností, ztrátou některých důkazů a absencí výslechu nezletilých poškozených). Dále poukázal na to, že v pořadí prvním rozsudkem ze dne [datum] mu byl uložen trest odnětí svobody v délce šesti let. Poté následovalo období nečinnosti, které trvalo bezmála sedm let. Pakliže byl poté žalobci (rozsudkem odvolacího soudu ze dne [datum]) vyměřen úhrnný trest odnětí svobody v délce pěti let, tj. pouze o jeden rok nižší, než jaký mu byl uložen v pořadí prvním rozsudkem (soudu prvního stupně), nejde o dostatečnou kompenzaci nejistoty, kterou žalobce v hodnoceném řízení utrpěl. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

6. Žalovaná, která se s rozsudkem soudu prvního stupně zcela ztotožnila, navrhla, aby odvolací soud tento rozsudek jako věcně správný potvrdil.

7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.

8. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení daného článkem 6 odst. 1 [anonymizována dvě slova] o ochraně lidských práv (dále jen„ Úmluva“), resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, které mají základ v [anonymizována dvě slova]. K tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo kompenzováno také porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, [anonymizováno] soud využívá všechny prostředky, které mu [anonymizováno] právo poskytuje. Jeho konkrétní úvaha o trestu v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku [anonymizováno] řízení, je tudíž založena na aplikaci příslušných trestněprávních předpisů, dále na testu proporcionality vyplývající z postavení právního státu a v něm chápané osobní svobody a konečně na promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 554/04).

9. Pro své rozhodnutí si soud prvního stupně opatřil dostatek skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud rovněž vychází. Soud prvního stupně provedl v této věci dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění a věc i přiléhavě právně posoudil. S ohledem na to, že se odvolací soud s odůvodněním napadeného rozsudku ztotožňuje, pro stručnost proto na ně v podrobnostech odkazuje.

10. K odvolacím námitkám žalobce pak odvolací soud pouze doplňuje, že soud prvního stupně postupoval správně, když dovodil, že žalobci se již dostalo kompenzace nemajetkové újmy, která mu vznikla nepřiměřenou délkou hodnoceného řízení. V pořadí prvním rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], byl totiž žalobci uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, který pak Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], snížil na pouhých pět let. Z odůvodnění naposledy zmíněného rozsudku vyplývá, že odvolací [anonymizováno] soud při rozhodnutí o trestu přihlédl nejen k závažnosti [anonymizována dvě slova], které se žalobce v roce [rok] dopustil, ale také k délce [anonymizováno] řízení, tj. vzal v úvahu i dobu, po kterou byl žalobce nucen na výsledek [anonymizováno] řízení čekat. Dále soud uvážil i to, že žalobce v roce [rok], tedy v době, kdy již čelil [anonymizována dvě slova] v posuzované [anonymizováno] věci, spáchal (mimo jiné) další [anonymizována dvě slova] vedený proti lidské důstojnosti v [anonymizováno] oblasti, pro který byl pravomocně odsouzený k podmíněnému trestu odnětí svobody. Byť ohledně tohoto postihu již v té době platila fikce neodsouzení, uvedené zjištění zůstalo skutečností svědčící o tom, že význam hodnoceného řízení nebyl pro žalobce nijak zásadní (protože mu nezabránil v chování, jímž opět porušil zákonem chráněné zájmy). Trest odnětí svobody, který byl žalobci výsledně žalobci uložen pouze v trvání pěti let, se právě pro nepřiměřenou délku [anonymizováno] řízení, nacházel na samé spodní hranici zákonné [anonymizována dvě slova].

11. Se soudem prvního stupně pak odvolací soud souhlasí i v tom, že hodnocené řízení bylo skutkově a částečně i procesně složitější, což přispělo k délce posuzovaného řízení (rozhodnutí ve věci záviselo na znaleckém posudku a řízení proběhlo na čtyřech stupních soudní soustavy). Podstatné pro celkovou délku hodnoceného řízení však byla především nečinnost [anonymizováno] soudu v době od [datum] do [datum]. Hodnocené řízení však nebylo způsobilé zasáhnout zásadním způsobem do žalobcovy psychické sféry (v opačném případě by jej totiž od další [anonymizováno] porušující lidskou důstojnost v [anonymizováno] oblasti odradilo). Snížení původně uloženého trestu odnětí svobody ze šesti let na pět let, tj. o jednu šestinu a výsledně o jeden rok, je i podle odvolacího soudu dostatečnou kompenzací nemajetkové újmy, kterou žalobce za daných okolností v hodnoceném řízení utrpěl. Nadto se žalobci dostalo ze strany žalované další kompenzace, a to konstatováním porušení jeho práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě). Ze všech uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut žalobcův nárok na finanční odškodnění, jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

12. Žalované, která byla procesně úspěšná i v odvolacím řízení, proto náleží náhrada nákladů hotových výdajů za vyjádření k odvolání ze dne [datum], za přípravu na jednání odvolacího soudu dne [datum] a za účast na tomto jednání, tj. třikrát po [částka] (§ 142 odst. 1, § 137 odst. 2, § 151 odst. 3 a § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).