o zaplacení 38 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. října 2024, č. j. 18 C 54/2024-61,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 38 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 27. 8. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 38 000 Kč ve výši 14,75 % ročně od 5. 6. 2024 do 26. 8. 2024 (výrok II.) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve 18 875,87 Kč k rukám zástupce žalobce do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě podané dne 18. 6. 2024, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 38 000 Kč s příslušenstvím jako peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v [místo] pod sp. tzn. [spisová značka]. Žalovaná částka dle žalobce odpovídá rozdílu mezi požadovaným odškodněním ve výši 135 000 Kč a peněžitém zadostiučiněním ve výši 97 000 Kč, které mu již žalovaná na základě předběžného projednání nároku poskytla.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala, aby byla v celém rozsahu zamítnuta. Nečinila sporným, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, vyjádřila však názor, že nemajetková újma žalobce byla dostatečně odškodněna již poskytnutým peněžitým zadostiučiněním ve výši 97 000 Kč.

4. Soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování zjistil skutkový stav věci. Měl za prokázané, že žalobce dne 26. 2. 2024 uplatnil svůj nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění u žalované k předběžnému projednání. Žalovaná nárok projednala a ve stanovisku ze dne 4. 6. 2024 přiznala žalobci za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení zadostiučinění ve výši [částka]. Soud prvního stupně měl dále za prokázané, že řízení vedené u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno 31. 12. 2014 a skončilo 16. 2. 2024, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v [místo] ze dne 23. 1. 2024, č. j. [spisová značka]., přičemž v období od 30. 11. 2020 do 26. 7. 2021 bylo řízení přerušeno do skončení řízení vedeného u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka]. Skutková zjištění o průběhu posuzovaného řízení i řízení vedeného u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka], a to jak co do chronologie úkonů účastníků řízení i ve věci rozhodujících soudů, tak ohledně podstatného obsahu těchto úkonů, si soud prvního stupně opatřil ze spisů Okresního soudu [místo] sp. zn. [spisová značka], respektive sp. zn. [spisová značka] a detailně je popsal v odůvodnění napadeného rozsudku, na které lze v tomto ohledu pro stručnost odkázat.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Vyšel z toho, že celková doba řízení činila 9 let a 1 měsíc. Dospěl k závěru, že předmět posuzovaného řízení byl skutkově i právně standardně složitý, když se jednalo o spor o nárok žalobce na doplatek mzdy za práci přesčas, dokazování proběhlo prostřednictvím listin a výslechy svědků, ve věci nebylo třeba zadávat zpracování znaleckého posudku, v řízení nebyl přítomen cizí prvek. Vzal současně v úvahu, že věc byla rozhodována na dvou stupních soudní soustavy a nebyla komplikovaná ani procesně. Soud prvního stupně také zohlednil, že posuzované řízení se typově řadí mezi ta, která mají zvýšený význam pro účastníky, když předmětem řízení byla žaloba na doplatek mzdy za práci přesčas. Dále uzavřel, že byť žalobce opakovaně žádal o odročení jednání z důvodu nemoci, nepodílel se na délce řízení negativně v takové míře, že by tím byl odůvodněn závěr o nepřiměřené délce řízení. Postup soudů nehodnotil jako vždy plynulý a koncentrovaný, když jednotlivé úkony nebyly činěny v odpovídajících lhůtách, v řízení docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti či nekoncentrovanosti. Poukázal na to, že prvostupňový soud postupoval v řízení nekoncentrovaně v období let 2015 a 2018, kdy první jednání ve věci bylo nařízeno na termín s časovým odstupem 1,5 roku po zahájení řízení, přičemž skutečně se pak konalo až za 2 roky a 2 měsíce od zahájení řízení. V období od rozeslání žaloby dne 14. 4. 2015 až do nařízení jednání dne 5. 2. 2016 byl soud v řízení nečinný, vyjma rozeslání vyjádření účastníků řízení, jedná se tako průtah v délce 10 měsíců. V průběhu roku 2016 došlo v řízení jen k tomu, že bylo nařízeno a současně odročeno jednání ve věci, a v roce 2017 se konalo jedno jednání ve věci dne [datum], přičemž další jednání se konalo dne [datum], aniž by v mezidobí bylo potřeba např. zajistit důkaz nebo zadat znalecký posudek. V průběhu roku 2019 po vrácení spisu z odvolacího soudu dne 4. 4. 2019 bylo nařízeno jednání ve věci až na [datum]. K dalším průtahům v řízení došlo v období od 22. 12. 2021, kdy se konalo jednání ve věci, následně došlo ke změně v obsazení senátu z důvodu stáže předsedy senátu, přičemž další jednání proběhlo až dne [datum]. a bylo nejprve odročeno na neurčito a poté nařízeno na termín [datum]. Soud prvního stupně se dále zabýval tím, zda posuzované řízení bylo v období od 30. 11. 2020 do 26. 7. 2021 důvodně přerušeno do skončení souvisejícího řízení vedeného u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka]. V tomto směru vzal v úvahu, že předmětem vedlejšího řízení bylo zaplacení doplatku mzdy jiného žalobce, rovněž řidiče autobusu, za práci přesčas, z titulu odměny za čekání a dlužné výše úkolové mzdy. Ohledně skutkových otázek v obou řízeních bylo prováděno dokazování k individualizovanému nároku nevyužitelné pro jiné řízení, k otázkám právním měl soud v době přerušení řízení již k dispozici rozhodnutí Krajského soudu v [místo], č. j. [spisová značka], kterým tento soud odkazoval na svůj ustálený právní názor a rovněž na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. Z uvedeného důvodu soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení nebyly dány důvody pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., a tudíž přerušením řízení v období od 30. 11. 2020 do 26. 7. 2021 došlo k průtahu, přičemž dobu přerušení řízení je ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu třeba připočíst k celkové délce řízení.

6. Na uvedeném základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že celkovou délku posuzovaného řízení je nutné považovat za nepřiměřenou, a to zejména kvůli nekoncentrovanému postupu a průtahům na straně prvostupňového soudu, přičemž celková délka řízení neodpovídá právní ani skutkové složitosti věci. S ohledem na celkovou délku řízení, typově i konkrétně vyšší význam řízení pro žalobce, uzavřel, že je nutno nemajetkovou újmu žalobce, která se presumuje, odškodnit finančně, jelikož konstatování porušení práva žalobce se nejeví dostatečným. Při stanovení výše peněžitého zadostiučinění vyšel ze základní částky ve výši 15 000 Kč za rok řízení, respektive v poloviční výši za první dva roky řízení. Takto vypočetl základní částku odškodnění za celkovou délku řízení ve výši 121 250 Kč (8 x 15 000 Kč + 1 x 1 250 Kč). Následně hodnotil kritéria uvedená v § 31a odst. 3 zákona č .82/1998 Sb. a shledal podmínky pro zvýšení základní částky odškodnění o 10 % vzhledem ke zvýšenému významu řízení pro žalobce a dále o 10 % z důvodu postupu v řízení rozhodujících soudů. Celkem tak modifikoval základní částku zadostiučinění zvýšením o 20 % na výslednou výši 145 500 Kč. Vzal v úvahu, že žalovaná již uhradila žalobci v rámci předběžného projednání zadostiučinění 97 000 Kč a rozdíl mezi přiměřeným zadostiučiněním a již vyplaceným zadostiučiněním tak činí 48 500 Kč. Vzhledem k uvedenému shledal soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky 38 000 Kč důvodným a žalobnímu požadavku na zaplacení této částky spolu se zákonnými úroky z prodlení za dobu od 27. 8. 2024 do zaplacení vyhověl. Žalobu jako nedůvodnou zamítl pouze do části požadovaných úroků z prodlení za dobu před uplynutím šestiměsíční lhůty pro poskytnutí náhrady dle § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. O náhradě nákladů řízení pak soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v řízení zcela procesně úspěšnému žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení sestávajících se ze zaplaceného soudního poplatku 2 000 Kč a z nákladů jeho právního zastoupení vypočtených dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“).

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání, které směřovala do vyhovujícího výroku o věci samé I. a do výroku o nákladech řízení III. Namítala nesprávné právní posouzení věci a vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o potřebě zvýšit základní částku peněžitého zadostiučinění o 10 % z důvodu postupu soudů v posuzovaném řízení. Vyjádřila názor, že zjištěné průtahy a nekoncentrovanost postupu soudu byly již dostatečně zohledněny v závěru o nepřiměřenosti celkové délky řízení. Dále nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně, kterými hodnotil posuzované řízení jako standardně složité. Namítala, že soud prvního stupně nezohlednil, že prvostupňový i odvolací soud rozhodovaly o meritu věci dvakrát a v řízení bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, když bylo vyslechnuto několik svědků. Za adekvátní tak žalovaná považuje snížení základní částky zadostiučinění pro složitost řízení o 20 %. Vytýkala rovněž soudu prvního stupně, že v rámci modifikace základní částky odškodnění procentuálně nijak nezohlednil podíl žalobce na celkové délce řízení, když žalobce několikrát žádal o odročení jednání a soudem byl opakovaně vyzýván k doplnění žalobních tvrzení. Z uvedených důvodů žalovaná vyjádřila přesvědčení, že již vyplacené zadostučinění ve výši 97 000 Kč představuje odpovídající, spravedlivé a dostatečné odškodnění nemajetkové újmy žalobce, a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku změnil tak, že žalobu zamítne a přizná jí plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Žalobce ve svém vyjádření označil odvolání žalované za nedůvodné a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně. Poukázal na to, že v průběhu posuzovaného řízení bylo provedeno dokazování listinnými důkazy a výslechy pěti osob, a tudíž objektivně nelze uzavřít, že bylo prováděno rozsáhlé dokazování, které by mělo opodstatňovat délku řízení přesahující devět let. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud v odvoláním dotčeném rozsahu přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce.

11. K porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být tato celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka, tolerovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2098/2012).

12. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci byly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu, jež byla žalobci způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka]. Nelze přehlédnout, že délka posuzovaného řízení byla podstatným způsobem negativně ovlivněna nekoncentrovaným postupem v řízení rozhodujících soudů, neodůvodněnými obdobími nečinnosti a nedůvodným přerušením řízení po dobu několika měsíců. Uvedené okolnosti jsou přičitatelné státu a vedly ke zjevnému prodloužení řízení, přičemž doba, po kterou žalobce byl probíhajícím řízením udržován ve stavu nejistoty ohledně jeho výsledku, se s ohledem na složitost a předmět tohoto řízení jeví jako nepřijatelná. Lze tedy uzavřít, že v posuzovaném řízení došlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., v jehož důsledku žalobci vznikla presumovaná nemajetková újma, za kterou mu podle § 31a zákona č. 89/1998 Sb. náleží přiměřené zadostiučinění.

13. Soud prvního stupně na podkladě konkrétních skutkových okolností posuzovaného řízení správně dospěl k závěru, že v zájmu poskytnutí odpovídající satisfakce je namístě žalobci přiznat zadostiučinění v peněžité formě, když odškodnění v nepeněžité formě již s ohledem na zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobce zjevně nelze považovat za dostačující. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, pokud při rozhodování o výši peněžitého zadostiučinění vycházel ze základní částky 15 000 Kč za rok řízení, respektive z částky v poloviční výši za první dva roky tohoto řízení. Soudem prvního stupně stanovená výše základní částky zadostiučinění koresponduje s konkrétními skutkovými zjištěními o průběhu posuzovaného řízení a s jeho celkovou délkou, která je sice nepřiměřená, nikoliv však značně či dokonce extrémně. Součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové délky posuzovaného řízení, tj. 9 let a 1 měsíc, pak správně vypočetl základní částku peněžitého zadostiučinění za celou dobu řízení ve výši 121 250 Kč, kterou dále odpovídajícím způsobem upravil ve smyslu zákonných kritérií obsažených v § 31a odst. 2, 3 zákona č. 82/1998 Sb.

14. Odvolací soud se ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně, kterou zformuloval v souvislosti s hodnocením zákonných hledisek dle § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., a ve shodě se soudem prvního stupně je toho názoru, že v daném případě je opodstatněno zvýšení základní částky o 10 % z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce (31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb.) a o dalších 10 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci (31a odst. 3 písm. d/ zákona č. 82/1998 Sb.), respektive že nejsou dány důvody pro snížení ani pro zvýšení základní částky odškodnění z důvodu jednání poškozeného a složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/, c/ zákona č. 82/1998 Sb.). Takový způsob moderace základní částky odškodnění na podkladě hodnocení zákonných kritérií dle § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. má oporu v provedeném dokazování a ve zjištěných konkrétních okolnostech průběhu posuzovaného řízení. Odpovídá rovněž ustálené judikatuře, z níž plyne, že kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení, a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění, projeví ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015).

15. Odvolacím námitkám žalované zpochybňujícím správnost závěrů soudu prvního stupně v uvedeném směru nelze přisvědčit. Byť žalobce v průběhu posuzovaného řízení opakovaně požádal ze zdravotních důvodů o odročení nařízeného ústního jednání, nevedl tento jeho postup k natolik významnému prodloužení celkové délky řízení, které by opodstatňovalo procentuální úpravu základní částky odškodnění. Obdobný závěr platí v případě složitosti řízení, kdy rozsah prováděného dokazování a okruh řešených skutkových, právních a procesních otázek neopodstatňuje závěr o zvýšené míře složitosti řízení, respektive nijak neodůvodňuje celkovou délku řízení. Současně je ze zjištěných okolností zřejmé, že jednání žalobce a složitost řízení se na celkové délce řízení podílely výrazně menší měrou než nekoncentrovaný postup a průtahy soudů. Již z uvedeného důvodu je opodstatněná procentuální modifikace základní částky na základě kritéria postupu orgánů veřejné moci, přičemž negativní dopad postupu soudů na celkovou délku řízení lze považovat za natolik podstatný, že zohlednění tohoto kritéria pouze v závěru o nepřiměřenosti celkové délky řízení se v daném případě nejeví jako dostatečně přiléhavé.

16. Lze tedy uzavřít, že pokud soud prvního stupně shora popsaným způsobem dospěl k výsledné výši peněžitého zadostiučinění 145 500 Kč (121 250 Kč + 20 %) a žalobci přiznal při respektování mezí žalobního návrhu nad rámec žalovanou již poskytnuté částky 97 000 Kč zadostiučinění ve výši 38 000 Kč, byla žalobci ve výsledku poskytnuta satisfakce, kterou lze s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu považovat za přiměřenou formu odškodnění jeho nemajetkové újmy, účinně kompenzující stav nejistoty, ve které byl nepřiměřeně dlouhým řízením udržován. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud žalobnímu požadavku na zaplacení částky 38 000 Kč v celém rozsahu vyhověl, a nepochybil ani při rozhodování o příslušenství žalované částky v podobě zákonných úroků z prodlení a ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení.

17. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. jako věcně správný potvrdil.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v této fázi řízení procesně úspěšnému žalobci byla přiznána plná náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši odpovídající výši nákladů jeho právního zastoupení. Náklady právního zastoupení žalobce v odvolacím řízení pak činí celkem 13 288,22 Kč, po zaokrouhlení 13 288 Kč a jsou tvořeny odměnou advokáta 3 100 Kč za úkon právní služby spočívající v sepisu vyjádření k odvolání dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, odměnou advokáta 2 620 Kč za úkon právní služby spočívající v účasti při ústním jednání [datum] dle § 7 bod 5, § 9a odst. 2 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, paušální náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, paušální náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, náhradou za promeškaný čas při cestě právního zástupce z [místo] do [místo] a zpět dne 19. 3. 2025 ve výši 1 500 Kč, tj. 10 půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025, náhradou cestovních nákladů ve výši 3 012 Kč při cestě právního zástupce z [místo] do [místo] a zpět (417 km) osobním automobilem zn. [název], RZ: [SPZ] s průměrnou spotřebou motorové nafty 4,1 l/100 km, průměrné ceně motorové nafty [částka]/l a základní náhradě za opotřebení za 1 km jízdy ve výši 5,80 Kč dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. a dále náhradou 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 2 306,22 Kč dle § 137 odst. 3 o.s.ř.