o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím a poskytnutí omluvy

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně konstatoval, že nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a soudním exekutorem [Jméno žalované B] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I.), uložil žalované povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku odeslat žalobkyni na její adresu uvedenou v záhlaví rozsudku písemnou omluvu ve znění: „[orgán] se omlouvá paní [Jméno žalobkyně], nar. [Datum narození žalobkyně], za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení, které bylo vedeno [Jméno žalované B], soudním exekutorem, pod sp. zn. [spisová značka]. V důsledku nesprávného úředního postupu došlo k porušení práva paní [Jméno žalobkyně] na projednání její věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“ (výrok II.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zveřejnit po dobu minimálně 2 měsíců omluvu na stránkách žalované [www] ve znění: „[orgán] se omlouvá paní [Jméno žalobkyně], nar. [Datum narození žalobkyně], za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení, které bylo vedeno [Jméno žalované B], soudním exekutorem, pod sp. zn. [spisová značka], v důsledku nesprávného úředního postupu došlo k porušení práva paní [Jméno žalobkyně] na projednání její věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“(výrok III.) a zamítl také požadavek žalobkyně na zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV). Soud prvního stupně dále rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 30 556 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok V.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně odůvodnila tvrzením, že nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení vedeného Okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a soudním exekutorem Exekučního úřadu [adresa], [Jméno žalované B], pod sp. zn. [spisová značka], jí byla způsobena nemajetková újma, kterou žádala odškodnit poskytnutím omluvy ve znění specifikovaném v žalobě, a to jak v písemné formě, tak zveřejněním na stránkách žalované [www], a nadto i zaplacením částky 300 000 Kč s příslušenstvím.

3. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že řízení vedené Okresním soudem v [adresa] (dále jen „okresní soud“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“) bylo zahájeno dne 16. 4. 2009 návrhem oprávněné, společnosti [právnická osoba]., na nařízení exekuce na majetek žalobkyně (v posuzovaném řízení v postavení povinné) k uspokojení pohledávky oprávněné, a aby vedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Exekučního úřadu [adresa], [Jméno žalované B] (dále jen „vedlejší účastník“). Exekučním titulem byl rozhodčí nález, který nabyl právní moci dne 10. 11. 2008. Okresní soud usnesením ze dne 2. 6. 2009 nařídil exekuci a jejím provedením pověřil vedlejšího účastníka, který v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „exekuční řízení“) dne 26. 6. 2009 zaslal žalobkyni výzvu k zaplacení dlužné částky, dne 31. 8. 2010 vydal exekuční příkaz nařizující srážky z její mzdy, dne 22. 8. 2013 vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce a dne 9. 1. 2015 zaslal žalobkyni znovu vyčíslení dluhu a pokyny k jeho úhradě. Dne 27. 10. 2021 žalobkyně požádala vedlejšího účastníka, který na její majetek vedl celkem tři exekuce, aby jí sdělil výši dlužné jistiny, protože zvažuje případné využití možností nabízených tehdy aktuálním režimem tzv. milostivého léta. Téhož dne jí vedlejší účastník odpověděl, že tato exekuce režimu tzv. milostivého léta nepodléhá, a poté dne 1. 11. 2021 a dále dne 12. 1. 2023 sdělil žalobkyni vyčíslení dlužné částky s pokyny k její úhradě. Dne 25. 1. 2024 žalobkyně navrhla zastavení exekuce, kterou okresní soud usnesením ze dne 31. 5. 2024 zastavil a uložil oprávněné, aby zaplatila žalobkyni náhradu nákladů řízení a vedlejšímu účastníků náklady exekuce. Usnesením Krajského soudu v [adresa] (dále jen „krajský soud“) ze dne 25. 9. 2024, č. j. [spisová značka], bylo usnesení okresního soudu potvrzeno ve výroku o zastavení exekuce a o nákladech exekuce, a dále bylo změněno, a to tak, že žalobkyni se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Toto rozhodnutí napadla žalobkyně ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2024 a je u něj registrována pod sp. zn. [spisová značka]. Dále soud prvního stupně zjistil, že dne 30. 10. 2024 žalobkyně požádala žalovanou, aby jí odškodnila za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného, respektive exekučního řízení, a to prostřednictvím poskytnutí omluvy a zaplacení částky 300 000 Kč. Žalovaná v odpovědi na tuto výzvu dne 5. 3. 2025 uvedla, že žádost žalobkyně obdržela, ale nepovažuje ji za důvodnou.

4. Uvedená skutková zjištění soud prvního stupně následně právně posoudil podle § 1, § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) a dále podle § 55 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen „e. ř.“), a poté dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Podle soudní judikatury, například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, totiž okresní soud i vedlejší účastník měli, pokud po nařízení exekuce zjistili nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, exekuci zastavit postupem podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/19963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Ve skutečnosti, že okresní soud a ani vedlejší účastník tak po nařízení exekuce a ani kdykoliv později neučinili, soud prvního stupně shledal nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Současně však přihlédl i k tomu, že žalobkyně se na délce posuzovaného řízení svou nečinností také podílela, protože v něm poprvé reagovala až v říjnu 2021, kdy uvedla, že se o existenci exekuce se dozvěděla náhodně a konkrétní návrh, jímž žádala zastavení exekuce, pak podala až v roce 2024. Dále soud prvního stupně zohlednil i to, že majetek žalobkyně byl postižen ještě dalšími dvěma exekucemi, takže skončením jedné ze tří souběžně vedených exekucí by se majetková situace žalobkyně zásadním způsobem nezměnila. Soud prvního stupně proto uzavřel, že s přihlédnutím k intenzitě zásahu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení do života žalobkyně je přiměřenou satisfakcí konstatování porušení jejího práva na přiměřenou délku řízení a dále i poskytnutí omluvy od žalované v žalobkyní požadovaném znění, které bude doručeno žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Požadavek žalobkyně, aby jí nadto bylo poskytnuto odškodnění ve výši 300 000 Kč, soud prvního stupně proto zamítl. Vzhledem k tomu, že žalobkyně netvrdila žádný veřejný rozměr své újmy, kterému by korespondovala potřeba veřejné formy omluvy, zamítl také požadavek žalobkyně na poskytnutí omluvy jejím zveřejněním na internetových stránkách žalované. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř.

5. Proti tomuto rozsudku podali žalobkyně a vedlejší účastník včasná odvolání.

6. Žalobkyně, která podala odvolání pouze proti zamítavým výrokům rozsudku soudu prvního stupně, v něm předně zkonstatovala, že posuzované řízení, které bylo zahájeno v roce 2009, doposud nebylo skončeno, protože Ústavní soud ještě nerozhodl o jí podané ústavní stížnosti. Dále žalobkyně soudu prvního stupně vytkla, že neprovedl důkazy, které navrhovala a které by prokázaly, že motivem postupu vedlejšího účastníka v posuzovaném řízení bylo jeho zapojení do “obchodu s chudobou”. Proto totiž preferoval svůj zisk a ekonomický zájem společnosti [právnická osoba]. před správným právním postupem v posuzovaném řízení, jímž mělo být okamžité zastavení exekuce. Bylo-li zřejmé z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 2739/2016, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2018, sp. zn. IV.ÚS 4031/18, že rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO], jehož rozhodčí nález byl exekučním titulem i v posuzovaném řízení, rozhodoval na základě neplatných rozhodčích doložek, tak neochota vedlejšího účastníka zastavit exekuci v posuzovaném řízení prodloužila jeho délku minimálně o deset let. Žalobkyně dále nesouhlasí se soudem prvního stupně, že význam posuzovaného řízení byl pro ni pouze nepatrný. Podle soudní judikatury je totiž projevem soudního aktivismu, pokud je bez příslušného tvrzení žalované dovodí, že význam posuzovaného řízení byl pro poškozeného žalobce nepatrný. Netvrdila-li tudíž žalovaná v projednávané věci, že význam předmětu posuzovaného řízení je pro žalobkyni snížený nebo dokonce nepatrný, soud prvního stupně měl vyjít z presumpce standardního významu věci pro žalobkyni (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014). Závěrem žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že forma a míra zavinění, pohnutky i majetkový prospěch původce vzniku škody by měly mít podstatný vliv na intenzitu neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně, a tudíž by tyto skutečnosti měly přímo ovlivňovat potřebu vyššího peněžitého zadostiučinění. Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

7. Vedlejší účastník, který podal odvolání pouze proti nákladovému výroku, soudu prvního stupně vytkl, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Podle něj totiž toto ustanovení dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, přiznat účastníku řízení plnou náhradu nákladů řízení pouze v případech, kdy to odůvodňují specifické okolnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná. Nadto žalobkyně byla v projednávané věci úspěšná pouze ohledně poskytnutí písemné omluvy, protože ostatní její nároky byly shledány jako neopodstatněné. Pokud jí pak bylo poskytnuto konstatování porušení práva, tak takové zadostiučinění nelze považovat za procesní úspěch, když nebylo žalobou požadováno. Dále vedlejší účastník vytkl soudu prvního stupně také to, že nedostatečné posoudil účelnost vyjádření právního zástupně žalobkyně ze dne 15. 7. 2025 a sepis odvolání podaného proti usnesení o připuštění vstupu vedlejšího účastníka do předmětného řízení, protože žádný z těchto úkonů nesměřoval a ani nepřispěl k ochraně práv žalobkyně. Vedlejší účastník proto navrhl, aby odvolací soud nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

8. Žalovaná, která se s rozsudkem prvostupňového soudu ztotožnila, navrhla, aby odvolací soud tento rozsudek v odvoláním napadených výrocích jako věcně správný potvrdil.

9. Odvolací soud z podnětu a v mezích podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a doplnil dokazování sdělením vedlejšího účastníka ze dne 15. 7. 2024 a informací o aktuálním stavu řízení o ústavní stížnosti registrované u Ústavního soudu pod sp. zn. [spisová značka].

10. Podle sdělení vedlejšího účastníka ze dne 15. 7. 2024 na úhradu pohledávky společnosti [právnická osoba]. byla v posuzovaném řízení vymožena a oprávněné společnosti zaplacena částka 128 342,40 Kč, přičemž částka 27 372,60 Kč, která byla zaúčtována na náklady vedlejšího účastníka, byla následně zaslána zástupci žalobkyně. Ústavní soud pak dne 8. 4. 2026 informoval žalobkyni, že v řízení o jí podané stížnosti, které je vedeno pod sp. zn. [spisová značka], mu bylo doručeno vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení, k nimž může zaslat případnou repliku.

11. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav se po jeho doplnění v odvolacím řízení stal podkladem také pro rozhodnutí odvolacího soudu.

12. Nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).

13. K porušení práva na přiměřenou délku řízení ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být tato celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka, tolerovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012).

14. Podle ustálené judikatury je rovněž třeba, aby se do závěru o nepřiměřené délce řízení, jakož i do závěru o formě a případné výši poskytovaného zadostiučinění promítla kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015).

15. V daném případě šlo o řízení, jehož předmětem byla exekuce pohledávky s příslušenstvím ve výši 150 000 Kč. Toto řízení bylo zahájeno dne 16. 4. 2009 a doposud trvá, nicméně od 30. 12. 2024 je vedeno pouze ohledně náhrady nákladů řízení. Souběžně s posuzovaným řízením byly na majetek žalobkyně vedeny další dvě exekuce.

16. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že nepřiměřenost délky posuzovaného řízení nelze spatřovat v jeho samotném formálním trvání, protože délka exekučního řízení se obvykle odvíjí od majetkové situace povinné osoby. V průběhu posuzovaného řízení, konkrétně v období od roku 2016 do roku 2018, se však soudní judikatura ustálila v závěru, že nelze vykonávat rozhodčí nálezy vydávané rozhodci určenými neplatnými rozhodčími doložkami v neplatných úvěrových smlouvách. Tento závěr dopadal i na rozhodčí nález, který byl exekučním titulem v posuzovaném řízení. V této etapě exekučního řízení, měl tudíž jak okresní soud, tak vedlejší účastník, znovu posoudit vykonatelnost exekučního titulu a exekuci zastavit. Pokud tak až do roku 2024 nebylo ze strany exekučního soudu, respektive soudního exekutora učiněno, došlo tím k prodlevě, v jejímž důsledku lze délku posuzovaného exekučního řízení (ke dni rozhodování odvolacího soudu) hodnotit jako nepřiměřenou, a tedy jako nesprávný úřední postup spočívajícím v porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

17. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro účastníka řízení morální újmu, a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Ze závěrů Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 pak plyne, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Konstatace porušení práva v případě nepřiměřené délky řízení pak podle navazující soudní judikatury postačuje nejen tehdy, pokud je význam předmětu řízení pro účastníka řízení pouze nepatrný, ale i tehdy, pokud byla nepřiměřená délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním účastníka, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru takového účastníka (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14).

18. Další soudní judikatura uvádí, že pro rozhodnutí o případném odškodnění je podstatné nejen to, po jak dlouhou dobu byl účastník vykonávacího řízení ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014), ale také to, že zůstal pasivní, když bylo zřejmé, že soud o jeho návrhu na zastavení exekuce rozhodovat nemíní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012), protože to byl on, kdo mohl tvrzené nepřiměřené délce řízení zabránit.

19. Citované závěry soudní judikatury jsou dle názoru odvolacího soudu aplikovatelné i na projednávaný případ. Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že na délce posuzovaného řízení se podílela výraznou měrou nejen žalovaná, ale také žalobkyně. V posuzovaném řízení, které bylo vedeno ode dne 16. 4. 2009, totiž projevila svůj první zájem o jeho existenci až dne 27. 10. 2021, kdy uvedla, že se o předmětné exekuci dozvěděla náhodou. Další úkon, a to návrh na zastavení exekuce, pak žalobkyně učinila až dne 25. 1. 2024. Lze tedy uzavřít, že nepřiměřená délka hodnoceného exekučního řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním (pasivitou) žalobkyně. Nadto si vedení exekuce po značnou dobu vůbec nebyla vědoma, a tedy celkově doba řízení, po kterou trpěla nejistotou ohledně jeho výsledku, nemohla významně negativně zasáhnout její psychickou sféru. Za tohoto stavu lze ve smyslu shora citované judikatury považovat za odpovídající odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně, způsobené jí nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, soudem prvního stupně přiznané zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva a písemné omluvy. Odvolací soud je toho názoru, že soudem prvního stupně zvolená forma zadostiučinění adekvátně kompenzuje stav nejistoty žalobkyně ohledně výsledku řízení a obstojí i s přihlédnutím k délce posuzovaného řízení ke dni rozhodování odvolacího soudu. Odvolací soud pak rovněž souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě není opodstatněná veřejná formu omluvy, když nebyl tvrzen ani zjištěn veřejný rozměr nemajetkové újmy žalobkyně.

20. Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobní požadavek na přiznání peněžitého zadostiučinění a veřejné omluvy zamítl. Odvolací námitky žalobkyně nejsou způsobilé správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o formě zadostiučinění přiznaného žalobkyni k odškodnění nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení zpochybnit. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených zamítavých výrocích o věci samé (III. a IV.) jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Ve vyhovujících výrocích o věci samé (výroky I. a II.) zůstal rozsudek soudu prvního stupně podaným odvoláním nedotčen, a proto nepodléhal odvolacímu přezkumu.

21. Odvolací soud pak souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni je třeba považovat za plně procesně úspěšnou, pokud jí rozsudkem soudu prvního stupně bylo přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, byť v jiné formě, než požadovala. Rozhodování o adekvátní formě zadostiučinění totiž závisí na úvaze soudu. Přiznal-li tedy soud prvního stupně v daném případě žalobkyni jiné přiměřené zadostiučinění, než jakého se žalobou domáhala, postupoval správně také potud, pokud při rozhodování o náhradě nákladů řízení zvolil aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř. (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 42/16, a ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 453/22). Při výpočtu výše náhrady nákladů, které žalobkyně vynaložila za prvostupňové řízení soud prvního stupně také správně stanovil, že odměna zástupce žalobkyně za každý účelně vynaložený úkon právní služby činí 2 300 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud nepovažuje za účelný sepis odvolání podaného proti usnesení o připuštění vstupu vedlejšího účastníka do řízení a ani zpětvzetí tohoto odvolání, protože nijak nepřispěly k účelnému uplatnění žalovaného práva. Z tohoto důvodu odvolací soud v napadeném výroku o nákladech řízení (výrok V.) změnil soudem prvního stupně určenou částku náhrady nákladů řízení tak, že tato správně činí 25 292,50 Kč (§ 220 odst. 1 o. s. ř.).

22. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Přes neúspěch žalobkyně v odvolacím řízení je totiž třeba jí i v této fázi řízení přiznat plnou náhradu nákladů řízení, protože ohledně základu nároku byla ve smyslu judikatury Ústavního soudu i v této fázi řízení plně úspěšná, když posouzení adekvátnosti přiznaného zadostiučinění záviselo na úvaze soudu. Žalobkyni tudíž náleží náhrada nákladů za právní zastoupení sestávajících z odměny jejího právního zástupce třikrát po 2 300 Kč, a to za sepis odvolání s jeho doplněním, sepis vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka a za účast zástupce žalobkyně na jednání odvolacího soudu dne 22. 4. 2026 (§ 7, § 9a odst. 2 písm. b/ a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen „a. t.“), paušální náhrada hotových výdajů tohoto zástupce třikrát po 450 Kč (§ 13 odst. 4. a. t.) a dále také 21% DPH ve výši 1 732,50 Kč, celkem 9 982,50 Kč, s tím, že žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni zaplatit tuto náhradu žalobkyni společně a nerozdílně