pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá na žalované zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení 8,75 % ročně z uvedené částky od [datum] do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení k rukám jejího zástupce částku [částka], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění [částka] za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a dále zaplacení náhrady škody ve výši [částka], která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu konkursního správce a konkursního soudu. Tvrdila, že v důsledku řady pochybení v průběhu uvedeného řízení přišla o možnost uspokojení své pohledávky za úpadcem [právnická osoba] ve výši [částka] z titulu nevrácené půjčky, kterou do uvedeného konkursního řízení přihlásila.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, navrhovala, aby byla v celém rozsahu zamítnuta. Namítala, že v daném případě není dán odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Délku předmětného řízení považuje s ohledem na veškeré okolnosti za přiměřenou. Činila spornou existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a skutečnostmi uváděnými žalobkyní v žalobě. V rámci své obrany rovněž namítla promlčení žalobou uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy.

4. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobkyně svůj žalobní nárok uplatnila u žalované k předběžnému projednání dne [datum] Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne [datum] žalovaná uplatněné nároky jako nedůvodné odmítla. Prostřednictvím důkazu spisem Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] si soud prvního stupně opatřil podrobná skutková zjištění k průběhu posuzovaného řízení, k časové posloupnosti a podstatném obsahu úkonů účastníků, konkursního správce i ve věci rozhodujících soudů. Vyšel zejména ze zjištění, že dne [datum] byl u Městského soudu v Praze podán [právnická osoba] lesní a dřevařská společnost a. s. návrh na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka [právnická osoba] s.r.o. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum] ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, které nabylo právní moci dne [datum], byl na majetek dlužníka [právnická osoba] s.r.o. prohlášen konkurz a ustanoven správce konkurzní podstaty. Do konkurzu přihlásilo své pohledávky v celkové hodnotě [částka] celkem 45 věřitelů, včetně žalobkyně. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum] ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum] byla schválena konečná zpráva. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum] ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum] byl konkurz prohlášený na majetek úpadce [právnická osoba] s.r.o. zrušen z důvodu, že majetek úpadce nepostačuje k úhradě nákladů konkurzu.

5. Zjištěný skutkový stav hodnotil soud prvního stupně po právní stránce dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“). Nejprve se z pohledu právní úpravy v § 32 zákona č. 82/1998 Sb. zabýval otázkou promlčení žalobou uplatněného nároku. Vyšel z toho, že žalobkyně se již [datum], kdy bylo odmítnuto její odvolání proti usnesení o schválení konečné zprávy, dozvěděla, že v konkurzu nebude uspokojena její pohledávka. Na tomto základě pak ve vztahu k nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu uzavřel, že počínaje dnem [datum] začala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta, a tudíž žalobkyně mohla svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnit nejpozději [datum]. Dospěla k závěru, že v daném případě nedošlo ke stavení promlčecí lhůty, když žalobkyně svůj nárok uplatnila u žalované k předběžnému projednání až po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty dne [datum] a žaloba byla podána až [datum]. Za této situace měl soud prvního za to, že nárok žalobkyně na odškodnění její nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení byl promlčen. Vzhledem k tomu, že žalovaná se promlčení dovolala, soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu zamítl. V případě žalobního požadavku na náhradu majetkové újmy vyšel z toho, že žalobkyně se domáhá náhrady škody, která ji vznikla tím, že v důsledku nepřiměřené délky konkursního řízení nedošlo k uspokojení její přihlášené a zjištěné pohledávky. Zabýval se otázkou, zda byly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Vzal v úvahu, že posuzované řízení trvalo přibližně 15 let a 10 měsíců, respektive z pohledu žalobkyně (od podání přihlášky její pohledávky) 15 let a 4 měsíce. Přihlédl k tomu, že konkursní řízení není řízením standardním, když jeho účelem je především uspokojení věřitelů úpadce, přičemž zejména ve fázi po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku je převážná část aktivit přenesena na správce konkursní podstaty. Konstatoval, že předmětné řízení se vyznačovalo určitým stupněm typové složitosti a věc nebyla jednoduchá ani z hlediska procesního. Uzavřel, že soudy v řízení postupovaly plynule a délka řízení zcela odpovídala procesní aktivitě účastníků, zejména úpadce, ale také žalobkyně, která v řízení vystupovala jako jeden z věřitelů a členka věřitelského výboru. Nad rámec uvedeného soud prvního stupně doplnil, že žalobkyně vedle nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení namítala i nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení spočívající v tom, že a) soud, aniž by přihlédl k námitkám věřitelů, připustil zmenšení podstaty jednáním správce, b) první přezkumné jednání bylo konáno až dne [datum] a tudíž do té doby nebylo zřejmé, kdo je a kdo není skutečným věřitelem, c) prvá schůze věřitelského výboru se uskutečnila dne [datum], přičemž do té doby správce vykonával svou činnost bez jakéhokoli dozoru soudu, d) vedením fungujícího podniku úpadce pověřil konkurzní správce bez souhlasu věřitelského výboru či soudu svého bratra pana [jméno] [příjmení], který k tomu neměl ani základní předpoklady, e) majetek tvořící zbylou konkurzní podstatu, byl prodán bez souhlasu věřitelského výboru mimo veřejnou dražbu dne [datum] a f) poslední verze konečné zprávy vykazuje nejasnosti a nesrozumitelnosti. K uvedenému pak soud prvního stupně uvedl, že soud není v odškodňovacím řízení revizním orgánem, přičemž účastníci mají v posuzovaném řízení řadu procesních prostředků, kterými se mohou bránit proti rozhodnutím, jež považují za nesprávná, což v daném případě žalobkyně také činila. Ze všech uvedených důvodů tedy soud prvního stupně neshledal v posuzovaném řízení nesprávný úřední postup, a proto pro absenci předpokladů odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu žalobu v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.) tak, že v řízení úspěšné žalované přiznal proti neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. Namítala, že soud prvního stupně nesprávně posoudil počínání konkursního soudu z hlediska nesprávnosti úředního postupu a některými jeho pochybeními se v odůvodnění napadeného rozsudku ani nezabýval. Zdůraznila, že úpadkový stav [právnická osoba] s.r.o. byl vytvořen pouze uměle za využití formalisticky aplikované právní úpravy a za přispění pochybení prvního konkursního správce a selhání dohlédací činnosti konkursního soudu, když po dobu bezmála devíti let od prohlášení konkursu toleroval situace, kdy neproběhlo přezkumné jednání. Vyjádřila názor, že naprostá absence dohlédací činnosti konkursního soudu vedla k tomu, že na základě neoprávněných pohledávek konkursních navrhovatelů bylo po dobu téměř devíti let (uměle) vedeno konkursní řízení společnosti, která se v úpadkové situaci nenacházela, avšak v důsledku převzetí její činnosti správcem JUDr. [anonymizováno] došlo k faktickému rozvratu společnosti, ukončení její podnikatelské činnosti a prodeji veškerého jejího majetku. Pokud by konkursní soud postupoval řádně, dle žalobkyně by velmi pravděpodobně nedošlo k ukončení činnosti úpadce a její pohledávka by byla v důsledku pokračování jeho podnikatelské činnosti uhrazena a škoda uplatňovaná v tomto řízení by nevznikla. Žalobkyně dále zrekapitulovala další namítané pochybení správce konkursní podstaty a s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřila přesvědčení, že v dané věci lze uvažovat o společné odpovědnosti správce konkursní podstaty a státu za způsobenou škodu. Zdůraznila, že množství a povaha pochybení konkursního soudu, respektive správce konkursní podstaty, jí způsobily škodu v podobě její neuspokojené přihlášené pohledávky ve výši [částka], neboť v důsledku uměle vytvořené úpadkové situace úpadce a při selhání dohledové činnosti konkursního soudu došlo k tomu, že po 19 letech vedení konkursu nezbyl v majetkové podstatě žádný majetek, z něhož by bylo možno uspokojit pohledávky věřitelů. Za nesprávný dále žalobkyně označila závěr soudu prvního stupně o promlčení jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy. Dle žalobkyně soud prvního stupně nezjistil správně počátek běhu promlčecí doby. Současně žalobkyně zpochybnila správnost závěru prvostupňového soudu o tom, že se o neuspokojení své pohledávky v konkursu dozvěděla již [datum]. Současně označila žalovanou vznesenou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy a vyjádřila názor, že s ohledem na její vysoký věk, výši škody a nepřiměřenou délku konkursního řízení by v tomto případě měla formální aplikace textu zákona ustoupit korektivu dobrých mravů. Ze všech uvedených důvodů závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku prvního stupně jako věcně správného.

8. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

9. Odvolací soud shledává věcně správným závěr soudu prvního stupně o promlčení žalobou uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou předmětného konkursního řízení, byť zcela nesdílí jeho názor na počátek běhu promlčecí lhůty. Současně však pro absenci relevantních důvodů nelze přisvědčit správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobou uplatněném nároku na náhradu majetkové újmy, přičemž dle odvolacího soudu v tomto rozsahu nejsou splněny podmínky pro potvrzení a ani změnu napadeného rozsudku.

10. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

12. Podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

13. Citované ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. představuje komplexní úpravu běhu promlčecí lhůty pro nároky na náhradu nemajetkové újmy v režimu odpovědnosti státu. Co se týče skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno, přičemž v podmínkách České republiky je nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (srovnej stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [stanovisko NS] nebo též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Současně však uvedené závěry, vztahující se ke skončení řízení, nelze ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu chápat a aplikovat příliš formalisticky, ale s ohledem na smysl a účel posuzovaného řízení (srovnej rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

14. Ve vztahu ke konkursnímu řízení vedenému dle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění [účinnost] (dále jen„ zákon č. 328/1991 Sb.“) pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] dospěl k závěru, že pro posouzení běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 3, věty druhé, zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů je obvykle skončením konkursního řízení i ve vztahu ke konkursnímu věřiteli nutno rozumět den, kdy ve spojení s rozhodnutím o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení zanikly účinky prohlášení konkursu (§ 44 odst. 1 písm. b/, odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění [účinnost]).

15. Závěry citované judikatury jsou dle názoru odvolacího soudu přiměřeně využitelné také v poměrech této věci, byť v daném případě posuzované konkursní řízení neskončilo zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení dle § 44 odst. 1 písm. b), odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., nýbrž zrušením konkursu pro nedostatek majetku úpadce ve smyslu § 44 odst. 1 písm. d), odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb. Je tak třeba vzít v úvahu, že žalobkyně se dozvěděla o vzniklé nemajetkové újmě způsobené délkou konkursního řízení nejpozději dne [datum], kdy zanikly účinky prohlášení konkursu, respektive nabylo právní mocí usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým byl zrušen konkurz na majetek úpadce [právnická osoba] s.r.o. z důvodu, že majetek podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkursu (§ 44 odst. 1 písm. d/, odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb.). Počínaje uvedeným dnem tak započala žalobkyni běžet šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta (§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.) pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou konkursního řízení u soudu. Jestliže však žalobkyně až po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty uplatnila dne [datum] svůj nárok u žalované k předběžnému projednání a dne [datum] u soudu žalobou podanou v této věci, je její nárok ke dni [datum] promlčen, aniž nastaly podmínky pro stavení promlčecí doby po dobu 6 měsíců v důsledku předběžného projednání nároku žalovanou ve smyslu § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že žalovaná promlčení v řízení namítla, je soud povinen k promlčení přihlédnout (§ 610 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud žalobu v části uplatněného nároku na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného konkursního řízení pro promlčení zamítl.

16. Odvolací námitky zpochybňující správnost závěru soudu prvního stupně o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy nelze považovat za opodstatněné. Odvolacím námitkám nelze přisvědčit ani v tom, že žalovanou vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Promlčení je zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích a jeho namítnutí dobrým mravům zásadně neodporuje. Výjimkou jsou situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3358/2020). V daném případě žalobkyně uplatnila svůj nárok u soudu zjevně opožděně, přičemž z řízení nevyplynuly žádné konkrétní skutečnosti, na základě kterých by bylo možné dovodit, že žalovaná se na tomto opožděném uplatnění nároku jakýmkoliv způsobem podílela nebo jej zavinila. Žalobkyní tvrzené skutečnosti, její vysoký věk, výše tvrzené škody, respektive délka posuzovaného řízení, bez dalšího nepředstavují důvod, pro který by bylo možno v namítnutí promlčení spatřovat zneužití práva ze strany žalované, respektive bylo by možné žalované ochranu práva v podobě řádně vznesené námitky promlčení odepřít.

17. Správným neshledává odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobkyní uplatněném nároku na náhradu majetkové újmy, jež měla žalobkyni vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v konkursním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a jež spočívá v nedobytnosti její pohledávky [částka] za úpadcem [právnická osoba] s.r.o.

18. Z ustálené judikatury obecně plyne, že ke vzniku škody spočívající ve ztrátě pohledávky dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za dlužníkem je nevymahatelná (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je objektivní odpovědností, které se stát nemůže zprostit (§ 2 zákona č. 82/1998 Sb.), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením zákonné povinnosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právní normou pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci jeho rozhodovací činnosti, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu daného rozhodnutí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené době by mohl být příčinou vzniku škody tehdy, pokud by bylo prokázáno, že žalobci„ ztratili“ pohledávku vůči svému dlužníku právě v důsledku této kvalifikované nečinnosti soudu. Pro takový závěr je ovšem významné zjištění, zda v případě insolventnosti dlužníka bylo možno splnění závazku při obvyklém průběhu událostí očekávat, kdyby k nesprávnému úřednímu postupu soudu nedošlo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

19. Judikatura Nejvyššího soudu rovněž dospěla k závěru, že odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty. Stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení. Smyslem dohlédací činnosti konkursního soudu je zajištění řádného a plynulého průběhu konkursního řízení a dodržování jeho pravidel všemi ostatními procesními subjekty. Rozhodnutí, jež konkursní soud vydává při dohlédací činnosti, proto mají operativně reagovat na problémy vzešlé z činnosti procesních subjektů v průběhu konkursního řízení způsobem co nejvíce naplňujícím smysl dohlédací činnosti soudu. Není přitom nikterak vyloučeno, aby do doby, než se stav vyvolaný pokynem soudu uděleným při výkonu dohlédací činnosti stane nevratným, soud vydáním dalšího (nového) rozhodnutí korigoval (v závislosti na nově vzniklé situaci v konkursu) některý ze svých předchozích pokynů či opatření (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

20. Ve vztahu k otázce možné společné odpovědnosti státu a správce konkursní podstaty za škodu dospěla judikatura k závěru, že obecně se nepředpokládá, že by se odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu způsobenou tím, že při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnosti, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (§ 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.), překrývala s odpovědností státu za škodu způsobenou konkursním soudem způsobem, jenž by dovoloval uzavřít, že tyto subjekty způsobily škodu společně. Výše citované judikatorní závěry Nejvyššího soudu k samostatné majetkové odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je však nutno v souvislostech, kdy je tvrzena i odpovědnost státu za nesprávný úřední postup konkursního soudu spočívající v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správcem konkursní podstaty, chápat následovně: 1/ Jestliže škoda vznikla již v důsledku jednání správce konkursní podstaty, jenž při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnost, kterou mu ukládá zákon nebo kterou mu uložil konkursní soud (§ 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.), pak není dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu (došlo-li ke vzniku škody jednáním správce konkursní podstaty, pak nedostatky následné dohlédací činnosti konkursního soudu již nelze pokládat (též s přihlédnutím k teorii adekvátní příčinné souvislosti) za příčinu vzniku škody (rozhodující příčinou vzniku škody byla jiná skutečnost)). 2/ Pouze tehdy, dovršil-li se škodný následek vyvolaný protiprávním jednáním správce konkursní podstaty (vznikla-li škoda) až ve spojení s případnou nečinností nebo vadami postupu konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti (ve spojení s nesprávným úředním postupem konkursního soudu), lze uvažovat o společné odpovědnosti správce konkursní podstaty a státu za způsobenou škodu. 3/ Závěr, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu spočívajícím v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správce konkursní podstaty, je zcela vyloučen, jestliže zde není protiprávního postupu správce konkursní podstaty, jenž měl být napraven dohledem tak, aby se předešlo vzniku škody. 4/ Jinak řečeno, ve sporu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem konkursního soudu spočívajícím v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správce konkursní podstaty se soud nesmí vyhnout posouzení případných pochybení správce konkursní podstaty při výkonu funkce, neboť otázka, zda správce konkursní podstaty postupoval při výkonu funkce s odbornou péčí, je pro výsledek sporu proti státu určující. Nedbalý dohled konkursního soudu ve vztahu ke správci konkursní podstaty, který při výkonu funkce i tak postupoval s odbornou péčí, nemůže být příčinou vzniku škody ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

21. V projednávané věci lze soudu prvního především vytknout, že o nároku na náhradu majetkové újmy rozhodoval, aniž si ujasnil, z titulu jakého nesprávného úředního postupu jej žalobkyně podanou žalobou uplatňuje. Žalobkyně v žalobě poukazuje na nepřiměřenou délku předmětného konkursního řízení, jakož i na jednotlivá pochybení konkursního správce a konkursního soudu. Z žaloby je jednoznačně zřejmé, že z titulu nepřiměřené délky konkursního řízení požaduje náhradu nemajetkové újmy. Bez pochybností však již nelze uzavřít, že nepřiměřenou délku konkursního řízení považuje rovněž za příčinu vzniku své majetkové újmy. Naopak z obsahu žalobních tvrzení plyne, že žalobkyně vznik své majetkové újmy spočívající ve ztrátě pohledávky dává do příčinné souvislosti s konkrétními pochybeními konkursního správce a konkursního soudu. Je tedy opodstatněn závěr, že se náhrady majetkové újmy domáhá z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup konkursního správce, respektive konkursního soudu, spočívající v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správce konkursní podstaty. Soud prvního stupně nicméně žalobkyni nevedl k odstranění pochybností v uvedeném směru a bez jednoznačné opory v žalobních tvrzeních posuzoval bez dalšího nárok žalobkyně na náhradu majetkové újmy jako nárok z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Současně pak sice konstatoval, že žalobkyně vedle nepřiměřené délky řízení označila jako nesprávný úřední postup další okolnosti předmětného konkursního řízení týkající se postupu konkursního správce, respektive konkursního soudu, nicméně tyto nijak relevantně nehodnotil. Za této situace závěr soudu prvního stupně o absenci nesprávného úředního postupu a podmínek odpovědnosti státu za tvrzenou majetkovou újmu nemůže pro nedostatek důvodů obstát, je zjevně minimálně předčasný, a tudíž nesprávný.

22. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I., pokud jím bylo rozhodnuto o žalobním požadavku na zaplacení peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka] s příslušenstvím, podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku o nákladech řízení II. podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů zrušil a v tomto rozsahu podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

23. Na soudu prvního stupně bude, aby v dalším řízení nejprve vyzval žalobkyni, aby potřebným způsobem upřesnila svá žalobní tvrzení o tom, v jakých konkrétních skutečnostech spatřuje příčinu tvrzené majetkové újmy tak, aby bylo možné jednoznačně vyhodnotit, zda uplatňuje nárok z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce konkursního řízení či z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup konkursního správce, respektive za nesprávný úřední postup konkursního soudu, spočívající v zanedbání dohledu nad činností konkursního správce. V závislosti na vyjasnění této otázky uplatněný nárok znovu projedná s tím, že zaměří pozornost na zákonné předpoklady odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup a zjištění všech skutečností rozhodných z hlediska zákona i shora citované judikatury. V novém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyloží své skutkové i právní závěry, vypořádá se s relevantními námitkami účastníků a neopomene též znovu rozhodnout o náhradě nákladů řízení, a to včetně nákladů řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). Právním názorem, vysloveným v rozhodnutí odvolacího soudu, je soud prvního stupně vázán (§ 226 odst. 1 o.s.ř.).