o zvýšení výživného, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. srpna 2024, č. j. 30 C 434/2023-119,

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný je povinen platit žalobci výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně od 1. 2. 2023 vždy patnáctého dne v měsíci předcházejícím měsíci, za který se výživné platí (výrok I), čímž změnil rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 16. 11. 2004, č. j. [spisová značka] (výrok II). Dále soud prvního stupně zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zvýšení výživného na částku 10 000 Kč měsíčně od 15. 11. 2020 do 31. 1. 2023 a zamítl ji i ohledně zvýšení výživného v rozsahu 6 000 Kč od 1. 2. 2023 (výrok III). Dlužné výživném vzniklé za dobu 1. 2. 2023 do 31. 7. 2024 v částce 36 000 Kč soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci ve splátkách po 1 500 Kč, spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek, počínaje právní mocí rozsudku (výrok IV) a rozhodl rovněž, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů v řízení.

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o návrhu žalobce, který synem žalovaného, a žádal zvýšit výživné na 10 000 Kč měsíčně, protože výživné stanovené před dvaceti lety ve výši 2 000 Kč již nepostačuje na zajištění jeho potřeb.

3. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na základě provedeného dokazování prvostupňový soud zjistil, že výživné pro tehdy jednoročního žalobce bylo naposledy upravené rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 16. 11. 2004, č. j. [spisová značka], kterým byl žalobce svěřen do péče matky a žalovanému byla uložena povinnost přispívat na jeho výživu od 1. 3. 2004 ve výši 2 000 Kč měsíčně a dále bylo rozhodnuto o dlužném výživném a o náhradě nákladů řízení. Matka žalobce byla tehdy na mateřské dovolené, takže zdrojem jejího příjmu byl rodičovský příspěvek pohybující se v rozpětí od částky 2 552 Kč měsíčně do částky 3 573 Kč dále příspěvek na bydlení ve výši 1 570 Kč měsíčně. Žalovaný pracoval od jako [funkce] s průměrným čistým měsíčním příjmem ve výši 10 130 Kč. Žalobce, kterému je nyní [věk], je studentem prvního ročníku prezenčního studia [nazev] v [adresa]. Od února 2023 do května 2023 v souvislosti s přípravou na přijímací zkoušky vynakládal na srovnávací zkoušky [nazev] částku pohybující se v rozpětí od 1 300 Kč měsíčně do 1 950 Kč měsíčně. Další větší výdaje měl v září 2023, kdy byl si koupil ze studijních důvodů nový notebook za 19 089 Kč. Žalobce, který žije s matkou a donedávna s mladším bratrem, si od svých patnácti let si přivydělával brigádně u společnosti [právnická osoba], což pro studium na vysoké škole musel omezit. Na jednom ze svých dvou bankovních účtů má proto našetřeno [částka], na druhém pak [částka]. Matka pracuje u společnosti [právnická osoba] jako [funkce] s průměrným čistým měsíčním příjem asi 20 000 Kč měsíčně. Žalovaný, který se s žalobcem nestýká, pro něj platí výživné v dosavadní výši 2 000 Kč měsíčně. Jeho nejvyšší dosažené vzdělání je střední odborné s maturitou ([nazev]). Posledních pět let pracuje pro společnost [právnická osoba] na DPČ na čtvrtinový úvazek s průměrným čistým měsíčním příjem 10 000 Kč měsíčně. Zaměstnavatel mu k tomu umožňuje bezplatné užívání firemního vozidla. Tento pracovní režim si žalovaný zvolil z důvodu péče o rodiče, které vozí k lékařům a stará se o jejich nemovitosti. Žalovaný bydlí v [adresa] v bytě svých rodičů a užívá jejich vozidlo, s čímž nemá žádné výdaje, protože ty platí jeho rodiče. Nevlastní nemovitosti ani movité věci větší hodnoty a na jeho bankovním účtu je zůstatek - [částka]. Má dispoziční právo k účtu svého otce, ze kterého platí náklady rodičů a pokud je to potřeba, tak také své výdaje. Jeho rodiče, kterým je [věk] let a [věk] let, bydlí v [adresa], si základní potřeby si obstarávají sami. Stravu, kterou obstarává matka, si žalovaný vozí do [adresa].

4. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 910, § 911, § 913, § 922 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že od posledního rozhodnutí soudu o výživném v roce 2004, tj. za posledních dvacet let, došlo k podstatné změně poměrů odůvodňující změnu výživného. Za okamžik opodstatňující zvýšení výživného, soud prvního stupně stanovil únor 2023, kdy se žalobce začal připravovat na vysokoškolské studium, čímž podstatným způsobem vzrostly jeho výdaje. Příjmy žalovaného přitom soud prvního stupně posoudil jako nezměněné, protože i v roce 2004 činily částku 10 000 Kč měsíčně. Na tomto základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že zvýšení výživného žalovaného pro žalobce je opodstatněné od doby, kdy se podstatným způsobem zvýšily žalobcovy výdaje spojené se s jeho studiem (placením zkoušek [nazev] a dále pořízením studijních pomůcek, za které je třeba považovat i funkční notebook a tiskárnu), tj. ode dne 1. 2. 2023. Odůvodněným potřebám žalobce, který je studentem vysoké školy, a výdělkovým i majetkovým možnostem a schopnostem žalovaného, který je zdravý a v produktivním věku a má vyživovací povinnost pouze k žalobci, soud prvního stupně shledal jako přiměřené výživné ve výši [částka] měsíčně. Rozhodl proto, že žalovaný je povinen od 1. 2. 2024 platit výživné pro žalobce ve výši 4 000 Kč měsíčně, čímž současně došlo ke změněn rozsudku, kterým bylo o výživném naposledy rozhodováno. Ve zbývající části (co do požadavku žalobce na zvýšení výživného na 10 000 Kč za dobu od 15. 11. 2020 do 31. 1. 2023 a ohledně rozdílu mezi žalobcem požadovanou částkou [částka] a soudem prvního stupně přiznanou částkou 4 000 Kč, tj. 6 000 Kč od 1. 2. 2023) byla žaloba zamítnuta. Nedoplatek vzniklý žalovanému zvýšením výživného za období od 1. 2. 2023 do 31. 7. 2024 ve výši 36 000 Kč mu soud prvního stupně umožnil splácet spolu s běžným výživným po částkách 1 500 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn (dále jen „o. s. ř.“).

5. Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci řízení včasná odvolání.

6. Žalobce, který podal odvolání proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně, v něm předně zdůraznil, že majetkové poměry žalovaného jsou mnohem lepší, než tvrdí. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že výdaje žalovaného jsou zajišťovány také z majetku jeho rodičů, jejichž byt a automobil bezplatně užívá a nadto disponuje jejich platební kartou. Závěrem žalobce poukázal na to, že žalovaný, který zjevně nevyužívá celý svůj pracovní potenciál, by si mohl zajistit vyšší příjem, na rozdíl od žalobce, který při prezenčním vysokoškolském studiu takovou možnost nemá. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě zcela vyhověl.

7. Žalovaný, který podal odvolání proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, v něm namítl, že z příjmu 10 000 Kč měsíčně není schopen platit výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně a nadto doplatit dluh na výživném ve výši 36 000 Kč. Dále vyjádřil přesvědčení, že žalobcem uvedené skutečnosti nejsou pravdivé a zmínil také, že nabízel setkání u školeného soudního mediátora pro vztahy v rodině, na což žalobce nereagoval. Za současného zdůraznění, že žalobce si může i nadále brigádně přivydělávat, a nadto má úspory, žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a návrh žalobce na zvýšení výživného zamítl.

8. Odvolací soud z podnětu podaných odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), přičemž doplnil dokazování potvrzením zaměstnavatele žalovaného, společnosti [právnická osoba], ze dne 17. 12. 2024 a doplňujícími výslechy žalobce i žalovaného (§ 213 odst. 4 o. s. ř.).

9. Ze zmíněného potvrzení společnosti [právnická osoba] odvolací soud zjistil, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil v době od ledna 2024 do listopadu 2024 částku 10 000 Kč.

10. Žalobce ve své doplňující výpovědi uvedl, že při prezenčním vysokoškolském studiu si přivydělávat nemůže. Je proto odkázaný na výživné, které žalovaný i po vyhlášení prvostupňového rozsudku platí ve výši 2 000 Kč měsíčně, a dále na příspěvky od matky, jejíž průměrný čistý měsíční příjem se pohybuje okolo částky 20 000 Kč. Žalobce bydlí s matkou v jejím bytě. Výživné je jediný podíl žalovaného na životě žalobce, protože se dlouhodobě (asi po dobu posledních sedmnácti let) nestýkají.

11. Žalovaný ve své výpovědi uvedl, že příjem ve výši 10 000 Kč měsíčně pobírá za asi dva dny práce v týdnu. Tento pracovní režim zvolil z důvodu péče o rodiče, které vozí k lékařům a stará se jejich o dům a zahradu (zajišťuje dřevo a seká trávu). Rodiče, se kterými takto sdílí několik dnů v týdnu, mu za to poskytují bezplatné bydlení v [adresa] bytě a užívání jejich automobilu, a dále může čerpat, pokud to potřebuje, z jejich úspor prostřednictvím dispozičního práva k otcově kreditní kartě. Z majetku, který rodiče získali restitucí přibližně v hodnotě 20 000 000 Kč, obdržel bratr žalovaného asi 7 000 000 Kč, a dále si rodiče koupili byt a garáž v [adresa], které žalovaný bezplatně užívá. Nadto rodiče vlastní nemovitosti v obci [adresa], kde bydlí. Stravu pro žalovaného zajišťuje částečně jeho matka, u které se v době pobytu u rodičů stravuje a jejíž jídlo si žalovaný vozí pro dobu svého pobytu v [adresa]. Finanční podporu čerpanou od rodičů žalovaný odhadl částkou 10 000 Kč měsíčně. Z jeho výpovědi dále vyplynulo, že jeho rodiče žádné sociální dávky ani podporu nečerpají.

12. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné a odvolání žalovaného opodstatněné není.

13. Soud může změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném při změně poměrů (§ 923 odst. 1 o. z. a § 475 z. ř. s.). Změna poměrů, která takový postup soudu odůvodňuje, spočívá především ve změně rozsahu odůvodněných potřeb dítěte (obvykle souvisejícím s jeho přibývajícím věkem) nebo ve změně schopností a možností některého z rodičů plnit vyživovací povinnost způsobené nejčastěji zvýšením nebo snížením jeho příjmu, změnou zdravotního stavu, popřípadě změnou okruhu osob, které jsou na tohoto rodiče výživou odkázány. Přitom je třeba vyjít ze skutečností, které byly soudem zjištěny v době posledního rozhodování o výživném, a porovnat je se skutečnostmi zjištěnými v době, kdy se o změně výživného opětovně rozhoduje.

14. Pro své rozhodnutí si soud prvního stupně opatřil dostatek skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud po jejich doplnění, rovněž vychází. Oproti soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro zvýšení výživného žalovaného od 1. 2. 2023 pro žalobce na částku 7 000 Kč měsíčně.

15. Odvolací soud tedy souhlasí se soudem prvního stupně, že v únoru 2024, kdy se žalobce začal připravovat na vysokoškolské zkoušky, se podstatným způsobem zvýšily jeho výdaje na studium (platbami tzv. [nazev] testů a zajištěním studijních pomůcek, za které s ohledem na druh vysokoškolského studia žalobce lze považovat i fungující notebook a tiskárnu). Soud prvního stupně proto postupoval správně, když k tomuto okamžiku vázal zvýšení výživného od žalovaného pro žalobce.

16. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že je v možnostech a schopnostech žalovaného disponovat měsíčně částkou minimálně 30 000 Kč. Podle dokazování provedeného soudem prvního stupně a doplněného soudem odvolacím totiž žalovaný pracuje pouze na čtvrtinový pracovní úvazek s průměrným čistým měsíčním příjmem 10 000 Kč, což odůvodňuje nutností péče o rodiče a jejich majetek. Nicméně z výpovědi žalovaného i jeho rodičů vyplynulo, že tato péče spočívá v zajištění dopravy rodičů k lékařům a zpět domů, což probíhá asi pětkrát do měsíce a dále v obstarání údržby domu a zahrady. I při zachování dosavadního rozsahu péče, kterou žalovaný svým rodičům fakticky poskytuje, je tudíž schopen pracovat nejméně na poloviční pracovní úvazek, tj. dosahovat průměrného čistého měsíčního příjmu minimálně ve výši 20 000 Kč. Dále je při hodnocení celkové životní úrovně žalovaného přihlédnout k tomu, že poměrně podstatná část jeho běžných životních potřeb je zajišťována z majetku jeho rodičů (jako jakási kompenzace jeho péče o ně). Takto je saturováno žalobcovo bydlení, užívání automobilu, částečně jeho strava i jeho případné další výdaje (prostřednictvím dispozičního práva ke kreditní kartě otce žalovaného). Od rodičů, tudíž žalovaný čerpá na zajištění svých potřeb další částku 10 000 Kč měsíčně.

17. Za popsané situace lze požadovat po žalovaném, který je zdravý a v produktivním věku, a jehož životní úroveň je zvyšována majetkem jeho rodičů, aby platil pro žalobce, který je vysokoškolským studentem, výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně. V uvedené částce je přitom zohledněno i to, že žalovaný se na životě svého jediného syna kromě placení výživného nijak nepodílí (§ 913 a § 915 odst. 1 o. z.). Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně zvýšení výživného pouze tak, že žalovaný je povinen platit žalobci výživné ve výši 7 000 Kč měsíčně, jinak jej ve výroku I. a II. jako věcně správný potvrdil (§ 219 a § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). Vzhledem ke změně částky zvýšeného výživného odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně i v jeho zamítavém výroku III., ale jen tak, že pro dobu od 1. 2. 2023 se žaloba zamítá co do žalobního požadavku žalobce na zvýšení výživného o 3 000 Kč měsíčně, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku rovněž jako věcně správný potvrdil (§ 219 a § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).

18. Z obsahu spisu dále vyplynulo a účastníci též potvrdili, že žalovaný platí výživné v jeho dosavadní výši 2 000 Kč měsíčně. Zvýšením výživného za dobu od 1. 2. 2023 do 30. 6. 2023 mu tak vznikl dluh na výživném ve výši 120 000 Kč (za období dvaceti čtyř měsíců měl zaplatit 168 000 Kč, ale zaplatil jen 48 000 Kč). Ve výroku o nedoplatku na zvýšeném výživném (výrok IV) proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen nedoplatek ve výši 120 000 Kč zaplatit žalobci ve čtyřech splátkách po 30 000 Kč se splatností první splátky do 30. 4. 2025, druhé splátky do 31. 7. 2025, třetí splátky do 31. 10. 2025 a čtvrté splátky do 31. 1. 2026, pod ztrátou výhody splátky (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).

19. Za situace, kdy řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu a současně nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků odůvodňovaly, odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů § 224 odst. 2 o. s. ř.).