o zaplacení částky 246 214,17 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. října 2024, č. j. 7 C 245/2024-75,

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 1 695 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % od 10. 11. 2023 do zaplacení a se smluvním úrokem ve výši 25 % od 10. 11. 2023 do zaplacení, dále částku 5 720 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % od 25. 8. 2023 do zaplacení a se smluvním úrokem ve výši 25 % od 25. 8. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 266,58 Kč a konečně částku 217 365,26 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I) a ohledně částky 21 433,91 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 647,69 Kč, s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 27 184, 41 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 238 799,17 Kč žalobu zamítl (výrok II). Soud prvního stupně rovněž rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 41 846,77 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně odůvodnila tvrzením, že nabyla předmětnou pohledávku od společnosti [společnost], u které měl žalovaný zřízený běžný účet, na kterém mu vznikl debet ve výši 1 695 Kč, a dále spolu měli uzavřenou úvěrovou smlouvu, na jejímž základě od ní žalovaný obdržel částku 250 000 Kč, ze které však splatil pouze částku 32 634,74 Kč a konečně smlouvu o kontokorentním úvěru, ze které vznikl žalovanému dluh ve výši 5 720 Kč.

3. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že na žalobkyni byla postoupená pohledávka společnosti [společnost] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) za žalovaným, a to z titulu tří smluv (o vedení běžného účtu s debetem, o spotřebitelském úvěru a o kontokorentním účtu). V pořadí první smlouvu (označenou jako rámcová smlouva o poskytování bankovních a platebních služeb [společnost], č. [číslo], dále jen „smlouva o vedení běžného účtu“) uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně dne 26. 10. 2015, dne 6. 8. 2020 s ní uzavřel smlouvu o kontokorentu (s možností čerpat jej do částky 5 000 Kč) a dne 20. 7. 2022 s ní uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [číslo] (dále jen „smlouva o úvěru“), na jejímž základě od ní obdržel částku 250 000 Kč, kterou se zavázal splatit s úrokem ve výši 17,40 % ročně s dalšími poplatky za bankovní služby. Dlužná částka se tedy skládá z debetu vzniklého žalovanému na běžném účtu ve výši 1 695 Kč se smluvním úrokem ve výši 25 % ročně, dluhu vzniklého nesplněním povinností daných smlouvou o kontokorentu, a to ve výši 5 720 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 25 % a dále z nesplacené části úvěru 217 365 Kč se smluvním úrokem 17,40 % ročně z dlužné částky¨. Vzhledem k tomu, že žalovaný své povinnosti nedodržel (splátky neplatil včas a v dohodnuté výši), právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 24. 8. 2023 učinila splatným a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu z úvěru ve výši 238 799,17 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 27 184,41 Kč splatného ke dni 24. 8. 2023 a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 647,69 Kč splatného ke dni 24. 8. 2023 a dále smluvního úroku ve výši 17,40 % ročně z částky 238 799,17 Kč počítaného od 25. 8. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z téže částky od 25. 8. 2023 do zaplacení. Pohledávky vzniklé za žalovaným ze všech tří zmíněných smluv přešly na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek, o čemž žalobkyně uvědomila žalovaného dne 8. 12. 2023.

4. Tato skutková zjištění soud prvního stupně posoudil podle § 580, § 588, § 1970, § 2662, § 2991 odst. 2 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Za prokázané přitom shledal tvrzení žalobkyně, že její právní předchůdkyně splnila povinnost prověřit řádně úvěruschopnost žalovaného ve vztahu ke smlouvě o běžném účtu a ve vztahu ke smlouvě o kontokorentním úvěru. Nároky uplatněné na základě těchto smluv soud prvního stupně proto žalobkyni přiznal, tj. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 695 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % od 10. 11. 2023 do zaplacení a se smluvním úrokem ve výši 25 % z téže částky, a to rovněž od 10. 11. 2023 do zaplacení, dále zaplatit částku 5 720 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % od 25. 8. 2023 do zaplacení a se smluvním úrokem ve výši 25 % od 25. 8. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 266,58 Kč). Smlouvu o úvěru oproti shledal soud prvního stupně jako absolutně neplatnou, protože ohledně této smlouvy žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného dostatečně (tj. na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od žalovaného jako spotřebitele, z příslušných databází nebo z jiných zdrojů). Z uvedeného důvodu soud prvního stupně uložil žalovanému, aby z titulu této smlouvy zaplatil žalobkyni pouze částku odpovídající výši skutečně poskytnutého úvěru (právní předchůdkyní žalobkyně), kterou doposud nesplatil, a aby tak učinil v době přiměřené jeho možnostem. K možnostem žalovaného jakožto spotřebitele vrátit jistinu úvěru poníženou o již vrácené plnění soud prvního stupně uvedl, že žalovaný se jednání neúčastnil, netvrdil a neprokazoval, jaké jsou jeho možnosti a proto soud prvního stupně dovodil, že dobou dostatečnou (k zaplacení dlužné jistiny) je lhůta tří dnů od právní moci rozsudku (stran této otázky odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Soud prvního stupně proto uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni ve lhůtě od právní moci rozsudku částku 217 365,26 Kč a ve zbývající části žalobu zamítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

5. Proti tomuto rozsudku, a to pouze v části výroku o věci samé (výrok II), pokud jí byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 15 % úroku z prodlení ročně z částky 217 365,26 Kč od 24. 12. 2023 do zaplacení, podala žalobkyně včasné odvolání. V něm vytkla soudu prvního stupně, že jí nepřiznal zákonný úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému. Soud prvního stupně totiž zřejmě opomněl, že žalovaný se dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení vzniklého mu neplatnou úvěrovou smlouvou, v důsledku neplnění svých peněžitých závazků (§ 1 968 o. z.) a dále že nárok žalobkyně na úroky z prodlení vyplývá z § 1970 o. z. a jejich výše pak z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují se některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále jen „nařízení vlády č. 351/2013 Sb.“). Vzhledem k tomu, že podle § 1 958 odst. 2 o. z. může věřitel požadovat plnění ihned, dlužník je povinen splnit poté dluh bez zbytečného odkladu, tak okamžikem prodlení žalovaného byl den 22. 12. 2024 (výzva ze dne 8. 12. 2024 se dostala do sféry žalovaného nejpozději třetí den po jejím odeslání, k čemuž žalobkyně připočetla marné uplynutí desetidenní lhůty poskytnuté mu ve výzvě ke splnění dluhu). Ocitl-li se žalovaný nejpozději dne 24. 12. 2024 v prodlení se zaplacením dlužné částky 217 365,26 Kč, tak žalobkyni vznikl tímto dnem nárok na zákonné úroky z prodlení z této částky. Tato argumentace ostatně vyplývá z obsahu několika soudních rozhodnutí odvolacích soudů, na které žalobkyně odkázala. Z uvedených důvodů proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 217 365,26 Kč, a to od 24. 12. 2023 do zaplacení.

6. Odvolací soud z podnětu a v rozsahu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že podané odvolání je důvodné. Takto rozhodl při jednání konaném v nepřítomnosti řádně a včas předvolaného žalovaného, který svou neúčast na nařízeném odvolacím jednání neomluvil a o odročení tohoto jednání nežádal (§ 101 odst. 3 a § 211 o. s. ř.).

7. Soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, z něhož vyvodil v zásadě i správné právní závěry. Odvolací soud tak souhlasí se soudem prvního stupně v jeho závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny celkem tři smlouvy (jedna smlouva o vedení běžného účtu s možností vzniku debetu a dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru). Za absolutně neplatnou je pak třeba považovat smlouvu o úvěru ve výši 250 000 Kč, protože při jejím uzavření právní předchůdkyně žalobkyně neprověřila řádně úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele (§ 86 a § 87 odst. 1 ZSU). Žalovanému (v postavení spotřebitele) tudíž vznikla povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, avšak bez veškerých dalších smluvních nároků věřitele.

8. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud neshledal důvody pro to, aby žalobkyni byly odepřeny úroky z prodlení ode dne 24. 12. 2023 (kdy se v důsledku marného uplynutí lhůty stanovené mu žalobkyní k zaplacení dluhu, ocitl v prodlení). Podle názoru odvolacího soudu totiž úrok z prodlení není nárokem smluvním, ale zákonným, a proto se na něj omezení uvedené v § 87 odst. 1 ZUS nevztahuje. Úrok z prodlení tudíž náleží věřiteli vždy v případě, když se dlužník ocitl v prodlení (dlužník spotřebitel by neměl být oproti věřiteli ve výhodě ani na podkladě § 86 ZUS a zvláště pak tehdy, když ani netvrdil, že nebylo v jeho možnostech dlužnou jistinu vrátit žalobkyni bez zbytečného odkladu). Odvolací soud tak na rozdíl od soudu prvního stupně rozhodl, že úrok z prodlení náleží žalobkyni bez ohledu na to, že smlouva o úvěru byla shledána neplatnou.

9. Počátek prodlení žalovaného je třeba určit shodně s žalobkyní k datu následujícím po splatnosti částky 217 365,26 Kč (§ 1970 o. z.), přičemž výše úroku z prodlení je odůvodněna § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

10. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 217 365,26 Kč od 24. 12. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.). S ohledem na dobu, která uplynula od splatnosti bezdůvodného obohacení totiž odvolací soud považuje za spravedlivé a přiměřené možnostem žalovaného i všem okolnostem dané věci, aby úrok z prodlení zaplatil žalobkyni v obecné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 část věty prvé před středníkem o. s. ř.).

11. Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl ve vyhovujícím výroku o věci samé odvoláním dotčený, nepodléhal proto přezkumné činnosti odvolacího soudu (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

12. S ohledem na částečnou změnu prvostupňového rozsudku odvolací soud rozhodl znovu o náhradě nákladů řízení (§ 224 odst. 2 a §142 odst. 2 o. s. ř.). Za prvostupňové řízení náleží žalobkyni náhrada nákladů ve výši 41 846,77 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 9 849 Kč a nákladů zastoupení advokátem tvořených odměnou advokáta za tři úkony právní služby, a to za převzetí a přípravu zastoupení, za sepis žaloby a za účast zmíněného advokáta na jednání prvostupňového soudu dne [datum], tedy třikrát po 9 300 Kč, odměna za sepis předžalobní výzvy ve výši 4 650 Kč, dále paušálem stanovená náhrada hotových výdajů tohoto advokáta šestkrát po 300 Kč (§ 6 odst. 1, § 7, § 11 odst. 1,2 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen „a. t.”) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Při posouzení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků řízení náleží procesně úspěšné žalobkyni pouze 82,56 % z jí vynaložených účelných nákladů (rozdíl mezi jejím úspěchem v rozsahu 91,28 % a neúspěchem co do 8,72 %).

13. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla procesně úspěšná i v odvolacím řízení, náleží jí náhrada nákladů i za odvolací fázi řízení (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.), která sestává z odměny advokáta žalobkyně ve výši 2 300 Kč a paušálně stanovené náhrady jeho hotových výdajů ve výši 300 Kč (za sepis odvolání), jeho odměny ve výši 2 540 Kč a paušálně stanovené náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč (za účast u odvolacího jednání dne [datum]) a dále také 21 % DPH ve výši 1 173,90 Kč, celkem ve výši 6 793,90 Kč,