o zaplacení 71 357 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. července 2024, č. j. 7 C 211/2022-84,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 71 357 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 40 665 Kč od 26.9.2021 do 31.12.2021, ve výši 11,75 % ročně z částky 40 665 Kč od 1.1.2022 do 30.6.2022, ve výši 15 % ročně z částky 40 665 Kč od 1.7.2022 do 31.12.2023 a ve výši 14,75 % ročně z částky 40 665 Kč od 1.1.2024 do zaplacení, ve výši 15 % ročně z částky 22 692 Kč od 15.10.2022 do 31.12.2023, ve výši 14,75 % ročně z částky 22 692 Kč od 1.1.2024 do zaplacení, ve výši 15 % ročně z částky 8 000 Kč od 29.12.2022 do 31.12.2023 a ve výši 14,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 1.1.2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 33 480,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného (výrok II.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 71 357 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení přeplatku na vyúčtovaných platbách za služby spojené s užíváním bytu, a to přeplatku za rok 2019 ve výši 19 159 Kč, za rok 2020 ve výši 21 506 a za rok 2021 ve výši 22 692 Kč, a dále z titulu vrácení nezaúčtované platby ze dne 31. 12. 2019 ve výši 8 000 Kč.

3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil, navrhoval, aby byla v celém rozsahu zamítnuta. Tvrdil, že žalobci žádný přeplatek na platbách za služby ve skutečnosti nevznikl, neboť nehradil v předepsané výši zálohy na platby za služby spojené s užíváním bytu. Dále uvedl, že žalobcem uhrazená částka 8 000 Kč byla započtena na dřívější závazky žalovaného.

4. Soud prvního stupně na základě nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování zjistil skutkový stav věci. Vyšel zejména ze zjištění, že žalobce je nájemcem bytu č. [číslo] a členem [právnická osoba] žalovaného. Žalovaný je osobou povinnou k vyúčtování služeb poskytovaným s nájmem dotčeného bytu. Podle předpisu úhrad platného od 1. 1. 2018 byl žalobce povinen hradit zálohy ve výši 5 807 Kč měsíčně (celkem 69 684 Kč ročně), z čehož částka měsíčně 2 194 Kč (ročně 26 328 Kč ročně) připadala na nezúčtovatelné služby, a částka 3 613 Kč měsíčně (43 356 Kč ročně) připadala na zúčtovatelné služby. Ve vyúčtování služeb za rok 2019 byly spotřebované zúčtovatelné služby vyúčtovány v celkové výši 24 497 Kč, přičemž celková spotřeba služeb žalobce (zúčtovatelné i nezúčtovatelné) činila 50 825 Kč (24 497 + 26 328). Podle předpisu úhrad platného od 1. 1. 2020 byl žalobce povinen hradit zálohy ve výši 5 807 Kč měsíčně (celkem 69 684 Kč ročně), z čehož částka měsíčně 1 727 Kč (ročně 20 727 Kč ročně) připadala na nezúčtovatelné služby, a částka 4 080 Kč měsíčně (48 960 Kč ročně) připadala na zúčtovatelné služby. Ve vyúčtování služeb za rok 2020 byly spotřebované zúčtovatelné služby vyúčtovány v celkové výši 27 454 Kč, přičemž celková spotřeba služeb žalobce (zúčtovatelné i nezúčtovatelné) činila 48 448 Kč (27 454 + 20 727). Podle předpisu úhrad platného od 1. 1. 2021 byl žalobce povinen hradit měsíční zálohy ve výši 6 079 Kč měsíčně (celkem 72 948 Kč ročně), z čehož částka měsíčně 1 999 Kč (ročně 23 988 Kč ročně) připadala na nezúčtovatelné služby, a částka 4 080 Kč měsíčně (48 960 Kč ročně) připadala na zúčtovatelné služby. Ve vyúčtování služeb za rok 2021 byly spotřebované zúčtovatelné služby byly vyúčtovány v celkové výši 26 268 Kč. Celková spotřeba služeb žalobce (zúčtovatelné i nezúčtovatelné) činila 50 256 Kč (26 268 + 23 988). Z výpisu z bankovního účtu vedeného u [p.o.2] za období roku 2019 soud prvního stupně zjistil, že na účet žalovaného byly žalobcem uhrazeny platby ve výši 5 807 Kč, 17 421 Kč, 17 421 Kč a 10 900 Kč. Z výpisu z bankovního účtu vedeného u [p.o.2] za období roku 2020 soud prvního stupně zjistil, že na účet žalovaného byly žalobcem uhrazeny platby ve výši 8 000 Kč, 8 700 Kč a 10 000 Kč. Z výpisu z bankovního účtu vedeného u [p.o.2] za období roku 2021 soud prvního stupně zjistil, že na účet žalovaného byly uhrazeny žalobcem platby ve výši 3 x 18 237 Kč. Dále měl soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný poštovní poukázkou uhradil na účet žalovaného částku 8 000 Kč jako nájemné za 10–12/2019 a to dne 31. 12. 2019, a dále v roce 2021 uhradil 3 x 18 237 Kč jako nájemné za 4–12/2021. Soud prvního stupně pak na podkladě provedeného dokazování po skutkové stránce uzavřel, že dle metodiky aplikované zpracovatelem vyúčtování je ve vyúčtování let 2019–2021 vykázaný přeplatek přeplatkem hypotetickým, vycházejícím z předpokladu, že jsou členem družstva řádně placeny předepsané zálohy na služby. Poukázal na to, že žalobce přes poučení soudu neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně toho, že uhradil zálohy v předepsaných výších, přičemž tvrdil pouze vybrané platby na zálohy, se kterými bylo jako s úhradami počítáno. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že žalobce má za rok 2019 na službách nedoplatek ve výši 5 083 Kč (k úhradě předepsaných respektive vyúčtovaných 50 825 Kč – zaplacených 45 742 Kč), za rok 2020 má na službách nedoplatek ve výši 21 748 Kč (k úhradě předepsaných respektive vyúčtovaných 48 448 Kč – zaplacených 26 700 Kč) a za rok 2021 má na službách přeplatek ve výši 4 455 Kč (k úhradě předepsaných respektive vyúčtovaných 50 256 Kč – zaplacených 54 711 Kč), přičemž přeplatek za rok 2021 byl žalovaným započten na nedoplatek minulých let. Dále uzavřel, že za roky 2019 – 2021 vykazoval dluh žalovaného na poskytnutých službách celkem částku 22 376 Kč (- 21 748 - 5 083 + 4455), přičemž v tomto ohledu soud prvního stupně vycházel z rozdílu hodnoty spotřebovaných služeb a tuto poměřoval toliko v kontextu částky prokazatelně zaplacené žalobcem v daném období.

5. Zjištěný skutkový stav hodnotil soud prvního stupně po právní stránce dle zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s pokutováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“) a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dospěl k závěru, že žalovaný je jako poskytovatel služeb oprávněn ve smyslu § 4 odst. 1 zákona 67/2013 Sb. požadovat na žalobci jako příjemci služeb placení záloh na úhradu nákladů na služby poskytované s užíváním bytu, a to ve výši předepsané jednotlivými předpisy. Tomu pak odpovídá povinnost žalovaného dle § 7 zákona 67/2013 Sb. vyúčtovat skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručit příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období s tím, že poskytovatel služeb ve vyúčtování musí uvést skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi, včetně uvedení celkové výše přijatých měsíčních záloh za služby tak, aby výše případných rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a kontrolovatelná z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování. Poukázal na to, že právní úprava, podle níž vadnost vyúčtování neovlivňuje splatnost vykázaného přeplatku, byla do zákona č. 67/2013 Sb. implementována až s účinností od 1. 1. 2023, a tudíž se na předmětná vyúčtování z let 2019–2021 nevztahuje. I kdyby tomu tak nebylo, shledal soud prvního stupně v rámci spravedlivého rozhodování nezbytným dbát § 8 o. z., podle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Zdůraznil, že nelze připustit, aby zjevně nesprávné vyúčtování, respektive vyúčtování vycházející z jakýchsi předpokladů a neodpovídající skutečnosti (jako v posuzované věci) zakládalo příjemci služeb právo na zjevně nesprávně, nebo hypoteticky vykázaný přeplatek. Za dané situace, jakkoliv žalovaný ve vyúčtování služeb nevykázal „přijaté měsíční zálohy“, jak mu ukládá § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., ale „předepsané měsíční zálohy“, které žalobce dle předpisu řádně neplatil, nelze spravedlivě na žalovaném požadovat a jemu uložit, aby vykázaný hypotetický přeplatek zaplatil žalobci, neboť žalobcem uplatněný nárok je nutno s přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem posoudit jako zjevné zneužití práva. V tomto ohledu poukázal na to, že žalobce si musel být vědom skutečnosti, že zálohy nehradí v předepsané výši a ve lhůtách splatnosti, a proto s ohledem na výši vyúčtovaných zúčtovatelných služeb a služeb nezúčtovatelných si musel být vědom také toho, že vykázaný přeplatek reálně neexistuje a je toliko přeplatkem hypotetickým. Ze všech uvedených důvodů tedy soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) tak, že v řízení plně procesně úspěšnému přiznal plnou náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech jeho právního zastoupení vyčíslených dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“).

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Namítal, že soud prvního stupně v napadeném rozsudku dovozuje zcela nesprávné skutečnosti a závěry, a dále zcela nekriticky přistoupil na argumentaci žalovaného. Vyjádřil názor, že soud prvního stupně nedostatečně odůvodnil, z jakého důvodu se z jeho strany jedná o zjevné zneužití práva dle § 8 o. z., a tudíž je rozsudek v tomto ohledu nepřezkoumatelný. Poukázal přitom na to, že na žalovaného jako na poskytovatele služeb dle § 2 zákona č. 67/2013 Sb. by měly být kladeny větší nároky, pokud se týká správnosti a podoby vyúčtování služeb. Poukázal na to, že z vyúčtování za rok 2019, 2020 a 2021 plynou přeplatky na platbách za služby, a současně, že tato vyúčtování byla řádně schválená výroční členskou schůzí žalovaného. Vyjádřil názor, že pokud vyúčtování služeb neobsahuje správné údaje a de facto je vlastně koncipováno a sestaveno špatně, nelze to klást k jeho tíži. Dále zdůraznil, že není možné považovat za správný závěr, že předmětná vyúčtování byla zpracována s jakousi metodikou, podle níž přeplatky vychází z premisy, že byly řádně hrazeny předepsané zálohy. Poukázal na to, že žádná zmíněná metodika neexistuje a současně se nelze jednostranně odchýlit od znění zákona č. 67/2013 Sb. Dle žalobce úplná úhrada nájemného podle předpisu nemůže být v žádném ohledu podmínkou pro vznik reálného přeplatku, neboť při vyúčtování služeb se k předpisu nájemného (záloh) nepřihlíží a vyúčtování je vždy porovnáním skutečných úhrad se skutečnými náklady. Dále žalobce namítal, že soud prvního stupně v řízení hodnotil důkazy nesprávně a jednostranně ve prospěch žalovaného. Vytýkal soudu prvního stupně, že neodstranil vadu důkazního prostředku předloženého žalovaným, když k důkazu provedl pouze jednotlivé listy výpisu z účtu, a nikoliv výpis z účtu celý. Současně upozornil, že soud prvního stupně nezkoumal skutečnost, jakým způsobem a zda vůbec byly po právu ujednány či stanoveny měsíční předpisy příspěvků a záloh na jednotlivé roky 2019 až 2021. Namítal, že předpisy nájemného jsou žalovaným stanovovány v rozporu s § 4 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., když skutečné náklady na služby jsou evidentně násobně nižší. Ze všech uvedených důvodů pak žalobce závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby jej změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a přizná mu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. Žalovaný se ve vyjádření k podanému odvolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně s tím, že jej považuje za věcně správné a má za to, že soud řádně provedl a vyhodnotil veškeré důkazy. Zopakoval, že v předmětných vyúčtováních je počítáno s předepsanými zálohami, nikoliv s uhrazenými s tím, že je proveden mezitímní součet předepsaných záloh oproti skutečné spotřebě zúčtovatelných služeb a výsledný rozdíl se započítává do celkového salda, kde jsou kalkulovány i nezaúčtovatelné položky. Zdůraznil, že výsledná částka z vyúčtování je výrazně označena jako „přeplatek/nedoplatek“, a nikoliv jako „celkem“, přičemž jednotlivé pohyby, tj. platby záloh ze strany žalovaného, nedoplatky a přeplatky byly prokázány listinou výpis salda prostoru od ledna 2019 do listopadu 2022. Žalovaný odkázal na svá dosavadní vyjádření, v nichž popisuje a odůvodňuje metodiku výpočtu. Současně za stěžejní označil skutečnost, že žalobce řádně nehradil předepsané zálohy na platby za služby dle předpisů a svá tvrzení o zaplacení neprokázal. Poukázal na to, že žalobce se domáhá zaplacení přeplatků, které reálně nevznikly, aniž by řádně plnil své povinnosti jako člen bytového družstva a nájemce družstevního bytu. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalobce je zjevným zneužitím práva, který nepožívá právní ochrany. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav se stal podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu.

10. Žalobce se podanou žalobou domáhá vrácení přeplatku na platbách za služby podle vyúčtování služeb za období let 2019, 2020 a 2021. Soud prvního stupně nepochybil, pokud zaměřil svou pozornost na skutečnost, zda žalovaným provedená vyúčtování splňují zákonné náležitosti, když judikatura je ustálena v závěru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je, že bylo vyúčtování řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen. Vyúčtování provedené v rozporu s příslušnými předpisy nemůže vyvolat ani účinky, které s (řádným) vyúčtováním zákon spojuje. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 4. 2012 sp. zn. 26 Cdo 4353/2010, rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 7. 2011 sp. zn. 26 Cdo 4742/2010, rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 11. 2018 sp. zn. 26 Cdo 356/2018). I když se citovaná judikatura zabývá především splatností nedoplatku na službách, je evidentní, že její použitelnost na konkrétní vyúčtování služeb nemůže být závislá (jen) na jeho výsledku, tj. na tom, zda z porovnání skutečné výše nákladů čerpaných služeb s úhrnem poskytnutých záloh vyplynul nedoplatek za služby nebo (naopak) přeplatek na službách (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2018, sp. zn 26 Cdo 4404/2017). Není-li vyúčtování služeb věcně správné, trvá nejen povinnost pronajímatele vyúčtování provést (řádně), nýbrž (a to právě v důsledku nesplnění uvedené povinnosti) nenastala ani splatnost přeplatku, případně nedoplatku, plynoucího z vyúčtování. Na základě věcně nesprávného vyúčtování nemůže nájemce úspěšně vymáhat po pronajímateli ani případný přeplatek na službách vyplývající z vyúčtování (natož přeplatek ve správné výši), neboť ten se nikdy nestane splatným. Přitom v zájmu dosažení splatnosti tohoto přeplatku nemá nájemce jinou možnost než podat žalobu na stanovení povinnosti pronajímateli provést (řádné) vyúčtování služeb (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2018, sp. zn 26 Cdo 4404/2017).

11. Náležitosti žalovaným provedených vyúčtování za období let 2019, 2020 a 2021 je třeba posuzovat dle zákona č. 67/2013 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2022.

12. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2022, není-li jiným právním předpisem stanoveno jinak, skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby vyúčtuje poskytovatel služeb příjemci služeb vždy za zúčtovací období a vyúčtování doručí příjemci služeb nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období (odstavec 1). Poskytovatel služeb ve vyúčtování musí uvést skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi, včetně uvedení celkové výše přijatých měsíčních záloh za služby tak, aby výše případných rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a kontrolovatelná z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování (odstavec 2). Finanční vypořádání provedou poskytovatel a příjemce služeb v dohodnuté lhůtě, nejpozději však ve lhůtě 4 měsíců ode dne doručení vyúčtování příjemci služeb (odstavec 3).

13. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaným provedená vyúčtování za období let 2019, 2020 a 2021 citovaným zákonným požadavkům nevyhovují, když v rozporu s § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. je v nich uvedena pouze výše předepsaných záloh, a nikoliv celková výše skutečně přijatých měsíčních záloh, které žalobce žalovanému v průběhu časového období, za které bylo každé z předmětných vyúčtování prováděno, zaplatil. Za tohoto stavu nelze zmíněná vyúčtování považovat za řádná, neboť fakticky uvádí pouze výši nákladů za služby, aniž by byly zohledněny přijaté zálohy a vyčíslen skutečný nedoplatek či přeplatek (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019). Jestliže tedy předmětná vyúčtování nejsou pro absenci předepsaných zákonných náležitosti řádná, nejsou ve smyslu shora citované judikatury ani způsobilá vyvolat splatnost přeplatků z jednotlivých vyúčtování plynoucích.

14. Z uvedeného plyne, že žalobce nemůže na základě věcně nesprávných vyúčtování úspěšně vymáhat na žalovaném z těchto vyúčtování plynoucí přeplatek, a tudíž již tohoto důvodu nemůže žaloba podaná v této věci obstát. Nadto vzhledem k tomu, že žalobce nečinil sporným výši jednotlivých vyúčtovaných nákladů, soud prvního stupně zaměřil svou pozornost a dokazování na celkovou výši žalobcem skutečně poukázaných plateb a současně žalobce o potřebě doplnit tvrzení a označit důkazy v uvedeném směru poučil postupem dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. Lze přitom souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce v předmětném období zaplatil na platbách za služby vyšší částku než činí výše nákladů na služby, které spotřeboval, respektive, že by v evidenci žalobcem poukázaných plateb žalovaný nezohlednil jím zaplacenou částku 8 000 Kč. Přisvědčit pak nelze ani odvolacím námitkám žalobce v tom smyslu, že soud prvního stupně neprovedl řádně dokazování celými výpisy z účtu žalovaného. S ohledem na rozsah bankovních výpisů žalovaného, co do počtu položek a stran, nelze označit za nesprávný procesní postup soudu, pokud provedl důkaz jen těmi relevantními částmi výpisů, na kterých jsou evidovány platby žalobce, a to v kontextu s tím, že žalobce existenci žádné další konkrétní platby nad rámec takto soudem prvního stupně zjištěných plateb ani netvrdil.

15. Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. Správně rozhodl také o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v řízení plně procesně úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 10 539,10 Kč. Náklady žalovaného vzniklé v odvolacím řízení jsou tvořeny náklady jeho právního zastoupení a sestávají se z odměny advokáta 7 960 Kč za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 25. 10. 2024, účast při ústním jednání dne 22. 1. 2025) po 3 980 Kč dle 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu, z paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 25. 10. 2024) ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024, z paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (účast při ústním jednání dne [datum]) ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 a z náhrady 21 % daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 1 829,10 Kč.