pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna do 3 dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku poskytnout žalobci zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující [anonymizována tři slova], se tímto omlouvá [jméno] [jméno] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [jméno] [příjmení] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná.“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou (výrok I.), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši [částka] (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované poskytnutí peněžitého zadostiučinění a zadostiučinění ve formě omluvy k odškodnění nemajetkové újmy, která mu jako veřejnému funkcionáři na pozici neuvolněného místostarosty obce Býchory ve Středočeském kraji vznikla postupem žalované, spočívajícím v plošném zveřejňování [anonymizováno] o jeho majetku v [anonymizována tři slova] dle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále také jen„ zákon o střetu zájmů“).

3. Žalovaná navrhovala, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta pro absenci zákonných předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu.

4. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků o tom, že žalobce předběžně uplatnil u žalované nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši [částka] z důvodů popsaných v žalobním návrhu dne [datum], respektive doplněnou žádostí dne [datum]. Žalovaná po projednání věci shledala, že ve věci není dán nesprávný úřední postup, což žalobci sdělila stanoviskem ze dne [datum]. Žalobce byl v rozhodném období, tj. od [datum] do [anonymizováno] [rok], ve funkci neuvolněného místostarosty obce Býchory a žalovaná zveřejnila jím podaná majetkové přiznání v [anonymizována tři slova], a to v rozsahu údajů vyžadovaných podle zákona o střetu zájmů.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále také jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“). Zrekapituloval zákonné předpoklady odpovědnosti státu škodu a vyšel z toho, že žalobce se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem žalované při zveřejňování [anonymizováno] dle § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů v [anonymizována tři slova]. Vzal v úvahu, že Ústavní soud svým nálezem ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů ve znění zákona [číslo] Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., upravující rozsah nahlížení do [anonymizována dvě slova] veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů Rady kraje nebo hlavního města Prahy, když dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z [anonymizována dvě slova] u veřejných funkcionářů, spočívajících v přímém zveřejnění údajů z [anonymizována dvě slova] není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, a tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle článku 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud tak učinil s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne [datum], aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. Soud prvního stupně shledal potřebným rozdělit žalobcem vymezené období od [datum] do [anonymizováno] [rok], kdy byly informace o jeho majetku zveřejněny, na dvě dílčí období, a to na období od [datum] do vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] a na období od vydání tohoto nálezu do [anonymizováno] [rok], kdy bylo zveřejňování informací ze strany žalované ukončeno. Pokud jde o prvé období, kdy ještě nebyla protiústavnost § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů Ústavním soudem deklarována, uzavřel, že žalovaná postupovala podle pravidel předepsaných právními normami a z tohoto důvodu nelze její postup považovat za nesprávný, a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Ke stejnému závěru pak dospěl i při hodnocení postupu žalované v druhém období po vydání shora uvedeného derogačního nálezu Ústavního soudu. Zohlednil přitom, že vykonatelnost zmíněného nálezu ústavního soudu byla odložena do [datum]. Současně vzal v úvahu závěry citované komentářové literatury a nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS- [spisová značka], z nichž plyne, že rozhodnutím Ústavního soudu se právní předpis ruší nikoliv od počátku (ex tunc), nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí a neučiní-li tak, pak dnem, kdy je nález publikován ve Sbírce zákonů (tedy ex nunc). Zrušení právního předpisu pro futuro se pak jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. Soud prvního stupně zároveň přihlédl k důvodům, pro které byl § 14b odst. 1, odst. a), b), c) zákona o střetu zájmů Ústavním soudem zrušen. V tomto ohledu vyšel z toho, že Ústavní soud shledal protiústavnost výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových [anonymizováno] u všech„ politiků“, nikoliv v povinnosti a rozsahu poskytovaných informací, když zájem veřejnosti na získávání uvedených údajů shledal jako zcela legitimní. Ze všech uvedených důvodů pak uzavřel, že žalovaná se nedopustila nesprávného úředního postupu, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve sporu tak, že žalované přiznal náhradu nákladů řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů dle vyhl. 254/2015 Sb. za tři úkony po [částka].

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. Namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, neúplně zjistil skutkový stav, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zrekapituloval podstatu předmětu sporu a svou žalobní argumentaci. Citoval závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], na jejichž základě Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Zopakoval, že stát na základě novely zákona o střetu zájmů provedené zákonem č. 14/2017 Sb. zveřejňoval v [anonymizována tři slova] citlivé informace soukromého charakteru plošně a přímým způsobem. Vyjádřil názor, že Listina základních práv a svobod obsahuje ustanovení, která jsou přímo aplikovatelná s tím, že mezi ně nepochybně patří také články 7 a 10 odst. 3, které byly v tomto konkrétním případě žalovanou porušeny. Zdůraznil, že uvedeným postupem došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, a proto je opodstatněné, aby stát za uvedené nesl odpovědnost, neboť dle jeho přesvědčení stát stíhá odpovědnost jako kterýkoliv jiný subjekt práv. Poukazoval na to, že za situace, kdy žalovaná byla schopna učinit opatření k umožnění přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti k datu [datum], není zřejmé, proč tak neučinila bez zbytečného prodlení již po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] v březnu či nejpozději v [anonymizováno] [rok]. Za neakceptovatelné označil v projednávané věci odvolávání se na odloženou vykonatelnost uvedeného nálezu Ústavního soudu a vyjádřil názor, že tato byla stanovena pro Parlament České republiky, aby protiústavní úpravu nahradil ve stanovené lhůtě, a nikoliv pro úřady, aby mohly porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti. Na podporu své argumentace odkázal na judikaturu Ústavního soudu, reprezentovanou nálezy ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] a ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], dle které derogační nález má bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Vyjádřil přesvědčení, že pokud stát závažným způsobem porušil jeho osobnostní práva v podobě práva na informační sebeurčení, kdy po dobu tří let od účinnosti zákona č. 14/2017 Sb. až do [datum] zveřejňoval [anonymizováno] plošně, přímo, s přístupem k těmto dokumentům hromadným způsobem a anonymně, musí za takový postup přijmout odpovědnost. Za zcela neakceptovatelné pak označil zveřejňování [anonymizováno] po zveřejnění derogačního nálezu Ústavního soudu v [anonymizováno] [rok], kdy státu měl dle žalobce učinit opatření na ochranu jeho ústavně zaručených práv, a nikoliv pokračovat ve zveřejňování až do počátku [anonymizováno] [rok]. Upozornil, že i stát se může dopustit porušení osobnostních práv, a proto podal žalobu na ochranu osobnosti, přičemž přiléhavost právního posouzení žalobního nároku v intencích zákona č. 82/1998 Sb., nesdílí. Dle žalobce se nelze odvolávat na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá. Zdůraznil, že stát by měl odpovídat za každé jednání, kterým jednotlivci způsobí újmu na právech garantovaných právním řádem, tím spíš na právech ústavních. Poukázal na to, že v daném případě došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných práv aplikací ústavně nekonformní normy a vyjádřil přesvědčení, že takový zásah nemůže zůstat neodčiněn, neboť takovým postupem rozhodujícího soudu by došlo k dalšímu zásahu do jeho práv a porušení základních zásad soukromého práva. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a přizná mu náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná ve vyjádření k podanému odvolání vyjádřila nesouhlas s odvolacími námitkami žalobce a uvedla, že považuje napadený rozsudek soudu prvního stupně za správný co do skutkových zjištění i co do právního posouzení. Uvedla, že soud prvního stupně správně posoudil žalobou uplatněný nárok žalobce v intencích zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná při vedení Centrálního [anonymizována dvě slova] podle zákona o střetu zájmů vystupovala ve vztahu k žalobci v pozici svrchovaného nositele veřejné moci. Poukázala na to, že nárok žalobce nelze posuzovat z titulu ochrany osobnosti podle obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti, neboť úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci. Za správný označila závěr soudu prvního stupně, že v dané věci nedošlo ze strany žalované k nesprávnému úřednímu postupu, a není tedy dán odpovědnostní titul jako jedna z podmínek odpovědnosti žalované za škodu. Zdůraznila, že je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, [anonymizováno] orgánem pro podávání [anonymizováno] veřejných funkcionářů a správcem centrálního [anonymizována dvě slova], přičemž v této působnosti se řídí zákonem o střetu zájmů. Upozornila, že dle čl. 2 odst. 3 Ústavy je v souladu se zásadou legality státní moci vázána zákonem, dokud je platný a účinný, přičemž Ústava ani jiný právní předpis jí jako orgánu moci výkonné v oblasti střetu zájmů nedovoluje posoudit soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem a pro případ, že dojde k závěru o jeho protiústavnosti, zákon neaplikovat. Uvedla, že se nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] postupovala v intencích tehdy platného a účinného zákona o střetu zájmů. Co se týče doby od vyhlášení uvedeného nálezu Ústavního soudu, odkázala na závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp. [značka automobilu] [anonymizováno] [číslo], dle kterých se po dobu odkladu vykonatelnosti derogačního nálezu hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovouto právní úpravu aplikovat. Na základě uvedeného pak dovodila, že se zveřejňováním [anonymizováno] o majetku žalobce v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] nemohla dopustit nesprávného úředního postupu ani v době po vyhlášení derogačního nálezu Ústavního soudu, neboť postupovala podle tehdy platné a účinná právní úpravy. Vyjádřila přesvědčení, že pokud v době odložené vykonatelnosti derogačního nálezu dne [datum] omezila dálkový přístup do [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], pak tato skutečnost sama o sobě neopodstatňuje závěr, že před uvedeným datem jednala nesprávně. Za nesprávný označila názor žalobce, že žalobou uplatněné nároky na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyplývají z přímé aplikovatelnosti čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, neboť tato ustanovení sama o sobě nezakládají nárok žalobce na náhradu újmy bez ohledu na právní úpravu v zákoně č. 82/1998 Sb. K odvolacím námitkám žalobce, že jeho ústavně zaručená práva byla porušena v důsledku přijetí zákona č. 14/2017 Sb., který byl v části shledán v rozporu s ústavním pořádkem, odkázala na závěry nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum], z nichž plyne, že legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a z legislativní činnosti nevzniká právo na náhradu škody. Závěrem poukázala také na to, že nemajetková újma žalobce se nepresumuje a žalobce žádné konkrétní zásahy do své osobnostní sféry netvrdil, a v tomto ohledu tak neunesl břemeno tvrzení a důkazní. Ze všech uvedených důvodů tedy navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Své závěry rovněž v napadeném rozsudku srozumitelně a přesvědčivě zdůvodnil. Odvolací námitky žalobce nejsou způsobilé správnost meritorního rozhodnutí soudu prvního stupně zpochybnit.

10. Soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobou uplatněný nárok posuzoval dle zákona č. 82/1998 Sb. a primárně soustředil svou pozornost na posouzení existence základních předpokladů odpovědnosti státu za tvrzenou újmu v intencích tohoto zákona. V tomto směru je nutno vyjít z toho, že žalovaná je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů (§ 11 odst. 5 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky), správcem Centrálního [anonymizována dvě slova] a evidenčním orgánem pro podávání [anonymizováno] veřejných funkcionářů (§ 13 odst. 1 a § 14 odst. 1 zákona č. 156/2006 Sb.), přičemž žalobce se domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena postupem žalované při zveřejňování [anonymizováno] o majetku žalobce v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] dle zákona č. 159/2006 Sb. ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a tedy při výkonu státní moci. Judikatura se přitom ustálila v závěru, že za újmu, kterou způsobily státní orgány v rámci výkonu svých pravomocí, stát odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. Byť v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku, byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněným ve Sbírce Nejvyššího soudu pod [číslo] podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

11. Neopodstatněné jsou odvolací námitky žalobce, kterými se dovolává přímé aplikovatelnosti článků 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, neboť Listina základních práv a svobod přímý hmotněprávní nárok na odškodnění újmy nezakládá. V článku 36 odst. 3 a 4 pak Listina základních práv a svobod garantuje každému právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem s tím, že podmínky a podrobnosti, za kterých lze uplatňovat náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, upravuje zákon. Tímto zákonem je pak právě již zmíněný zákon č. 82/1998 Sb. (§ 1 a § 5 zákona č. 82/1998 Sb.).

12. Soud prvního stupně tedy správně vyšel z toho, že v intencích zákona č. 82/1998 Sb. je ke vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1. existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2. vznik škody, 3. příčinná souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Zcela správný je pak jeho závěr, že v daném případě absentuje již první z uvedených podmínek, tj. existence odpovědnostního titulu v podobě tvrzeného nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

13. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, kterou jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]). Současně se judikatura ustálila v názoru, že jako nesprávný úřední postup nemůže být posuzována normotvorná činnost, neboť proces vydání normativního právního aktu není úředním postupem příslušného státního orgánu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Nepřichází tedy v úvahu odpovědnost žalované za přijetí právní úpravy, která byla posléze Ústavním soudem posouzena jako protiústavní.

14. Žalovaná se v rámci své působnosti v oblasti střetu zájmů řídí zákonem č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Ústavní soud nálezem ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. b), a), c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů ve znění zákona [číslo] Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., když dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z [anonymizována dvě slova] u veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů z [anonymizována dvě slova] není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle čl. 10 odst. 3 Listiny Ústavní soud současně neshledal důvod pro vynětí neuvolněných funkcionářů územních samosprávných celků zcela z režimu zákona o střetu zájmů, neboť zájem na předcházení střetu zájmů je i u těchto veřejných funkcionářů dán, respektive neshledal, že by specifikace obsahu [anonymizováno] o majetku, příjmech a závazcích nebyly proporcionální k legitimnímu cíli, který zákon o střetu sleduje. Uvedené zákonné ustanovení Ústavní soud zrušil s odkladem vykonatelnosti uplynutím dne [datum], aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná.

15. Jestliže se tedy žalovaná při zveřejňování a zpřístupňování majetkových přiznání veřejnosti v období před vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] řídila ustanoveními zákona o střetu zájmů, které byly teprve následně Ústavním soudem shledány protiústavními, nepostupovala v rozporu s pravidly předepsanými právními normami a nelze tak její postup považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. [příjmení] závěr je pak nutno učinit také ohledně postupu žalované v následujícím období od vydání nálezu dne [datum] do [datum], neboť s ohledem na Ústavním soudem stanovený odklad vykonatelnosti nálezu byla dotčená protiústavní ustanovení zákona o střetu zájmů zrušena až uplynutím dne [datum]. Z čl. 89 odst. 1 Ústavy ve spojení s § 57 odst. 1 písm. a) a § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že se právní předpis ruší nikoli od počátku (ex tunc), nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí a neučiní-li tak, pak dnem, kdy je publikován ve Sbírce zákonů (tedy ex nunc). Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. [značka automobilu] [anonymizováno] [číslo]).

16. V této souvislosti je třeba k odvolacím námitkám žalobce uvést, že žalovaná jako ústřední orgán státní správy v oblasti střetu zájmů vykonává státní moc v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky) a není na rozdíl od orgánů moci soudní oprávněna sama posuzovat, zda právní předpisy, kterými se při své činnosti řídí, jsou souladné s ústavním pořádkem (čl. 83 a 95 odst. 2 Ústavy České republiky). Za přiléhavé pro danou věc pak nelze považovat ani odkazy žalobce na nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] a ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], neboť Ústavní soud se v nich vyslovuje k důsledkům derogačního nálezu pro obecné soudy, respektive k vyloučení aplikace zákona z důvodu jeho protiústavnosti obecnými soudy. V návaznosti na již uvedené pak ani žalobcem namítaná skutečnost, že žalovaná dne [datum] v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp zn. [spisová značka] fakticky omezila dálkový přístup do [anonymizována tři slova], nemůže sama o sobě vést k závěru, že dosavadní postup žalované při zveřejňování údajů z [anonymizováno] veřejných funkcionářů před uvedeným datem odporoval pravidlům stanoveným právními předpisy a byl tedy nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

17. Je zřejmé, že již z uvedených důvodů nelze pro absenci odpovědnostního titulu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. žalobě vyhovět. Nadto nelze přehlédnout, že žalobce nad rámec obecných tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv netvrdil a neprokazoval nic o tom, jakým konkrétním způsobem a v jaké intenzitě se toto porušení práv projevilo v jeho osobní sféře tak, aby bylo možno usuzovat na vznik nemajetkové újmy jako jedné ze základních podmínek odpovědnosti státu za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jíž se žalobou dovolává. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Správně rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud proto postupem dle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že v této fázi řízení procesně úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů ve výši [částka] za tři úkony (vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast při jednání před odvolacím soudem) po [částka] dle vyhl. č. 254/2015 Sb.