o zaplacení 127 000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 11 521,29 Kč (výrok I.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 24 366,90 Kč k rukám jejího zástupce (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 127 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení představujícího rozdíl mezi uhrazeným pojistným ve výši 220 000 Kč a vyplaceným pojistným plněním ve výši 93 000 Kč. Pojistná smlouva [název] č. [číslo] ze dne 24. 8. 2011, na základě které bylo žalobkyní pojistné v měsíční výši 1 760 Kč hrazeno, je dle žalobkyně neplatná pro rozpor se zákonem a evropským právem, dále pak i pro rozpor s dobrými mravy. V této souvislosti žalobkyně poukázala zejména na tu skutečnost, že předmětná pojistná smlouva obsahovala zneužívající a nepřiměřené ujednání.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala zamítnutí žaloby v celém jejím rozsahu. Dle žalované byla pojistná smlouva sjednána mezi účastníky platně. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení podstatné části zažalovaného nároku, a to jak v subjektivní, tak i objektivní, promlčecí době. Co se týká počátku běhu subjektivní promlčecí doby, žalovaná poukázala na tu skutečnost, že nejpozději ke dni obdržení Přehledu poplatků a parametrů pojištění v souvislosti se žádostí žalobkyně o změnu v pojistné smlouvě ze dne 31. 1. 2019 si mohla žalobkyně učinit závěr, zda je pro ni uzavření dané pojistné smlouvy výhodné či nikoliv. Vzhledem k tomu, že žaloba byla soudu prvního stupně doručena dne 10. 4. 2025, nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který má odpovídat žalobkyní uhrazenému pojistnému, je promlčen pro platby pojistného uhrazené před datem 10. 4. 2023. Z pohledu běhu objektivní promlčecí doby žalovaná vznesla z opatrnosti námitku promlčení zažalovaného nároku ve vztahu k pojistnému uhrazenému do 10. 4. 2022.

4. Po skutkové stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 24. 8. 2011 pojistnou smlouvu [název] č. [číslo] (dále jen „Pojistná smlouva“), jejímž předmětem bylo investiční životní pojištění pro případ smrti nebo dožití. Tato Pojistná smlouva se dále řídila Zvláštními pojistnými podmínkami pro investiční pojištění [název] [ZPP] (dále jen „ZPP“). ZPP se pak odkazovaly na aktuální Přehled poplatků a nákladů pojištění (Přehled poplatků), který žalovaná zveřejňovala na svém webu a v provozovnách. Výše měsíčního pojistného byla 1 760 Kč. Podle specifikace umístění platby mělo být investiční životní pojištění alokováno v garantovaném fondu. V průběhu trvání pojištění žalobkyně opakovaně podala žádost o změnu smlouvy (24. 9. 2012, 1. 7. 2014, 17. 9. 2015, 31. 1. 2019, 24. 7. 2020), nejčastěji se změna týkala výše placeného pojištění. V návaznosti na to vždy obdržela od žalované Dodatek k pojistné smlouvě (z 5. 10. 2012, z 11. 7. 2024, z 9. 10. 2015, z 21. 2. 2019, s účinností od 1. 4. 2020, s účinností od 1. 5. 2020). Žalobkyně pojištění pravidelně hradila, celkem na pojistném za dobu trvání pojištění uhradila 217 098 Kč. Žalovaná jí za tuto dobu poskytla plnění v případě, že nastaly pojistné události předpokládané pojistnou smlouvou, celkem ve výši 93 000 Kč. V průběhu trvání doby pojištění žalovaná zasílala žalobkyni jednou ročně rekapitulaci, kde byla žalobkyně informována o stavu pojistné smlouvy, přičemž některé rekapitulace upozorňovali žalobkyni na změny v Přehledu poplatků, a rekapitulace od roku 2019 žalobkyni dokonce informovali o konkrétní výši uplatněných nákladů a poplatků za aktuální roční období, a také o stavu účtu pojistníka – v tomto případě o tom, že „nevykazuje kladnou hodnotu“. Pojistná smlouva byla ukončena na žádost žalobkyně ze dne 6. 6. 2023 uplynutím dne 31. 7. 2023, o čemž žalovaná žalobkyni informovala dopisem ze dne 7. 8. 2023. Dopisem ze dne 17. 3. 2025 žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši představující rozdíl mezi jí zaplaceným pojištěním za celou dobu trvání pojistné smlouvy a plněním, které jí poskytla žalovaná z titulu dožití se konce pojistné smlouvy, tj. celkem 127 000 Kč.

5. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na právní úpravu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), rovněž pak i v zákoně č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. V prvé řadě se poté soud prvního stupně zabýval námitkou promlčení vnesenou žalovanou, a to z pohledu § 100 odst. 1 a § 107 obč. zák. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby v daném případě nastal nejpozději poté, co se žalobkyně seznámila s Rekapitulací pojistné smlouvy ze dne 8. 10. 2019, kdy v tuto chvíli si mohla žalobkyně skutečně učinit i laický úsudek o ekonomickém výsledku pojistného záměru a spočítat si, co přinesla částka investovaná do předmětného pojistného produktu. V této souvislosti soud prvního stupně uvedl, že Rekapitulace pojistné smlouvy ze dne 8. 10. 2019 obsahovala kromě údajů o nákladech pojištění (tzn. výpočtu nákladů a poplatků uplatněných za poslední rok) i informaci o tom, že „K 8. 10. 2019 nevykazuje stav účtu pojistníka kladnou hodnotu“. Soud prvního stupně je přesvědčen, že taková informace mohla žalobkyni jednoznačně posloužit jako podklad pro zcela jednoduchou laickou úvahu o (ne)výhodnosti pojistné smlouvy a rovněž i úvahu o případném bezdůvodném obohacení žalované na základě neplatnosti smlouvy. Skutečnost, že žalobkyně dospěla k závěru o existenci jejího práva na vydání bezdůvodného obohacení až o několik let později a po skončení pojistné smlouvy, jde dle soudu prvního stupně pouze k její tíži. Soud prvního stupně dále uvedl, že nárok na vydání potenciálního bezdůvodného obohacení se týká pouze rozdílu v poskytnutých dosud nepromlčených vzájemných plněních. V této souvislosti soud prvního stupně poukázal na tu skutečnost, že i v případě promlčení v objektivní tříleté promlčecí lhůtě dle § 107 odst. 2 obč. zák., tzn. ve vztahu k pojistnému uhrazenému do 10. 4. 2022, žalobkyně v posledních třech letech před podáním žaloby uhradila žalované pojištění v celkové výši 11 070 Kč. Nicméně dále s tím, že žalovaná žalobkyni v průběhu řízení zaplatila částku 11 521,29 Kč představující částku odpovídající výši dosud nepromlčeného plnění v tříleté objektivní lhůtě včetně zákonného úroku z prodlení jednotlivého pojistného za období od 4. 4. 2025 do 5. 8. 2025. Soud prvního stupně proto konstatoval, že mezi stranami již nejsou žádná existující dosud nepromlčená plnění. Soud prvního stupně nemá dále za to, že by vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu soud prvního stupně poukázal na tu skutečnost, že podstatou institutu promlčení je upřednostnění právní jistoty účastníků ve vztahu k plynutí času před dodržováním starých závazků, a to s tím, že byť tato skutečnost je sice sama o sobě v mnoha ohledech v podstatě nespravedlivá, aby bylo možné námitku promlčení označit za rozpornou s dobrými mravy, musela by míra nespravedlnosti výrazně převyšovat. K tomuto závěru se soud prvního stupně nepřiklonil, když má za to, že je sice pravdou, že sazebník poplatků žalované podle všeho nebyl do původního znění smlouvy inkorporován zcela správně, nicméně žalovaná v době trvání smlouvy žalobkyni opakovaně při pojistných událostech plnila. S přihlédnutím k povaze pojistných smluv, kdy se jedná o smlouvy odvážné, a k jejich účelu, kterým je plnění v případě nahodilé události, která může a nemusí nastat, poté soud prvního stupně shledal, že v daném případě je nepoměr mezi vzájemně poskytnutými plněnými z pojistné smlouvy podstatně lepší, než kdy u většiny pojistných smluv vůbec nastane. Soud prvního stupně dále zohlednil tu skutečnost, že žalobkyně byla minimálně od roku 2019 seznámena s Přehledem poplatků a od toho roku navíc opakovaně disponovala přehledem uplatněných nákladů a poplatků za každé příslušné roční období, kdy tak nelze přisvědčit argumentaci žalobkyně, že v průběhu pojištění neměla žádnou informaci o existenci nebo výši poplatků či výnosnosti pojistné smlouvy. Soud prvního stupně proto s ohledem na výše uvedené žalobu zamítl v rozsahu zbývajícím vůči původně žalovanému nároku poníženému o částku 11 521,29 Kč (představující částku 11 070 Kč včetně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 4. 4. 2025 do 5. 8. 2025). Co do částky 11 521,29 Kč, ve které žalobkyně vzala žalobu zpět, soud řízení v souladu s § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.s.ř.“) zastavil. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy tyto přiznal v plné výši v řízení zcela procesně úspěšné žalované.

6. Proti výrokům II. a III. tohoto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, ve kterém navrhla, aby Městský soud v [adresa] jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích změnil a žalobě zcela vyhověl, rovněž žalobkyni přiznal plné právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně má za to, že soud prvního stupně učinil nesprávná skutková zjištění, věc pak rovněž i nesprávně posoudil. Žalobkyně má dále za to, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, a tudíž nezákonný. Namítala, že soud prvního stupně v rámci napadeného rozsudku na jednu stranu bez opory v provedeném dokazování konstatoval, že žalobkyně měla informace o neplatnosti pojistné smlouvy již při jejím uzavření, na druhou stranu zcela ignoroval vědomost žalované o neplatnosti jejích pojistných smluv, byť tato vyplynula jak z provedeného dokazování, tak ze skutečností, které jsou známy soudu prvního stupně z jeho úřední činnosti. Tento svůj selektivní postup v neprospěch žalobkyně je dle žalobkyně v rozporu jak s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské Unie (dále také jen „SDEU“) a Ústavního soudu týkající se ochrany spotřebitele, tak se čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie. Žalobkyně poukázala v této souvislosti na tu skutečnost, že žalovaná nejedná v dobré víře a vše podřizuje ekonomickému kalkulu. Má dále za to, že nemůže obstát závěr soudu prvního stupně ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, a to za situace, kdy z jednání žalobkyně, vyplývá, že po celou dobu trvání pojistné smlouvy neměla pochybnost o platnosti dané pojistné smlouvy a po celou dobu trvání pojistného vztahu jednala v souladu se svými smluvními povinnostmi. Žalobkyně uvedla, že soud prvního stupně polemizuje s argumentací, kterou však žalobkyně nikdy nepředložila. Žalobkyně netvrdila, že nebyla seznámena z existencí poplatků, ale s jejich výší, přičemž nikdy neargumentovala výnosností pojistné smlouvy, neboť takováto argumentace je dle žalobkyně zcela nesmyslná. Žalobkyně dále namítala, že soud prvního stupně se nijak nezabýval nepřiměřeností smluvních ujednání dle § 55 a § 56 obč. zák. a v rozporu s judikaturou SDEU tuto problematiku stejně jako směrnici Rady 93/13/EHS zcela ignoroval, čímž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu zvýhodnil žalovanou na úkor žalobkyně – spotřebitele. Žalobkyně má proto za to, že napadený rozsudek je v rozporu s unijním právem, s judikaturou SDEU, a rovněž s judikaturou Ústavního soudu. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o promlčení zažalovaného nároku. V tomto směru poukázala na judikaturu SDEU s tím, že běh promlčecí lhůty nelze vázat k okamžiku uzavření smlouvy nebo jejího plnění, pokud spotřebitel neměl reálnou možnost se o nekalosti ujednání dozvědět. Promlčecí lhůta tak musí běžet až od okamžiku, kdy je spotřebitel fakticky schopen domoci se svých práv – tedy typicky od doby, kdy je konfrontován se skutečným negativním důsledkem sporné smluvní podmínky (např. odmítnutí plnění nebo odečtení poplatku), přičemž musí mít zároveň dostatek informací k posouzení její nekalosti. Žalobkyně dále poukázala na tu skutečnost, že soud prvního stupně zcela ignoroval její návrh na podání předběžné otázky k SDEU ohledně povinnosti soudu zabývat se existencí zneužívajících smluvních ujednání. Žalobkyně má za to, že takovýto postup soudu prvního stupně je jednak nepřezkoumatelný, a rovněž je v přímém rozporu s judikaturou Ústavního soudu. K rozporu námitky promlčení s dobrými mravy žalobkyně uvedla, že dle judikatury není v dobré víře ten, kdo přijímá plnění, o kterém ví, že je bezdůvodným obohacením. V této souvislosti poukázala na tu skutečnost, že soud prvního stupně se nijak nevypořádal s argumentací žalobkyně ohledně vědomosti žalované o neplatnosti dané pojistné smlouvy. Žalobkyně má za to, že žalovaná námitkou promlčení těžila z vlastní vědomé nepoctivosti a protiprávního jednání. Žalobkyně dále namítá, že je třeba si zúčtovat veškerá vzájemně poskytnutá plnění a nikoli pouze nepromlčené pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má konečně za to, že rozsudek je nepřezkoumatelný, když soud prvního stupně v rámci napadeného rozsudku nedostál své povinnosti racionálně, logicky a přesvědčivě zdůvodnit své rozhodnutí, když se s rozsáhlou argumentací žalobkyně žádným způsobem nevypořádal a zcela svévolně a v rozporu se skutkovým stavem dospěl k řadě nesprávných skutkových zjištění. Žalobkyně proto namítá, že soud prvního stupně v rámci Rozsudku porušil tím právo žalobkyně na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na podporu své argumentace žalobkyně poukázala na v odvolání žalobkyně blíže specifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, rovněž pak závěry rozhodnutí Městského soudu v [adresa] ve věcech sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně dále namítla, že soud prvního stupně nesprávně rozhodl rovněž o nákladech řízení, když nezohlednil částečný neúspěch žalované v části, ve které byla žaloba v důsledku plnění žalované po podání žaloby vzata žalobkyní zpět.

7. Žalovaná ve svém písemném vyjádření navrhla potvrdit rozsudek soudu prvního stupně a žalované přiznat právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Předně uvedla, že argumentace žalobkyně je nepřiléhavá a představuje příklad formulářových podání žalobní skupiny, která jsou totožná a nepřizpůsobená konkrétnímu skutkovému stavu. Předmětem řízení je nárok žalobkyně z pojistného produktu [název], tzn. jedná se o zcela jinou smlouvu, než která byla předmětem řízení citovaných žalobkyní, týkající se pojistných smluv [název]. Nicméně i v případě pojistných smluv [název] není argumentace žalobkyně správná, když ze soustavné praxe Městského soudu v [adresa] naopak plyne, že každou pojistnou smlouvu je nutné posuzovat individuálně. Argumentaci žalobkyně ohledně úmyslného obohacení odmítají všechny senáty Městského soudu v [adresa]. Žalobkyně neoznačila žádný důkaz, ze kterého by plynulo, že žalovaná měla vědomost o neplatnosti dané pojistné smlouvy, která je předmětem tohoto řízení. Žalovaná naopak vždy považovala předmětnou pojistnou smlouvu za platnou a jako k platné k ní také přistupovala po celou dobu trvání pojistného vztahu. Žalovaná žalobkyni poskytovala pojistnou ochranu, poskytla jí i pojistné plnění v celkové výši 93 000 Kč na základě 23 pojistných událostí, žalobkyni dále zasílala pravidelně rekapitulace pojistné smlouvy. Soud prvního stupně dle žalované dospěl ke správnému závěru o promlčení zažalovaného nároku v subjektivní promlčecí době, pokud dovodil vědomost žalobkyně o skutkových vadách předmětné pojistné smlouvy plynoucí z Rekapitulací pojistné smlouvy, případně podpisu dodatku z roku 2019, ve kterém žalobkyně prohlásila, že převzala Sazebník a seznámila se s ním. Žalovaná má za to, že napadený rozsudek je v souladu s rozhodovací praxí odvolacích soudů, ze které plyne, že výroční dopisy (Rekapitulace) obsahují skutečnosti, na základě, kterých mohou spotřebitelé nabýt alespoň laické povědomí, že je s pojistnou smlouvou „něco v nepořádku“. Žalobkyně nutně nemusela vědět, či si dokonce jen myslet, že je pojistná smlouva neplatná a že placením pojistného se žalovaná v důsledku neplatnosti pojistné smlouvy (údajně) bezdůvodně obohacuje, stačilo pouhé tušení okolností, ze kterých by mohla mít alespoň laické povědomí o skutečnosti, že je s pojistnou smlouvou něco v nepořádku. Žalovaná dále uvedla, že i pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že doručení Rekapitulací nemohlo být dostatečným předpokladem pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby, je nárok žalobkyně promlčen i v objektivní promlčecí době. I v této souvislosti žalovaná poukázala na převažující praxi senátů Městského soudu v [adresa]. Pokud žalobkyně soudu prvního stupně vytýká, že se nezabýval zjištěním, zda pojistná smlouva obsahuje zneužívající ujednání, tato argumentace žalobkyně si dle žalované protiřečí, a to za situace, kdy se žalobkyně žalobou domáhá vydání bezdůvodného obohacení s poukazem na neurčitost pojistné smlouvy. Žalovaná namítla, že smlouva nemůže být neurčitá a současně obsahovat zneužívající ujednání, přičemž v této souvislosti poukázala na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, dle které vada ujednání spočívající v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejímž následkem je neplatnost smlouvy, možnost zkoumání jeho přiměřenosti neumožňuje. Návrh žalobkyně na podání předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie považuje žalovaná za nedůvodný, kdy daná otázka čistě hypotetického rázu je navíc dle žalované nepřípustná. Žalovaná má rovněž za to, že námitka rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy není na místě, neboť nárok žalobkyně je promlčen v důsledku pozdního podání žaloby, nikoliv v důsledku nemravného jednání žalované, tj. promlčení práva zavinila žalobkyně svou pasivitou. Žalovaná souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně, že soud zúčtuje pouze vzájemně nepromlčená plnění, když tento závěr je v souladu jak s judikaturou Nejvyššího soudu, tak i převažující rozhodovací praxí Městského soudu v [adresa]. Ohledně námitky žalobkyně o nepřezkoumatelnosti rozsudku žalovaná namítla, že napadený rozsudek nemůže být nepřezkoumatelný, pokud žalobkyně uplatnila v odvolání celkem 7 velmi konkrétních odvolacích důvodů, kterými napadá velmi konkrétní právní úvahy soudu prvního stupně, včetně jeho skutkových závěrů. V této souvislosti uvedla, že není povinností soudů obsáhle se vyjadřovat ke všem dílčím námitkám účastníků. Rozhodnutí není nepřezkoumatelné, pokud se soud sice nevypořádává s konkrétními dílčími tvrzeními účastníků, ale rozhodnutí je jako celek vedeno logickými úvahami a závěry soudu jsou jednoznačné. Také žalovaná svou argumentaci podpořila řadou odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, dále pak i s poukazem na závěry Městského soudu v [adresa] v řadě jím projednávaných obdobných věcech.

8. Žalobkyně již v rámci odvolacího řízení ve svém podání ze dne 4. 2. 2026 navrhla, aby na její místo vstoupila do řízení společnost [Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně], sídlem [Adresa žalobkyně], a to s tím, že na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 2. 2026 žalobkyně jako postupitel postoupila této společnosti jako postupníkovi pohledávku za žalovanou, uplatněnou v rámci stávajícího řízení. Společnost [Jméno žalobkyně]. se svým vstupem do řízení na místo dosavadní žalobkyně vyslovila souhlas v rámci svého podání ze dne 4. 2. 2026. Odvolací soud za této situace usnesením ze dne 6. 2. 2026, č.j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 9. 2. 2026, připustil, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupila společnost [Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně], sídlem [adresa].

9. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce.

11. Soud prvního stupně správně aplikoval náležitou právní úpravu, účinnou ke dni uzavření předmětné pojistné smlouvy. Dle § 3028 odst. 3 o.z. se posuzovaný nárok řídí s ohledem na datum uzavření předmětné pojistné smlouvy dosavadními právními předpisy, tj. právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.

12. Soudní praxe je ustálena v závěru, že dovolá-li se účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne. Podstatné přitom je, že nárok není možno pro promlčení soudním rozhodnutím žalobci přiznat ani v případě, že by bylo prokázáno, že existoval. Je-li tedy v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v § 6 o.s.ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006, ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 5035/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 460/2012, ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1750/2006, či usnesení ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 896/2006). Účelem občanského soudního řízení totiž je, i ve světle požadavku uvedeného v § 6 o.s.ř., rozhodnout na základě účelně a hospodárně zjištěného skutkového stavu, zda lze žalobnímu nároku vyhovět či nikoli, tedy rozhodnout, zda žalované právo je soudně vynutitelné. Je-li tato vynutitelnost odvrácena důvodnou námitkou promlčení, nemůže být již z tohoto důvodu uplatněné právo soudem přiznáno. Zásada hospodárnosti řízení musí vést v takovém případě soud k tomu, aby se přednostně zabýval jen otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé. Opačný závěr by znamenal, že by soud měl provádět důkazy o existenci či výši nároku přesto, že by bylo zjištěno, že by žalované právo, pokud by bylo dáno, bylo promlčeno. Soud by tedy měl provádět svědecké, znalecké a jiné dokazování a tím případně zvyšovat náklady řízení jenom proto, aby v odůvodnění svého rozhodnutí mohl uvést, že pro promlčení zamítá přesně zjištěné právo. Výsledek, tedy zamítnutí žaloby pro promlčení práva, by ovšem byl stejný. Takový postup by byl v rozporu s § 6 o.s.ř., zejména se zásadou hospodárnosti řízení vyplývající z tohoto ustanovení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29/1983 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2749/2021).

13. Ve světle výše citovaných judikaturních závěrů soud prvního stupně postupoval zcela správně, pokud se v prvé řadě s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení zabýval tím, zda žalobou uplatněný nárok je či není promlčen a zde jej lze žalobkyni přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.). Otázku promlčení poté soud prvního stupně správně posuzoval dle § 107 obč. zák., kdy podle této právní úpravy se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčecí ve dvouleté subjektivní promlčecí době a v tříleté objektivní promlčecí době, respektive v případě úmyslného bezdůvodného obohacení v desetileté objektivní promlčecí době.

14. V otázce běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 107 odst. 1 obč. zák. je judikatura ustálená v názoru, že z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši. Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu dozvědět mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná. Takovou vědomostí přitom § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). Současně z aktuální judikatury Ústavního soud plyne, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit (srovnej nález Ústavního soudu z 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21).

15. Soud prvního stupně na podkladě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně si mohla skutečně učinit laický úsudek o ekonomickém výsledku pojistného záměru a tento vzít jako podklad pro jednoduchou laickou úvahu o (ne)výhodnosti Pojistné smlouvy a případném bezdůvodném obohacení žalované na základě neplatnosti smlouvy nejpozději z Rekapitulace pojistné smlouvy ze dne 8. 10. 2019. Je tomu tak za situace, kdy tato Rekapitulace pojistné smlouvy, a následně i obdobné rekapitulace za další roky, obsahovala kromě výpočtu nákladů a poplatků uplatněných za poslední rok i informaci v tom směru, že ke dni vyhotovení této rekapitulace nevykazuje stav účtu pojistníka kladnou hodnotu. Lze přisvědčit soudu prvního stupně, že tyto rekapitulační dopisy shrnují dosavadní stav a bilanci Pojistné smlouvy, obsahují údaje o aktuálním stavu účtu pojistníka, rovněž o případné aktuální hodnotě odkupného k datu rekapitulace. V rámci provedených rekapitulací byla právní předchůdkyně žalobkyně informována i o výši poplatků a nákladů pojištění za dané kalendářní období. Právní předchůdkyně žalobkyně si tedy nejpozději k datu doručení prvého výročního dopisu, tj. ke dni 8. 10. 2019, mohla učinit úsudek o ekonomickém výsledku daného pojistného záměru, rovněž pak i relevantně, byť laicky, posoudit, zda nedochází k obohacení na její úkor. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, dle kterého nejde tedy o to, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakožto právní laik měla znát právní kvalifikaci (ne)platnosti smlouvy v odborném slova smyslu, ale o to, aby alespoň laicky přinejmenším musela tušit, že je se smlouvou něco tzv. „v nepořádku“. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že tímto okamžikem, kdy právní předchůdkyně žalobkyně nabyla alespoň laické vědomosti, že se na její úkor žalovaná může obohacovat, je okamžik, kdy se právní předchůdkyně žalobkyně seznámila s Rekapitulací pojistné smlouvy ze dne 8. 10. 2019, tento jeho závěr má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a obstojí i v kontextu citované judikatury. Je tedy opodstatněn závěr, že nejpozději ke dni 8. 10. 2019 měla žalobkyně skutečnou vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit závěr o neplatnosti pojistné smlouvy a odpovědnost žalované za bezdůvodné obohacení spočívající v pojistném přijatém na základě neplatné pojistné smlouvy.

16. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí zejména na závěru o promlčení zažalovaného nároku v jeho aktuální výši, tedy po částečném zpětvzetí žaloby s ohledem na poskytnuté plnění žalované, v objektivní promlčecí době dle § 107 odst. 2 obč. zák. Jestliže žalobkyně, potažmo její právní předchůdkyně, uplatnila svůj žalobní nárok u soudu žalobou podanou v této věci dne 10. 4. 2025, je správný závěr soudu prvního stupně, že s výjimkou částky ve výši 11 070 Kč (platby pojištění uhrazené právní předchůdkyní žalobkyně po 10. 4. 2022) byl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, zakládal-li by se tento na tvrzené neplatnosti předmětné pojistné smlouvy, žalobkyní uplatněn po uplynutí objektivní promlčecí doby a je promlčen. Soud prvního stupně pak správně žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť v době jeho rozhodnutí již mezi stranami nebyla dána existence žádného jiného dosud nepromlčeného plnění.

17. Odvolací námitky nejsou způsobilé správnost napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně zpochybnit. Předně nelze přisvědčit výtkám žalobkyně o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, když v daném případě je z jeho odůvodnění zřejmé, na jaké skutkovém a právním základě soud prvního stupně o žalobou uplatněném nároku rozhodl a současně obsah odvolání žalobkyně svědčí o tom, že jí vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku jí zjevně nebránily ve formulaci odvolacích námitek a v uplatnění práv odvolatele. Za této situace nelze ve smyslu ustálené rozhodovací praxe napadený rozsudek soudu prvního stupně hodnotit jako nepřezkoumatelný (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.3.2019, sp. zn. 21 Cdo 292/2018.)

18. Žalobkyně dále vytýkala soudu prvního stupně nesprávnost jeho závěru co do okamžiku, kdy měla právní předchůdkyně žalobkyně nabýt vědomosti o neplatnosti Pojistné smlouvy. Oproti tomu pak poukazovala na dle ní zřejmou vědomost žalované o této neplatnosti, kdy v jednání žalované spatřovala dokonce jakýsi „ekonomický kalkul“. S těmito námitkami žalobkyně se však odvolací soud neztotožnil. Jak vyplývá již z výše zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, není na místě požadovat, aby právní předchůdkyně žalobkyně byla schopna právně kvalifikovat poskytované plnění jakožto bezdůvodné obohacení na základě neplatné pojistné smlouvy. Postačující je již její možnost laicky zhodnotit, že s danou pojistnou smlouvu je něco tzv. „v nepořádku“. Pokud soud prvního stupně po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že okamžik, kdy právní předchůdkyně žalobkyně mohla úvahu v naznačeném směru učinit, je možné vztáhnout k doručení rekapitulačního dopisu, odvolací soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Právní předchůdkyně žalobkyně měla právě k tomuto okamžiku všechny potřebné informace, aby mohla dané, byť laické, zhodnocení provést. Bylo-li dále žalované vytýkáno, že to byla zejména ona, která měla vědět o vadách Pojistné smlouvy, taková námitka žalobkyně neobstojí. Žalované lze především přisvědčit, že závěr o neplatnosti všech smluv daného typu nelze jakkoli paušalizovat a předjímat, když vždy záleží na individuálních okolnostech dané věci. Žalovaná vždy přistupovala k dané pojistné smlouvě jako k platné, přičemž právní předchůdkyni žalobkyně poskytovala po celou dobu nejen pojistnou ochranu, ale této poskytla v průběhu trvání pojistného vztahu rovněž i pojistné plnění na základě 23 pojistných událostí. Ke své námitce v naznačeném směru, tj. co do prokázání vědomosti žalované o neplatnosti předmětné Pojistné smlouvy, rovněž žalobkyně nenavrhla ani žádné důkazy.

19. Odvolací soud neshledává důvodnou ani námitku žalobkyně v tom smyslu, že soud prvního stupně měl námitku promlčení vznesenou žalovanou korigovat hlediskem dobrým mravů ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Z ustálené judikatury plyne, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 287. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019). V posuzované věci žalobkyně netvrdí žádné konkrétní okolnosti týkající se jednání a postupu žalované při uplatnění námitky promlčení, na jejichž základě by bylo možno námitku promlčení posoudit jako odporující dobrým mravům. Z tvrzení žalobkyně, z provedeného dokazování a ani z průběhu řízení nevyplynulo, že by žalovaná udržovala žalobkyni v mylném přesvědčení, že jí uplatňovaný nárok uhradí dobrovolně, respektive že by po vzniku nároku svým postupem vůči žalobkyni, jakkoliv přispěla k marnému uplynutí promlčecí lhůty. Žalobkyni ničeho nebránilo, aby své tvrzené právo na vydání bezdůvodného obohacení uplatnila v průběhu promlčecí doby, a pokud tak neučinila, nelze tento její postup jakkoli přičítat k tíži žalované. Za této situace nelze vznesení námitky promlčení ze strany žalované kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).

20. Odvolací soud nemůže přisvědčit ani odvolacím námitkám žalobkyně co do namítané nesprávnosti postupu soudu prvního stupně při zúčtování vzájemných plnění účastníků poskytnutých na základě dané pojistné smlouvy. Z ustálené judikatury, odkazované žalobkyní, se podává, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (dnešní terminologií bezdůvodných obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Jestliže tedy jde o vrácení vzájemných peněžitých plnění z neplatné smlouvy, je třeba po vzájemném zúčtování těchto plnění uložit plnění rozdílu jednomu z účastníků (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002). Soud prvního stupně se při rozhodování o věci samé v této věci od citované judikatury nijak neodchýlil, přičemž žalobkyní presentovaný názor o tom, že teprve zmíněným postupem zjištěné saldo vzájemně poskytnutých peněžitých plnění lze posuzovat námitkou promlčení, z citované judikatury nelze dovodit. Soud prvního stupně při posuzování promlčení správně posuzoval počátek subjektivní promlčecí doby ke každé jednotlivé platbě pojistného a považoval platby pojistného uhrazené před datem 10. 4. 2022 (tři roky před podáním žaloby) za promlčené. V této souvislosti lze odkázat na závěry ustálené judikatury, z níž plyne, že při postupném pokračujícím získávání majetkového prospěchu (hodnot) se z hlediska promlčení považují za samostatné nároky na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nároky, které vznikly ze samostatných oddělitelných případů bezdůvodného obohacení. K uplatnění každého takového práva na plnění z bezdůvodného obohacení začínají běžet objektivní i subjektivní promlčecí doby zvlášť (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 727/2021). Pokud pak žalobkyně na podporu svého názoru na způsob posuzování otázky promlčení při zúčtování vzájemných peněžitých plnění poskytnutých na základě neplatné pojistné smlouvy odkazovala na konkrétní rozhodnutí Městského soudu v [adresa], pak označená rozhodnutí nepředstavují převažující rozhodovací praxi Městského soudu v [adresa] jako soudu odvolacího v obdobných věcech.

21. Jako nedůvodné je třeba odvolacím soudem konečně hodnotit i námitky žalobkyně, dle kterých se soud prvního stupně potřebným způsobem nevypořádal s argumentací žalobkyně o existenci zneužívajících smluvních ujednání. V této souvislosti je třeba zejména uvést, že spočívá-li důvod neplatnosti smlouvy v absenci určitého ujednání (jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023). Jak poté opakovaně ve své judikatuře poukázal dovolací soud, z ustálené rozhodovací praxe SDEU vyplývá, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je vázána na případy zjevného porušení unijního práva, což (vzhledem k výše uvedenému) není tento případ, kdy důvodem tvrzené neplatnosti pojistné smlouvy je neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání, nikoliv jejich nepřiměřenost ve smyslu tzv. generální klauzule dle čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023). Odvolací soud rovněž upozorňuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, jehož předmětem byl spor o platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012, přičemž v této souvislosti Ústavní soud posuzoval i otázku uplatněné námitky promlčení a její soulad s dobrými mravy, dále i aplikovatelnost judikatury Soudního dvora Evropské unie (konkrétně rozsudek SDEU C 485/19), a to i z pohledu počátku běhu promlčecí doby. Ústavní soud poté konstatoval, že v případě smluv o investičním životním pojištění se (narozdíl od smluv o spotřebitelském úvěru od nebankovních společností) nevyskytují žádná zneužívající ustanovení. V této souvislosti Ústavní soud dále deklaroval, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu“. Ohledně případného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud v označeném usnesení dovodil, že „nelze ani a priori přijmout výklad (k němuž by vedla stěžovatelova argumentace), podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení“. Tento závěr pak dle Ústavního soudu platí především za situace, kdy klient pojišťovny netvrdil a ani neprokázal existenci „ustanovení, které by jej jakkoliv omezovalo v možnosti domáhat se nároků plynoucích z uzavřené pojistné smlouvy před soudem“. Ve shodě s těmito judikaturními závěry je i aktuální judikatura Nejvyššího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025).

22. Z výše uvedených důvodů odvolací soud neshledal ani předpoklady pro položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie týkající se výklad unijního práva dle návrhu žalobkyně. Odvolací soud tak učinil za stavu, kdy položení takové otázky nepovažuje za nezbytné, naopak má za to, že ve věci je možné rozhodnout i bez tohoto žalobkyní navrhovaného postupu, a to zvláště s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí v této věci nespočívá na aplikaci unijního práva a jeho výkladu.

23. Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. Věcně správně pak rozhodl také o náhradě nákladů řízení, když žalovaná byla neúspěšná jen v poměrně nepatrné části předmětu řízení (9 %), a tudíž je opodstatněno, aby jí byla v souladu § 142 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. přiznána náhradu nákladů řízení v plné výši.

24. S ohledem na výše uvedené tedy odvolací soud podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. o věci samé a ve výroku III. o nákladech účastníků jako věcně správný potvrdil.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v této fázi řízení zcela úspěšné žalované byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení sestávající z nákladů právního zastoupení za dva úkony právní služby po 5 740 Kč (sepis vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne 11. 2. 2026) dle § 7, § 8 odst. 1 AT, to vše při tarifní hodnotě 115 930 Kč, a dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT, po navýšení o 21 % DPH tedy celkem na náhradě nákladů právního zastoupení, potažmo nákladů řízení, žalované celkem náleží 14 979,80 Kč.

26. O lhůtě k plnění bylo odvolacím soudem rozhodnuto dle § 160 odst. 1 před středníkem o.s.ř. ve spojení s § 211o.s.ř., když pro stanovení lhůty odlišné nebyly soudem shledány žádné předpoklady.