o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 C 231/2020-51,

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), v rozsahu požadavku žalobkyně na zaplacení částky [částka], úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroků ve výši 102,31 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] zamítl (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně odůvodnila tvrzením, že žalovaný, který s ní uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru, přestal poskytnutý úvěr splácet, pro což žalobkyně od smlouvy odstoupila a celý dluh (tedy nesplacenou část jistiny ve výši [částka], zákonný úrok z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, smluvní pokutu ve výši [částka] a smluvní úrok ve výši 102,31 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka]) učinila ke dni [datum] splatným a vyzvala žalovaného, aby jej zaplatil, což však žalovaný neučinil.

3. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud I. stupně zjistil, že účastníci řízení uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku [částka], kterou se žalovaný zavázal zaplatit spolu s úrokem ve výši nominální úrokové sazby ve výši 102,31 % ročně z poskytnuté částky ve 24 měsíčních splátkách po [částka] (celkem [částka]), splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem dubnem [rok]. Výše roční procentní sazby nákladů (dále jen„ RPSN“) činila 166,92 %. Podle článku 6 smlouvy (označeném jako„ Důsledky vyplývající z prodlení Klienta“) se žalovaný pro případ prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části v délce 30 dnů zavázal zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši [částka] za každou splátku, ohledně které se ocitl v prodlení v délce 30 dnů s tím, že souhrn všech smluvních pokut, které je žalobkyně oprávněna požadovat, činí maximálně [částka] za každý kalendářní rok a jsou splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti k zaplacení dané smluvní pokuty (bod 6. 1. smlouvy). Žalobkyni dále vzniklo právo na náhradu nákladů ve výši [částka] ohledně každé splátky, s jejímž zaplacením se žalovaný ocitl v 15 denním prodlení s tím, že tuto náhradu je povinen zaplatit ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení (bod 6. 2. smlouvy). Pakliže se žalovaný ocitl v prodlení se zaplacením kterékoli splátky nebo její části v délce 65 dnů, automaticky došlo k zesplatnění celého úvěru, tj. nesplacené části jistiny, veškerých úroků z úvěru (přirostlých ke dni zesplatnění k jistině), smluvních pokut a náhrady zmíněných nákladů (bod 6. 3. smlouvy). Ke dni zesplatnění úvěru se pak celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky z úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru. [příjmení] jistinu úvěru pak byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru, přičemž žalobkyně byla oprávněna požadovat po žalovaném, aby jí v případě prodlení s hrazením nové jistiny platil úroky z prodlení v zákonné výši, a to z celé nové jistiny až do jejího úplného zaplacení (bod 6. 4. smlouvy). Jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatil novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vznikla mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení (bod 6. 5. smlouvy). Nadto byla žalobkyně oprávněna požadovat po žalovaném náhradu způsobené újmy v plné výši a zaplacení nákladů řízení spojených s vymáháním svých pohledávek v nalézacím a případně i exekučním řízení s tím, že jakákoli ujednání o smluvní pokutě obsažená ve smlouvě neměly vliv na právo poškozené strany požadovat náhradu škody vzniklé porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou, a to v plné výši (bod 6. 6. smlouvy). Průměrný čistý měsíční příjem žalovaného tehdy činil [částka], jeho náklady činily [částka] měsíčně; žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a neměl u žalobkyně uzavřenu předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání. Po uzavření zmíněné smlouvy žalovaný zaplatil žalobkyni pouze jednu první splátku ve výši [částka]. Po marném uplynutí 65 denní lhůty po splatnosti druhé splátky (dne [datum]) žalobkyně učinila splatnou celou dlužnou částku.

4. Uvedená skutková zjištění soud I. stupně posoudil podle § 580, § 588, § [číslo], § [číslo], § 1968, § 1970, § 2395 a § 2399 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, i podle směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně sice řádně přezkoumala úvěruschopnost žalovaného, než mu poskytla částku [částka], nicméně smlouva o úvěru, kterou spolu uzavřeli, je absolutně neplatná, protože se příčí dobrým mravům. Podle judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen„ SDEU“) a bodu 1 písm. e) přílohy směrnice č. 93/13 EHS je totiž třeba pro závěr, zda je výše odškodnění požadovaného po spotřebiteli, který neplní své závazky, nepřiměřená nebo nikoliv, vyjít z kumulativního účinku všech sankčních klauzulí v dotyčné smlouvě bez ohledu na to, zda věřitel skutečně trvá na jejich plné úhradě. Vnitrostátní soudy pak musí na základě článku 6 odst. 1 uvedené směrnice vyvodit veškeré důsledky ze zjištění, že jsou některé klauzule zneužívající, a vyloučit všechny klauzule uznané za zneužívající, aby se ujistily, že pro spotřebitele nebudou závazné, nikoliv jen některé z nich (rozhodnutí SDEU ve věci [příjmení] proti [právnická osoba] ze dne [datum]). Povinností vnitrostátních soudů tudíž je pouze vyloučení použití zneužívající klauzule (aby vůči spotřebiteli nevyvolávala závazné účinky), ale nemají pravomoc měnit její obsah. S ohledem na výši smluvních pokut a smluvního úroku z částky poskytnuté žalobkyní žalovanému je předmětná smlouva jako celek rozporná s dobrými mravy. Na jejím základě by totiž byl žalovaný povinen vrátit žalobkyni nejen částku [částka], ale také RPSN ve výši 157,73 %, což by výsledně znamenalo, že by byl povinen za dobu 24 měsíců vrátit žalobkyni částku [částka]. Tak vysoké plnění požadované po žalovaném je zjevně nemravné, protože vede k jeho nepřiměřenému postižení. Vedle řady sankčních ujednání je totiž výše smluvního úroku (úplaty za poskytnutí úvěru) více než osmnáctinásobkem průměrného úroku z úvěru poskytovaného bankami domácnostem (dle databáze [příjmení] činila průměrná RPSN v březnu [rok] 8,4 %, průměrná úroková sazba pak 8,15 %). Pakliže byl sjednán závazek žalovaného zaplatit žalobkyni úroky v nemravné výši, a nadto byl tento závazek zajištěn nepřiměřenými smluvními pokutami, je posuzovaná smlouva absolutně neplatná jako celek. Vzhledem k tomu, že moderace smluvních ujednání není možná, žalovaný je povinen vrátit žalobkyni pouze částku, kterou od žalobkyně obdržel bez právního důvodu (když smlouva byla absolutně tedy od svého počátku, neplatná). Za situace, kdy žalovaný obdržel od žalobkyně částku [částka] a doposud jí vrátil pouze částku [částka], je proto povinen doplatit jí ještě částku [částka]. Prvostupňový soud proto žalobě v tomto rozsahu vyhověl a ve zbývající části žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž uvedla, že nadále považuje za oprávněný nárok na úrok přirostlý k jistině ke dni zesplatnění úvěru přepočítaný na 20 % p. a., tj. na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] ode dne [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka], rozdíl mezi původně požadovanou dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění úvěru částkou [částka] a částkou [částka] odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení a smluvní pokutu ve výši [částka]. Vstupují-li totiž smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je ponecháno na jejich vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Dohodly-li se tudíž obě smluvní strany na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je třeba vyjít z předpokladu, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích (opačný závěr by totiž byl v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda, tj. že smlouvy musí být plněny). V případě smlouvy o úvěru je jedním z jejích základních znaků zaplacení úroků za poskytnutí úvěru (§ 2395 o. z.). Sjednané úroky (často ve formě úrokové sazby) jsou přitom ovlivněny celou řadou faktorů, mezi které patří (mimo jiné) požadavek na rychlost poskytnutí úvěru, jeho krátkodobost či naopak dlouhodobost, a riziko transakce, které poskytnutí úvěru pro úvěrujícího (s přihlédnutím ke všem okolnostem) představuje. Lze-li (s přihlédnutím k těmto faktorům) očekávat relativně vysokou výši úroků (úrokovou sazbu), mají obě strany možnost se zcela svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu za takových podmínek vstoupí (samozřejmě se všemi důsledky z toho plynoucími). Pokud se pak smluvní strany rozhodnou smlouvu uzavřít, je základním východiskem předpoklad platnosti a závaznosti smlouvy (tj. zásada in favorem negotii, která je zakotvena v § 574 o. z.). Ujednání o konkrétní výši úroku pak není a nemůže být nepřiměřeným ujednáním, protože žalovaný byl se sazbou seznámen (v předsmluvním formuláři, ve smlouvě samotné a následně v oznámení o schválení úvěru (kdy mohl ve čtrnáctidenní lhůtě od smlouvy odstoupit). Žalobkyně je proto přesvědčena, že účastníky sjednaná výše úroků i úrokové sazby je okolnostem, za nichž byla úvěrová smlouva uzavřena, přiměřená (§ 1813 o. z.). Pokud by soud i přesto rozhodl o nepřiměřenosti výše úrokové sazby, jednalo by se maximálně o nezákonné množstevní určení upravené § 577 o. z., podle kterého je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, částku [částka] a úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka].

6. Odvolací soud z podnětu a v rozsahu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že podané odvolání není důvodné. Takto rozhodl při jednání konaném v nepřítomnosti řádně předvolaného žalovaného, který ačkoliv byl včas a řádně předvolaný, se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil (§ 101 odst. 3 a § 211 o. s. ř.).

7. Pro své rozhodnutí si soud I. stupně opatřil dostatek skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud rovněž vychází. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud s pečlivým, logickým a zcela vyčerpávajícím odůvodněním napadeného rozsudku zcela ztotožňuje, pro stručnost proto na ně v podrobnostech odkazuje.

8. K odvolacím námitkám žalobkyně pak odvolací soud pouze doplňuje, že soud prvního stupně postupoval správně, když po zjištění, že RPSN požadovaná žalobkyní po žalovaném ve výši více než osmnáctinásobku RPSN v daném místě a čase obvyklé, což znamenalo, že žalobkyně, která poskytla žalovanému [částka], by za dva roky jejího splácení od něj získala [částka], je hrubou nevyvážeností smluvních stran způsobující absolutní neplatnost celé smlouvy.

9. Odvolacímu soudu je totiž z úřední činnosti známo, že žalobkyně je profesionál v poskytování úvěrů, který na trhu nebankovních úvěrů staví své podnikání na neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Na svou obhajobu pak uvádí, že tím vyvažuje podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, protože jejími klienty jsou subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Ze skutečnosti, že žalobkyně úvěry se standardní sazbou neposkytuje, je zřejmé že bez ujednání o neobvykle vysokých úrocích by předmětnou smlouvu o úvěru neuzavřela, protože právě na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků je založen její obchodní model. Vzhledem k tomu, že žalobkyně staví model svého podnikání na poskytování rizikových úvěrů s tím, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) jí generují vysoký zisk, čímž vyvažují její ztráty z nesplácených rizikových úvěrů, tak nelze předpokládat, že by k uzavření předmětné smlouvy došlo i bez neplatné části, rozpoznal-li by žalovaný neplatnost včas (§ 576 a § 577 o. z.) Odvolací soud proto souhlasí se soudem I. stupně, že posuzovaná smlouva o úvěru je absolutně neplatná jako celek, což znamená, že neplatné je nejen její ujednání o úroku z úvěru, ale i o smluvních pokutách a o paušální náhradě nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného. K žalobkyní navrhované moderaci proto přistoupit nelze.

10. Ani odkaz žalobkyně na ustanovení § 1813 o. z. není přiléhavý. Tímto ustanovením (a následujícími) je prováděna směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Toto ustanovení sice obsahuje výjimku z aplikace pro ujednání o ceně, tato výjimka však vylučuje aplikaci právě jen § 1813 o. z., nikoliv jiných ustanovení občanského zákoníku, která řeší hrubý nepoměr vzájemného plnění.

11. Vzhledem k tomu, že nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru i zajišťujících institutů je natolik závažný a očividný, je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat zásadou ochrany dobrých mravů. Výrazná nevyváženost smlouvy jako programová součást podnikatelského modelu žalobkyně překračující v tomto případě meze základní slušnosti proto nepředstavuje popření žalobkyní zmiňovaných zásad autonomie vůle, pacta sunt servanda či vigilantibus iura scripta sunt.

.12. Požadavek žalobkyně na změnu zamítavého výroku napadeného rozsudku alespoň v rozsahu obvyklého úroku z přisouzeného bezdůvodného obohacení je také nedůvodný, protože jí citované ustanovení § 3002 o. z. neposkytuje (z již zmíněných důvodů) pro takový postup oporu.

13. Odvolací soud, který z uvedených důvodů shledal odvolací námitky žalobkyně jako neopodstatněné, proto rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., protože procesně úspěšnému žalovanému náklady v této fázi řízení nevznikly.