o zaplacení částky 468 375 270 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. dubna 2024, č. j. 37 C 23/2024-35,

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 29 333 Kč s příslušenstvím do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 439 042 Kč s příslušenstvím (výrok II) a dále uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 228 Kč, a to do rovněž do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně odůvodnila tvrzením, že nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného nejprve Krajským soudem v [adresa] a poté Městským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] jí vznikla nemajetková újma, kterou žádá odškodnit částkou 468 375 Kč.

3. Ze shodných tvrzení účastníků a na podkladě provedeného dokazování prvostupňový soud zjistil, že řízení vedené Městským soudem v [adresa] (dále jen „městský soud“) pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno žalobou podanou žalobkyní dne 13. 12. 2012 u Krajského soudu v [adresa], kterou žádala po společnosti [právnická osoba]. zaplacení částky 539 706,20 Kč. Dále soud prvního stupně popsal průběh tohoto řízení s tím, že usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 3. 12. 2013 byla tato věc postoupena městskému soudu, který sice poté uskutečnil dvě jednání, a to dne 21. 5. 2014 a dne 23. 7. 2014, nicméně další jednání bylo nařízeno až na den 14. 11. 2017, den 6. 2. 2018 a den 15. 5. 2018, kdy byl vyhlášen rozsudek, který však byl usnesením Vrchního soudu v [adresa] (dále jen „vrchní soud“) ze dne 9. 10. 2019 zrušen (pro nepřezkoumatelnost) a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Ten uskutečnil dne 3. 3. 2020 jednání, kdy vyhlásil druhý vyhovující rozsudek, nicméně i ten byl usnesením vrchního soudu, tentokrát ze dne 12. 1. 2021, zrušen (pro neúčinné předvolání žalované) a věc byla proto znovu vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Poté městský soud uskutečnil jednání dne 27. 7. 2022 a dne 2. 8. 2022, kdy vyhlásil svůj v pořadí třetí rozsudek, který byl rozsudkem vrchního soudu ze dne 21. 2. 2023 potvrzen. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 3. 2023, čímž bylo řízení pravomocně skončeno. Dne 13. 7. 2023 žalobkyně požádala žalovanou, aby jí poskytla odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce hodnoceného řízení, a to ve výši 571 500 Kč. Žalovaná zareagovala stanoviskem ze dne 12. 12. 2023, na jejímž základě pak poskytla žalobkyni odškodnění ve výši 103 125 Kč požádala.

4. Uvedená skutková zjištění soud prvního stupně posoudil podle § 1, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [orgán] č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, a předně dovodil, že v hodnoceném řízení trvajícím deset let a dva měsíce (ode dne 13. 12. 2012 do dne 7. 3. 2023), došlo i přes jeho procesní obtížnost k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Dále soud prvního stupně uvedl, že byť se jednalo o řízení, jehož délka neodpovídala náročnosti dané věci a soud se na této délce částečně podílel, nejednalo se však o délku extrémní a význam hodnocené věci byl pro žalobkyni (pouze) standardní. Soud prvního stupně proto rozhodl, že žalobkyni náleží finanční zadostiučinění za první dva roky řízení ve výši 17 000 Kč a následně za každý další rok jeho trvání vždy ve výši 17 000 Kč. Takto vypočtenou základní částku odškodnění ve výši 155 833 Kč poté soud prvního stupně snížil pro procesní složitost věci o 30 % (s odkazem na větší množství procesních rozhodnutí, kterými se soud musel zabývat i rozsahu vad podání účastníků, která bylo třeba opravovat a doplňovat). Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se poměrně významným způsobem podílela na celkové délce řízení a proto snížil základní částku odškodnění o 15 %. Důvody pro další modifikaci základní částky odškodnění pak již soud prvního stupně neshledal (podíl žalobkyně na délce řízení totiž promítl do kritéria procesní složitosti věci, význam hodnoceného řízení posoudil pro žalobkyni jako běžný a průběh hodnoceného řízení jako standardní). Za dostatečnou satisfakci stresu, kterým žalobkyně v důsledku nepřiměřené délky hodnoceného řízení utrpěla, tudíž soud prvního stupně shledal částku 132 458 Kč. Vzhledem k tomu žalovaná odškodnila žalobkyni již částkou 103 125 Kč, uložil jí soud prvního stupně, aby z uvedeného titulu zaplatila žalobkyni ještě částku 29 333 Kč a ve zbývající části 439 042 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Rozhodnutí o nákladech řízení pak soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn (dále jen „o. s. ř.“).

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm předně shrnula, že v hodnoceném řízení šlo o zaplacení dluhu za spotřebovanou energii, což je zcela běžný typ soudních sporů. Celý spor měl být proto skončen během nejvýše tří let. Pakliže jeho délka tuto dobu několikanásobně přesáhla, měl soud prvního stupně přiznat žalobkyni základní částku odškodnění za první dva roky řízení ve výši 20 000 Kč a dále pak ve výši 20 000 Kč za každý další rok jeho trvání. Dále žalobkyně soudu prvního stupně vytkla, že snížil základní částku odškodnění pro složitost věci o 30 %. Vzhledem k tomu, že šlo o běžný typ sporu, který bylo možno vyřešit na základě několika listinných důkazů, soud prvního stupně základní částku odškodnění snižovat neměl. Žalobkyně namítla i to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které prvostupňový soud odkázal, když neakceptoval vliv inflace na celkovou výši odškodnění, je již staršího data (nejstarší je z roku 2020, kdy meziroční inflace činila 2,9 %). Situace se však změnila natolik, že absence valorizace činí poskytnuté zadostiučinění nepřiměřeným (je totiž o 37 % nižší, než by žalobkyně dostala, kdyby obdobný nárok uplatňovala v dubnu 2011). Žalobkyně, která poté vzala zpět odvolání podané proti vyhovujícímu výroku (výroku I), proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

6. Žalovaná, která se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnila, navrhla, aby odvolací soud tento rozsudek jako věcně správný potvrdil.

7. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala odvolání podané proti vyhovujícímu výroku (výroku I) rozsudku soudu prvního stupně zpět v době, kdy o něm nebylo rozhodnuto, odvolací soud odvolací řízení v této části zastavil (§ 207 odst. 2 o. s. ř.).

8. Poté odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze částečně. Takto rozhodl bez nařízení jednání, protože věc bylo možno rozhodnout pouze na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s takovým postupem souhlasili (§ 115a a § 211 o. s. ř.).

9. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem (podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb.), lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v této věci.

10. Při stanovení základní částky odškodnění soud přihlíží především k délce hodnoceného řízení. Bylo-li řízení tak dlouhé, že se jeho délka blížila délce extrémní (tj. byla-li jeho délka mnohem vyšší, než by bylo možné s ohledem na náročnost věci očekávat), blíží se přiznaná základní částka odškodnění horní hranici intervalu stanoveného Stanoviskem občansko právního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [spisová značka], od částky 15 000 Kč do částky 20 000 Kč za jeden rok řízení (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1869/2015). Za délku blížící se délce extrémní, je pak soudní praxí považováno řízení přesahující deset let, za extrémně dlouhá řízení jsou považována řízení, která trvají ještě mnohem déle, většinou okolo dvaceti let, nicméně vždy v porovnání s konkrétní náročností a specifiky každého případu (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011).

11. Složitost řízení je pak jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení. Může být způsobena procesními komplikacemi, ale i skutkovou nebo právní složitostí daného případu. Procesní složitost věci většinou závisí na procesní aktivitě účastníků řízení (tj. četnosti a srozumitelnosti jejich podání, jejich procesních návrhů, opravných prostředků apod.), přičemž obecně platí, že řízení probíhající ve více instancích je (samozřejmě) prodlužováno o dobu potřebnou k předložení věci vyššímu soudu, o dobu, kdy probíhá přezkum napadeného rozhodnutí i o dobu nutnou pro promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení. Za skutkově složitější věci jsou považovány případy, kdy se soud musí zabývat větším rozsahem skutečností, které jsou mezi účastníky řízení sporné, z čehož pak vyplývá i širší rozsah prováděného dokazování. Právní složitost případu je dána aplikační i interpretační náročností právního posouzení věci a závisí zejména na četnosti obdobných řízení s podobnými skutkovými okolnostmi a existující judikatury. Nicméně i u složitějších případů je třeba sledovat, jak si v konkrétním případě počínal rozhodující orgán, protože obecně platí, že ten by měl mít k dispozici takové procesní nástroje a takové schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s náročnějším případem.

12. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady (například pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru), je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.

13. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedených důkazů vyvodil též odpovídající skutková zjištění, která jsou dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu.

14. Při stanovení základní částky odškodnění se soud prvního stupně popsanou soudní judikaturou, resp. soudní praxí, řídil a důvody, které jej k tomu vedly, v odůvodnění svého rozhodnutí přiléhavě objasnil. Pakliže žalobkyně byla nucena čekat na výsledek hodnoceného řízení po dobu (mírně) přesahující deset let, jde již o délku okolnostem dané věci nepřiměřenou, nikoliv však extrémně. Základní částka odškodnění stanovená soudem prvního stupně ve výši 17 000 Kč za jeho první dva roky a dále pak ve výši 17 000 Kč za každý další rok jeho trvání je proto i podle odvolacího soudu přiléhavá jak náročnosti dané věci, tak podílu soudu na celkové délce řízení (k vyřešení došlo až po dvou zrušujících rozhodnutích) a konečně i standardnímu významu hodnocené věci pro žalobkyni (daného výší částky, o kterou šlo, tj. 530 000 Kč).

15. Ohledně požadavku žalobkyně na odškodnění ve výši 20 000 Kč za první dva roky řízení a poté za každý další rok jeho trvání, a to z důvodu růstu inflace se, lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle které na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace a ani změna kursu měny (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, a dále například ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 30 Cdo 754/2024).

16. Odvolací soud dále souhlasí se soudem prvního stupně, že hodnocené řízení bylo procesně náročnější, protože jeho účastníci byli poměrně procesně aktivní, přičemž jejich podání byla neúplná, respektive trpěla vadami (žaloba byla podána u místně nepříslušného soudu a řadu svých dalších podání podle pokynu soudu doplňovali a opravovali). Zmíněné skutečnosti jsou okolnostmi, které se na celkové délce řízení podílely, nicméně k tíži žalované je přičítat nelze. Snížení základní částky odškodnění o 30 % pro procesní náročnost popsaného případu je tudíž i podle odvolacího soudu přiléhavé.

17. Prodleva městského soudu způsobená výměnou věc projednávajících soudců v době ode dne 23. 7. 2014 do dne 14. 2. 2018 a dále nepřezkoumatelnost dvou jeho rozsudků, pro což byly zrušené, jsou oproti tomu skutečnosti, které také prodloužily celkovou délku hodnoceného řízení a jdou k tíži žalované. Pakliže podíl žalované na celkové délce řízení činil přibližně jednu třetinu je této skutečnosti podle odvolacího soudu přiléhavější zvýšení základní částky odškodnění o 30 % (oproti zvýšení o 15 % stanoveným soudem prvního stupně).

18. Se závěrem soudu prvního stupně, že důvody pro další modifikaci základní částky odškodnění v dané věci dány nejsou pak odvolací soud souhlasí (podíl žalobkyně na délce řízení byl zohledněn snížením základní částky odškodnění z důvodu procesní složitosti věci a význam hodnoceného řízení byl pro žalobkyni standardní).

19. Satisfakcí, která je způsobilá odškodnit nemajetkovou újmu žalobkyně, kterou nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným Městským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] utrpěla, je proto podle odvolacího soudu částka 155 833 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni odškodnila částkou 103 125 Kč a soud prvního stupně jí nadto přiznal částku 29 333 Kč, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku pouze tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ještě částku 23 375 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení počítaným z této částky za dobu od 21. 1. 2024 do zaplacení a ve zbývající části tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 220 odst. 1 písm. a/ a § 219 o. s. ř.).

20. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 a § 224 odst. 2 o. s. ř., podle kterých byla procesně úspěšné žalobkyni přiznána náhrada za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a dále náhrada nákladů za právní služby jejího advokáta sestávající z odměny tohoto advokáta třikrát po 3 100 Kč (za převzetí a přípravu zastoupení dne 26. 7. 2023, za sepis žaloby dne 30. 1. 2024 a za sepis odvolání dne 11. 6. 2024), náhrady paušálně stanovených hotových výdajů tohoto advokáta třikrát po 300 Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. a/, § 11 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) a 21 % DPH ve výši 2 142 Kč. Celkem proto žalobkyni náleží náhrada nákladů vynaložených v řízení před soudy obou stupňů ve výši 14 342 Kč.