pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit prvému žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 10 % (výrok I.), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit druhé žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 10 % (výrok II.), prvému žalobci uložil povinnost uhradit žalované na nákladech řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a druhé žalobkyni uložil povinnost uhradit žalované na nákladech řízení částku [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě podané dne [datum], kterou se každý ze žalobců domáhal na žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu odškodnění podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne [datum], kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ Nařízení /ES/ [číslo]“), a to za zpoždění letu provozovaného žalovanou č. QS [číslo] z [anonymizováno] do [obec] ze dne [datum].

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že žalobou uplatněný nárok je promlčen, neboť žalobci jej uplatnili po uplynutí lhůt stanovených v § 2553 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z“).

4. Na základě provedeného dokazování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobci dne [datum] cestovali letem č. QS [číslo] z [anonymizováno] do [obec]. Let měl plánovaný přílet do cílové destinace v 21:45 hodin téhož dne, avšak ve skutečnosti přiletěl do cílové destinace až v 01:01 hodin následujícího dne, tedy po více než 3 hodinovém zpoždění. Žalobci vyzvali žalovanou k úhradě kompenzace dopisem ze dne [datum].

5. Soud prvního stupně dovodil svou pravomoc věc projednat a rozhodnout z článku 7 bod 1 písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum] o příslušnosti uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ Nařízení /ES/ Brusel I bis“). S ohledem na obranu žalované soustředil svou pozornost na posouzení otázky promlčení žalobou uplatněného nároku. Konstatoval, že Nařízení (ES) č. 261/2004, z něhož žalobci odvíjejí svůj nárok na odškodnění, neobsahuje vlastní úpravu promlčení, a proto je nutno otázku promlčení posuzovat podle vnitrostátní právní úpravy. Aplikoval § 2553 odst. 3 o. z., z něhož plyne, že cestující musí právo na náhradu škody podle § 2553 odst. 1, 2 o. z. uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu s tím, že nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Vzal v úvahu, že v projednávané věci se dotčený zpožděný let uskutečnil dne [datum] a žalobci uplatnili u žalované nárok na odškodnění až dne [datum]. Dovodil tak, že žalobou uplatněný nárok je promlčen, neboť žalobci uplatnili nárok u žalované po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty a žalovaná se promlčení dovolala. Z uvedených důvodů žalobu v celém rozsahu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tak, že v řízení úspěšné žalované přiznal vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení spočívající v paušální náhradě hotových výdajů dle vyhl. č. 254/2015 Sb.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci odvolání. Namítali, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyjádřili nesouhlas se závěry soudu prvního stupně o promlčení žalobou uplatněného nároku. Argumentovali ve prospěch závěru, že Nařízení (ES) č. 261/2004 je přímo aplikovatelným právním předpisem Evropské unie a nelze jej považovat za přepravní řád ve smyslu § 2553 o. z. Vyjádřili názor, že přepravním řádem ve smyslu § 2553 o. z. je třeba vždy rozumět pouze podzákonný prováděcí právní předpis. Dále poukazovali na to, že lhůta dle § 2553 odst. 3 o. z. se týká uplatnění práv cestujícího dle § 2553 odst. 1, 2 o. z. a upozornili, že v řízení v této věci se žádného z těchto práv nedomáhají. Dále namítali, že uvedené zákonné ustanovení se týká náhrady škody, což je třeba s ohledem na rozlišování termínů„ újma“ a„ škoda“ v občanském zákoníku, vykládat tak, že se jedná o majetkovou škodu. Současně zdůraznili, že v případě kompenzace dle Nařízení (ES) č. 261/2004 se nejedná o majetkovou škodu, nýbrž o paušální náhradu nemajetkové újmy způsobené nepohodlím cestujících. Namítali také, že Nařízení (ES) č. 261/2004 nevyžaduje notifikaci nároku na paušální kompenzaci u leteckého dopravce, a tudíž s ohledem na jeho aplikační přednost nelze vyžadovat notifikaci ani vnitrostátním předpisem. Upozornili rovněž na skutečnost, že právní posouzení věci soudem prvního stupně by zakládalo nedůvodnou nerovnost mezi právy cestujících v jednotlivých zemích s ohledem na rozdílnost právní úprav délky promlčecí lhůty. Závěrem vyjádřili přesvědčení, že nárok na paušální kompenzaci dle Nařízení (ES) č. 261/2004 nelze podmiňovat notifikováním leteckého dopravce o uplatnění práva cestujících a navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví.

7. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

8. Žalobci v průběhu odvolacího řízení navrhli přerušení řízení do doby skončení dovolacího řízení v obdobné věci, vedeného u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. [spisová značka] o dovolání, které podali žalobci proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a jehož předmětem je posouzení otázky promlčení dle § 2553 o. z.

9. Pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět (§ 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je především zajistit hospodárnost řízení. Žalobci v návrhu na přerušení řízení nekonkretizují, jakou konkrétní právní otázku učinili předmětem dovolacího řízení. Pokud pouze obecně uvádějí, že předmětem dovolacího řízení je posouzení otázky promlčení dle § 2553 o. z., pak se jedná o otázku, kterou je soud na podkladě zjištěného skutkového stavu schopen posoudit v řízení v této věci samostatně. Nadto je třeba vzít v úvahu, že dle informací o průběhu řízení v aplikaci Info Soud označené dovolací řízení je na samotném počátku (dovolání bylo Nejvyššímu soudu předloženo [datum]). Vyčkání výsledku dovolacího řízení by tak nepochybně podstatným způsobem prodloužilo řízení v této věci. S přihlédnutím k uvedenému odvolací soud neshledal navrhované přerušení řízení účelným a souladným se zásadou hospodárnosti řízení, a proto návrh žalobců na přerušení řízení jako nedůvodný zamítl.

10. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání, aniž za souhlasu účastníků dle § 214 odst. 3 o. s. ř. nařizoval k projednání odvolání jednání, přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně v názoru, že také v případě nároků na odškodnění cestujících v souvislosti s významným zpožděním letu ve smyslu článku 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s článkem 7 Nařízení (ES) č. 261/2004 se uplatní lhůty pro notifikaci nároků u dopravce upravené v § 2553 odst. 3 o. s. ř. Odvolací námitky žalobců zpochybňující správnost uvedeného závěru nelze považovat za opodstatněné.

12. Žalobci v řízení v této věci uplatňují nárok na odškodnění dle článku 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s článkem 7 Nařízení (ES) č. 261/2004 Nařízení (ES) č. 261/2004 neobsahuje právní úpravu lhůt, v nichž musí být uvedené nároky uplatněny. Z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen„ SDEU“) přitom plyne, že při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu upravit procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, pokud tyto podmínky dodrží zásady rovnocennosti a efektivity, tj. že podmínky náhrady újmy stanovené vnitrostátními právními předpisy nejsou měně příznivé než podmínky platné pro obdobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva, respektive nejsou upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady újmy (srovnej rozsudek SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo], [jméno] [příjmení]). K obdobným závěrům pak dospěla judikatura SDEU i ve vztahu k nárokům, jejichž předmětem je získání náhrady škody dle článků 5 a 7 Nařízení (ES) č. 261/2004 (srovnej rozsudek SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo], [jméno] [příjmení] [příjmení]).

13. Pro posouzení otázky promlčení žalobou uplatněných nároků v projednávané věci je ve smyslu článku 12 písm. d) ve spojení s článkem 5 odst. 2 věta první Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne [datum], o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) rozhodné české právo, když obvyklé bydliště žalobců a současně i místo určení dotčeného letu se nachází na území České republiky. Podmínky pro uplatnění práv cestujícího při nepravidelné přepravě osob na náhradu škody, vzniklou cestujícímu tím, že přeprava nebyla provedena včas, jsou upraveny v § 2553 odst. 2, 3 o. z. Podle této právní úpravy musí cestující právo na odškodnění uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu a nebylo-li uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Aplikace uvedených pravidel ve vztahu k nárokům na náhradu škody dle článků 5 a 7 Nařízení (ES) č. 261/2004 dle názoru odvolacího soudu zjevně neodporuje zásadám rovnocennosti a efektivity, neboť nezakládají méně příznivé podmínky než ty, které platí pro obdobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva, a současně, již s ohledem na paušální charakter požadované kompenzace, nejsou způsobilé působit poškozeným osobám při uplatňování nároků takové obtíže, které by jim v praxi nadměrně ztěžovaly či znemožňovaly kompenzaci získat. Naopak požadavek včasné notifikace nároku na odškodnění u dopravce koresponduje s povinností leteckého dopravce ve smyslu článku 4 odst. 3 Nařízení (ES) č. 261/2004 odškodnit cestujícího v souladu s článkem 7 Nařízení (ES) č. 261/2004 neprodleně. Již z uvedených důvodů lze odmítnout odvolací námitky žalobců v tom smyslu, že Nařízení (ES) č. 261/2004 notifikaci nároků cestujících na odškodnění u dopravce nevyžaduje, a tudíž včasným provedením notifikace nelze přiznání nároků plynoucích z Nařízení (ES) č. 261/2004 podmiňovat. Nadto z obsahu uvedeného nařízení lze dovodit, že notifikaci (uplatnění) práv cestujících na odškodnění předpokládá. V tomto ohledu lze odkázat na znění odstavce 20 preambule Nařízení (ES) č. 261/2004, z něhož plyne, že v případě odepření nástupu na palubu a zrušení nebo významného zpoždění letů by měli být cestující plně informováni o svých právech tak, aby mohli svá práva účinně uplatnit.

14. Nelze přisvědčit odvolací argumentaci žalobců v tom smyslu, že lhůtám stanoveným v § 2553 odst. 3 o. z. podléhají práva cestujících dle § 2553 odst. 1, 2 o. z., plynoucí z přepravních řádů, kterými má zákon na mysli pouze podzákonné prováděcí právní předpisy, nikoliv však přímo aplikovatelný předpis Evropského společenství. Odvolací soud je toho názoru, že právní úprava v § 2553 o. z. ve spojení s § 2578 o. z. nevylučuje, aby přepravním řádem byl chápán také přímo aplikovatelný předpis Evropské unie. V tomto ohledu je nutno vzít v úvahu, že přepravním řádem je míněn právní předpis, který stanoví podrobnější úpravu přepravy osob, včetně podmínek a rozsahu náhrady škody, na kterou vzniká cestujícímu nárok v případě, že přeprava nebyla provedena včas. Na úrovni komunitárního práva je v oblasti letecké dopravy takovým předpisem také Nařízení (ES) č. 261/2004, z něhož žalobci odvíjejí své žalobní nároky (srovnej Hulmák. M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055 [číslo] Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. [číslo]).

15. Současně odvolací soud neshledává důvodnou argumentaci žalobců ve prospěch závěru o nemožnosti aplikace § 2553 odst. 3 o.s.ř. s ohledem na skutečnost, že ustanovení § 2553 o. z. používá termín „náhrada škody“, tedy ve smyslu terminologie občanského zákoníku hovoří o náhradě majetkové újmy (§ 2894 o. z.). Náhrada škody dle článku 7 odst. 1 Nařízení (ES) č. 261/2004 má paušální povahu a jejím účelem je standardizovaným způsobem a okamžitě nahradit újmu, jíž je nepohodlí cestujících způsobené zejména odepřením nástupu na palubu v letecké dopravě. Jejím cílem je nahradit pouze újmy, které jsou pro všechny dotčené cestující takřka totožné, a nikoliv nahradit újmy individuální (srovnej rozsudek SDEU ze dne [datum] ve věci C [číslo], [jméno] – [jméno] [příjmení] a [příjmení] – [jméno] [příjmení]). Náhrada škody dle článku 7 odst. 1 Nařízení (ES) č. 261/2004 tak dle názoru odvolacího soudu svou povahou odpovídá náhradě škody, jejíž podmínky a rozsah stanoví přepravní řády ve smyslu § 2553 odst. 2 o. z., a je tudíž na ni možné vztáhnout rovněž režim uplatnění u dopravce dle § 2553 odst. 3 o. z.

16. Na základě shora uvedeného lze tedy uzavřít, že nároky cestujících na odškodnění dle článku 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s článkem 7 Nařízení (ES) č. 261/2004 lze uplatnit za podmínek upravených v § 2553 odst. 3 o. z. Lhůty stanovené tímto zákonným ustanovením pro uplatnění nároků cestujících na náhradu škody u dopravce mají charakter promlčecích lhůt. Jestliže tedy žalobci neuplatnili své nároky na odškodnění u žalované nejpozději do šesti měsíců od uskutečnění dotčeného zpožděného letu a žalovaná se této skutečnosti v řízení dovolala, nelze žalobě vyhovět a žalobcům žalobou uplatněné nároky v řízení před soudem přiznat. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl a správně rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, když v této fázi řízení plně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.