o zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I) a dále uložil žalobci povinnost, aby zaplatil žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobce požadoval po žalované, aby poskytla zadostiučinění ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka]. Dne [datum] žalobce doručil odvolacímu soudu návrh na změnu žaloby spočívající v rozšíření žalobou uplatněného nároku na částku 70 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne [datum] do zaplacení, a to s ohledem na běh času.

3. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že řízení vedené [Orgán veřejné moci] (dále jen „okresní soud“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“) bylo zahájeno žalobou [právnická osoba] požadující po [Jméno žalobce] (dále jen „žalobce“) a [jméno FO], jeho manželce, vydání bezdůvodného obohacení ve výši 35 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně ode dne [datum] do zaplacení. Dále soud prvního stupně popsal průběhu tohoto řízení s tím, že žaloba byla doručena žalobci dne [datum] a dne [datum] byl vydán rozsudek pro zmeškání. Ten však byl usnesením [Orgán veřejné moci] (dále jen „krajský soud“) ze dne [datum] zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. U okresního soudu proběhla jednání dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], kdy byl vyhlášen rozsudek, který byl rozsudkem krajského soudu ze dne [datum] částečně potvrzen a částečně změněn. Lhůta k vyhotovení naposledy zmíněného rozsudku byla prodloužena do dne [datum]. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Krajským soudem byl spis byl vrácen okresnímu soudu dne [datum]. Dne [datum] žalobce a jeho manželka podali návrh na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost, ve znění podání ze dne [datum], dne [datum] a dne [datum]. V mezidobí okresní soud usnesením ze dne [datum] řízení o žalobě pro zmatečnost týkající se rozhodnutí krajského soudu vyloučil k samostatnému řízení a usnesením ze dne [datum] žalobu na obnovu řízení i žalobu pro zmatečnost týkající se rozhodnutí okresního soudu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobce i jeho manželka odvolání a v souvislosti s tím požádali (opět) o osvobození od soudních poplatků, které nebylo ani jednomu z nich přiznáno. Usnesením okresního soudu ze dne [datum] bylo odvolání žalobce pro opožděnost odmítnuto. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání. Dále soud prvního stupně zjistil, že dne [datum] žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení ve výši 90 000 Kč. Žalovaná po projednání této žádosti dne [datum] a dne [datum] poskytla žalobci zadostiučinění formou konstatování nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení.

4. Tato skutková zjištění soud prvního stupně následně právně posoudil podle § 1 odst. 3, § 3 odst. 1 písm. a), § 5 písm. b), § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 1, 2 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, a poté předně zkonstatoval, že v posuzovaném řízení trvajícím sedm let, sedm měsíců a sedmnáct dnů (ode dne [datum] do dne [datum]) došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Dále soud prvního stupně uvedl, že na celkové délce posuzovaného řízení, které nebylo skutkově ani právně složité, se podílelo především velké množství podání žalobce a jeho manželky, která často zůstala i přes poučení a pomoc soudu nesrozumitelná nebo nedostatečně odůvodněná. Nadto žalobce a jeho manželka požadovali přezkum každého soudního rozhodnutí. Současně však soud prvního stupně shledal pochybení i na straně soudu, který posuzované řízení zatížil obdobím bezmála roční nečinnosti (ode dne [datum], kdy byl spis předložen krajskému soudu, do dne. [datum], kdy bylo nařízeno odvolací jednání). Soud prvního stupně poté uzavřel, že nepřiměřená délka posuzovaného řízení, v němž šlo o částku 35 000 Kč za užívání garáže, byla způsobena především chováním žalobce a jeho manželky, a částečně se na ní podílel i popsaný průtah způsobený soudem, který soud prvního stupně zohlednil ve výsledném závěru o nepřiměřené délce řízení. Za satisfakci přiléhavou nemajetkové újmě, kterou žalobce v posuzovaném řízení utrpěl, soud prvního stupně shledal konstatování porušení žalobcova práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. S přihlédnutím k tomu, že tohoto zadostiučinění se již žalobci dostalo, soud prvního stupně žalobu požadující pro žalobce odškodnění ještě ve výši 50 000 Kč jako nedůvodnou zamítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. V něm předně namítl, že řízení vedené [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka], které nebylo dosud skončeno, bylo zahájeno žalobou podanou dne [datum]. Od tohoto data (a nikoliv tedy od doručení žaloby žalobci dne [datum]) má být počítána délka tohoto řízení. Dále měl prvostupňový soud přihlédnout k tomu, že dne [datum] byl vyhlášen rozsudek pro zmeškání, který byl pro nezákonnost zrušen usnesením krajského soudu ze dne [datum], tedy až po třech letech od zahájení řízení. Poté došlo k průtahu trvajícím ode dne [datum], kdy byl spis předložen odvolacímu soudu, do dne [datum], kdy se konalo odvolací řízení. Pro určení konce průtažného období totiž není rozhodující datum, kdy bylo formálně nařízeno jednání ve věci (jak nesprávně uvedl soud prvního stupně), ale den, kdy se jednání uskutečnilo. Zjištěný průtah tak činil třináct měsíců. Nadto si prvostupňový soud nevšiml dalšího průtahu, ke kterému došlo při doručování písemného vyhotovení rozsudku krajského soudu ze dne [datum]. Lhůta pro vypracování tohoto rozhodnutí byla totiž prodloužena do dne [datum], nicméně spis byl vrácen okresnímu soudu až dne [datum]. Tento další průtah přispěl k dalšímu prodloužení řízení, což mělo být rovněž zohledněno ve prospěch žalobce. Dále žalobce poukázal na žalobu pro zmatečnost, kterou se snažil dosáhnout zrušení soudního rozhodnutí, jímž bylo posuzované řízení pravomocně skončeno. Ačkoliv žalobu pro zmatečnost podal dne [datum] a žalobu na obnovu řízení dne [datum], soud doposud rozhodl pouze o vyloučení části řízení, která se týkala zmatečnosti rozsudku krajského soudu ze dne [datum], k samostatnému projednání. Od této doby doposud, tedy po dobu přesahující dva roky, krajský soud neučinil jediný úkon směřující k projednání a rozhodnutí této žaloby. Ani okresní soud nepostupoval plynule, protože o žalobě pro zmatečnost a žalobě na obnovu řízení rozhodl až po uplynutí sedmi měsíců od jejich podání, a to usnesením ze dne [datum], jimiž obě žaloby zamítl. Dne [datum] bylo podáno proti tomuto usnesení odvolání, o kterém doposud nebylo rozhodnuto. Dále žalobce zdůraznil, že návrhy a opravnými prostředky, které v posuzovaném řízení uplatňoval, se pouze snažil ochránit svá práva, což mu občanský soudní řád umožňuje. Závěrem požádal o připuštění změny žaloby na částku 70 000 Kč a výsledně navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl, popřípadě tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná, která se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnila, navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

7. Usnesením ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], odvolací soud připustil změnu žaloby spočívající v rozšíření žalobou uplatněného nároku na zaplacení částky 70 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (§ 95 o. s. ř.).

8. Odvolací soud poté z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění a vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně také po právní stránce. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se stal pokladem také pro rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že posuzované řízení s ohledem na žalobcem podanou žalobu pro zmatečnost a žalobu na obnovu řízení nebylo skončeno, posuzoval odvolací soud délku posuzovaného řízení ke dni svého rozhodnutí.

10. K porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být tato celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka, tolerovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012).

11. Ve vztahu k nárokům na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu není soud při stanovení formy zadostiučinění vázán tím, čeho se žalobce žalobním návrhem domáhá. Peněžitá kompenzace nemateriální újmy je přitom zákonem označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno vzniklou nemajetkovou újmu nahradit konstatováním porušení práva. Formu a případnou výši finančního zadostiučinění je třeba zvolit v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Přiznání finančního zadostiučinění nad rámec konstatování porušení práva je proto namístě pouze tehdy, jestliže by se poškozenému mělo dostat z hlediska obecné slušnosti takové satisfakce skutečně dostat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2324/2014, a ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014).

12. Při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se judikatura ustálila v názoru, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Pouhé konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 5. 2020 sp. zn. 30 Cdo 4024/2019). Současně z konstantní judikatury plyne závěr, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Právní úprava stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Soud tedy rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 zákona za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 27. 12. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3076/2012).

Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci byly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu, jež byla žalobci způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka]. Celkovou délku označeného řízení (ke dni odvolacího soudu 8 let a 3 měsíce) lze hodnotit jako nepřiměřenou s ohledem na průtah v řízení před odvolacím soudem v období od [datum] do [datum], jakož i vhledem k tomu, že celková doba řízení se s ohledem na složitost a předmět tohoto řízení jeví jako nepřijatelná. Lze tedy uzavřít, že v posuzovaném řízení došlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., v jehož důsledku žalobci vznikla presumovaná nemajetková újma, za kterou mu podle § 31a zákona č. 89/1998 Sb. náleží přiměřené zadostiučinění.

13. Soud prvního stupně v projednávané věci považoval za odpovídající prostředek odškodnění nemajetkové újmy žalobce morální satisfakci ve formě žalovanou již poskytnutého konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Odvolací soud s uvedeným závěrem soudu prvního stupně souhlasí a ztotožňuje se i s hodnocením zákonných hledisek ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., na jehož základě soud prvního stupně o zmíněné formě odškodnění žalobce rozhodl. Na podkladě konkrétních okolností průběhu posuzovaného řízení lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že předmět řízení nebyl právně ani skutkově složitý, řízení však bylo procesně složité, a to zejména s ohledem na intenzivní procesní aktivitu žalobce vystupujícího v posuzovaném řízení v procesním postavení žalovaného. Byť nelze žalobci upírat právo využívat všechny zákonné procesní instituty, je však současně nutno vzít v úvahu, že z podstaty věci vyžadují zvýšenou časovou náročnost řízení. Žalobce se přitom svou aktivitou na délce posuzovaného řízení podílel podstatnou měrou, když soud byl nucen žalobce opakovaně vyzývat k odstraňování vad jeho četných podání. Většina z žalobcových návrhů byla výsledně neúspěšná. Vzájemná žaloba byla odmítnuta, protože ji žalobce ani na výzvu soudu nedoplnil. Návrhy na přiznání osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce byly zamítnuty, protože žalobce svá tvrzení ničím nedoložil. Naproti tomu postup soudů byl v zásadě plynulý s výjimkou shora uvedeného průtahu. Význam předmětu posuzovaného řízení pak lze hodnotit jako standardní, když nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by opodstatňovaly závěr o významu zvýšeném či sníženém.

14. Odvolací soud na podkladě shora uvedeného je ve shodě se soudem prvního stupně v závěru, že v dané věci byla délka posuzované řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, a jsou tak ve smyslu citované judikatury splněny podmínky, za kterých lze jako odpovídající odškodnění přiznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Nadto v daném případě s ohledem na všechny konkrétní okolnosti případu není přiznání zadostiučiněné v této formě v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.

15. Uvedený závěr pak obstojí i v kontextu pokračování posuzovaného řízení po rozhodnutí soudu prvního stupně. V tomto ohledu je nutno vzít v úvahu, že řízení o věci samé bylo pravomocně skončeno, a v řízení je pokračováno o žalobcem podané žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení. Vzhledem k tomu, že tyto žaloby byly podány v poslední den zákonné lhůty a nad rámec citace textu zákona neobsahovaly konkrétní důvody namítané zmatečnosti, respektive navrhované obnovy řízení, byly usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] zamítnuty. Odvolání žalobce podané proti tomuto rozhodnutí bylo usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] jako opožděné odmítnuto. O odvolání podaném žalobcem proti tomuto poslednímu rozhodnutí dosud rozhodnuto nebylo s ohledem na potřebu zapůjčení spisu soudům rozhodujícím v této věci o žalobcem uplatněném nároku na odškodnění nepřiměřené délky řízení. Pokud žalobce podal žalobu na obnovu řízení, nelze ve smyslu ustálené judikatury řízení o tomto mimořádném opravném prostředku zahrnout do celkové délky řízení, respektive k dalšímu průběhu řízení by bylo možné přihlížet až v případě povolení obnovy řízení, kdy by došlo k prolomení právní moci meritorního rozhodnutí (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Naproti tomu délku řízení o žalobě pro zmatečnost je sice na místě do celkové délky řízení zahrnout, nicméně v daném konkrétním případě s ohledem na zjištěné okolnosti průběhu řízení, lze uzavřít, že sice řízení formálně nadále probíhá, nicméně žalobce již reálně nemůže být v nejistotě ohledně jeho výsledku, a tedy pokračování posuzovaného řízení není způsobilé působit žalobci nemajetkovou újmu, kterou by nebylo možné nahradit konstatováním porušení práva.

16. Lze tedy uzavřít, že zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které již žalovaná žalobci poskytla, je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu pro žalobce přiměřenou a spravedlivou formu odškodnění jeho nemajetkové újmy, kompenzující účinně stav nejistoty, ve které je nepřiměřeně dlouhým řízením udržován. Za této situace postupoval soud prvního stupně správně, pokud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Odvolací soud pouze s ohledem na změnu žaloby v odvolacím řízení podle § 220 odst. 1 písm. a) změnil napadený rozsudek ve výroku o věci samé I. jen tak, že se zamítá žaloba se žalobním požadavkem na zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

17. Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o.s.ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. přiznal procesně úspěšné žalované plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 350 Kč s tím, že spočívá v paušální náhradě hotových výdajů za účast při jednání dne [datum], za sepis vyjádření k odvolání a za účast při jednání dne [datum], tj. třikrát po 450 Kč, podle § 2 odst. 3 písm. a), b) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s analogickou aplikací § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025.