o zaplacení částky 46 357 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 46 357 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 46 357 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 61 536 Kč k rukám právního zástupce žalované [tituly před jménem] [právnická osoba], advokáta, sídlem [adresa], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 náhradu nákladů řízení ve výši 978 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 46 357 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Tvrdil, že na pozemek v jeho vlastnictví vjel bez jeho souhlasu autojeřáb žalované a prováděnými pracemi (manipulací) způsobil silné a mnohočetné porušení (popraskání) asfaltovaného povrchu pozemku. Škoda spočívá v nákladech, které žalobce vynaložil na opravu způsobeného poškození.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala zamítnutí žaloby v celém rozsahu s tím, že nejsou splněny zákonné předpoklady její odpovědnosti za žalobcem tvrzenou škodu.

4. Soud prvního stupně po skutkové stránce dospěl k závěru, že žalobce je vlastníkem parcely č. [hodnota] o výměře 803 m², zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území [adresa], zaspáno na LV č. [hodnota]. Žalobce zaplatil dne [datum] za opravu propadlého dvora na adrese [adresa], provedené na základě předchozí objednávky ze dne [datum], částku 26 357 Kč, a dále v této souvislosti zaplatil za zajištění a dopravu betonové směsi dne [datum] částku 20 000 Kč. Dne [datum] přijel na označený pozemek autojeřáb ve vlastnictví žalované, dle soudu prvního stupně však nebylo postaveno najisto, že by v důsledku manipulace s tímto autojeřábem došlo dne [datum] ke vzniku prasklin, případně prasklin v rozsahu následně sanovaném opravou hrazenou dne [datum].

5. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na právní úpravu vztahující se k institutu náhrady škody ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), především na § 2910, § 2951 odst. 1 a § 2952 věta první o. z. Primárně se zabýval žalovanou vznesenou námitkou nedostatku její pasivní legitimace v daném sporu a tuto neshledal důvodnou, když nebylo sporu o tom, že se autojeřáb žalované v rozhodné době na pozemku žalobce nacházel. Žalovaná je právnickou osobou, kterou zavazuje ve smyslu § 118 ve spojení s § 167 o. z. protiprávní čin, kterého se při plnění svých úkolů dopustil její zaměstnanec vůči třetí osobě. Soud prvního stupně dále poukázal na zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu, kterými jsou porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a presumované zavinění. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci vznikla škoda, a to škoda skutečná, neboť se jeho majetek zmenšil o částky, které vynaložil na provedenou opravu v souhrnné výši 46 357 Kč, a rovněž tu skutečnost, že žalovaná se dopustila protiprávního jednání, když její autojeřáb vjel bez svolení žalobce na pozemek v jeho vlastnictví. Zabýval se tedy otázkou prokázání příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti (protiprávním jednáním) žalované a vznikem škody na straně žalobce, přičemž uzavřel, že se žalobci nepodařilo tuto příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody prokázat, a to ani předloženými listinami, ani výpověďmi slyšených svědků [jméno FO] a [jméno FO]. Výpovědi obou svědků soud prvního stupně hodnotil jako nevěrohodné, tendenční, ve snaze v řízení procesně podpořit stranu žalující. Soud prvního stupně poukázal na tu skutečnost, že v rámci své výpovědi oba svědci působili nepřesvědčivě a v jejich výpovědi panovaly rozpory, v této souvislosti pak dále připomenul, že svědek [jméno FO] se opakovaně nedostavil k jednání soudu, na což soud reagoval uložením pořádkové pokuty. Ve stejném duchu soud hodnotil žalobcem předložená Čestná prohlášení (formálně i obsahově takřka identická) podepsaná téhož dne [datum] [jméno FO] a [jméno FO] a také Čestné prohlášení [jméno FO] ze dne [datum], s tím, má pochybnosti, zda obsah předkládaných Čestných prohlášení zachycuje skutečnou vůli podepsaných osob a zda nebyla sepsána dodatečně právním zástupcem žalobce poté, co byl žalobce soudem poučen ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.s.ř.“) při jednání dne [datum], mj. o povinnosti prokázat příčinnou souvislost mezi tvrzeným protiprávním jednáním žalované a vznikem škody. Obdobně soud prvního stupně hodnotil žalobcem předložené Prohlášení [jméno FO] ze dne [datum], které dle svých slov opět sepsal právní zástupce žalobce. Soud prvního stupně výsledně uzavřel, že v řízení bylo sice prokázáno protiprávní jednání žalované a to, že žalobci vznikla skutečná škoda (újma) v souhrnné výši 46 357 Kč, avšak příčinná souvislost mezi jednáním žalované a majetkovou újmou na straně žalobce prokázána nebyla. Žalobci se dle soudu prvního stupně nepodařilo věrohodně prokázat, že vzniklá škoda je jak co do jejího vzniku, tak co do jejího rozsahu, adekvátním důsledkem protiprávního jednání žalované a že by ke škodě nedošlo bez tohoto jednání žalované. O náhradě nákladů řízení prvostupňový soud rozhodl ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario, kdy tyto byly přiznány zcela procesně úspěšné žalované. Soud prvního stupně konečně s přihlédnutím k výsledku řízení rozhodl podle § 148 odst. 1 o.s.ř. o povinnosti žalobce zaplatit České republice náklady placené státem, když se v daném případě jednalo o částku vyplaceného svědečného svědku [jméno FO].

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, ve kterém navrhl, aby Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně, a sám rozhodl tak, že se žalobě vyhovuje, a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Žalobce především namítl, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Žalobce tvrdí, že prokázal příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a škodou vzniklou. Namítal, že soud prvního stupně se soustředil na marginální nepřesnosti ve výpovědích svědků, kteří vypovídali o událostech starých přes 4 roky. Oba svědci ([jméno FO] a [jméno FO]) dosvědčili kauzální nexus mezi škodou a protiprávním jednáním žalované. Byť soud prvního stupně, souladně s žalobcem, vzal za prokázanou škodu a její výši, jakož i protiprávní jednání žalované (vjezd autojeřábu na pozemek žalobce bez jeho souhlasu), neshledal příčinnou souvislost. Žalobce však tvrdí, že v řízení prokázal právě to, že mu škodu způsobil žalovaný se svým autojeřábem.

7. Žalovaná ve svém písemném vyjádření navrhla potvrdit rozsudek soudu prvního stupně a žalobci uložit povinnost nahradit jí náklady odvolacího řízení. Poukázala na absenci právně relevantního odůvodnění odvolání žalobce, který toliko polemizuje nad hodnocením důkazů soudem prvního stupně, aniž by tuto argumentaci jakkoli rozvíjel či opíral o jiné skutečnosti. Žalovaná dále uvedla, že takto izolovaná polemika nemůže založit platný odvolací důvod, kdy v této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 936/2003. Ač je žalovaná přesvědčena, že s ohledem na obsah odvolání žalobce, lze již na základě výše uvedeného označit odvolání za nedůvodné, přesto v rámci svého vyjádření podrobně rozvedla argumenty, proč žalobce nemohl být v řízení úspěšný. V této souvislosti zejména poukázala na rozdílně popisovaný skutkový děj ze strany slyšených svědků, dále pak na okolnosti sepisu čestných prohlášení, kdy lze pochybovat o tom, kdo tato čestná prohlášení sepisoval, potažmo kdo formuloval obsah čestných prohlášení, tj. zda touto osobou nebyl právní zástupce žalobce.

8. Odvolací soud po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal v mezích podaného odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.). Poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

9. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Odvolací námitky nejsou způsobilé správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně zpochybnit.

10. Jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu je příčinná souvislost mezi jednáním či opomenutím škůdce a vznikem škody Otázka existence příčinné souvislosti je předně otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Příčinná souvislost je dána, vznikla-li škoda v důsledku protiprávního jednání škůdce, tedy za pravidelného průběhu věcí by bez škůdcova jednání vůbec nenastala. Škoda musí být nezprostředkovaným následkem protiprávního jednání, které je její hlavní příčinou, nesmí jít o příčinu jen vedlejší, popř. příčinu zkoumanou jen v obecné rovině bez rozboru jednotlivých prvků konkrétní situace. Pokud dojde k řetězení jednotlivých příčin a následků, musí škoda bezprostředně vzejít z jednání škůdce. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010).

11. Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o.s.ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 86/2002). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1998).

12. Soud prvního stupně v projednávané věci správně zaměřil svou pozornost na otázku, zda jsou splněny zákonné podmínky odpovědnosti žalované za žalobcem tvrzenou škodu, a vyšel z toho, že důkazní břemeno v uvedeném směru tíží žalobce. Odvolací soud rovněž souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že byť došlo k prokázání protiprávního jednání žalované v podobě neoprávněného vjezdu jí provozovaného autojeřábu na pozemek ve vlastnictví žalobce, jakož i vzniku škody v souhrnné výši 46 357 Kč, provedené důkazy neposkytují potřebný podklad pro závěr, že žalobcem tvrzená škoda vznikla v příčinné souvislosti s jednáním žalované.

13. Soud prvního stupně v řízení postupem dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. správně poučil žalobce o jeho důkazním břemenu, a to i co do jeho povinnosti navrhnout důkazy k prokázání příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem tvrzené škody, provedl účastníky navržené důkazy a tyto posléze v souladu s § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti hodnotil. Jeho závěry a úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídil, jsou logické a mají oporu ve skutkových okolnostech, které z jednotlivých důkazů vyplývají. Je tomu tak i v případě hodnocení výpovědí v řízení slyšených svědků [jméno FO] a [jméno FO], provedeného ze strany soudu prvního stupně přiměřeně a s přihlédnutím ke kritériím, které je třeba při posuzování věrohodnosti svědků zohlednit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5587/2015). Žalobcem navržené a soudem prvního stupně posléze provedené důkazy však neposkytují potřebný podklad jednoznačně potvrzující žalobní tvrzení o vzniku škody v příčinné souvislosti s jednáním žalované. Lze tak souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že tyto důkazy, jednotlivě ani ve svém souhrnu, neumožňují nabýt bez rozumných pochybností jistotu o tom, že škodná událost nastala tak, jak tvrdí žalobce, a že vzniklá škoda je jak co do svého vzniku, tak i co do svého rozsahu, adekvátním důsledkem protiprávního jednání žalované. Odvolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně především za to, že nelze nijak dovodit, jaký byl původní stav vozovky v areálu žalobce, potažmo k jakým konkrétním kvantitativním i kvalitativním změnám došlo v důsledku manipulace s autojeřábem dne 12. 10. 2020. Soud v tomto směru v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména odst. 27 rozsudku) a zároveň akcentuje tu skutečnost, že původní stav vozovky před tvrzeným zásahem nebyl nijak zdokumentován, není zřejmé, zda zde bylo již nějaké dřívější poškození. Pokud nebyl povrch vozovky po desítky let opravován, lze přitom z logiky věci očekávat postupné narušování asfaltového povrchu již jen s ohledem na běh času a vystavování vozovky dlouhodobému běžnému opotřebovávání v důsledku pravidelného pohybu vozidel a také i v důsledku klimatických změn. Za tohoto stavu soud prvního stupně nepochybil, pokud ve smyslu citované judikatury dospěl k závěru, že žalobcem tvrzenou skutkovou verzi průběhu škodné události a důsledků této události nelze mít za řádně prokázané.

14. Odvolacím námitkám nelze přisvědčit. Tyto byly žalobcem předestřeny pouze ve velmi stručné podobě, navíc se jedná výhradně o polemiku k hodnocení důkazů ze strany prvního stupně. Jak bylo uvedeno výše, hodnocení důkazů bylo provedeno soudem prvního stupně adekvátně a v tomto směru mu nelze vytknout žádné pochybení. Správný je v tomto směru i poukaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004, 29 Odo 936/2003, dle kterého „Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazu provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění a podobně.“. Nezbývá tedy než zopakovat, že žalobce soudu přes poskytnuté poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. nenabídl takové důkazy, aby bylo možné nabýt potřebnou jistotu, že k poškození vozovky na pozemku žalobce došlo právě jednáním žalované.

15. Ze všech uvedených důvodů dospěl proto odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud při absenci prokázání všech podmínek odpovědnosti žalované za žalobcem tvrzenou škodu žalobu v celém rozsahu zamítl. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek v jeho výroku I. jako věcně správný potvrdil.

16. Odvolací soud rovněž přezkoumal akcesorické nákladové výroky II. a III. napadeného rozsudku. V případě výroku II. o náhradě nákladů řízení má pak za to, že soud prvního stupně s ohledem na početní chybu přiznal žalované více, než jí náleží. Odvolací soud nejprve předesílá, že soud prvního stupně zcela správně vycházel s ohledem na plný procesní úspěch žalované z § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy lze soudu prvního stupně přisvědčit, že žalované náleží právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny za zastupování advokátem včetně paušálních úhrad dle právní úpravy vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „AT”) aktuální ke dni provedení honorovaného úkonu právní, dále nákladů jízdného k jednotlivým jednáním soudu, konečně pak i náhrady za ušlý čas. Odvolací soud je zcela ve shodě se soudem prvního stupně i co do přiznání práva na náhradu za celkem 8 úkonů právní služby dle § 7 a § 8 odst. 1 AT z tarifní hodnoty 46 357 Kč, tj. výše jednoho úkonu právní pomoci 2 980 Kč, a to včetně 8 paušálních náhrad dle § 13 odst. 4 AT v sazbě dle aktuální úpravy (do 31. 12. 2024 ve výši 300 Kč, od 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč) a 21 % DPH, jejímž je právní zástupce žalované plátcem. V případě 5 úkonů po 300 Kč uskutečněných do [datum] (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne [datum] a účast na jednáních soudu ve dnech [datum], [datum] a [datum]) tak včetně 21 % DPH žalované z titulu paušálních náhrad za toto období náleží částka 1 815 Kč, a nikoli 2 117 Kč, jak bylo při vyčíslení nákladů řízení ve prospěch žalované soudem prvního stupně uvedeno. Pokud soud prvního stupně dále přiznal žalované náhradu za promeškaný čas, který strávil právní zástupce žalované na cestě k jednáním soudu dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], správně postupoval dle § 14 odst. 3 AT, kdy tato náhrada činí dle právní úpravy platné do [datum] částku 100 Kč za každou započatou půlhodinu a následně od [datum] částku 150 Kč za každou započatou půlhodinu. V intencích dané věci tak z tohoto titulu žalované přísluší náhrada za každou jednotlivou cestu v souvislosti s účastí při jednání soudu dne [datum], [datum] a [datum] ve výši 12 půlhodin po 100 Kč, tj. 3x 1 200 Kč – celkem 3 600 Kč, a v souvislosti s účastí při jednání soudu dne [datum] a [datum] ve výši 12 půlhodin po 150 Kč, tj. 2x 1 800 Kč – celkem 3 600 Kč, potažmo dohromady 7 200 Kč, po navýšení o 21 % DPH poté v souhrnné výši 8 712 Kč a nikoli 11 132 Kč, jak bylo při vyčíslení nákladů řízení ve prospěch žalované soudem prvního stupně uvedeno. Výsledně tak měla být žalobci uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 58 814,70 Kč, sestávající se z náhrady odměny právního zástupce žalované za 8 úkonů právní služby po 2 980 Kč dle § 7, § 8 odst. 1 AT, a to včetně 5 náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění do 31. 12. 2024 a 3 náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění od 1. 1. 2025, po navýšení o 21 % DPH celkem 32 294,90 Kč, z náhrady cestovních výdajů ve výši 17 807,80 Kč včetně 21 % DPH a z náhrady za promeškaný čas ve výši 8 712 Kč.

17. Z uvedeného důvodu odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. napadený rozsudek v jeho výroku II. změnil jen tak, že žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně celkem 58 814,70 Kč, jinak jej v tomto výroku podle § 219 o.s.ř. tako potvrdil.

18. Výrok III. napadeného rozsudku o povinnosti žalobce zaplatit státu náklady vynaložené z jeho rozpočtových prostředků odvolací soud jako správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, když soudem prvního stupně bylo v tomto směru správně rozhodnuto v souladu s § 148 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na procesní výsledek sporu.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v této fázi řízení zcela úspěšné žalované byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení sestávající z nákladů právního zastoupení za dva úkony právní služby po 2 980 Kč (sepis vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu dne [datum]) dle § 7, § 8 odst. 1 AT, dvou paušálních náhrad hotových po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT, po navýšení o 21 % DPH tedy celkem na náhradě nákladů právního zastoupení 8 300,60 Kč, dále náhrady cestovních výdajů a náhrady za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 AT. Náhrada cestovních výdajů za cestu [adresa] a zpět při cestě osobním vozem [jméno FO] žalované přísluší s přihlédnutím k § 1 a § 4 vyhlášky č. 573/2025 Sb. ve výši 3 450,40 Kč, po navýšení o 21 % DPH poté ve výši 4 175 Kč. Náhrada za promeškaný čas, který strávil právní zástupce žalované na cestě k jednání odvolacího soudu dne [datum], byla přiznána dle § 14 odst. 3 AT, kdy tato činí 150 Kč za každou započatou půlhodinu, tj. ve výši 10 půlhodin po 150 Kč, celkem 1 500 Kč, po navýšení o 21 % DPH poté ve výši 1 815 Kč. Žalované tak přísluší právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 14 290,60 Kč.

20. O lhůtě k plnění bylo odvolacím soudem rozhodnuto dle § 160 odst. 1 před středníkem o.s.ř. ve spojení s § 211o.s.ř., když pro stanovení lhůty odlišné nebyly soudem shledány žádné předpoklady.