o zaplacení 365 965 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. března 2024, č.j. 47 C 303/2022-123,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 365 965 Kč s 8,25 % zákonným úrokem z prodlení ročně od 11. 1. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a ve stejné lhůtě i povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 112 576,40 Kč k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokáta.

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení zažalované částky s tvrzením, že dne 2. 7. 2011 uzavřel s právním předchůdcem – manželem žalované [tituly před jménem] [jméno FO], zemřelým dne [datum], Rámcovou smlouvu o provozním financování, na základě které bylo mj. ujednáno, že žalobce bude průběžně podle potřeby a svých finančních možností poskytovat půjčky k průběžnému financování advokátní kanceláře [tituly před jménem] [jméno FO]. Takto žalobce zapůjčil právnímu předchůdci žalované celkem 365 965 Kč. Žalovaná je jedinou dědičkou po [tituly před jménem] [jméno FO] a z majetku zemřelého manžela ji do vlastnictví připadl i obchodní závod (advokátní kancelář) zůstavitele. Žalobce své pohledávky přihlásil do dědického řízení, ale pohledávka v něm vypořádána nebyla. Žalovaná ničeho neuhradila ani po zaslání předžalobní upomínky.

3. Žalovaná nárok žalobce neuznala s tím, že jí o zápůjčkách není nic známo. Později tvrdila, že její manžel ke dni uzavření rámcové smlouvy trpěl paranoidní schizofrenií, která zapříčinila zásadní zmenšení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností, přičemž se jednalo o poruchu dlouhodobé povahy, která se projevovala již od roku 2006. Podle žalované, pokud byly poskytnuty nějaké půjčky, využil žalobce zdravotního stavu [tituly před jménem] [jméno FO], který již delší dobu před úmrtím do advokátní kanceláře nedocházel a advokacii nebyl schopen fakticky vykonávat. Žalovaná také namítla promlčení zápůjček ze dne 12. 11. 2019 a 8. 12. 2019.

4. Soud I. stupně ve věci samé rozhodl již dříve rozsudkem ze dne 27. února 2023, č.j. 47 C 303/2022-36, kterým žalobě vyhověl. Městský soud v Praze k odvolání žalované tento rozsudek usnesením ze dne 31. 10. 2023, č.j. [spisová značka], zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. V dalším řízení soud I. stupně vycházel ze zjištění, že žalobce jako zaměstnanec advokátní kanceláře [tituly před jménem] [jméno FO] uzavřel dne 2. 7. 2011 s [právnická osoba], rámcovou smlouvou o financování této advokátní kanceláře. Na základě této smlouvy poskytoval na provoz advokátní kanceláře finanční prostředky vždy na požádání [tituly před jménem] [jméno FO], resp. konkrétně svědkyně [jméno FO], za účelem financování výplaty mezd zaměstnancům advokátní kanceláře, s čímž byl [tituly před jménem] [jméno FO] srozuměn. Tyto poskytnuté finanční prostředky žalobce řádně smlouvy evidoval. Celkem v období od prosince 2019 do června 2020 poskytl žalobce na provoz advokátní kanceláře částku 365 965 Kč. Žalobce a [tituly před jménem] [jméno FO] spojoval dlouhodobý pracovní a zejména přátelský vztah, který vyústil v to, že žalobce zařizoval i osobní záležitosti zemřelého a tento chtěl, aby mu žalobce dělal opatrovníka, k čemuž však v důsledku úmrtí [tituly před jménem] [jméno FO] nedošlo. Žalobce měl přístup k účtům zemřelého jakož i svědkyně [jméno FO], která měla přístup k pracovním účtům zemřelého a mohla zadávat nikoli autorizovat platby. K tomu účelu jí byla vydána platební karta. [tituly před jménem] [jméno FO] trpěl dlouhodobě chronickým zánětem trojklaného nervu (min. od roku 2012), což mu v případě zhoršení zdravotního stavu přinášelo bolesti, poklesla mu polovina tváře a poklesl mu koutek úst. Od roku 2019 se jeho stav částečně zhoršil, zhubnul a začal mít problémy se stabilitou, což vedlo k tomu, že již do advokátní kanceláře docházel minimálně. Dne 9. 6. 2020 zemřel. Žalované, jakožto jediné dědičce ze závěti po zemřelém připadl mj. obchodní závod zůstavitele – advokátní kancelář [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobce dne 10. 12. 2020 přihlásil do dědického řízení po zemřelém, pohledávky v celkové výši 10 390 881 Kč vzniklé podle rámcové smlouvy. Žalovaná tyto pohledávky neuznala. Žalobce vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

6. Při právním hodnocení věci soud I. stupně s ohledem na datum uzavření Rámcové smlouvy vycházel s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) z aplikace ustanovení § 491 odst. 1, odst. 1, 2, § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník platný do 31. 12. 2013 (obč. zák.) a § 497 obch. zák. Smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované posoudil jako tzv. smlouvu nepojmenovanou obsahující prvky smlouvy o úvěru podle § 497 obch. zák.

7. Pokud jde o námitku žalované týkající se psychického stavu [tituly před jménem] [jméno FO], soud I. stupně uvedl, že si je vědom toho, že v souvislosti se zrušením prvního rozhodnutí ve věci „padá“ i koncentrace řízení, nicméně pouze ve vztahu ke skutečnostem, které nebyly a ani nemohly být tvrzeny v rámci řízení před prvním rozhodnutím ve věci. Stran tvrzení žalované o nesvéprávnosti [tituly před jménem] [jméno FO] v době uzavření předmětné rámcové smlouvy se však podle soudu I. stupně o takovouto skutečnost nejedná. Sama žalovaná totiž uváděla, že psychické obtíže v podobě paranoidní schizofrenie se měly u [tituly před jménem] [jméno FO] projevit již v roce 2006 a zhoršit v roce 2011, tedy zcela jistě o uvedeném psychickém stavu zemřelého, kterým argumentovala v odvolacím řízení a následně i v tomto řízení po zrušení prvního rozsudku ve věci soudem odvolacím, žalovaná věděla a mohla tato tvrzení vznášet již v rámci prvotního vyjádření ve věci, tj. již v rámci koncentrace řízení, o které byla soudem poučena. Podle přesvědčení soudu I. stupně by tak bylo na újmu zásadě rovnosti účastníků, aby soud zvýhodnil žalovanou (a naopak znevýhodnil žalobce), kdy by jí umožnil činit tvrzení, která mohla uvádět již dávno, v rámci své prvotní procesní obrany a které bez zjevného podstatného důvodu, který by jí v tom bránil, neučinila. Soud I. stupně souhlasil i s argumentací žalobce, že pakliže žalovaná nenamítala neschopnost [tituly před jménem] [jméno FO] k právnímu jednání již v rámci dědického řízení, když po [tituly před jménem] [jméno FO] dědila na základě sepsané závěti, která byla sepsána o mnoho let později než předmětná rámcová smlouva a zároveň uváděla, že se zdravotní stav zemřelého po psychické stránce zhoršil, je její aktuální obrana psychickým onemocněním zemřelého [tituly před jménem] [jméno FO][Anonymizováno]zjevně účelová. Neschopnost [tituly před jménem] [jméno FO] právně jednat žalovaná v rámci dědického řízení nenapadala. Nad to je podle soudu I. stupně nepochybné, že notář by nesepsal závěť s osobou, která by vykazovala znaky duševní poruchy, které popsala žalovaná. Tuto obranu žalované proto prvostupňový soud vyhodnotil jako účelovou, a proto se jí nijak blíže nezabýval a nevedl k ní žádné dokazování.

8. K námitce promlčení soud I. stupně uvedl, že podle rámcové smlouvy o financování byla žalovaná jakožto právní nástupkyně zemřelého [tituly před jménem] [jméno FO] povinna poskytnuté finanční prostředky žalobci vrátit do jednoho měsíce od výzvy žalobce k jejich zaplacení. Žalobce žalovanou k úhradě celkové dlužné částky ve výši 365 965 Kč vyzval dne 10. 12. 2020, a to přihláškou své pohledávky do dědického řízení, což lze podle názoru soudu I. stupně pokládat za řádnou výzvu k plnění. Splatnost celkové pohledávky proto nastala dne 10. 1. 2021 (po uplynutí jednoho měsíce). Vzhledem k tomu, že promlčecí lhůta je podle § 101 odst. 1 obč. zák. tříletá a počíná běžet od doby, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, neztotožnil se soud s námitkou promlčení vznesenou žalovanou ohledně poskytnuté částky 47 746 Kč dne 12. 11. 2019 a částky 39 283 Kč dne 8.12.2019, neboť tříletá promlčecí doba počala běžet dne 10. 1. 2021 a žaloba byla podána dne 9. 12. 2022, takže ještě před uplynutím promlčecí lhůty. Protože žalobcem zapůjčené finanční prostředky byly použity na výplatu mezd zaměstnanců advokátní kanceláře, neshledal soud I. stupně důvodnou ani námitku žalované, že žalobou uplatněný požadavek je v rozporu s dobrými mravy.

9. Z uvedených důvodu soud I. stupně žalobě vyhověl a o nákladech řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o.s.ř.

10. Proti rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Setrvala na tom, že nárok uplatněný žalobou neuznává. Namítla mj., že soud I. stupně rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť neprovedl žalovanou navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností. Podle přesvědčení žalované se soud I. stupně nedržel závazného pokynu, kterým odvolací soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 31. 10. 2023, č.j. [spisová značka], uložil, aby v opakovaném řízení soud provedl účastníky navržené důkazy a vypořádal se se všemi námitkami, které účastníci v průběhu řízení uplatnili. Věc rovněž nesprávně právně posoudil jako vztah ze smlouvy o úvěru, když nejen z dikce předmětné rámcové smlouvy vyplývá, že se jednalo o půjčku a navíc tato smlouva nemá náležitosti smlouvy o úvěru podle § 497 obch. zák. Vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o rámcovou smlouvu, na jejímž základě byly podle tvrzení žalobce uzavírány jednotlivé smlouvy o zápůjčkách, je třeba tyto posuzovat podle právní úpravy platné ke dni poskytnutí jednotlivých půjček, a to zejména v souvislosti s namítanou nesvéprávností právního předchůdce žalované. V tomto směru však soud I. stupně dokazování nevedl, ačkoliv žalovaná navrhovala provést důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie a výslechy svědků. I když svědkyně [jméno FO] v rámci své svědecké výpovědi uvedla, že žalobcem tvrzené finanční prostředky byly skutečně poskytnuty, z provedeného dokazování nevyplývá, že by došlo k naplnění podmínek sjednaných v čl. IV rámcové smlouvy, na základě kterých bylo možné finanční prostředky poskytnout. Soud I. stupně také podle žalované postupoval v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 276/2005, podle kterého příjmové pokladní doklady nemohou být dostatečným důkazem k prokázání skutečnosti, že došlo k poskytnutí finančních prostředků v hotovosti. Samotná rámcová smlouva svou povahou nepředstavuje právní titul, na jehož základě by bylo možné vystavovat faktury (pokladní doklady), ale pouze obecná pravidla (obchodní podmínky) v souladu, se kterými se předpokládá uzavírání jednotlivých smluv o zápůjčkách. Podle žalované v řízení před soudem I. stupně neproběhlo dokazování v takové míře, aby byl soud schopen učinit závěr o tom, že skutečně došlo k poskytnutí tvrzených zápůjček. Zejména z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení s tím, že nařídí, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce.

11. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání vyjádřila přesvědčení, že soud I. stupně rámcovou smlouvu vyhodnotil správně jako smlouvu nepojmenovanou obsahující jak prvky smlouvy o úvěru, tak prvky smlouvy o půjčce, kdy na základě této smlouvy pak žalobce právnímu předchůdci žalované plnil. Pokud jde o tvrzení žalované o údajné nesvéprávnosti jejího manžela, jedná se podle žalobce o tvrzení zjevně účelové a žalovaná nic takového k okamžiku skončení prvního jednání ve věci nic takového netvrdila. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212, § 212a o.s.ř. vč. řízení, které jeho vydání předcházelo a odvolání neshledal důvodným.

13. Odvolací řízení je řízením zásadně přezkumným a odvolací soud není nadán oprávněním hodnotit důkazy provedené soudem I. stupně jinak, aniž by je sám provedl, případně (v rozsahu omezeném ust. § 213, odst. 2 o.s.ř.) dokazování doplnil. Soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, přezkoumatelně vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, proč neprovedl další důkazy. Provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry, od nichž nemá odvolací soud (bez provedení dokazování), důvod ani možnost se odchylovat, přičemž výtky odvolatelky týkající se hodnocení důkazů neshledal odvolací soud opodstatněnými. Neztotožnil se však s právním závěrem soudu I. stupně, pokud smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a [tituly před jménem] [jméno FO] posoudil jako smlouvu nepojmenovanou s prvky smlouvy o úvěru ve smyslu § 497 obch. zák. Aby se jednalo o smlouvu o úvěru, musela by obsahovat nejen určení výše peněžních prostředků, které mají být poskytnuty a závazek druhé strany poskytnuté prostředky vrátit, ale současně i závazek zaplatit za poskytnuté peněžní prostředky úroky. V daném případě však předmětná smlouva kromě závazku dlužníka vrátit půjčené peněžní prostředky, tyto podstatné náležitosti neobsahuje. Podle odvolacího soudu je proto na uvedenou smlouvu třeba hledět, jak správně dovodil soud I. stupně, jako na smlouvu nepojmenovanou podle § 51 obč. zák., nikoli však s prvky smlouvy o úvěru, nýbrž jen jako na smlouvu, která vytváří jakýsi rámec pro spolupráci mezi žalobcem a [právnická osoba], a to ve formě financování potřeb advokátní kanceláře. Na základě této smlouvy pak byly od prosince 2019 do června 2020 jednotlivé zápůjčky ve smyslu § 2390 a násl. o.z. realizovány, což bylo před soudem I. stupně provedenými důkazy (nejen příjmovými pokladními doklady) prokázáno. Soud I. stupně se současně přiléhavě vypořádal i s námitkou promlčení stran žalobou uplatněného nároku ve výši 47 746 Kč, tedy zápůjčky ze dne 15. 11. 2019. V řízení totiž nebylo tvrzeno, že by splatnost jednotlivých zápůjček měla nastat jindy než do jednoho měsíce po výzvě, tak jak bylo dohodnuto právě v čl. VII Rámcové smlouvy. Odvolací soud v tomto směru odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku (srovnej odstavec 29. Stejně tak soud I. stupně správně konstatoval, že žalovaná své tvrzení o údajné nesvéprávnosti [tituly před jménem] [jméno FO] mohla a měla uplatnit již v rámci koncentrace řízení, o které byla ostatně soudem I. stupně poučena při jednání dne 22. 2. 2023. Nebylo proto důvodu, aby soud s touto obranou žalované soud dále zabýval a prováděl k ní dokazování. I v tomto směru odvolací soud pro stručnost odkazuje na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku (srovnej odst. 26) s nímž se zcela ztotožňuje.

14. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

15. Výrok o nákladech odvolacího řízení má oporu v § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř., když i v této fázi řízení úspěšnému žalobci vznikly náklady v důsledku právního zastoupení. Advokátovi žalobce náleží odměna 2 x 9 780 Kč za sepis vyjádření k odvolání a za účast na jednání odvolacího soudu (§ 8 odst. 1, § 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. g/, k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), dva režijní paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 cit. vyhl.) a 21 % DPH. Náklady odvolacího řízení ční celkem 24 393, 60 Kč.