o zaplacení 82 258 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. dubna 2024, č.j. 77 C 231/2023-26,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení částky 82 258 Kč s příslušenstvím a zároveň žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce na žalované domáhal zaplacení zažalované částky s tvrzením, že 29. 8. 2022 došlo k dopravní nehodě a vlivem toho i k poškození vozidla tov. zn. [název]. Nehodu zavinil řidič vozidla tov. zn. [název], reg. zn. [SPZ], které bylo v okamžiku střetu pojištěno u žalované. Žalobce předal vozidlo k opravě autoservisu [společnost 2]. Ten po provedení opravy vystavil fakturu na částku 225 140 Kč včetně DPH. Žalovaná po prošetření pojistné události na pojistném plnění vyplatila pouze 142 057 Kč a ve zbytku, tj. co do částky 82 258 Kč, pojistné plnění krátila z důvodu namítaného neodpovídajícího rozsahu fakturovaných prací vzhledem k technologii oprav daných výrobcem a neúměrně vysoké ceny servisních prací autoservisu. Žalobce doplatil autoservisu 82 258 Kč z vlastních zdrojů. Pokud jde o rozsah prací, žalobce si nechal zpracovat znalecký posudek k posouzení rozsahu provedené opravy a ceny servisních prací k datu pojistné události. Znalec konstatoval, že ceny servisních prací účtované autoservisem jsou oprávněné, naopak ceny použité v kalkulaci žalované neodpovídají skutečnosti.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Především namítla nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, neboť vlastníkem poškozeného vozidla nebyl žalobce, nýbrž leasingová společnost, žalobce byl pouze provozovatelem vozidla. Není proto poškozeným ve smyslu § 2 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb. V dalším pak žalovaná namítala, že autoservis účtoval větší rozsah dílů i prací, než odpovídá rozsahu zjištěného při prohlídce předmětného vozidla. Proto z titulu povinného ručení plnila jen částečně, a to na účet servisu, který prováděl opravu poškozeného vozidla.

4. Soud I. stupně vycházel mj. ze zjištění, že dne 29. 8. 2022 došlo v [místo] k dopravní nehodě, při které došlo k poškození vozidla tov. zn. [název], reg. zn. [SPZ]. Poškozen byl zadní pravý blatník, nárazník a kufr uvnitř. K okolnostem nehody její účastníci v záznamu o dopravní nehodě uvedli, že vozidlo tov. zn. [název], reg. zn. [SPZ], které řídila [jméno FO], jež se označila za viníka nehody, vyjíždělo z parkoviště, odbočovalo vpravo a nerespektovalo přednost v jízdě. Jako vlastník vozidla [název] byla v registru motorových vozidel byla dne 6. 3. 2020 zapsána společnost [společnost 3], IČO [IČO] (od 1. 4. 2021 pod firmou [právnická osoba].). Opravu poškozeného vozidla prováděla [společnost 2], která dne 16. 12. 2022 přijala od žalobce částku 82 258 Kč za účelem úhrady nedoplatku pojistného plnění č. [číslo].

5. Při posuzování aktivní věcně legitimace žalobce soud I. stupně vycházel z aplikace ust. § 2 písm. g), § 6 odst. 2 písm. b), § 9 odst. 1. zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2024. Odkázal rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (srovnej odstavec 34 napadeného rozsudku), podle které byl-li mezi vlastníkem vozidla a žalobcem vztah leasingového pronajímatele a leasingového nájemce, uvedené samo o sobě nemá za následek, že by se žalobce stal poškozeným jen tím, že sám doplatil autoservisu část ceny opravy nekrytou dosud zaplaceným pojistným plněním. Byla-li vlastníkem vozu poškozeného při dopravní nehodě leasingová společnost, došlo v důsledku dopravní nehody ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, tedy leasingového pronajímatele, v jeho majetkových poměrech se projevil rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté. Podle soudu I. stupně žalobce, ač byl soudem vyzván, neuvedl žádné konkrétní skutkové tvrzení, které by mohlo vést k závěru, že poškozeným je on nikoliv vlastník vozidla. Soud I. stupně proto žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na ů 142 odst. 1 o.s.ř.

6. Proti rozsudku podal žalobce včas odvolání, v němž uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e), g) o.s.ř. Podle žalobce, jeho věcná legitimace vychází z jeho uživatelského práva k vozidlu, se kterým byla na jedné straně spojena povinnost v případě poškození vozidla nést náklady na jeho opravu, na druhou stranu mu svědčil nárok na pojistné plnění v případě, kdy by škodu způsobila třetí osoba bez jeho zavinění. Žalobce dále uvedl, že se řádným vlastníkem poškozeného vozidla stal na základě kupní smlouvy ze dne 19. 2. 2020, nicméně z hlediska financování kupní ceny vstoupil zároveň do smluvního vztahu jako úvěrovaný podle smlouvy o úvěru z e dne 19. 2. 2020, ne jejímž základě byla uhrazena kupní cena za poškozené vozidlo prostřednictvím leasingové společnosti a došlo zajišťovací formou k převodu vlastnického práva na tuto společnost. Podle žalobce ze Všeobecných obchodních podmínek společnosti s [společnost 3], konkrétně z článků 2.2 a 2.5, jednoznačně vyplývá, že žalobce byl povinen nést náklady na opravu poškozeného vozidla. Poukázal rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 689/2012. Otázka aktivní legitimace v případě škody vzniklé provozovateli vozidla na základě smluvního vztahu s vlastníkem vozidla byla již podle žalobce v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Zejména z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Podle žalované soud I. stupně otázku aktivní věcné legitimace žalobce posoudil správně a v souladu se soudní judikaturou.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212, § 212a o.s.ř. a poté, co odvolání neshledal důvodným.

9. Soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění, která následně přiléhavě posoudil i po stránce právní. Odvolací soud tak odkazuje v této souvislosti na písemné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, s nímž se ztotožňuje. Soud I. stupně se především přiléhavě vypořádal s námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce. V rozsudku ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 689/2012, na který žalobce v odvolání odkazuje, Nejvyšší soud dovodil, že leasingový nájemce, který byl v době trvání leasingového vztahu na základě smluvního ujednání s leasingovým pronajímatelem oprávněn (zmocněn) nechat v případě poškození pronajaté motorové vozidlo opravit a který tak skutečně na své náklady učinil, má právo na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na opravu věci, proti škůdci i přímý nárok na pojistné plnění proti pojistiteli jeho odpovědnosti. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud skutečně dospěl k závěru, že v případě opravy předmětu leasingu financované leasingovým nájemcem došlo ke snížení majetkového stavu leasingového nájemce, nikoliv vlastníka věci (leasingového pronajímatele), který náklady na opravu nevynaložil a podle smluvního ujednání s nájemcem je ani vynaložit nebyl povinen.

10. V právě projednávané věci je však situace odlišná. Odvolací soud zjistil, že mezi žalobcem jako úvěrovaným a společností s [společnost 3] jako úvěrujícím byla dne 19. 2. 2020 uzavřena Smlouva o úvěru, podle které úvěrující společnost poskytla žalobci úvěr ve výši 588 000 Kč na koupi vozidla [název]. K zajištění veškerých pohledávek, které vznikly v souvislosti s Úvěrovou smlouvou účastnici úvěrové smlouvy současně uzavřeli smlouvu, podle které žalobce převedl v souladu s § 2040 o.z. vlastnické právo k vozidlu na společnost s [společnost 3]. Zároveň účastníci s uzavřeli také smlouvu o výpůjčce, podle které úvěrující společnost umožnila žalobci předmětné vozidlo užívat. Přílohou Smlouvy o úvěru byly Všeobecné obchodní podmínky. Žalobce prohlásil, že mu před uzavřením úvěrové smlouvy byla předána jejich aktuální verze a že se s nimi seznámil. Z žádného ustanovení Smlouvy o úvěru, resp. Všeobecných obchodních podmínek nevyplývá, že by žalobce byl vlastníkem věci (leasingovým pronajímatelem) zmocněn na své náklady nechat pronajaté vozidlo opravit. Takové zmocnění nelze dovodit ani ze znění článků 2.2 či 2.5 Všeobecných obchodních podmínek.

11. S ohledem na shora uvedené je závěr soudu I. stupně o nedostatku aktivní legitimace žalobce přiléhavý. Bylo tedy nadbytečné zabývat se výší nákladů na opravu poškozeného vozidla. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

12. Výrok o nákladech odvolacího řízení má oporu v § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 a § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalované, která i v této fázi řízení byla procesně úspěšná, náleží paušální náhrada 3 x 300 Kč za písemné vyjádření k odvolání, přípravu účasti na jednání a za účast na jednání odvolacího soudu (§ 1 odst. 1, odst. 3 písm. a/, b/, c/, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).