o zaplacení 418 176 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu Prahu 1 ze dne 21. března 2024, č.j. 14 C 190/2023-63, ve spojení s usnesením ze dne 18. července 2024, č.j. 14 C 190/2023-99,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 414 615 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 547 526 Kč za období od 4. 5. 2023 do 13. 9. 2023 a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 414 615 Kč za období od 14. 9. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), v části, ve které se žalobkyně na žalované domáhala uhrazení částky 3 561 Kč a úroku z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně za období od 4. 5. 2023 do zaplacení. Žalobu zamítl (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 38 478 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III) a ve stejné lhůtě rovněž povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek ve výši 6 605 Kč (výrok IV). Konečně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 náklady státu (výrok V), které určil samostatným usnesením ze dne 18 7. 2024 ve výši 8 170 Kč.

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně na žalované domáhal zaplacení zažalované částky s tvrzením, že dne 3. 6. 2021 byla účastna dopravní nehodě, kterou zavinil řidič vozu [název], které bylo pojištěno u žalované. Při dopravní nehodě došlo ke střetu přední části motocyklu řízeného žalobkyni a levé zadní části vozidla [název]. Následkem toho došlo k pádu žalobkyně a jejímu zranění. Žalobkyně žalobou požadovala náhradu za ztrátu na výdělku za období od 4. 6. 2021 do 19. 12. 2021 ve výši 23 108 Kč, náhradu za bolest ve výši 44 727 Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění (ZSU) ve výši 344 896 Kč a náklady na vypracování znaleckého posudku ve výši 5 445 Kč. Celkem však u žalované uplatnila nárok na zaplacení 883 367 Kč, z čehož žalovaná uhradila pouze 70 % s poukazem na údajné spoluzavinění žalobkyně.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření uvedla, že i když řidič osobního automobilu měl dát žalobkyni přednost, na konečném průběhu nehody se podílel i způsob jízdy žalobkyně, který byl v rozporu s § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť žalobkyně nejela vpravo při pravém okraji vozovky. Pokud by jela při pravém okraji, bylo podle znalce [tituly před jménem] [jméno FO] v jejích technických možnostech nekolizním a průběžným bržděním střetu zabránit. Uvedenou skutečnost žalovaná zohlednila stanovením spoluúčasti žalobkyně ve výši 30 %.

4. Soud I. stupně provedenými důkazy mj. zjistil, že 3. 6. 2021 v obci [místo] jel řidič osobního vozidla [název], RZ [SPZ], po silnici č. [číslo] ve směru jízdy od obce [místo]. Na křižovatce se silnicí č. [číslo] zastavil vozidlo před hranicí křižovatky a následně se rozjel do křižovatky s úmyslem přejet křižovatku rovně k obci [místo], přičemž nedal přednost v jízdě motocyklu [název], RZ [SPZ], na kterém jela žalobkyně, a který projížděl křižovatkou po hlavní komunikaci (silnici č. [číslo]) ve směru od obce [místo] k obci [místo]. Došlo ke střetu přední části motocyklu a levé zádní části vozidla [název]. Důsledkem nárazu došlo k pádu žalobkyně na vozovku a k jejímu zranění. Vozidlo [název] bylo pojištěno pro případ odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla u žalované. Při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění (ZSU) a za bolest soud I. stupně vycházel z e znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 20. 12. 2022 a z výpovědi tohoto znalce (srovnej odstavec 20-24 odůvodnění napadeného rozsudku), který podrobně popsal zdravotní stav žalobkyně a její omezení v důsledku zranění způsobeného při předmětné dopravní nehodě. Za použití Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví znalec ohodnotil bolestné i ZSU. Za znalecký posudek žalobkyně znalci zaplatila 18 150 Kč. Ztráta na výdělku žalobkyně v období od 3. 6. 2021 do 17. 12. 2021 představovala částku 77 029 Kč.

5. Při právním hodnocení věci soud I. stupně vycházel z aplikace § 2957, § 2958, § 2962 odst. 1, o.z. a s ohledem k datu dopravní nehody také z ust. § 6 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění účinném do 31. 3. 2023. Konstatoval, že k poranění žalobkyně došlo v příčinné souvislosti s dopravní nehodou, kterou způsobil řidič [název]. V prvé řadě se pak zabýval tím, zda je v projednávané věci namístě aplikovat § 2918 o.z., podle kterého vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Žalovaná dovozovala spoluúčast žalobkyně z toho, že její způsob jízdy byl v rozporu s § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., podle kterého se na pozemních komunikacích jezdí vpravo a pokud tomu nebrání zvláštní okolnosti, při pravém okraji vozovky, pokud není stanoveno jinak. Ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] pro účely trestního řízení vedeného s řidičem [název], RZ [SPZ], a výpovědi znalce soud I. stupně zjistil, že žalobkyně nejela před střetem a v místě střetu u pravé strany hlavní komunikace, v okamžiku střetu byla v protisměru, její postavení před střetem nelze určit. Kdyby podle znalce jela při pravém okraji vozovky, tzn. Ve vzdálenosti 1-1,5 m od pravého okraje, mohla se bez ohrožení stability dopravní nehodě vyhnout. V této souvislosti soud I. stupně akcentoval, že pro posouzení míry spoluúčasti žalobkyně je nutno vycházet spíše z toho, v jaké pozici jela předtím, než začala brzdit. Těsně předtím, než začala brzdit, a poté, co již začala brzdit, totiž mohla žalobkyně svoji pozici měnit již s ohledem na to, že zpozorovala, že jí do jízdy zprava z vedlejší komunikace vjelo vozidlo [název]. Dále pak soud I. stupně předeslal, že, že z provedených důkazů plyne, že vozovka (v místě dopravní nehody) není opatřena středovou dělící čárou, žalobkyně si tudíž podle soudu I. stupně nemusela být vědoma, zda se nachází na své polovině pozemní komunikace či již mírně za středem komunikace. V dotčeném úseku se pozemní komunikace stáčí doprava do pravotočivé zatáčky. Již z uvedeného podle soudu I. stupně plyne, že bylo namístě, aby si žalobkyně „najela“, a to za účelem zajištění si plného výhledu do zatáčky. Pokud jde o příčinnou souvislost mezi jednáním poškozené žalobkyně a vzniklou újmou, soud I. stupně tuto příčinnou souvislost zkoumal primárně podle podmínky conditio sine qua non. Vycházel přitom ze zjištění, že řidič [název] vjel z vedlejší silnice na hlavní, aniž dal přednost žalobkyni jedoucí přímým směrem na hlavní komunikaci. Kdyby takto řidič [název] nejednal, ke střetu vozidel by nedošlo. I přes uvedené, dále soud I. stupně uvedl, že při zkoumání příčinné souvislosti je nutno vycházet i z teorie adekvátnosti. Podle názoru soudu I. stupně žalobkyně nemohla objektivně předpokládat, že pokud si mírně vyjede doleva, aby měla zajištěn lepší výhled do zatáčky, a nepojede tak při pravém okraji svého jízdního pruhu, střetne se s vozidlem, které jí vjede zprava kolmo do směru jízdy, aniž by jí dalo přednost. Konečně soud I. stupně akcentoval nutnost zohlednit ochranný účel normy. Tím je podle soudu I. stupně to, aby se účastníci silničního provozu jedoucí současně v protisměrných pruzích pozemní komunikace nedostávali do vzájemné blízkosti a aby nehrozily následky z toho vzniklé (srážka dvou protijedoucích vozidel atp.). Proto se mají účastníci silničního provozu pohybovat každý na své straně pozemní komunikace, a pokud je to možné, při jejím pravém okraji. Ochranným účelem dané normy nicméně není to, aby se účastník silničního provozu nacházel v takové části pozemní komunikace, aby se vyhnul zadní části vozidla, které se „objeví“ v jeho jízdním pruhu, neboť vjede na pozemní komunikaci z vedlejší komunikace a vytvoří tak na komunikaci „kolmou“ překážku. Na podkladě těchto úvah se soud I. stupně neztotožnil s názorem žalované o spoluúčasti žalobkyně na vzniklé škodě a tudíž, že je nutno krátit její nároky o 30 %.

6. V dalším se soud I. stupně zabýval výší náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění. Odkázal na soudní praxi, která k výkladu ust. § 2958 o.z. využívá nezávaznou pomůcku označenou jako Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, jejíž základní zásady byly publikovány ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2014. Současně podkladem pro stanovení výše náhrady je zpravidla posudek znalce z oboru zdravotnictví. V daném případě soud I. stupně jako podklad pro stanovení výše náhrady za bolest podle zmíněné Metodiky využil znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 20. 12. 2022 ve spojení s výslechem znalce, který soud I. stupně považoval za plně přezkoumatelný, srozumitelný a tvořící tak adekvátní skutkový podklad obsahující odborný lékařský závěr o poškození zdraví žalobkyně. Poté co svá zjištění a úvahy, kdy se věnoval jednotlivým bodovaným položkám bolestného, rozvedl soud I. stupně v odstavcích 78 až 80 napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že z požadavků žalobkyně je namístě jako adekvátně uplatněné posoudit nároky na bolestné za položky odpovídající celkově 334 bodům. Při hodnotě jednoho bodu v částce 356,11 Kč (hrubá nominální mzda byla ve výši 35 611 Kč, Průměrné mzdy - 4. čtvrtletí 2020 | ČSÚ /czso.cz/), mělo být žalobkyni žalovanou vyplaceno na bolestném celkově 118 941 Kč. Protože žalobkyni již bylo na bolestném vyplaceno 77 775 Kč, zbývá k úhradě 41 166 Kč. Žalobkyně na tomto nároku požadovala přiznat 44 727 Kč, soud I. stupně však ohledně částky 3 561 Kč žalobu zamítl a to proto, že znalec ohodnotil celkovou anestezii žalobkyně dvakrát.

7. Při stanovení výše odškodnění za ZSU vycházel soud I. stupně rovněž z posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO] a z výpovědi žalobkyně (srovnej odstavce 95 až 129), které opět vyhodnotil optikou Metodiky a dospěl k závěru, že výše celkového procentního omezení žalobkyně (vyřazení ze společenského uplatnění) činí 3,8425981481 %. Při výchozí rámcové částce ve výši 15 135 600 Kč (400násobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství, která za rok předcházející ustálení zdravotního stavu činila 37 839 Kč, činí základní výše náhrady za ztížení společenského uplatnění částku 581 600 Kč. Na základě výslechu žalobkyně neshledal, že by bylo namístě tuto částku zvýšit z důvodu nadprůměrného zapojení žalobkyně do společenských aktivit před nehodou. Zapojení žalobkyně bylo podle soudu I. stupně v tomto ohledu normální, tj. průměrné. Danou částku však zvýšil z důvodu věku žalobkyně, když žalobkyni bylo v době nehody 24 let. Z toho důvodu základní částku zvýšil o 25 %. Celkově tedy náhrada za ZSU žalobkyně činí 727 000 Kč. Uvedenou částku soud považoval za zcela přiměřenou hendikepům žalobkyně, která je omezena při využití pravé ruky a pravé nohy současně. Zranění ji vyloučilo z provádění činností, které před nehodou vykonávala (jízda na koni, jízda na kole, procházky se psem, turistika). Současně je však žalobkyně v případě prakticky všech činností „pouze“ omezena a není z jejich provádění, až na výjimky, zcela vyloučena. Protože žalovaná na této náhradě vyplatila již 320 790 Kč, zbývá uhradit 406 210 Kč.

8. Pokud jde o nároky žalobkyně na doplacení náhrady za ztrátu na výdělku za období od 4. 6. 2021 do 19. 12. 2021 ve výši 23 108 Kč a doplacení částky 5 445 Kč za dosud neproplacenou část úhrady za znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], soud I. stupně tyto nároky posoudil jako plně důvodné. Žalovaná krátila daná plnění s odkazem na spoluúčast žalobkyně, s čímž se soud I. stupně neztotožnil). Výši či základ daných nároků však žalovaná nijak nesporovala.

9. Soud I. stupně shrnul, že žalobě vyhověl, co se týče částky 414 615 Kč (41 166 Kč jako bolestné, 344 896 Kč jako náhrada za ZSU, 23 108 Kč jako náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a 5 445 Kč jako doplatek ceny za znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO]). Co se týče úroku z prodlení, žalobkyně žádala, aby soud uložil žalované uhradit žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši z částky 551 087 Kč za období od 4. 5. 2023 do 13. 9. 2023 a z částky 418 176 Kč za období od 14. 9. 2023 do zaplacení. Soud I. stupně se ztotožnil s žalobkyní, že dnem, kdy se žalovaná ocitla ve vztahu k všem nárokům v prodlení byl den 4. 5. 2023. Pojistné plnění je totiž podle § 9 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti splatné do 15 dnů ode dne skončení šetření škodní události. Za den skončení šetření škodní události je nutno považovat den 18. 4. 2023, kdy žalovaná vydala dopis o první výplatě pojistného. Žalovaná se tak do prodlení dostala dne 4. 5. 2023. Protože však soud posoudil jako neoprávněný nárok žalobkyně na uhrazení 3 561 Kč, přiznal úrok z prodlení za období od 4. 5. 2023 do 13. 9. 2023 nikoliv z celé částky, nýbrž z částky 547 526 Kč. Za období od 14. 9. 2023 do zaplacení pak žalobkyni shodně přiznal úrok z prodlení pouze z částky 414 615 Kč.

10. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl s odkazem na § 112 odst. 3 o.s.ř. a žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení, když rozhodnutí záviselo na úvaze soudu a současně žalobkyně byla neúspěšná jen v nepatrné části.

11. Proti rozsudku podala žalovaná včas odvolání, kterým napadla výroky I, III, IV a V. Nesouhlasila a tím, že soud I. stupně neshledal žádnou spoluvinu žalobkyně. Podle žalované porušení dopravních předpisu ze strany žalobkyně nebylo zanedbatelné. Namísto toho, aby jela při krajnici, pohybovala se daleko od ní. Kdyby jela při pravém kraji vozovky, tj. ve vzdálenosti 1-1,5 m od pravého okraje vozovky, což je cca střed jejího jízdního pruhu, mohla se bez ohrožení stability dopravní nehodě vyhnout. V daném místě nejsou žádné výmoly. Podle žalované, jestliže se žalobkyně nacházela v protisměru už v okamžiku, kdy začala brzdit. Musela se v protisměru nacházet už předtím, než zaregistrovala krizovou situaci. Zúžit posouzení jenom na hodnocení. Kdo je po hlavní a kdo po vedlejší bez zkoumání chování obou účastníků je podle žalované právně nepřijatelné. Pokud jde o výši plnění. Žalovaná soudu I. stupně vytkla, že ochotně uvěřil, že znalec [tituly před jménem] [jméno FO] osobně vyšetřil hybnost kloubů žalobkyně. Podle žalované je odškodnění přiznané žalobkyni neúměrně vysoké. Metodika se podle žalované v uplynulých deseti letech ukázala jako neživotaschopná a jsou i jiné cesty, jež vedou k cíli. Žalobkyně není pracovně omezená, neboť nepracuje manuálně. Podle názoru žalované omezením žalobkyně odpovídá již vyplacená částka 320 000 Kč. Pokud jde o úroky z prodlení, žalovaná namítla, že existuje speciální úprava úroků z prodlení podle § 9 odst. 4 zák. č. 168/1999 Sb., která má přednost před obecnou úpravou podle občanského zákoníku. Použil-li soud tuto obecnou úpravu, rozhod nesprávně. Zejména z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá.

12. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

13. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích podaného odvolání podle § 212, § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění, která následně přiléhavě posoudil i po stránce právní. Námitky žalované, vyjádřené v odvolání, jsou jen polemikou se skutkovými a právními závěry prvostupňového soudu, kterou odvolací soud nepovažuje za důvodnou. Skutková zjištění se opírají o provedené dokazování, jehož procesní korektnost není zpochybňována a opak neplyne ani z obsahu spisu. Do hodnocení důkazů, založeného na dostatečném důvodu soudem I. stupně nemůže odvolací soud bez opakování, popřípadě doplnění dokazování zasahovat, a pro takový postup nemá odvolací soud přesvědčivé důvody, když provedené dokazování považuje za procesně bezchybné a pro posouzení věci postačující. Žalovaná v odvolání v podstatě jen opakuje námitky, které uplatnila již v řízení před soudem I. stupně. Ten se se všemi již zevrubně zabýval a přiléhavě se s nimi vypořádal. Odvolací soud pro stručnost proto odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku, se kterým se ztotožňuje. Souhlasí s tím, že není namístě aplikovat pravidla pro spoluúčast žalobkyně na dopravní nehodě potažmo na způsobené škodě. Byl to totiž řidič [název], který vjel z vedlejší silnice na silnici hlavní, aniž dal přednost v jízdě žalobkyni, která jela přímým směrem na silnici hlavní. Porušil tak povinnost vyplývající z ust. § 22 odst. 1, 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, upravující přednost v jízdě při projíždění křižovatkou. Taková povinnost podle 2 písm. q) uvedeného zákona znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Pokud se v daném případě žalobkyně v okamžiku střetu nacházela v protisměru, dá se podle odvolacího soudu s nejvyšší mírou pravděpodobnosti dovodit, že se intuitivně snažila vyhnout střetu s vozidlem, které jí vjíždělo do jízdní dráhy. Že se žalobkyně nacházela v protisměru již před tím, než začala brzdit, z provedených důkazů nevyplývá.

15. Pokud jde o odškodnění ZSU (když především jeho výši žalovaná v odvolání namítala) výše náhrady zásadně vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví se stavem, který u něj nastal v důsledku poškození, a spočívá na skutkovém zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na zdraví omezeny či zcela ztraceny jeho předchozí možnosti k uplatnění v životě a ve společnosti. V projednávané věci se soud I. stupně těmito kritérii náležitě zabýval, vyhodnotil oprávněnost či neoprávněnost odškodnění jednotlivých „položek“ a jejich vliv na výši finanční náhrady. Rovněž v tomto směru lze odkázat na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku.

16. K námitce žalované týkající se soudem I. stupně přiznaných úroků z prodlení lze uvést, že soud I. stupně postupoval správně, když pro výpočet jejich výše implicitně aplikoval nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovanou namítané ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. se v daném případě neuplatní, neboť právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je originárním právem založeným zvláštním právním předpisem.

17. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

18. Výrok o nákladech odvolacího řízení má oporu v § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř., když i v této fázi řízení úspěšné žalobkyni vznikly náklady v důsledku právního zastoupení. Advokátovi žalobkyně náleží odměna za účast na jednání odvolacího soudu ve výši 8 260 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 50 000 Kč 2x, a z 23 108 Kč /§ 9 odst. 4 písm. a/, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g/, § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), režijní paušál 300 Kč (§ 13 odst. 4 cit. vyhl. a 21 % DPH. Náklady odvolacího řízení činí celkem 10 357,60 Kč.