o zaplacení 85 276 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. dubna 2024, č. j. 20 C 194/2021-159,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 85 276 Kč s úrokem z prodlení 10 % z této částky od 1. 6. 2019 do zaplacení (výrok I.), rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů řízení částku 58 564 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok II.) a dále, že žalobce je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 38 720 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalovaných zaplacení částky 85 276 Kč s příslušenstvím. Nárok na zaplacení žalované částky uplatnil žalobce vůči první žalované žalobou podanou dne 3. 11. 2021 z titulu pojistného plnění k úhradě škody, která mu vznikla při dopravní nehodě ze dne 9. 1. 2017 zaviněné druhým žalovaným. Tvrdil, že v souvislosti s dopravní nehodou mu vznikla škoda na vozidle tovární značky [název], RZ: [SPZ] ve výši 79 045 Kč, dále škoda spočívající v nákladech vynaložených na odtah vozidla z místa dopravní nehody ve výši 1 694 Kč a škoda spočívající v nákladech na pronájem náhradního automobilu po nutně nezbytnou dobu opravy vozidla od 30. 1. 2017 do 3. 2. 2017 ve výši 4 537 Kč. Návrhem podaným dne 24. 3. 2022 žalobce navrhl, aby do řízení přistoupil druhý žalovaný jako přímý škůdce pojištěný u první žalované, respektive jejího právní předchůdkyně [společnost 2]. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 5. 5. 2022, č. j. 20 C 194/2021-42 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2022, č. j. [spisová značka] byl vstup druhého žalovaného do řízení připuštěn.

3. Oba žalovaní se žalobou nesouhlasili, namítli promlčení žalobou uplatněného nároku a navrhovali, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil skutkový stav věci. Vyšel zejména ze zjištění, že dne 9. 1. 2017 došlo k dopravní nehodě, při které se střetlo vozidlo žalobce s vozidlem druhého žalovaného. K tomuto dni byl druhý žalovaný evidován jako pojištěnec právní předchůdkyně první žalované. Vozidlo žalobce bylo při nehodě poškozeno tak, že muselo být ještě téhož dne odtaženo z místa dopravní nehody odtahovou službou zajištěnou společností [společnost 2] Následně se žalobce s touto společností dohodl, že za úplatu bude dočasně užívat náhradní vozidlo, a to v období od 30. 1. 2017 do 3. 2. 2017. Ohledně dopravní nehody bylo vedeno s druhým žalovaným přestupkové řízení u [správní orgán] pod sp. zn. [spisová značka], do kterého se žalobce připojil s nárokem na náhradu škody v celkové výši 77 231 Kč, a to dopisem jeho zástupkyně, společnosti [společnost 2], ze dne 14. 7. 2017, respektive dopisem pozdějšího zástupce žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 27. 8. 2017. Následně [správní orgán] rozhodnutím ze dne 18. 4. 2019, č. j. [spisová značka], nepřiznal žalobci náhradu škody, neboť škodu a její výši nebylo možné ve správním řízení spolehlivě zjistit a odkázal žalobce s jeho nárokem na soud. Uvedené rozhodnutí bylo dne 23. 4. 2019 doručeno zástupci druhého žalovaného. Odvolání druhého žalovaného proti uvedenému rozhodnutí bylo zamítnuto a toto rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím [správní orgán 2] ze dne 7. 1. 2020, č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 20. 1. 2020.

5. Zjištěný skutkový stav hodnotil soud prvního stupně po právní stránce dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „o. z.“) a zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném ke dni 9. 1. 2017 (dále také jen „zákon č.168/1999 Sb.“). Vyšel z toho, že žalobce v řízení nárokuje zaplacení žalované částky s příslušenstvím vůči první žalované z titulu práva na pojistné plnění, respektive vůči druhému žalovanému z titulu práva na náhradu škody. Svou pozornost pak soustředil na posouzení důvodnosti žalovanými vznesené námitky promlčení. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že promlčecí lhůty k právu na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti a k právu na náhradu škody, na kterou se pojištění vztahuje, počínají běžet a končí nezávisle na sobě.

6. Vyložil, že právo na pojistné plnění uplatněné vůči první žalované se podle § 629 o. z. promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě, přičemž podle § 626 o. z. promlčecí lhůta začne běžet až jeden rok od pojistné události. Jelikož má nárok na pojistné plnění odlišnou povahu než nárok na náhradu škody, nemá dle soudu prvního stupně na běh promlčecí lhůty práva na pojistné plnění žádný vliv skutečnost, že žalobce uplatnil své právo na náhradu škody vůči druhému žalovanému ve správním řízení, respektive rovněž není pro běh této promlčecí lhůty rozhodující samotné uplatnění práva na náhradu škody žalobcem vůči druhému žalovanému. Uzavřel tedy, že ke stavení promlčecí lhůty podle § 648 o. z. ve vztahu k právu na pojistné plnění tak v projednávané věci nedošlo. Dospěl pak k závěru, že promlčecí lhůta k právu na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za náhradu nákladů vynaložených na opravu vozidla poškozeného při dopravní nehodě dne 9. 1. 2017 počala běžet podle § 626 o. z. jeden rok od dopravní nehody jakožto pojistné události, tj. dne 9. 1. 2018, a k promlčení práva tak došlo po uplynutí tří let od tohoto dne, tj. dne 11. 1. 2021 (pondělí), neboť 9. 1. 2021 připadá na sobotu. Dále uzavřel, že promlčecí lhůta k právu na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za náhradu nákladů vynaložených na odtah vozidla z místa dopravní nehody a s tím souvisejících nákladů za období od 9. 1. 2017 do 23. 1. 2017 počala běžet podle § 626 o. z. ode dne 23. 1. 2018, když pojistnou událostí je v tomto případě vznik škody (celá výše nákladů vynaložených na odtah vozidla), přičemž k promlčení práva došlo po uplynutí tří let od tohoto dne, tj. dne 25. 1. 2021 (pondělí), neboť 23. 1. 2021 připadá na sobotu. V případě promlčecí lhůty k právu na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za náhradu nákladů vynaložených na pronájem náhradního vozidla v období od 30. 1. 2017 do 3. 2. 2017 pak dospěl k závěru, že tato podle § 626 o. z. započala běžet dne 3. 2. 2018, když pojistnou událostí je v tomto případě vznik škody (celá výše nákladů vynaložené na pronájem náhradního vozidla), a k promlčení práva tak došlo po uplynutí tří let od tohoto dne, tj. dne 3. 2. 2021. Vzhledem k tomu, že žalobce svá přímá práva na pojistné plnění uplatnil u soudu vůči první žalované až dne 3. 11. 2021, učinil tak dle soudu prvního stupně až po uplynutí promlčecích lhůt a námitka promlčení byla ze strany první žalované vznesena důvodně.

7. Při zkoumání důvodnosti námitky promlčení vznesení druhým žalovaným soud prvního stupně vyšel z toho, že podle § 629 o. z. se právo na náhradu škody promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Současně uzavřel, že pokud žalobce uplatnil svá práva na náhradu škody ve správním řízení, promlčecí lhůta dle § 648 o. z. po dobu průběhu správního řízení neběžela. Konkrétně dle soudu prvního stupně promlčecí lhůta neběžela od 14. 7. 2017 (jak bylo tvrzeno žalobcem), respektive nejpozději ode dne 27. 8. 2017 (jak bylo v řízení prokázáno) do dne 10. 5. 2019, kdy uplynula lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí [správní orgán] ze dne 18. 4. 2019, č. j. [spisová značka], které bylo druhému žalovanému doručeno 23. 4. 2019. Jako nedůvodnou posoudil námitku žalobce, že promlčecí lhůta neběžela až do právní moci rozhodnutí [správní orgán 3] ze dne 7. 1. 2020, č. j. [spisová značka], tj. do dne 20. 1. 2020, když druhý žalovaný sice podal odvolaní i do výroku o náhradě škody, avšak jeho odvolání nebylo v tomto rozsahu subjektivně přípustné. Výrok o náhradě škody rozhodnutí [správní orgán] ze dne 18. 4. 2019, č. j. [spisová značka], tak dle soudu prvního stupě nabyl právní moci dne 10. 5. 2019 po uplynutí 15denní lhůty pro podání odvolání proti tomuto výroku (jež mohl podat pouze žalobce) a dne 10. 5. 2019 tudíž skončilo stavení promlčecí lhůty. Současně soud prvního stupně zdůraznil, že na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobce podával další návrhy na zahájení řízení u soudu, které však (jak je soudu známo z úřední činnosti) nevedly k řádnému projednání věci. Uzavřel, že právo na náhradu nákladů vynaložených na opravu vozidla poškozeného při dopravní nehodě dne 9. 1. 2017 představuje skutečnou škodu vzniklou v důsledku protiprávního jednání druhého žalovaného, přičemž právo na náhradu škody žalobci vzniklo již 9. 1. 2017, neboť, jak vyplývá z úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 17. 1. 2017, žalobce již v den dopravní nehody věděl, či musel vědět, kdo škodu na vozidle způsobil a v jakém rozsahu a přibližné výši. Promlčecí lhůta práva na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na opravu vozidla poškozeného při dopravní nehodě dne 9. 1. 2017 tak dle soudu prvního stupně začala běžet dle § 605 o. z. dne 10. 1. 2017. Za situace, kdy se žalobce s nárokem na náhradu škody přihlásil do správního řízení dnem 14. 7. 2017, neběžela promlčecí lhůta až do dne 10. 5. 2019, dne 11. 5. 2019 pokračoval běh promlčecí lhůty a dne 4. 11. 2021 promlčecí lhůta uplynula. V případě práva na náhradu nákladů vynaložených na odtah vozidla z místa dopravní nehody a s tím souvisejících nákladů za období od 9. 1. 2017 do 23. 1. 2017 soud prvního stupně uzavřel, že ke vzniku tohoto práva došlo dne 23. 1. 2017, kdy byly odtahové práce ukončeny a náklady tak byly skutečně vynaloženy. Promlčecí lhůta práva na náhradu škody za náklady vynaložené na odtah vozidla z místa dopravní nehody a s tím souvisejících nákladů za období od 9. 1. 2017 do 23. 1. 2017 tak dle soudu prvního stupně podle § 605 o. z. započala běžet dne 24. 1. 2017, neběžela po dobu uplatnění nároku ve správním řízení a skončila dne 18. 11. 2021. V případě práva na náhrady škody spočívající v nákladech vynaložených na pronájem náhradního vozidla v období od 30. 1. 2017 do 3. 2. 2017 dospěl soud prvního stupně k závěru, že ke vzniku tohoto práva došlo dne 3. 2. 2017, kdy zanikla příslušná smlouva o nájmu náhradního vozidla a náklady byly skutečně vynaloženy. Na tomto základě pak uzavřel, že promlčecí lhůta práva na náhradu škody za náklady vynaložené na pronájem náhradního vozidla podle § 605 o. z. začala běžet dne 4. 2. 2017, neběžela po dobu uplatnění nároku ve správním řízení a skončila dne 29. 11. 2021. Vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil u soudu svá práva na náhradu škody vůči druhému žalovanému až dne 24. 3. 2022, učinil tak dle soudu prvního stupně až po uplynutí promlčecích lhůt, a tudíž námitka promlčení byla ze strany druhého žalovaného vznesena důvodně.

8. Soud prvního stupně současně neshledal důvodnou námitku žalobce o rozpornosti žalovanými vznesených námitek promlčení s dobrými mravy. Dospěl k závěru, že v dané věci nenastaly okolnosti, které by ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu závěr o rozporu vznesených námitek promlčení s dobrými mravy opodstatňovaly. Poukázal na to, že žalovaní marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinili, a dospěl k závěru, že odepření práva na uplatnění námitky promlčení by bylo vůči nim nepřiměřeným a neodůvodněným postihem. Zdůraznil, že žalobce znal postoj první žalované, respektive její právní předchůdkyně, přičemž první žalovaná od zaslání listiny ze dne 14. 6. 2019 žalobce nikterak neutvrzovala v přesvědčení, že jím uplatňované nároky z pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla zaplatí. Stejně tak dle soudu prvního stupně i druhý žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k tomu, aby se žalobce svých práv nedomáhal u soudu. Poukázal na to, že právo přeje bdělým, a dospěl k závěru, že žalobce přistupoval k uplatňování svých práv liknavě a promlčení svých práv si zavinil sám, když žalobu podal až po necelých dvou letech od nabytí právní moci všech výroků rozhodnutí [správní orgán] ze dne 18. 4. 2019, č. j. [spisová značka]. Ze všech uvedených důvodů tedy soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení pak rozhodoval dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) tak, že v řízení procesně úspěšným žalovaným přiznal plnou náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech jejich právního zastoupení vyčíslených podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále také jen „advokátní tarif“).

9. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. Namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jakož i to, že soud prvního stupně věc nesprávné právně posoudil a nezohlednil všechny okolnosti daného případu. Vyjádřil přesvědčení, že jím uplatňované nároky nejsou promlčeny. Vytýkal soudu prvního stupně, že v otázce promlčení dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům. Vyjádřil názor, že i kdyby byly jeho nároky promlčeny, měl soud prvního stupně přihlédnout k tomu, že námitky promlčení vznesené žalovanými jsou v rozporu s dobrými mravy. Za nesprávný označil způsob, jakým soud prvního stupně posoudil otázku stavení promlčecí lhůty. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak namítal, že pro účely stavení promlčecí lhůty je třeba vyjít z toho, že promlčecí lhůta mohla znovu začít běžet od okamžiku právní moci rozhodnutí správního orgánu, tj. od 20. 1. 2020. Dále žalobce vytýkal soudu prvního stupně, že řízení zatížil vadou, pro kterou napadený rozsudek nemůže obstát, když jako důkaz nepřipojil soudní spisy týkající se soudních řízení, která zahájil, nezohlednil důvody, pro které bylo zahájené řízení zastaveno, a nemohl tak posoudit, zda vůbec došlo k přerušení promlčecí lhůty a následně k řádnému uplatnění nároku a kdy se tak stalo. Zpochybnil rovněž správnost závěru soudu prvního stupně, že měl informace o okolnostech vzniku škody dříve, než bylo o vině druhého žalovaného ve správním řízení pravomocně rozhodnuto. Vytýkal dále soudu prvního stupně, že nesprávně stanovil počátek běhu promlčecí lhůty, když vycházel z okamžiku zániku smlouvy o pronájmu vozidla a vzniku nároku na parkovné, a okamžik vzniku škody neodvozoval od data skutečné úhrady parkovného a půjčovného dne 21. 8. 2017. Namítal, že soud prvního stupně neposoudil řádně, zda námitky promlčení nejsou v rozporu s dobrými mravy, když nezohlednil přístup první žalované k likvidaci pojistné události, skutečnost, že ve stanovené lhůtě neukončila šetření pojistné události, jakož i přístup druhého žalovaného, který zavinění na vzniku škody a dopravní nehody odmítal, a také nesprávný úřední postup správního orgánu, který vyznačil na meritorním rozhodnutí doložku právní moci ke dni 20. 1. 2020 ve vztahu k rozhodnutí jako celku. Konečně žalobce vytýkal soudu prvního stupně také to, že v návaznosti na shora uvedené okolnosti nezvažoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikaci § 150 o.s.ř. Ze všech uvedených důvodů pak navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaní označili odvolání žalobce za nedůvodné a navrhovali, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

11. Druhý žalovaný v písemném vyjádření k podanému odvolání označil za zcela povrchní a zmatečnou aktivitu žalobce v přestupkovém řízení a vyjádřil názor, že nemůže být řeč o řádném uplatnění nároku žalobcem ani o řádném pokračování v řízení, a tudíž aktivita žalobce nemůže mít ve smyslu § 648 o. z. vliv na běh promlčecí lhůty. Upozornil, že vyznačení doložky právní moci není rozhodnutím, ale toliko úředním postupem, přičemž soud prvního stupně nepochybil, pokud si okamžik nabytí právní moci výroku o náhradě škody samostatně posoudil. Za odtrženou od reality pak označil úvahu žalobce v tom smyslu, že svůj nárok vůči němu uplatňoval v přiměřené lhůtě po skončení přestupkového řízení. Poukázal přitom na to, že stavení promlčecí lhůty nepřinesla řízení, která žalobce opakovaně zahajoval, aniž by měl vůli v nich řádně pokračovat a nechat svůj nárok projednat soudem. K vědomosti žalobce o tom, která osoba odpovídá za škodu, poukázal na to, že žalobce byl přímým účastníkem dopravní nehody a při podání vysvětlení po dopravní nehodě uváděl, že za viníka nehody považuje druhého žalovaného a uváděl také „hrubý“ odhad o výši způsobené škody. K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy poukázal na to, že důvody promlčení nároku je nutno přičítat žalobci, který se k vymáhání svého nároku stavěl velmi liknavě, když v přestupkovém řízení škodu nikdy řádně neuplatnil a byl pasivní, přičemž následně opakovaně zahajoval soudní řízení, aniž by měl vážnou vůli v nich pokračovat.

12. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce. Své rozhodnutí rovněž řádně a pečlivě zdůvodnil. Odvolací soud souhlasí se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a ztotožňuje se s nimi. Odvolací námitky nejsou způsobilé správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit.

14. Soud prvního stupně správně rozlišil právní povahu nároků uplatňovaných žalobcem vůči každému ze žalovaných a v návaznosti na to také správně posoudil ve vztahu ke každému z nich běh promlčecí lhůty. Nepochybil[Anonymizováno]tedy, pokud vyšel z toho, že zatímco vůči druhému žalovanému je uplatňován nárok na náhradu škody z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci při dopravní nehodě ze dne 9. 1. 2017, předmětem řízení ve vztahu k první žalované je nárok na pojistné plnění k odškodnění majetkové újmy vzniklé žalobci v souvislosti s dopravní nehodou uplatněný žalobcem vůči první žalované jako pojistiteli na základě pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Soud prvního stupně tak postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, z níž plyne, že byť § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. dává poškozenému oprávnění uplatnit svůj nárok přímo proti pojistiteli toho, kdo mu odpovídá za škodu, neznamená to, že by do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným vstoupil namísto škůdce jeho pojistitel, který není za vzniklou škodu odpovědný. Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný; toto plnění má charakter pojistného plnění a tomu musí odpovídat i promlčecí doba (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 9. 20189 sp. zn. 25 Cdo 827/2018).

15. Soudní praxe je rovněž ustálena v závěru, že u práva na pojistné plnění stanoví ustanovení § 626 o. z. počátek promlčecí lhůty k okamžiku uplynutí jednoho roku od pojistné události. Jedná se o objektivní promlčecí lhůtu, která začíná běžet bez ohledu na vědomost osoby oprávněné čerpat pojistné plnění. U práva na náhradu škody je počátek subjektivní promlčecí lhůty určen ustanovením § 620 odst. 1 o. z., podle kterého okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. Objektivní promlčecí lhůtu práva na náhradu škody upravuje ustanovení § 636 odst. 1 o. z., podle kterého se právo na náhradu škody nebo jiné újmy promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. Obě dvě promlčecí lhůty (objektivní a subjektivní) počínají běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že nárok je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím jedné z těchto lhůt se nárok promlčuje, i když ještě běží i druhá promlčecí lhůta. Účelem ustanovení § 635 odst. 2 o. z. je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Má zamezit situacím, kdy může poškozený vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je nárok vůči poškozenému promlčen. Z toho vyplývá, že závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je tudíž předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Opačná situace by zjevně odporovala zásadě zákazu obohacení z pojištění a koncepci pojistného zájmu zakotvené v ustanovení § 2761 o. z. Slovo „nejpozději“ v ustanovení § 635 odst. 2 o. z. znamená, že právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti by nemělo být žalovatelné déle než právo na náhradu škody nebo újmy, na kterou se pojištění vztahuje. Z toho vyplývá, že právo na pojistné plnění se může promlčet dříve, než uplyne promlčecí lhůta stanovená v ustanovení § 626 o. z., a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 11. 2019 sp. zn. 25 Cdo 1976/2019).

16. Při aplikaci citovaných zákonných ustanovení a závěrů vyplývajících z judikatury Nejvyššího soudu na daný případ lze uzavřít, že tříletá subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění jednotlivých dílčích nároků žalobce na pojistné plnění uplatňovaných vůči první žalované počala ve smyslu § 626 o. z. běžet dne 9. 1. 2018, 23. 1. 2018 a 3. 2. 2017, tj. po uplynutí jednoho roku od pojistné události – dopravní nehody z 9. 1. 2017 v případě věcné škody na vozidle žalobce, vynaložení nákladů na odtah vozidla 23. 1. 2017, respektive vzniku nákladů na pronájem náhradního vozidla dne 3. 2. 2018, a uplynula, jak správně při respektování pravidel pro počítání času uzavřel soud prvního stupně, dnem 11. 1. 2021, dnem 25. 1. 2021, respektive dnem 3. 2. 2021.

17. Soud prvního stupně nepochybil, pokud počátek tříleté subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku žalobce na náhradu vzniklé majetkové újmy proti druhému žalovanému jako přímému škůdci ve smyslu § 619 a § 620 odst. 1 o. z. odvíjel v případě škody na vozidle ode dne 10. 1. 2017, tj. ode dne následujícího po dni, kdy došlo ke škodné události (dopravní nehodě), neboť již tímto dnem byly žalobci známy podstatné skutkové okolnosti předmětné dopravní nehody, a již počínaje tímto dnem tedy žalobce získal vědomost o újmě i o osobě povinné k jejímu odčinění a své právo tak mohl poprvé uplatnit u orgánu veřejné moci. Stejně tak v případě nároku na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na odtah vozidla a na pronájem náhradního vozidla, odvíjel počátek tříleté subjektivní promlčecí lhůty ode dne následujícího po dni, kdy uvedené náklady vznikly, tj. od 24. 1. 2017, respektive od 4. 2. 2017. Přisvědčit lze rovněž správnosti závěru soudu prvního stupně o tom, že tříletá subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku žalobce na náhradu vzniklé majetkové újmy proti druhému žalovanému v souladu s § 648 o. z. neběžela v průběhu správního řízení vedeného před [správní orgán], v němž žalobce nárok vůči druhému žalovanému uplatnil, a to po dobu od uplatnění nároku 14. 7. 2017 do 10. 5. 2019, kdy uplynula lhůta k podání odvolání do rozhodnutí správního orgánu, kterým byl žalobce odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení před soudem. Při zohlednění stavení promlčecí lhůty je tak opodstatněn závěr soudu prvního stupně, že tříletá subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění jednotlivých nároků žalobce na náhradu vzniklé majetkové újmy proti druhému žalovanému uplynula dnem 4. 11. 2021, 18. 11. 2021, respektive 29. 11. 2021.

18. Z uvedeného plyne, že pokud žalobce nárok vůči první žalované na pojistné plnění uplatnil u soudu žalobou podanou dne 3. 11. 2021, respektive nárok na náhradu škody vůči druhému žalovanému uplatnil u soudu návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení podaným dne 24. 3. 2022, učinil tak po marném uplynutí shora uvedených tříletých subjektivních promlčecích lhůt. Nároky žalobce na poskytnutí pojistného plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla i nároky na náhradu škody uplatňované proti přímému škůdci jsou tak promlčeny, v důsledku uvedeného se stávají prostřednictvím soudu nevymahatelnými, a proto vzhledem ke vzneseným námitkám promlčení ze strany žalovaných nemohou být soudem žalobci přiznány.

19. Odvolacím námitkám žalobce zpochybňujícím správnost závěrů soudu prvního stupně o běhu promlčecích lhůt nelze přisvědčit. Soud prvního stupně správně stanovil počátek běhu promlčecích lhůt u každého z uplatněných nároků na okamžik, kdy podle provedeného dokazování žalobce mohl získat vědomost o újmě i o osobě povinné k jejímu odčinění a své právo tak mohl poprvé uplatnit u orgánu veřejné moci. Své závěry v tomto směru soud prvního stupně rovněž přesvědčivě zdůvodnil a odvolací soud s nimi souhlasí. Názor žalobce, že promlčecí lhůta vztahující se k nároku žalobce na náhradu škody uplatněnému vůči druhému žalovaného neběžela až do 20. 1. 2020, kdy nabylo právní moci rozhodnutí [správní orgán] ze dne 18. 4. 2019, kterým byl druhý žalovaný uznán vinným ze spáchání přestupku, nelze považovat za opodstatněný. V tomto směru je totiž třeba vzít v úvahu, že po uplynutí odvolací lhůty (dnem 10. 5. 2019) druhému žalovanému, který není subjektivně legitimován k podání odvolání do výroku rozhodnutí správního orgánu, kterým byl žalobce se svým nárokem na náhradu škody odkázán na soud nebo jiný příslušný orgán, nebylo již právo žalobce na náhradu škody předmětem zmíněného správního řízení, a tudíž nebyly splněny zákonné podmínky pro stavení promlčecí lhůty ve smyslu § 648 o. z. Neopodstatněné jsou rovněž výtky žalobce v tom smyslu, že soud prvního stupně měl doplnit dokazování soudními spisy týkajícími se řízení, v nichž žalobce uplatnil své nároky u soudu. Takový postup soudu prvního stupně by zjevně nebyl v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, když již z tvrzení žalobce plyne, že tato zahájená řízení byla zastavena (pro nezaplacení soudního poplatku, nedostatek podmínek řízení), respektive že žalobce v zahájených řízeních řádně nepokračoval. Tato skutečnost je pak určující z hlediska § 648 o. z. pro závěr, zda v důsledku zahájení řízení došlo ke stavení promlčecí lhůty či nikoliv, přičemž důvody, pro které bylo řízení zastaveno pro uvedený závěr významné nejsou.

20. Odvolací soud neshledává důvodnou ani odvolací námitku žalobce v tom smyslu, že soud prvního stupně měl námitky promlčení vznesené žalovanými korigovat hlediskem dobrým mravů. Z ustálené judikatury plyne, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, tak lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 287. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019). V posuzované věci žalobce netvrdí žádné konkrétní okolnosti týkající se jednání a postupu žalovaných při uplatnění námitky promlčení, na jejichž základě by bylo možno námitku promlčení posoudit jako odporující dobrým mravům. Z tvrzení žalobce, z provedeného dokazování a ani z průběhu řízení nevyplynulo, že by žalovaní udržovali žalobce v mylném přesvědčení, že jím uplatňované nároky uhradí dobrovolně, respektive že by po vzniku nároku svým postupem vůči žalobci jakýmkoliv způsobem přispěli k marnému uplynutí promlčecí lhůty. Naopak z provedeného dokazování plyne, že žalobce sám přistupoval k ochraně svých práv a uplatňování svých nároků značně liknavě. Za této situace nelze vznesení námitky promlčení ze strany žalovaných kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy.

21. Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud z důvodu promlčení žalobou uplatněných nároků žalobu v plném rozsahu zamítl a nepochybil ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení. K odvolacím námitkám směřovaným proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení lze pro úplnost uvést, že z tvrzení účastníků a z průběhu řízení nevyplynuly žádné důvody zvláštního zřetele hodné, které by opodstatňovaly aplikaci § 150 o.s.ř. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek v celém rozsahu jako věcně správný potvrdil.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v této fázi procesně úspěšným žalovaným byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Náhrada přiznaná první žalované činí 5 856,40 Kč a je tvořena náklady právního zastoupení první žalované v odvolacím řízení, které se sestávají z odměny advokáta 4 540 Kč za jeden úkon právní služby (účast při ústním jednání 6. 11. 2024) dle § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, z paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč za jeden úkon právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a z náhrady 21% daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 1 016,40 Kč. Náhrada přiznaná druhému žalovanému činí 9 680 Kč a je tvořena náklady právního zastoupení druhého žalovaného v odvolacím řízení, které se sestávají z odměny advokáta 9 080 Kč za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání, účast při ústním jednání 6. 11. 2024) po 4 540 Kč dle § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu a z paušální náhrady hotových výdajů 600 Kč za dva úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.