o zaplacení 456 700 Kč s příslušenstvím a o vzájemných návrzích každého ze žalovaných o zaplacení 15 086,28 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. května 2024, č. j. 26 C 45/2024-69,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení [částka] s 15 % úrokem z prodlení p. a. od [datum] do zaplacení (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému [Jméno zainteresované osoby 0/0] [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované [Jméno zainteresované osoby 1/0] [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným k rukám jejich právní zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), uložil žalovanému [Jméno zainteresované osoby 0/0] povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.) a uložil žalované [Jméno zainteresované osoby 1/0] povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalovaných zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, a současně o vzájemných návrzích žalovaných, kterými se každý ze žalovaných domáhal na žalobci zaplacení částky [částka].

3. Žalobce požadoval zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalovaným v období od [datum] do [datum] užíváním pozemků parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] (dále také jen „pozemky parc. č. [hodnota] a [číslo]“) bez právního důvodu. Tvrdil, že je vlastníkem uvedených pozemků, dříve zemského statku [číslo] v [adresa], obec [adresa], přičemž žalovaní byli do [datum] oprávněni pozemky užívat na základě práva stavby, zřízeného dne 26/[datum] smlouvou uzavřenou mezi Zemským správním výborem pro [adresa] a Družstvem pro postavení úřednických a dělnických domků. Dle žalobce žalovaní od [datum] užívají dotčené pozemky bez právního důvodu, aniž by za užívání pozemků hradili jakoukoliv úplatu.

4. Žalovaní se žalobou nesouhlasili a navrhovali, aby byla v celém rozsahu zamítnuta. Tvrdili, že jsou podílovými spoluvlastníky stavby [číslo] postavené na pozemku parc. č. [hodnota], jakož i pozemků parc. č. [hodnota] a [číslo], když vlastnictví k pozemkům nabyli vydržením. Současně zpochybňovali aktivní legitimaci žalobce v tomto sporu pro nesplnění zákonných podmínek přechodu vlastnického práva k uvedeným pozemkům z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalobce na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále také jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Poukazovali na to, že žalobce vůči nim uplatňuje své nároky, přestože otázka absence jeho aktivní legitimace a nedůvodnost uplatňovaných nároků na vydání bezdůvodného obohacení byla již pravomocně vyřešena rozhodnutím soudů v jiných řízeních s obdobným skutkovým základem. V důsledku postupu žalobce tak žalovaným vznikla škoda v podobě nákladů na právní zastoupení vynaložených v souvislosti s obranou proti požadavkům žalobce v době před zahájením soudního řízení, a to v celkové výši [částka]. U uvedeného důvodu tedy každý ze žalovaných vzájemným návrhem požaduje na žalobci zaplacení náhrady škody ve výši poloviny uvedené částky.

5. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil skutkový stav věci. Vyšel zejména ze zjištění, že dne 26/[datum] byla uzavřena mezi Zemským správním výborem pro [adresa] a Družstvem pro postavení úřednických a dělnických domků (dále také jen „Družstvo“) smlouva o stavebním právu. Na základě této smlouvy bylo zřízeno ve prospěch Družstva stavební právo na části pozemku tehdejšího zemského statku [číslo] v [adresa], obec [adresa]. Právo stavby bylo zřízeno na dobu 80 let ode dne doručení žádosti na vklad práva stavby (tj. do [datum]). Družstvo se zavázalo platit pachtovné (stavební činži) ve výši [částka] Kčs ročně. Bylo dohodnuto, že po zániku stavebního práva se stavby stanou součástí předmětného pozemku a vlastníkem se stane Zemský správní výbor či jeho právní nástupce. Na pozemku [číslo] (nyní parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota]) byl vystavěn dům [číslo] jehož vlastníkem jsou žalovaní. Podle znaleckého posudku [číslo] ze dne [datum], vypracovaného znalkyní [tituly před jménem] [jméno FO], činila v období od [datum] až [datum] obvyklá výše nájemného za užívání pozemků parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] částku [částka]. Žalobce dopisem ze dne [datum] a následně upomínkou ze dne [datum] vyzval každého ze žalovaných k zaplacení poloviny částky [částka] za užívání pozemků parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] bez právního důvodu v období od [datum] do [datum]. Žalovaní v zastoupení advokátky [tituly před jménem] [jméno FO] dopisem ze dne [datum], respektive dopisem ze dne [datum] požadavek žalobce odmítli. Každý ze žalovaných zaplatil jmenované advokátce za zmíněné úkony právní služby odměnu ve výši [částka]. Soud prvního stupně dále vyšel z toho, že rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka] byla ve sporu mezi stejnými účastníky zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem stavby [číslo], která je součástí pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa]. Soudy přitom dospěly k závěru, že žalobce neprokázal, že v rozhodné době s pozemkem fakticky hospodařil, nebyly splněny podmínky přechodu vlastnického práva na žalobce a ani podmínky vydržení vlastnického práva. V uvedené věci bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 202023, č. j. [spisová značka] odmítnuto dovolání žalobce a usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1284/23 byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum] , č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum], byla pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítnuta žaloba, kterou žalobce požadoval po žalovaných zaplacení částky [částka] z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] bez právního důvodu v období od [datum] do [datum].

6. Zjištěný skutkový stav hodnotil soud prvního stupně po právní stránce. Svou pozornost soustředil na posouzení otázky aktivní legitimace žalobce, respektive zda byly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva k dotčeným pozemkům podle zákona č. 172/1991 Sb. V tomto ohledu poukázal na závěry soudů ve shora uvedených souběžných řízeních a ve shodě s nimi uzavřel, že na žalobce nepřešlo vlastnické právo k dotčeným pozemkům podle zákona č. 172/1991 Sb. pro nesplnění podmínky faktického výkonu práva hospodaření s předmětnými pozemky v rozhodném období. Na základě uvedeného pak dospěl k závěru, že žalobce není v projednávané věci aktivně věcně legitimován, a proto žalobu s požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení ve výši žalované částky s příslušenstvím jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. Současně dospěl k závěru, že pokud žalobce uplatňoval vůči žalovaným své nároky z bezdůvodného obohacení v době, kdy bylo ve shora uvedených řízeních rozhodnuto o absenci jeho aktivní legitimace v uvedeném směru, počínal si v rozporu s dobrými mravy. Uzavřel, že v důsledku jednání žalobce vznikla žalovaným škoda v podobě vynaložených nákladů právního zastoupení, kterou je žalobce podle § 2909 o. z. povinen žalovaným nahradit. Z uvedeného důvodu tedy soud prvního stupně shledal důvodným vzájemný návrh žalovaných a žalobci uložil povinnost zaplatit každému ze žalovaných náhradu škody ve výši [částka]. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v řízení plně procesně úspěšným žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech jejich právního zastoupení vyčíslených ve výši [částka] dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“).

7. Žalobce podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, v němž namítal existenci odvolacích důvodů dle § 205 odst. 2 písm. c), d), e), f), g) o.s.ř. Namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku s tím, že soud prvního stupně prakticky pouze poukázal na rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka] a na rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum] , č. j. [spisová značka]. Poukázal na to, že v uvedených rozhodnutích není řešena otázka vlastnického práva k dotčeným pozemkům v jejich výroku, nýbrž pouze v jejich odůvodnění, tj. vyřešení této otázky nebylo pro soud prvního stupně závazné. Závěr soudu prvního stupně o nedostatku jeho aktivní legitimace označil za nesprávný a vytýkal soudu prvního stupně, že svůj závěr v uvedeném směru na podkladě provedených důkazů nezdůvodnil a pouze odkázal na zmíněná rozhodnutí. Vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že by si uplatňováním předmětného nároku vůči žalovaným počínal v rozporu s dobrými mravy, když je naopak evidentní, že žalovaní užívají pozemky, které nejsou v jejich vlastnictví, aniž by za jejich užívání cokoliv hradili. Namítal, že soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal se závěry jím poukazovaných rozhodnutí vydaných v řízeních vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], kterými byla otázka jeho aktivní věcné legitimace, respektive otázka hospodaření žalobce s pozemky k rozhodnému dni [datum] prostřednictvím oprávněných ze stavebního práva vyřešena opačným způsobem. Žalobce nadále setrval na tvrzení, že s předmětnými pozemky ke dni [datum] hospodařil ve vlastním slova smyslu, a to prostřednictvím žalovaných, a tudíž byly splněny všechny tři zákonné podmínky přechodu vlastnického práva ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. Zdůraznil, že mu nezbývalo nic jiného, než s pozemky primárně hospodařit prostřednictvím žalovaných v kontextu zákona č. 88/1947 Sb., o právu stavby, který je dosud součástí právního řádu. České republiky. Poukázal na to, že sekundárním projevem z uvedeného vyplývajícím bylo dodržování povinnosti oprávněné ze stavebního práva nerušit při výkonu jejich výlučného práva užívacího a požívacího k pozemkům do [datum]. Zdůraznil, že akcesorické vybírání pachtovného v symbolické výši nepředstavovalo k datu [datum] jakoukoliv adekvátní náhradu za umožnění výkonu práva užívacího a požívacího k předmětným pozemkům ze strany žalovaných a jejich právních předchůdců. Soud prvního stupně dále odkázal na závěry usnesení Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kterými soud v obdobné věci odmítl aplikovat režim upravený v § 2 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. a vyjádřil názor, že právo stavby nelze klást na roveň právu osobního užívání, když právo osobního užívání na rozdíl od stavebního práva bylo časově neomezené. Dovozoval přitom, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu, aby do vlastnictví obcí nepřecházely pozemky dotčené právem stavby, výslovně by to uvedl. Za účelovou právní konstrukci pak označil tezi o úmyslu zákonodárce zachovat vlastnictví státu k pozemkům, zastavěným rodinnými domky fyzických osob. Žalobce z uvedených důvodů pak navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví, zamítne vzájemná návrh žalovaných a přizná mu náhradu nákladů řízení, nebo, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaní ve vyjádření k podanému odvolání vyjádřili nesouhlas s odvolací argumentací žalobce. Zopakovali, že žalobce není ve věci aktivně legitimována, neboť mu nenáleží vlastnické právo k předmětným pozemkům a ke stavbě na nich postavené. Zdůraznili, že uvedená otázka již byla vyřešena v řízení o určení vlastnického práva ke stavbě [číslo] v katastrálním území [adresa] rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka] a usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kdy bylo postaveno najisto, že žalobce není vlastníkem žádné z nemovitostí na adrese [adresa], tj. stavby [číslo] pozemků parc. č. [hodnota] a [číslo] v katastrálním území [adresa]. Poukázali na to, že k přechodu majetku státu do vlastnictví obcí dle zákona č. 172/1991 Sb. je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek. Zdůraznili, že předmětné pozemky zůstaly ve vlastnictví České republiky, neboť žalobce s tímto majetkem fakticky nikdy nehospodařil a nevyužíval jej k plnění svých úkolů. Z uvedených důvodů není žalobce dle žalovaných ve věci aktivně legitimován a není zřejmé, z jakého důvodu uplatňuje náhradu za faktické užívání dotčených pozemků. Žalovaní dále vyjádřili přesvědčení, že bránění se důsledkům výzev, kterými žalobce uplatňuje vůči nim své nároky, je legitimní obranou proti hrozící újmě na jejich majetkových právech a žalobce tak je povinen nahradit jim škodu, která jím v souvislosti s hrazením nákladů na právní služby vznikla. Závěrem žalovaní odkázali na rozhodovací praxi Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze v obdobných věcech a navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jim náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud v odvoláním dotčeném rozsahu přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění a nárok uplatněný žalobou posoudil správně také po právní stránce. Věcně správné je rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně o vzájemném návrhu žalovaných, byť právní závěry, ze kterých rozhodnutí v uvedeném směru vychází, odvolací soud zcela nesdílí. Za důvodné pak nelze považovat odvolací námitky žalobce, kterými poukazuje na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, když podle obsahu odvolání případné nedostatky odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zjevně nebyly na újmu práv žalobce jako odvolatele (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

11. Žalobce v řízení uplatnil vůči žalovaným nárok na peněžité plnění z titulu náhrady za bezdůvodné obohacení (§ 2991 o. z.), které jim mělo v žalobou vymezeném období vzniknout na jeho úkor užíváním pozemků parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa] bez právního důvodu. S ohledem na obranu žalovaných a tvrzení žalobce o právním titulu vzniku jeho vlastnického práva k dotčeným pozemkům pak soud prvního stupně správně soustředil pozornost na mezi účastníky spornou otázku aktivní legitimace žalobce, tj. zda žalobce je vlastníkem pozemků, respektive zda byly splněny zákonné předpoklady přechodu předmětných nemovitosti z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce dle zákona č. 172/1991 Sb.

12. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona (tj. [datum]) přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni [datum] příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.

13. Z ustálené judikatury plyne, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Jistě přitom nemusí jít vždy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, ale i v ostatním právním smyslu, zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními předpisy upravujícími právo hospodaření, či možnost uvedené věci pronajmout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Při výkladu citovaného zákonného ustanovení se rovněž judikatura ustálila v závěru, že přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí je třeba kumulativního naplnění všech tří stanovených podmínek, včetně realizace práva hospodaření (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 185/96 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Rozhodovací praxe je současně ustálena v názoru, že každá procesní strana nese důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů jí příznivé právní normy, jejíchž účinků se dovolává. V kontextu přechodu majetku na obce dle zákona č. 172/1991 Sb., pak z této generálně platné zásady vyplývá, že ve sporu o určení trvajícího vlastnického práva státu k věci, jako jejíž vlastník je v katastru nemovitostí zapsána obec, je to právě řečená knihovní vlastnice, koho tíží důkazní břemeno ohledně skutečností předvídaných v hypotéze právní normy obsažené v posledně citovaném předpisu, od níž odvíjí svůj vlastnický status. Jinými slovy, nezdaří-li se obci podat důkaz o tom, že na ni předmětný majetek přešel, je v pochybnostech nutno uzavřít, že k přechodu nedošlo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

14. Soud prvního stupně v projednávané věci podmínky přechodu vlastnického práva k předmětným pozemkům na žalobce posoudil v souladu s citovanou právní úpravou i judikaturou. Jeho závěry mají oporu v provedeném dokazování a odvolací soud s nimi souhlasí. Byť pozemky byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví státu a Národnímu výboru hlavního města Prahy formálně svědčilo právo hospodaření, zákonem stanovené podmínky přechodu předmětných pozemků do vlastnictví obce nebyly splněny pro absenci fakticity hospodaření Národního výboru hlavního města Prahy s dotčeným nemovitým majetkem. Z provedeného dokazování a průběhu řízení nevyplynuly žádné konkrétní okolnosti, které by opodstatňovaly závěr, že s pozemky Národní výbor hlavního města Prahy jakkoli reálně hospodařil, využíval je k plnění svých úkolů, pečoval o ně nebo jako účastník právního poměru založeného smlouvou o zřízení práva stavby vymáhal na žalovaných, respektive jejich právních předchůdcích dojednanou stavební činži – pachtovné. Přehlédnout pak nelze ani postup žalobce, který po zániku práva stavby neprojevoval vůli nabýt v souladu se smlouvou o zřízení práva stavby ke stavbě postavené na dotčeném pozemku vlastnické právo. Zájem o vlastnictví uvedené stavby, stejně jako o zápis svého vlastnického práva k dotčeným pozemkům do katastru nemovitostí začal projevovat až v návaznosti na žádosti žalovaných o odkup pozemků.

15. Odvolací námitky žalobce nejsou způsobilé zpochybnit závěr soudu prvního stupně o absenci zákonných podmínek přechodu vlastnického práva k dotčeným pozemkům z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce. Nelze přisvědčit názoru žalobce, že s pozemky hospodařil prostřednictvím žalovaných v kontextu zákona č. 88/1947 Sb., o právu stavby, když se sám, respektive Národní výbor hlavního města Prahy jako účastník smluvního vztahu založeného smlouvou o zřízení práva stavby neprojevoval a nevyužíval práv, která s ohledem na právní povahu práva stavby a obsah smluvních ujednání vlastníkovi pozemku zatíženého právem stavby náleží (nevymáhání pachtovného a neuplatňování možnosti jeho zvýšení, neprojevování zájmu o nabytí vlastnického práva ke stavbě). Samotná výše (žalobcem namítaná symbolická výše) pachtovného, respektive hospodárnost jeho vybírání není pro závěr o faktické realizaci hospodaření s pozemky rozhodná. Nadto se s ohledem na skutkový základ věci v daném případě nejedná o judikaturou aprobovanou situaci, kdy obec – jde-li o hospodaření s majetkem – realizovala práva a povinnosti z něj plynoucí jinými zákonu neodporujícími dispozicemi, zahrnujícími kupř. i držbu věci či jeho dočasné přenechání jiné osobě (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]).

16. Konečně nelze přisvědčit ani odvolacím námitkám v tom smyslu, že soud prvního stupně pochybil, pokud opřel odůvodnění napadeného rozsudku o závěry meritorního rozhodnutí soudu ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kterým byla ve sporu mezi stejnými účastníky zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva žalobce ke stavbě [číslo] která je součástí pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], respektive na meritorní rozhodnutí soudu ve věci vedené u stejného soudu pod sp. zn. [spisová značka], jímž byl ve sporu mezi týmiž účastníky zamítnut nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětných pozemků žalovanými v jiném časovém období. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se účinek závaznosti soudního rozhodnutí ve smyslu § 159a odst. 1 a 3 o.s.ř. vztahuje pouze na právní následek vyslovený v jeho výroku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [právnická osoba]. 2020, sp. zn. [spisová značka]). Pokud tedy Obvodní soud pro [adresa] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] pravomocně zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem stavby [číslo], která je součástí pozemku parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], pak tím pro účely projednávané věci mezi týmiž účastníky pravomocně vyřešil otázku vlastnického práva ke stavbě [číslo] respektive k pozemku parc. č. [hodnota], jehož je stavba [číslo] podle rozsudečného výroku součástí. Závazným způsobem nebyla vyřešena otázka vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. [hodnota], když nebyla předmětem označeného řízení a byla obsahem úvah soudů předestřených pouze v odůvodnění jejich rozhodnutí (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Z obsahu napadeného rozsudku nicméně plyne, že soud prvního stupně provedl ve věci vlastní dokazování a na jeho základě formuloval své vlastní skutkové závěry, které právně hodnotil ve shodě se závěry, k nimž dospěly soudy ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]. Obsah napadeného rozsudku a postup soudu prvního stupně pak neopodstatňují závěr, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s § 159a odst. 1, 3 o.s.ř. a ustálenou judikaturou týkající se závaznosti soudního rozhodnutí, respektive že by své rozhodnutí ve vztahu k pozemku parc. č. [hodnota] založil na vázanosti závěry, vyslovenými soudy ve věci vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] pouze v odůvodnění jejich meritorního rozhodnutí.

17. Pokud žalobce namítal, že se soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jeho poukazy na závěry plynoucí z rozhodnutí vydaných v řízeních vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], pak uvedený postup soudu prvního stupně neměl vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí. Nadto z napadeného rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně se přiklonil k převažující rozhodovací praxi Městského soudu v Praze ve věcech se stejným skutkovým základem a v souladu s § 13 o. z. neshledal důvody, pro které by se měl odchýlit od způsobu řešení mezi účastníky sporných otázek v jiných právních případech týkajících se sporů mezi týmiž účastníky na obdobném skutkovém základě. Pro úplnost lze uvést, že odvolací soud nesdílí závěry, stran splnění podmínky fakticity hospodaření s nemovitým majetkem pro přechod vlastnického práva na obec v obdobných věcech, vyjádřené v žalobcem poukazovaných rozhodnutích Městského soudu v Praze, a ve shodě se soudem prvního stupně se z důvodů shora uvedených přiklání k převažující rozhodovací praxi Městského soudu v Praze v obdobných případech.

18. Jako věcné správné hodnotí odvolací soud také rozhodnutí soudu prvního stupně o nárocích žalovaných uplatňovaných jejich vzájemným návrhem, byť nesdílí závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce způsobil žalovaným tvrzenou škodu úmyslným porušením dobrých mravů, a je tudíž povinen ji nahradit podle § 2909 o. z.

19. Podle § 2909 o. z. škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného.

20. Z ustálené judikatury plyne, že posouzení otázky porušení dobrých mravů musí vycházet z okolností konkrétní věci a musí být podepřena konkrétními zjištěními. Současně rozhodovací praxe ustáleně vychází z předpokladu, že dobré mravy představují souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3542/2020). V projednávané věci žalobce v přesvědčení, že mu svědčí vlastnické právo ke shora specifikovaným pozemkům, uplatňuje vůči žalovaným s tím související peněžité nároky, a to za situace, kdy při uplatňování těchto nároků u soudu nebyl opakovaně úspěšný. Dle názoru odvolacího soudu v řízení nebyly zjištěný takové konkrétní okolnosti a skutečnosti, které by opodstatňovaly závěr, že zmíněným jednáním žalobce úmyslně porušuje dobré mravy, respektive že výkonem svého práva sleduje jako hlavní účel poškození žalovaných. Za tohoto stavu nejsou splněny zákonné předpoklady odpovědnosti žalobce za žalovanými vzniklou škodu ve smyslu § 2909 o. z.

21. Současně nicméně z právní úpravy prevenční povinnosti obsažené v § 2900 o. z. plyne, že vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. Podle § 2910 o. z. pak škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem, a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněním porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

22. Z okolností projednávané věci je přitom zřejmé, že žalobce mimo řízení v této věci zahájené dne [datum] uplatňoval výzvami ze dne [datum] a ze dne [datum] u žalovaných nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků, a to poté, co neuspěl s dovoláním v dovolacím řízení a s ústavní stížností v řízení před Ústavním soudem, podanými proti rozhodnutím soudů v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kterým bylo pravomocně (právní moci [datum]) rozhodnuto, že žalobce není vlastníkem stavby [číslo], která je součástí pozemku parc. č. [hodnota], s argumentací, že nebyly splněny zákonné podmínky přechodu vlastnického práva k dotčeným pozemkům ze státu na žalobce dle zákona č. 172/1991 Sb. Dle názoru odvolacího soudu si tak žalobce při uplatňování svých peněžitých nároků vůči žalovaným nepočínal tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě v jejich majetkových poměrech, když bylo pro žalobce z okolností a dosavadního vývoje sporu mezi účastníky předvídatelné, že žalovaní v zájmu adekvátní obrany vůči vznášeným peněžitým nárokům využijí právních služeb advokáta. Žalobce tak porušil svou zákonnou prevenční povinnost ve smyslu § 2900 o. z. a podle § 2910 je povinen nahradit žalovaným majetkovou újmu, která jim v příčinné souvislosti s jeho jednáním vznikla a odpovídá výši nákladů právního zastoupení žalovaných v podobě mimosmluvní odměny advokáta dle advokátního tarifu za dva úkony právní služby (dopisy žalovaných adresované žalobci ze dne [datum] a [datum] v reakci na výzvy žalobce ze dne [datum] a ze dne [datum]).

23. Ze všech uvedených důvodů dospěl tedy odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu pro nedostatek aktivní legitimace žalobce zamítl a vzájemnému návrhu žalovaných naopak vyhověl. Správně rozhodl také o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčených výrocích I., II., III. a IV. podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

24. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že v této fázi řízení plně úspěšným žalovaným byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši [částka]. Výše přiznané náhrady odpovídá výši nákladů právního zastoupení žalovaných v odvolacím řízení, vypočteným z tarifní hodnoty [částka] ([částka] + 15 086,28 + [částka]) a sestávajícím se z odměny advokáta [částka] za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při ústním jednání [datum]) po [částka] dle § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. g), k) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu, z paušální náhrady hotových výdajů [částka] za dva úkony právní služby po [částka] dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a z náhrady 21 % daně z přidané hodnoty ve výši [částka] dle § 137 odst. 3 o.s.ř.