o zaplacení částky 378 990 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. února 2024, č. j. 39 C 86/2023-62,

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou žalobce požadoval po žalované, aby mu zaplatila částku 378 990 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobce odůvodnil tvrzením, že zadržením řidičského průkazu mu vznikla škoda ve výši 186 000 Kč (odpovídající ušlému zisku za období ode dne 9. 6. 2019 do dne 31. 12. 2019 po 31 000 Kč měsíčně), škoda ve výši 27 990 Kč (22 450 Kč za náklady na zastoupení advokátkou a ve výši 5 540 Kč za odborný posudek) a konečně nemajetková újma, za kterou žádá zadostiučinění ve výši 165 000 Kč (za prožitý stres a další životní nejistoty, včetně zhoršení situace při výkonu dohledu [podezřelý výraz]).

3. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že při silniční kontrole hlídkou [Orgán veřejné moci] (dále jen „[Orgán veřejné moci]“) dne 9. 6. 2019 v 2,17 hodin dechová zkouška, které se žalobce podrobil, vykázala přítomnost [podezřelý výraz]. Na pokyn [Orgán veřejné moci], aby se žalobce podrobil lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu a konečně, aby alespoň podepsal protokol o záznamu popsané situace, žalobce reagoval odmítnutím. [Orgán veřejné moci] proto vyhotovila protokol bez žalobcova podpisu a jeho řidičský průkaz zadržela. Žalobce se pak téhož dne, a to ve 4,30 hodin, dostavil na policejní oddělení s tím, že si to rozmyslel a lékařské kontrole by se podrobil. Příslušným policistou mu však bylo sděleno, že od provedení orientačního testu uplynulo více než dvě hodiny, což znamená, že k případnému výsledku lékařského vyšetření by již nebylo možné přihlížet. Žalobce se přesto dne 10. 6. 2019 v 0,13 hodin dostavil do [právnická osoba], kde mu byl provedený screening vzorku moči na přítomnost [podezřelý výraz] s negativním výsledkem, nicméně výsledkový test zkonstatoval nesoulad, a to naředěnou moč. Dne 26. 6. 2019 [Orgán veřejné moci] doručila [Orgán veřejné moci] (dále jen „správní orgán“) oznámení o spáchání předmětného přestupku i o zadržení řidičského průkazu. Správní orgán proto zahájil správní řízení, v němž dne 9. 7. 2019 vydal rozhodnutí o zadržení řidičského průkazu, proti kterému žalobce opravný prostředek nepodal, a proto dne 27. 7. 2019 nabylo právní moci. Dne 29. 7. 2019 vydal správní orgán příkaz, kterým uznal žalobce vinným ze [podezřelý výraz] podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a uložil mu pokutu ve výši 25 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Vzhledem k tomu, že dne 12. 8. 2019 žalobce podal odpor proti tomuto příkazu, správní orgán nařídil dne 2. 9. 2019 ústní jednání na den 10. 9. 2019, z něhož se však žalobce omluvil. Dne 8. 10. 2019 správní orgán nařídil nové jednání, a to na den 29. 10. 2019, kdy žalobce vyslechl a provedl důkaz zmíněným výsledkovým testem (o toxikologickém vyšetření ze dne 10. 6. 2019). Hodnocené řízení bylo ukončené usnesením správního orgánu ze dne 30. 12. 2019, jímž bylo řízení zastavené s odůvodněním, že spáchání přestupku nebylo žalobci prokázané. Téhož dne nabylo toto rozhodnutí právní moci. Vzhledem k tomu, že ve správním spise nebyl nalezený doklad o doručení usnesení žalobci (na jeho originále je pouze předepsaný záznam připravený k osobnímu převzetí usnesení, ale bez žalobcova podpisu), správní orgán kontaktoval [tituly před jménem] [jméno FO], který tehdy tuto věc vyřizoval, a ten uvedl, že o zastavení řízení i o možnosti převzít si řidičský průkaz dne 30. 12. 2019 vyrozuměl telefonicky žalobcovu zástupkyni [tituly před jménem] [jméno FO]. Ta potvrdila, že tuto informaci předala žalobci. Žalobce se však ke správnímu orgánu nedostavil a usnesení si tudíž nepřevzal a ani si nevyzvedl řidičský průkaz. Nicméně datum právní moci (dne 30. 12. 2019) bylo na usnesení vyznačené a obsah usnesení byl oznámený registru řidičů, který v žalobcově evidenční řidičské kartě vyznačil (rovněž ke dni 30. 12. 2019) ukončení záznamu o zadržení řidičského průkazu. Dále soud prvního stupně zjistil, žalobce dne 26. 5. 2021 uplatnil u žalované požadavek na náhradu škody a poskytnutí finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly být způsobené nezákonnými rozhodnutími i nesprávným úředním postupem správního orgánu v zažalované výši. Žalovaná dne 1. 6. 2021 vyzvala žalobce k doplnění a vysvětlení jeho žádosti. Žalobce na tuto výzvu reagoval podáním ze dne 1. 7. 2021, které však žalovaná posoudila rovněž za neurčité.

4. Na tato skutková zjištění soud prvního stupně aplikoval § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 písm. c), § 8, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 31a, § 32 odst. 1 a § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a předně dospěl k závěru, že žalovanou vznesená námitka promlčení není důvodná. Dále soud prvního stupně uvedl, že v hodnoceném řízení neshledal žádné pochybení (tj. nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí), které by bylo způsobilé žalobce poškodit. Byl-li totiž dechový test, kterému se žalobce dne 9. 6. 2019 podrobil, pozitivní na [podezřelý výraz] a žalobce další lékařské vyšetření (jímž by bylo možné tuto informaci potvrdit nebo vyvrátit) odmítl, hlídka [Orgán veřejné moci] nepochybila, pokud žalobci řidičský průkaz odebrala, resp. zadržela. Zadržení řidičského průkazu tudíž žalobce vyvolal sám svým chováním, což je podle soudní judikatury důvod, pro který odškodnění nelze přiznat (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15). Nadto žalobce, který odvozoval vznik jím tvrzené škody a nemateriální újmy od zadržení řidičského průkazu, si jej však přesto po ukončení přestupkového řízení nevyzvedl (takže zůstal založený v evidenční kartě řidiče až do právní moci dalšího správního rozhodnutí ze dne 12. 2. 2020, kterým byl žalobci uložený správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel). Vzhledem k tomu, že jediné administrativní pochybení, kterého se správní orgán v hodnoceném řízení dopustil (tj. že písemné vyhotovení usnesení o zastavení řízení řádně nevypravil) žalobci žádnou újmu zjevně nezpůsobilo, soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. V něm vyslovil přesvědčení, že nezákonnost výkonu veřejné moci neshledává ve skutečnosti, že mu byl řidičský průkaz zadržený, ale v tom, že mu nebyl vzápětí vrácený. Správní orgán totiž sice měl v době zadržení řidičského průkazu pro takové rozhodnutí dostatečné podklady, nicméně poté měl reagovat na výsledky vyšetření žalobcovy moči s negativním výsledkem. Obdobnou věc řešil Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2009/20, v němž dospěl k závěru, že v případě zadržení řidičského průkazu na základě falešně pozitivního vyšetření na drogy není přípustné, aby negativní následky nesl jednotlivec. Dále žalobce nesouhlasí s tím, že by jím uplatněný nárok u žalované měl být neurčitý. V tomto podání totiž žalobce jasně uvedl, že mu byl zadržený řidičský průkaz za přestupek, jehož spáchání nebylo výsledně prokázané, specifikoval správní řízení, v němž se tak stalo a na výzvu správního orgánu doplnil částku, kterou po žalované požaduje a stručně popsal její jednotlivé položky. O neurčitosti žalobcova podání proto nelze v žádném případě hovořit. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

6. Žalovaná, která se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnila, navrhla, aby odvolací soud tento rozsudek jako věcně správný potvrdil.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že podané odvolání není důvodné.

8. Ohledně věci samé soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, ze kterého odvolací soud rovněž vychází. Se soudem prvního stupně přitom souhlasí v jeho závěru, že v hodnoceném řízení nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Rozhodnutí [Orgán veřejné moci] o zadržení žalobcova řidičského průkazu ze dne 9. 6. 2019, opatření správního orgánu ze dne 9. 7. 2019, příkaz téhož orgánu ze dne 29. 7. 2019 a ani usnesení o zastavení přestupkového řízení ze dne 30. 12. 2019 totiž nelze považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., když žádné z nich nebylo po nabytí právní moci pro nezákonnost zrušené nebo změněné.

9. Soudní judikatura dále dovodila, že lze připustit odpovědnost státu i v případech, kdy rozhodnutí nebylo pro nezákonnost změněné nebo zrušené, nicméně šlo o výjimečné situace, kdy později vydaným rozhodnutím byly popřené účinky rozhodnutí vydaného dříve a které pak právě proto bylo možné považovat za nezákonné. Užití této výjimky však bylo podmíněné tím, že poškozený neměl v původním řízení k dispozici žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, jehož nezákonnost namítal, anebo jej k dispozici měl, ale nešlo o opravný prostředek reálně účinný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015, a dále například ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3699/2023). Soudní judikatura pak připustila možnost odškodnění i v případě, kdy pravomocné rozhodnutí sice nebylo formálně zrušené pro nezákonnost, nicméně tato nezákonnost byla konstatovaná jiným, později vydaným soudním rozhodnutím, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí obstát (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017).

10. O takový případ se však v dané věci nejedná, protože žalobce měl možnost se zadržení řidičského průkazu bránit, předně tím, že by se podrobil včasnému a řádnému lékařskému vyšetření, kterým mohl své tvrzení o absenci omamných látek ve svém těle prokázat, a poté prostřednictvím dalších procesních institutů, konkrétně podáním odvolání proti rozhodnutí správního orgánu o zadržení řidičského průkazu ze dne 9. 7. 2019 a následně podáním odporu proti příkazu téhož orgánu ze dne 26. 6. 2019. Odvolací soud proto souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v hodnoceném řízení nedošlo ani k vydání rozhodnutí, v němž by byla nezákonnost dříve vydaného rozhodnutí konstatovaná.

11. Z hodnoceného řízení dále nevyplývá ani pochybení správního orgánu, které by bylo možné považovat za nesprávný úřední postup způsobilý zapříčinit vznik žalobcem tvrzené újmy. Správní orgán totiž postupoval v souladu s přestupkovým zákonem i správním řádem, dodržel těmito zákony dané lhůty a jeho jednotlivé úkony, které na sebe plynule navazovaly, průběžně směřovaly k efektivnímu ukončení věci. Jediným administrativním opomenutím správního orgánu, který z jím vedeného spisu vyplývá, je absence vypravení usnesení o zastavení hodnoceného řízení. Dodatečným šetřením žalované však bylo prokázané, že žalobce se prostřednictvím své tehdejší zástupkyně o ukončení řízení i o možnosti vyzvednout si řidičský průkaz, dozvěděl a bylo na jeho vůli, zda se k vyzvednutí písemného vyhotovení usnesení a k převzetí řidičského průkazu dostaví, či nikoliv.

12. Podle § 2903 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) nadto platí, že nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit. Z uvedeného vyplývá, že každý má především chránit své zájmy, a nikoli jen přihlížet, jak vzniká nebo se zvětšuje újma. Pakliže žalobce nyní tvrdí, že mu vznikla postupem či dotčenými rozhodnutími správního orgánu újma, které však mohl zabránit (kromě již popsané obrany také včasným vyzvednutím si řidičského průkazu), je správný závěr soudu prvního stupně, že mezi postupem správního orgánu, resp. jeho rozhodnutími, a žalobcem tvrzenou újmou není daná příčinná souvislost (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2306/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 18. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 509/2024).

13. Ani judikatura nabízená žalobcem ke srovnání, není ve vztahu k projednávané věci přiléhavá. Nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 21, sp. zn. IV. ÚS 2009/20, totiž řešil situaci, kdy se řidič podrobil nejen dechové zkoušce, ale i včasnému a řádnému lékařskému vyšetření moči a odběru krve, čímž byl vliv omamných látek v jeho těle vyloučený. V uvedené situaci tudíž řidič nejednal jakkoli protiprávně, protože z pohledu zákona i obecné slušnosti učinil vše správně (zejména se dobrovolně podrobil lékařskému vyšetření), aby prokázal svou nevinnu. K zodpovězení otázky, kdo je za výsledek falešně pozitivního testu DrugWipe a jeho případné materiální důsledky odpovědný (jestli stát nebo stěžovatel) pak Ústavní soud uvedl, že by to neměl být jednotlivec. O takový případ se v dané věci zjevně nejedná, protože žalobce včasné lékařské vyšetření, jímž tehdy mohl zvrátit výsledek pozitivního testu na metamfetamin, odmítl.

14. S přihlédnutím k tomu, že odvolací soud posoudil odvolací námitky žalobce jako neopodstatněné, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

15. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla procesně úspěšná i v odvolacím řízení, náleží jí náhrada hotových výdajů za přípravu na jednání u odvolacího soudu dne [datum] a za účast na tomto jednání, tj. dvakrát po [částka] (§ 142 odst. 1, § 137 odst. 2, § 151 odst. 3 a § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).