o zaplacení částky 6 130 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. dubna 2024, č. j. 48 C 241/2023-58,

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 6 130 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a dále uložil žalobkyni, aby zaplatila žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně odůvodnila tvrzením, že v řízení vedeném [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka] došlo při prodeji nemovitosti k pochybení soudního exekutora, čímž žalobkyni vznikla škoda, kterou žádá nahradit v zažalované výši.

3. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že exekuční řízení vedené na majetek povinné [jméno FO] (právní předchůdkyně žalobkyně) bylo zahájené usnesením [Orgán veřejné moci] (dále jen „okresní soud“) ze dne 15. 6. 2012 pro 400 000 Kč s příslušenstvím a pro náklady exekuce oprávněného i soudního exekutora. Toto usnesení bylo potvrzené usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) ze dne 27. 9. 2012. Dne 9. 9. 2014 soudní exekutor vydal exekuční příkaz k prodeji pozemku parcelní číslo [adresa] s domem s číslem popisným [adresa] nacházejících se v obci [adresa] (dále jen „nemovitost“). Usnesením ze dne 9. 1. 2015 rozhodl soudní exekutor o provedení elektronické dražby nemovitosti. Odvolání podané proti tomuto usnesení bylo usnesením krajského soudu ze dne 25. 3. 2015 odmítnuté, nicméně usnesením téhož soudu ze dne 8. 4. 2015 byla exekuce částečně zastavená (co do smluvní pokuty ve výši 120 000 Kč a smluvního úroku). Hodnota nemovitosti byla stanovená znaleckým posudkem ze dne 25. 11. 2014 ve výši 1 470 000 Kč. Dne 23. 7. 2015 soudní exekutor (znovu) informoval povinnou o výši dluhu i jednotlivých položek z nichž se skládá (jistiny ve výši 400 000 Kč, úroku ve výši 519 455,59 Kč, nákladů oprávněného ve výši 53 237,58 Kč a nákladů exekuce ve výši 203 626 Kč, přičemž uhrazeno bylo 219 689 Kč). Dne 11. 9. 2015 soudní exekutor vyzval povinnou, aby do 26. 9. 2015 zaplatila dluh, který v té době činil 1 119 750, 80 Kč. Dne 25. 11. 2015 v 8,24 hodin bylo zahájené insolvenční řízení týkající se povinné, které bylo ukončené usnesením krajského soudu ze dne 6. 1. 2016, jímž byl insolvenční návrh zamítnutý. Dne 25. 11. 2015 bylo vydáno usnesení o příklepu, které bylo potvrzené usnesením krajského soudu ze dne 12. 12. 2018, přičemž dovolání podané proti tomuto usnesení bylo usnesením dovolacího soudu ze dne 25. 5. 2019 odmítnuté. Usnesením soudního exekutora ze dne 27. 12. 2017 bylo rozhodnuto o vstupu žalobkyně na stranu zemřelé povinné s tím, že za dluhy odpovídá do výše ceny nabytého dědictví. Dne 7. 6. 2018 navrhla žalobkyně (spolu s [jméno FO]) zastavení exekuce. Usnesením okresního soudu ze dne 8. 9. 2022 byla exekuce zastavená, a to pro úhradu dluhu. Dále prvostupňový soud zjistil, že žalobkyně uplatnila dne 12. 5. 2023 požadavek na náhradu škody způsobené jí nesprávným úředním postupem v hodnoceném řízení v zažalované výši u žalované, která jej dne 27. 10.2023 odmítla jako neopodstatněný.

4. Tato skutková zjištění soud prvního stupně posoudil podle § 1 odst. 1, § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, § 14 odst. 1, 3 a § 15 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Předně připomněl, že v odškodňovacím řízení nelze znovu otevírat skutkové a právní otázky, které již byly soudy v jiných řízeních pravomocně vyřešené. Pravomocná rozhodnutí jsou totiž nadaná presumpcí jejich správnosti a proto je nelze (až na stanovené výjimky) znovu přezkoumávat. Z tohoto pohledu tudíž kompenzační soud nemůže přezkoumávat zákonnosti celého pravomocně skončeného exekučního řízení (tj. znovu se zabývat všemi skutkovými zjištěními nebo právním hodnocením věci). Soud prvního stupně proto vyšel z obsahu exekučního spisu, podle kterého činila vymáhaná částka v době rozhodnutí o dražbě (tj. listopadu 2015) částku 1 119 750, 80 Kč, o čemž byl tehdejší zástupce povinné (zastupující aktuálně žalobkyni) soudním exekutorem informovaný, a to včetně objasnění důvodu a výše jednotlivých položek, z nichž se tehdy dluh skládal. Ostatně žalobkyně sama na obsah zmíněného spisu odkázala s odůvodněním, že jinými listinami, resp. důkazy, nedisponuje. Soud prvního stupně proto dovodil (opět s odkazem na příslušnou soudní judikaturu), že jediným důvodem, kterým je oprávněný se v probíhajícím kompenzačním řízení zabývat, je zákonnost exekučního příkazu, jímž bylo rozhodnuto o prodeji nemovitosti, byť formálně pro nezákonnost odklizený nebyl. Nicméně ani z tohoto pohledu soud prvního stupně žádné pochybení soudního exekutora neshledal. Za situace, kdy byla hodnota nemovitostí činila podle znaleckého posudku 1 470 000 Kč a její prodej měl směřovat k uspokojení pohledávky ve výši 1 119 450,80 Kč, šlo totiž o exekuci zcela přiměřenou hodnotě pohledávky, která byla exekucí vymáhaná. Závěrem soud prvního stupně zkonstatoval, že všemi námitkami, kterými žalobkyně v kompenzačním řízení argumentuje, se soudy i soudní exekutor v exekučním řízení řádně zabývaly (tj. související otázku, zda byl soudní exekutor byl povinný odložit dražbu pro zahájení insolvenčního řízení povinné i to, zda výše dluhu činila skutečně částku, kterou soudní exekutor zjistil). Soud prvního stupně z uvedených důvodů žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm zopakovala své přesvědčení, že soudní exekutor se při prodeji nemovitosti dopustil nesprávného úředního postupu, kterým jí způsobil škodu. Pochybení soudního exekutora žalobkyně v kompenzačním řízení namítala a proto se jím měl soud prvního stupně zabývat, a to přezkumem celého exekučního řízení. Až teprve poté měl uzavřít, zda toto řízení bylo vedené v souladu se zákonem, či nikoliv. Takto soud prvního stupně nepostupoval, protože dospěl k závěru, že přezkumem exekučního řízení (a to jak po skutkové tak po právní stránce) se zabývat nelze, protože jde o otázky, které již byly pravomocně vyřešené. Pakliže se tedy soud prvního stupně nezabýval klíčovými námitkami žalobkyně, je třeba na napadený rozsudek pohlížet jako na rozporný s ústavním právem žalobkyně na spravedlivý proces i na soudní ochranu. Žalobkyně dále nesouhlasí se soudem prvního stupně ani v jeho závěru, že částka, kterou soudní exekutor výsledně stanovil jako celkový dluh povinné, odpovídal tehdejší realitě. Nesprávný výpočet dluhu povinné ostatně žalobkyně v exekučním řízení namítala a z uvedeného důvodu navrhla zastavení exekuce (žádala přitom, aby byly zohledněné všechny částečné úhrady dluhu). Soudní exekutor navíc nijak neevidoval mobiliární exekuci u druhého povinného a ani deponii srážek z důchodu právní předchůdkyně žalobkyně u [Orgán veřejné moci]. Konstatování soudu prvního stupně, že povinná celkem dlužila v době dražby nemovitosti částku 1 119 750,80 Kč je proto pouze výsledkem subjektivního hodnocení soudu prvního stupně bez jakéhokoliv konkrétního a správného důkazu. Žalobkyně závěrem zmínila, že ze strany [Orgán veřejné moci] mělo dojít ke ztrátě exekučního spisu, v němž se měly nacházet originály listin prokazující úhradu vymáhané částky. Podle žalobkyně proto i nadále existují pochybnosti o zákonnosti vedení exekučního řízení, které odškodňovací soud nezodpověděl. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná, která se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnila, navrhla, aby odvolací soud tento rozsudek jako věcně správný potvrdil.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že toto odvolání důvodné není. Takto rozhodl bez nařízení jednání, protože věc lze rozhodnout pouze na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci řízení s takovým postupem souhlasili (§ 115a a § 211 o. s. ř.).

8. Ohledně věci samé soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedených důkazů vyvodil též odpovídající skutková zjištění, která jsou dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud s výstižným, logickým a zcela vyčerpávajícím odůvodněním napadeného rozsudku ztotožňuje, pro stručnost na ně v podrobnostech odkazuje.

9. K odvolacím námitkám žalobkyně tak odvolací soud pouze dodává, že soudní judikatura dovodila (jak soud prvního stupně přiléhavě vysvětlil), že v kompenzačním řízení požadované odškodnění nemá plnit funkci náhradního plnění za předmět řízení hodnoceného a nemá být ani sankcí ve vztahu ke státu. Opakuje-li tedy žalobkyně v probíhajícím kompenzačním řízení námitky, které byly v hodnoceném exekučním řízení již předmětem přezkumu soudního exekutora i okresního a krajského soudu a byly shledané jako neopodstatněné, tak lze uzavřít, že o těchto skutečnostech již bylo příslušným orgánem státu v jím vedeném řízení rozhodnuto. Žalobkyně se proto nemůže domáhat znovu přezkumu těchto skutečností z titulu náhrady škody proti státu, protože tím by pro ni tehdy nepříznivé rozhodnutí nově vyvolaným soudním řízením obcházela, což by v konečném důsledku představovalo nepřípustný zásah do pravomoci exekučního soudu, respektive soudního exekutora.

10. Soudní judikatura sice připustila odpovědnost státu i v případech, kdy rozhodnutí nebylo pro nezákonnost změněné nebo zrušené. Jednalo se však o výjimečné situace, kdy později vydaným rozhodnutím byly popřené účinky rozhodnutí vydaného dříve a které pak právě proto bylo možné považovat za nezákonné. Užití této výjimky dále bylo podmíněné tím, že poškozený v původním řízení neměl k dispozici žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, jehož nezákonnost namítal, anebo jej k dispozici měl, ale nešlo o opravný prostředek reálně účinný (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015, a ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3699/2023). Dále soudní judikatura připustila možnost odškodnění i v případě, kdy pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce sice nebylo formálně zrušené pro nezákonnost, nicméně tato nezákonnost byla konstatovaná jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí obstát (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017). Také exekuční příkaz, který nebyl výslovně formálně odklizený, může být pokládaný za nezákonné rozhodnutí, a to pro rozpor se zásadou přiměřenosti exekuce, nicméně i v tomto případě je třeba splnění další podmínky, kterou je podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, skutečnost, že poškozený využil možnosti podat návrh na zastavení exekuce (jako prostředku mu zákonem poskytnutého k ochraně práva) s výjimkou případu zvláštního zřetele hodný.

11. I podle odvolacího soudu bylo tudíž možné uvažovat o odškodnění žalobkyně pouze pro nezákonnost exekučního příkazu o prodeji nemovitosti, a to pouze z pohledu případného rozporu se zásadou přiměřenosti exekuce. O takový případ však v dané věci zjevně nešlo, protože celkový dluh povinné činil částku 1 119 750 Kč. Pakliže exekutor nedohledal jiný majetek, z něhož by mohla být takto vysoká částka zaplacená, jeví se jeho rozhodnutí o prodeji nemovitosti povinné, která byla tehdy znalecky ohodnocená na částku 1 470 000 Kč, jako exekuce přiměřená výši dlužné částky. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

12. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř., a contrario, protože procesně úspěšné žalované v této fázi řízení náklady nevznikly.