o zaplacení částky 277 876 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. března 2024, č. j. 45 C 186/2023-52,

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu požadující po žalované zaplacení částky[Anonymizováno]282 120 Kč s příslušenstvím (výrok I). Dále soud prvního stupně uložil žalobkyni, aby zaplatila žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně odůvodnila tvrzením, že vyrozuměním o zahájení exekuce vydaným soudním exekutorem [Orgán veřejné moci] [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 19. 11. 2019, č. j. [spisová značka], jí vznikla nemajetková újma, za kterou žádá zadostiučinění ve výši 150 000 Kč, a exekučním příkazem na přikázání pohledávek z jejího bankovního účtu vydaným týmž exekutorem, a to dne 21. 11. 2019, č. j. [spisová značka], jí vznikla nemajetková újma ve výši 69 204 Kč a škoda (za ušlé úroky z bankovních vkladů), kterou žádá nahradit ve výši 4 226 Kč.

3. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že návrhem na nařízení exekuce ze dne 17. 10. 2019 se [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] (v postavení oprávněných) domáhali u [Orgán veřejné moci] provedení exekuce povinnosti uložené žalobkyni usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2019, č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, č. j. 4 Cmo 198/2019-164 (tj. zaplacení částky 104 994 Kč). V návrhu oprávnění zmínili, že žalobkyně odmítla pohledávku splnit, protože „započítává jakousi pohledávku vůči nim. Jedná se, o doslova, zcela nesmyslný požadavek a neexistující pohledávku, která není ničím opodstatněná.“ Obvodní soud pro Prahu 4 (dále je „obvodní soud“) usnesením ze dne 7. 11. 2019 pověřil vedením navrhované exekuce soudního exekutora [Orgán veřejné moci] [tituly před jménem] [jméno FO] (dále jen „exekutor“), který v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] dne 21. 11. 2019 vyzval žalobkyni (v postavení povinné) k dobrovolnému splnění pohledávky (a to včetně možnosti složit jistotu) a exekučními příkazy vydanými v období od 21. 11. 2019 do 6. 12. 2019 rozhodl o provedení exekuce jednak přikázáním pohledávky z bankovního účtu žalobkyně, dále o obstavení jejích nemovitostí (ve [adresa] a v [adresa]) a konečně srážkami ze mzdy od jejího zaměstnavatele. Dne 6. 12. 2019 žalobkyně navrhla zastavení exekuce, dne 11. 12. 2019 navrhla odklad exekuce a další návrhy podala dne 12. 12. 2019 a[Anonymizováno]16. 12. 2019. Dne 8. 1. 2020 exekutor exekuci odložil a dne 10. 1. 2020 postoupil návrh na zastavení exekuce obvodnímu soudu, který usnesením ze dne 30. 12. 2020 tento návrh zamítl, nicméně Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2021 usnesení obvodního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dne 5. 5. 2021 exekutor v komunikaci se žalobkyní mimo jiné zopakoval (s odkazem na § 54 odst. 5 zákona č. 120/2001, exekuční řád, dále jen „e. ř.“), že může složit jistotu, a to i prostřednictvím finančních prostředků zablokovaných exekucí na jejímu bankovním účtu, čímž by došlo ke zrušení generálního, i speciálního inhibitoria (jistota by zůstala složená na účtu exekutora do rozhodnutí soudu o návrhu na zastavení exekuce, a poté by se vyplatila oprávněným nebo by se vrátila povinné). Po jednání, které proběhlo u obvodního soudu dne 9. 2. 2022, byla exekuce usnesením obvodního soudu ze dne 8. 3. 2022 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2022 zastavená (s odůvodněním, že pohledávka oprávněných před zahájením exekučního řízení zanikla započtením žalobkyně ze dne 1. 10. 2019). Dne 3. 10. 2022 byla na zmíněná rozhodnutí vyznačená doložka právní moci a dne 4. 10. 2022 bylo potvrzení o skončení exekuce zasláno jednotlivým subjektům, u kterých byl majetek žalobkyně zajištěný. Dále soud prvního stupně zjistil, žalobkyně dne 10. 12. 2022 uplatnila u žalované požadavek na náhradu škody a poskytnutí finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které jí měly být způsobené nezákonnými rozhodnutími i nesprávným úředním postupem exekutora v zažalované výši. Žalovaná odpověděla sdělením z téhož dne, že žalobkyni žádné odškodnění neposkytne.

4. Tato skutková zjištění soud prvního stupně posoudil podle § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1 a), b), c), § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, 2, § 8, § 14 odst. 1, 3 a § 15 odst. 2, § 26 a § 31a odst. 1, 2, 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Předně s odkazem na § 44 odst. 1 e. ř. připomněl, že vyrozumění o zahájení exekuce nelze (formálně vzato) považovat za rozhodnutí, protože se jedná o obyčejný přípis, byť s důležitými procesními účinky pro účastníky, který byl předběžně vykonatelný a proti němuž nebylo možné podat opravné prostředky. Vyrozumění o zahájení exekuce bylo doručené žalobkyni s výzvou ke splnění vymáhané povinnosti, kopií exekučního titulu a exekučního návrhu a s vyčíslením nákladů exekuce. Doručením zmíněných listin byla žalobkyně seznámená s tím, že je proti ní vedená exekuce a začínají se vůči ní uplatňovat obecná omezení v nakládání s majetkem (tzv. generální inhibitorium). Vyrozumění o nařízení exekuce i exekutorem vydaným exekučním příkazům se žalobkyně bránila, a to návrhem na zastavení exekuce. Dále soud prvního stupně poukázal na ustálenou soudní judikaturu i praxi, podle které soud při nařízení exekuce zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydaný orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je exekuční titul vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou v daném případě věcně legitimovaní a zda je exekuce navrhovaná v takovém rozsahu, který je přiléhavý pro uspokojení oprávněného. Za popsané situace postupoval exekuční soud správně, když přistoupil ke jmenování exekutora a žádného pochybení se nedopustil ani exekutor, který poté žalobkyni o existenci exekuce vyrozuměl a přitom vydal příslušné exekuční příkazy. Otázkou, zda exekuovaná pohledávka zanikla započtením, či nikoliv, se totiž v této fázi exekuce exekuční soud ani exekutor nebyli povinni zabývat. Vzhledem k tomu, že vyrozumění o zahájení exekuce ani exekuční příkaz nejsou rozhodnutími, která by byla pro nezákonnost zrušená, a s přihlédnutím k tomu, že jejich nezákonnost nevyplývá ani z odůvodnění rozhodnutí exekučního soudu, jimiž byla exekuce výsledně zastavená (protože opodstatněnost započtení pohledávek byla prokázaná až dokazováním provedeným exekučním soudem k návrhu žalobkyně na zastavení exekuce), nedošlo k naplnění jedné z nezbytných podmínek pro vznik tvrzené odpovědnosti žalované, a to odpovědnostního titulu. K přesvědčení žalobkyně, že kompenzační soud je oprávněný vyřešit si otázku nezákonnosti rozhodnutí rozdílně s rozhodnutími vydanými v hodnoceném řízení, soud prvního stupně odkázal na soudní judikaturu, podle které je rozhodnutími vydanými v jiném pravomocně skončeném řízení vázaný (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 40/2005 nebo sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). Dalším důvodem neopodstatněnosti požadavku žalobkyně na odškodnění je přetržení příčinné souvislosti mezi tvrzeným odpovědnostním titulem a škodou, resp. újmou, protože žalobkyně v hodnoceném řízení nevyužila všechny pro ni dostupné procesní prostředky (včetně složení jistoty) k odstranění tvrzeného závadného stavu. Soud prvního stupně proto zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobkyně na poskytnutí odškodnění majetkové i nemajetkové újmy, které jí měly vzniknout z důvodu nezákonného rozhodnutí. Také požadavek žalobkyně na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce hodnoceného řízení soud prvního stupně posoudil jako nedůvodný. S odkazem na soudní judikaturu soud prvního stupně předně zdůraznil, že jednotlivé průtahy v řízení nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, pakliže řízení jako celek odpovídalo dobou svého trvání délce řízení, které bylo možné v obdobné věci zpravidla očekávat. V daném případě trvalo hodnocené řízení ve vztahu k žalobkyni dva roky a jedenáct měsíců (ode dne 21.11.2019, kdy se o něm dozvěděla, do dne 3. 10. 2022, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze o zastavení řízení). Řízení proběhlo plynule, vyjma průtahu který se vyskytl v období ode dne 5. 5. 2020, do 30. 12. 2020, přičemž se na jeho délce podílela částečná skutková složitost (exekuční soud se musel vést dokazování o otázce, zda exekuovaná pohledávka zanikla započtením či nikoli). Po procesní stránce však bylo řízení složité pouze standardně (obvodní soud rozhodoval dvakrát o návrhu žalobkyně na zastavení řízení, jednou o odkladu vykonatelnosti a dvakrát rozhodoval Městský soud v Praze). Žalobkyně se na jeho délce nepodílela a hodnocené řízení pro ni mělo pouze standardní význam. Soud prvního stupně proto uzavřel, že v hodnoceném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm zopakovala své přesvědčení, že exekuční soud, resp. exekutor, měli již z obsahu exekučního návrhu dovodit, že exekuovaná pohledávka zanikla započtením. Nezákonnost vyrozumění o zahájení exekuce a také exekučního příkazu vyplývá z následného usnesení o zastavení exekuce (podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. pro zánik exekuované pohledávky započtením ještě před podáním exekučního návrhu). Soud prvního stupně měl totiž na danou věc aplikovat nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, podle kterého je daná odpovědnost státu za škodu také v případě, kdy nedošlo ke zrušení protizákonného rozhodnutí státního orgánu, avšak jiným pozdějším rozhodnutím byl právě pro tuto protizákonnost znemožněný výkon práv vyplývajících z původního rozhodnutí. Ve skutečnosti, že žalobkyně nesložila u exekutora jistotu, nelze shledávat přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a škodou. Žalobkyni totiž nebylo možné nutit k tomu, aby složením částky přesahující 138 000 Kč na účet exekutora utrpěla ještě další škodu, protože peníze měla složené na sice minimálně úročeném (zablokovaném) účtu, ale účet exekutora úročený není vůbec. Nadto pozdější složení jistoty nemohlo mít vliv na již předtím vydané vyrozumění o zahájení exekuce a ani na exekuční příkaz. Délku exekučního řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou již proto, že průtahem v trvání sedmi měsíců se stát podílel na bezmála tříletém řízení prakticky jednou čtvrtinou. K průtahů došlo podle žalobkyně v době ode dne 6. 12. 2019 do dne 25. 11. 2020 a ode dne 5. 5. 2020 do dne 30. 12. 2020. Závěrem žalobkyně poukázala na to, že v exekučním řízení vedeném na majetek žalobkyně jinou oprávněnou osobou, ale ze stejného exekučního titulu a také zastavenou pro neexistenci exekuované pohledávky, bylo zjištěno, že věc projednávající soudkyně byla dlouhodobě nemocná. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně toto sdělení exekučního soudu k důkazu neprovedl, ze všech uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

6. Žalovaná, která se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnila, navrhla, aby odvolací soud tento rozsudek jako věcně správný potvrdil.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a doplnil dokazování obsahem spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. [spisová značka] a poté dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. Takto rozhodl při odvolacím jednání konaném v nepřítomnosti řádně předvolané žalobkyně, která svou neúčast u odvolacího jednání omluvila a současně souhlasila s tím, aby bylo jednáno a rozhodnuto v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř.).

8. Ze spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. [spisová značka] odvolací soud zjistil, že zmíněný soud poté, kdy obdržel od exekutora návrh žalobkyně na zastavení exekuce (pro započtení pohledávek) nejprve dne 22. 7. 2020 učinil dotazy na související řízení (z nichž měla žalobkyní tvrzená pohledávka k započtení vyplývat), dne 15. 9. 20220 nařídil jednání na den 25. 11. 2020 a poté, a to usnesením ze dne 28. 12. 2020, o návrhu žalobkyně rozhodl.

9. Ohledně věci samé soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, ze kterého po jeho doplnění odvolací soud rovněž vychází. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně vyvodil z provedených důkazů též odpovídající skutková zjištění a věc správně právně posoudil a s přihlédnutím k tomu, že se odvolací soud s výstižným, logickým a vyčerpávajícím odůvodněním napadeného rozsudku ztotožňuje, pro stručnost na ně v podrobnostech odkazuje.

10. K odvolacím námitkám žalobkyně lze odkázat na soudní judikaturu, která dovodila (jak soud prvního stupně přiléhavě vysvětlil), že sice lze připustit odpovědnost státu i v případech, kdy rozhodnutí nebylo pro nezákonnost změněné nebo zrušené, nicméně se jednalo o výjimečné situace, kdy později vydaným rozhodnutím byly popřené účinky rozhodnutí vydaného dříve a které pak právě proto bylo možné považovat za nezákonné. Užití této výjimky bylo podmíněné tím, že poškozený neměl v původním řízení k dispozici žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, jehož nezákonnost namítal, anebo jej k dispozici měl, ale nešlo o opravný prostředek reálně účinný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015, a dále například ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3699/2023). Dále soudní judikatura připustila možnost odškodnění i v případě, kdy pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce sice nebylo formálně zrušené pro nezákonnost, nicméně tato nezákonnost byla konstatovaná jiným, později vydaným soudním rozhodnutím, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí obstát (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017). Exekuční příkaz, který nebyl výslovně formálně odklizený, pak lze pokládat za nezákonné rozhodnutí i pro rozpor se zásadou přiměřenosti exekuce, nicméně i v tomto případě je třeba splnění další podmínky, kterou je podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, skutečnost, že poškozený využil možnosti podat návrh na zastavení exekuce (jako prostředku mu zákonem poskytnutého k ochraně práva).

11. O takový případ se v dané věci zcela zjevně nejedná, protože žalobkyně měla možnost se navrhované exekuci bránit, což také učinila návrhem na její zastavení. Ve fázi nařízení exekuce exekuční soud a ani exekutor nepochybili, pokud zkoumali pouze to, zda exekuční titul byl vydaný orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je exekuční titul vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou v daném případě věcně legitimovaní a zda je exekuce navrhovaná v takovém rozsahu, který je přiléhavý pro uspokojení oprávněného (§ 44 a následující e. ř.). Opodstatněnost započtení pohledávky žalobkyně vůči pohledávce oprávněných bylo totiž třeba zjistit na základě provedeného dokazování, což exekuční soud poté učinil.

12. Podle § 2903 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, platí, že „nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit“. Z uvedeného vyplývá, že každý má především chránit své zájmy, a nikoli jen přihlížet, jak vzniká nebo se zvětšuje újma. Pakliže žalobkyně nyní tvrdí, že jí vznikla postupem či dotčenými rozhodnutími soudu nebo exekutora újma, které mohla složením jistoty zabránit, odvolací soud souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně, že mezi tvrzeným pochybením soudu, resp. exekutora, a tvrzenou újmou není daná příčinná souvislost (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2306/2020, nebo usnesení téhož soudu ze dne 18. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 509/2024).

13. Ani tvrzení žalobkyně, že v hodnoceném řízení došlo k průtahům není správné. Ohledně průběhu řízení vedeného exekutorem lze odkázat na přiléhavý popis a z něj vyplývající skutková zjištění prvostupňového soudu (viz 24. odstavec a 38. odstavec napadeného rozsudku). Z doplnění dokazování obsahem spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. [spisová značka] dále vyplynulo, že ani v období od 5. 5. 2020 do 30. 12. 2020 nedošlo k průtahu, protože v té době činil exekuční soud úkony směřující k rozhodnutí o návrhu žalobkyně na zastavení exekuce (dne 22. 7. 2020 začal objasňovat souvislost předmětné exekuce s dalšími řízeními vedenými žalobkyní, z nichž měla pohledávka k započtení vyplývat, dne 15. 9. 20220 nařídil jednání na den 25. 11. 2020 a po jeho proběhnutí rozhodl o návrhu žalobkyně usnesením ze dne 28. 12. 2020).

14. Vzhledem k tomu, že odvolací soud (shodně jako soud prvního stupně) v hodnoceném řízení neshledal žádné pochybení soudu nebo exekutora, žalobkyní nabízený nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, není na danou věc aplikovatelný.

15. S přihlédnutím k tomu, že odvolací soud posoudil odvolací námitky žalobkyně jako neopodstatněné, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

16. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla procesně úspěšná i v odvolacím řízení, náleží jí náhrada hotových výdajů za účast na jednání u odvolacího soudu dne 28. 8. 2024 ve výši 300 Kč, a to podle § 142 odst. 1, § 137 odst. 2, § 151 odst. 3 a § 224 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.