pro zaplacení 866 895 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. ledna 2025, č. j. 45 C 281/2023-53,

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení vedené žalobkyní o zaplacení částky 133 562 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, kterou žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 733 333 Kč s příslušenstvím (výrok II) a dále uložil žalobkyni, aby zaplatila žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, ve které žalobkyně tvrdila, že trestním stíháním vedeném [Orgán veřejné moci] a poté Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 12/2016, které bylo nezákonné a nadto trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, jí vznikla majetková i nemajetková újma, kterou žádala odškodnit celkem částkou 866 895 Kč (z toho 225 362 Kč za vynaložené náklady obhajoby, 565 000 Kč za nezákonnost trestního stíhání a 168 333 Kč[Anonymizováno]za nepřiměřenou délku řízení).

3. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že trestní stíhání žalobkyně bylo skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2022, č. j. 6 To 63/2021-4539, kterým byla žalobkyně (v postavení čtvrté obžalované) zproštěna obžaloby (podané [Orgán veřejné moci] dne 11. 8. 2016). Podle protokolu z veřejného zasedání, při kterém byl zmíněný rozsudek vyhlášen, byli přítomni obhájci všech devíti obžalovaných, tedy i [Jméno advokátky], tehdejší obhájkyně žalobkyně. Podle doložky právní moci (uvedené na čl. 4559 spisu vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 12/2016) nabyl zmíněný rozsudek právní moci a vykonatelnosti dne 10. 10. 2022. Žalobkyně dne 16. 5. 2023 požádala žalovanou o poskytnutí odškodnění za nezákonnost zmíněného řízení a za jeho nepřiměřenou délku celkem ve výši 886 895 Kč, na což žalovaná reagovala stanoviskem ze dne 16. 11. 2023, na jehož základě poskytla žalobkyni náhradu škody za vynaložené náklady obhajoby ve výši 91 800 Kč a ve zbývající části posoudila její požadavek na neopodstatněný (v rozsahu požadované nemajetkové újmy pro promlčení).

4. Uvedená skutková zjištění soud prvního stupně posoudil podle § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst1 písm. a), b), c), § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, 2 a 3, § 13 odst. 1 a 2, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31a odst. 1, 2 a 3, § 32 odst. 1 a 2 a § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyni přisvědčil v tom, že pokud byla v trestním řízení zproštěna obžaloby, je usnesení o zahájení jejího trestního stíhání nezákonným rozhodnutím (§ 7 odst. 1 zmíněného zákona). Současně však dovodil také to, že žalovanou vznesená námitka promlčení týkající se žalobkyní požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí trestním řízením, je důvodná. Žalobkyně se totiž dozvěděla o vzniku nemajetkové újmy i o subjektu, který za ní odpovídá, v okamžiku vyhlášení zprošťujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze, k čemuž došlo při veřejném zasedání konaném dne 10. 10. 2022. Od tohoto okamžiku začala plynula žalobkyni šestiměsíční promlčecí doba (pro předběžné uplatnění nároku u žalované), která skončila dne 12. 4. 2023. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila svůj nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí posuzovaným řízením u žalované až dne 16. 5. 2023, tedy po marném uplynutí zmíněné promlčecí doby a s přihlédnutím k tomu, že žalobu podala u soudu až dne 23. 12. 2023, je její nárok na poskytnutí zadostiučinění promlčený. Soud prvního stupně proto řízení zastavil co do částky 133 562 Kč s příslušenstvím (pro zpětvzetí žaloby) a ve zbývající části, tj. ohledně částky 733 333 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, přičemž rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm předně namítla protiústavnost promlčecí lhůty trvající pouze šest měsíců, protože se podle jejího názoru vymyká promlčecím lhůtám stanoveným pro poškozené v jiných odvětvích práva. Za nesprávné pak žalobkyně považuje i to, že byla nucena uplatnit svůj nárok nejprve u žalované (tedy u škůdce), která přitom nenese žádné důsledky za to, že nárok žalobkyně neprojednala včas. Podle žalobkyně by zmíněnou zákonnou úpravu promlčení bylo možno považovat za vyváženou jen potud, pokud by i žalované plynuly z neprojednání předběžně uplatněného nároku v zákonné lhůtě také nepříznivé důsledky. Jinak je totiž na občana (jednotlivce) kladen významně vyšší nárok, než na stát, který je přitom profesionálem se zajištěným aparátem, a který je současně nadán mocenskou autoritou a prostřednictvím výkonu zákonodárné moci navíc ještě autorem předmětného zákona. Navíc zmíněný zákon při nastavení délky promlčecí lhůty pro nemajetkovou škodu, počátku jejího běhu, nutnosti uplatnit nárok u škůdce, a po čas lhůty, která běží škůdci nemožnost podat je u soudu, upřednostňuje silnější stranu (stát) oproti slabší straně (poškozenému). Dále žalobkyně namítla i to, že promlčecí doba jí začala plynout dnem doručení zprošťujícího rozsudku, nikoliv dnem jeho vyhlášení, protože § 32 zákona č. 82/0998 Sb. spojuje počátek promlčecí lhůty s oznámením nezákonnosti rozhodnutí, nikoliv s vyhlášením rozsudku. Navíc žalovanou vznesená námitka promlčení je podle žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Poté se žalobkyně soustředila na popis průběhu trestního stíhání se závěrem, že toto řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. A konečně žalobkyně namítla i to, že pro specifické okolnosti případu je žalovanou vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Zprošťující rozsudek totiž nebyl žalobkyni doručen v zákonné lhůtě a ještě v únoru 2023 trvaly důsledky nezákonného a nepřiměřeně dlouhého řízení, protože teprve tehdy jí bylo doručováno usnesení o zrušení zajištění prostředků. Pakliže stát nedodržel vůči žalobkyni zákonem stanovené lhůty, neměla by se žalovaná úspěšně dovolávat námitky promlčení (hodnoceno optikou dobrých mravů). Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.

6. Žalovaná, která se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnila, navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil.

7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. § 32 odst. 1 věty první zákona č. 82/1996 Sb. dopadá na případy odpovědnosti státu za škodu způsobenou jak nezákonným rozhodnutím, tak i nesprávným úředním postupem Počátek subjektivní promlčecí doby se pojmově odvozuje od okamžiku, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistil skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik újmy a orientačně (přibližně) i její rozsah (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004). U škody vzniklé na základě trestního stíhání a posuzované podle úpravy o nezákonném rozhodnutí, je podmínkou odpovědnosti státu zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, kdy se uplatní věta druhá § 32 odst. 1 zmíněného zákona, která odsouvá počátek běhu subjektivní doby k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o zrušení rozhodnutí. V případě odpovědnosti za škodu způsobenou trestním stíháním má obdobné účinky jako zrušovací rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno nebo byl obžalovaný obžaloby zproštěn, protože právě tímto okamžikem je splněna podmínka odpovědnosti státu za škodu (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4705/2007). Subjektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které neskončilo [podezřelý výraz], tedy počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno. Byla-li osoba trestně stíhaná zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první uvedeného zákona běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci. Vyhlášením v přítomnosti účastníka nabývá v trestním řízení právní moci i rozsudek odvolacího soudu, neboť proti němu není přípustné odvolání. S následným doručením rozhodnutí již proto nejsou co do právní moci rozhodnutí spojovány žádné právní účinky. Pokud se po vyhlášení zprošťujícího rozsudku vzdají práva odvolání proti výroku o vině (o zproštění obžaloby) všechny osoby oprávněné, nabývá zprošťující rozsudek právní moci ihned, aniž by na okamžik nabytí právní moci mělo vliv pozdější doručování písemného vyhotovení rozsudku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017).

9. Nárok na náhradu nemajetkové újmy se podle zmíněného zákona promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem (podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí tohoto zákona) neskončí promlčecí doba dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Počátek běhu této lhůty je dán okamžikem, kdy rozhodnutí, jímž se řízení končí, nabylo právní moci.

10. Účelem promlčení je, jak soud prvního stupně přiléhavě vysvětlil, jednak stimulovat subjekty k časnému vykonávání subjektivních práv, a nadto čelit tomu, aby povinní nebyli ohledně svých povinností vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku ze strany soudů. Institut promlčení tak požadavkem na právní jistotu brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících povinností, které jsou zejména, pokud jde o jejich dokazování po uplynutí delší doby, vždy spjaty s určitou sporností. Povinnému subjektu je poskytnuta námitka promlčení, jako účinná možnost ochrany před uvedenými negativními dopady dlouhotrvajících občanských subjektivních práv. Je pak na úvaze povinného subjektu, zda námitku promlčení uplatní, či nikoli.

11. Ohledně věci samé soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedených důkazů vyvodil též odpovídající skutková zjištění, která jsou dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Také právní posouzení učinil soud prvního stupně v dané věci správně. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud s pečlivým, logickým a výstižným odůvodněním napadeného rozsudku ztotožňuje, pro stručnost na ně v podrobnostech odkazuje.

12. K odvolacím námitkám žalobkyně pak lze předně shrnout, že žalobkyně se o vzniku nemajetkové újmy za nezákonně vedené trestní stíhání i o újmě, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a současně i o subjektu, který by měl za popsané újmy odpovídat, okamžikem vyhlášení zprošťujícího rozsudku, jímž bylo dosavadní trestní stíhání žalobkyně pravomocně skončeno. Ode dne následujícího po vyhlášení tohoto rozsudku, respektive po nabytí právní moci rozsudku, tj. ode dne 11. 10. 2022, tak žalobkyni začala plynout šestiměsíční promlčecí doba, která skončila dne 12. 4. 2023. Uplatnila-li pak žalobkyně své nároky na náhradu nemajetkové újmy u žalované až dne 16. 5. 2023 a žalobu podala u soudu prvního stupně dne 23. 12. 2023, učinila tak zjevně po marném uplynutí zmíněné promlčecí doby. Správný a mající oporu v provedeném dokazování je proto závěr soudu prvního stupně, že nároky žalobkyně na poskytnutí žalobou požadovaného zadostiučinění jsou promlčené.

13. Přesvědčení žalobkyně, že promlčecí doba jí měla začít plynout až okamžikem doručení zprošťujícího rozsudku, oproti tomu podle odvolacího soudu nemá oporu v hmotném právu a ani v soudní judikatuře. Pakliže totiž zprošťující rozsudek nabyl právní moci v den jeho vyhlášení, jehož byla žalobkyně, respektive její obhájkyně, přítomna, bylo již v tento okamžik zřejmé, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo jako nezákonné pravomocně zrušeno a trestní řízené bylo tímto rozhodnutím pravomocně skončeno. Jinými slovy, nebylo-li možno po vyhlášení rozsudku dne 10. 10. 2022 napadnout tento rozsudek žádným řádným opravným prostředkem (protože tohoto dne nabyl právní moci), tak rozhodným okamžikem pro počátek běhu promlčecí doby byl právě den pravomocného skončení trestního řízení, tedy datum 10. 10. 2022 (v této chvíli totiž byly žalobkyni známy všechny pro ni potřebné informace pro uplatnění tvrzené nemajetkové újmy). Datum doručení tohoto rozsudku oproti tomu již nemělo na běh promlčecí lhůty žádný vliv.

14. Odvolací soud se dále ztotožňuje se soudem prvního stupně i v jeho závěru, že na počátek běhu promlčecí doby nemělo vliv ani řízení o zajištění věci, protože řízení o zajištění věci není s trestním stíháním, respektive s trestním řízením, totožný. Uvedené znamená, že obě zmíněná řízení mají i jiný právní režimem (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013).

15. Přesvědčení žalobkyně, že šestiměsíční promlčecí doba daná jí zákonem č. 82/1998 Sb. k předběžnému uplatnění svého nároku u žalované, je nespravedlivě krátká, respektive ji znevýhodňuje ve vztahu ke státu, odvolací soud rovněž nesdílí. Takto stanovená lhůta totiž neznamená nic jiného, než že žalobkyně měla být při předběžném uplatnění svého práva u žalované dostatečně bdělá. Vzhledem k tomu, že dne 10. 10. 2022 bylo s konečnou platností rozhodnuto, že trestní stíhání žalobkyně bylo nezákonné, čímž bylo trestní řízení skončeno, existence tvrzené nemajetkové újmy, její rozsah i odpovědný subjekt byly tímto okamžikem žalobkyni známy. Po dobu následujících šesti měsíců tak měla možnost tyto skutečnost sdělit žalované a požádat ji o odškodnění. Pakliže by tak učinila včas a žalovaná by jí přesto nevyhověla, žalobkyně se mohla se svým požadavkem obrátit na soud, přičemž ode dne včasného předběžného uplatnění nároku u žalované by se po dobu dalších šesti měsíců zmíněná promlčecí doba stavěla. § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. přitom nijak nebrání, aby nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy byl uplatněn žalobou u soudu dříve, než uplyne šest měsíců ode dne, kdy jej v souladu s § 14 odst. 1 a 3 zmíněného zákona uplatnil u příslušného úřadu. Výklad a aplikaci práva Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011, Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3152/12, posoudil jako ústavně konformní.

16. Popsaný režim tedy podle odvolacího soudu poskytl žalobkyni dostatek prostoru pro uplatnění požadovaného zadostiučinění za tvrzené nemajetkové újmy. Pakliže žalobkyně ponechala zmíněnou promlčecí dobu marně uplynout, vystavila se tím riziku, že její žaloba bude pro promlčení zamítnuta.

17. Ani námitka žalobkyně, že žalovanou vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, není podle odvolacího soudu opodstatněná. Jak již bylo zmíněno, smyslem institutu promlčení je i v případě nároku na odškodnění nemajetkové újmy motivovat poškozeného k včasnému výkonu jeho subjektivních práv, aby nedocházelo k dlouhotrvajícím právním vztahům, protože poškozený, obdobně jako jiný věřitel, si musí hlídat běh promlčecích lhůt tak, aby své právo ve stanovené lhůtě vykonal, neboli uplatnil žalobou proti povinné u soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010, a ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). Také Evropský soud pro lidská práva (viz rozhodnutí senátu páté sekce o přijatelnosti stížnosti č. [spisová značka], ze dne 16. 10. 2007 ve věci [jméno FO] proti České republice, v odstavci 62) zaujal stanovisko, že institut promlčení upravený zákonem č. 82/1998 Sb. poskytuje českým účastníkům řízení reálnou možnost domoci se nápravy na vnitrostátní úrovni a tuto možnost proto musejí využít. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, pokud by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by proto zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, tj. pokud by se jednalo o tzv. šikanózní výkon práva (srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.6.2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, ze dne 24.5.2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, a ze dne 7.5.2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012). Vzhledem k tomu, že žalovaná k promlčení nároku žalobkyně svým chováním nijak nepřispěla a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně netvrdila žádné mimořádné okolnosti, které by svou výjimečnou intenzitou byly způsobilé odůvodnit tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení, odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že žalovanou vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy.

18. Odvolací soud, který shledal odvolání žalobkyně jako neopodstatněné, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

19. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla procesně úspěšná i v odvolacím řízení, náleží jí náhrada nákladů nezastoupeného účastníka řízení. Odvolací soud proto podle § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. přiznal žalované náhradu za vyjádření k odvolání, za přípravu na odvolací jednání konané dne 2. 7. 2025 a za účast na tomto jednání, tj. náhradu třikrát po 300 Kč (§ 2 odst. 3 písm. a/, b/ vyhlášky č. 254/2015 Sb.), celkem tedy 900 Kč.