o 400 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. ledna 2024, č. j. 37 C 232/2023-188,

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované, aby zaplatila a) žalobci částku 23 019,80 Kč s příslušenstvím (výrok I) a v rozsahu žalobcova požadavku na zaplacení částky 76 980,20 Kč s příslušenstvím a zákonného úroku z prodlení z částky 100 000 Kč za dobu od 16. 5. 2023 do 16. 6. 2023 žalobu zamítl (výrok II), dále uložil žalované, aby zaplatila b) žalobkyni částku 34 401,22 Kč s příslušenstvím (výrok IV) a ohledně požadavku b) žalobkyně na zaplacení částky 65 598,78 Kč s příslušenstvím a zákonného úroku z prodlení z částky 100 000 Kč za dobu od 16. 5. 2023 do 16. 6. 2023 žalobu zamítl (výrok V), žalované pak uložil zaplatit c) žalobkyni částku 43 688 Kč s příslušenstvím (výrok VII) a v rozsahu jejího požadavku na zaplacení částky 56 312 Kč s příslušenstvím a zákonného úroku z prodlení z částky 100 000 Kč za dobu od 16. 5. 2023 do 16. 6. 2023 žalobu zamítl (VIII) a konečně zavázal žalovanou povinností zaplatit d) žalobkyni částku 21 885,86 Kč s příslušenstvím (výrok X) a v rozsahu jejího požadavku na zaplacení částky 78 114,14 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 100 000 Kč za dobu od 16. 5. 2023 do 16. 6. 2023 žalobu zamítl (výrok XI). Soud prvního stupně rovněž rozhodl, že žalovaná je povinná zaplatit každému ze žalobců náhradu nákladů řízení ve výši 17 705,80 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců (výroky III, VI, IX a XII). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobách, které žalobci odůvodnili tvrzením, že nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 95 K 7/2002 jim byla způsobená nemajetková újma, kterou každý z nich žádal odškodnit částkou 100 000 Kč.

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o čtyřech spojených žalobách, které žalobci odůvodnili shodným tvrzením, že nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 95 K 7/2002 jim byla způsobená nemajetková újma, kterou každý z nich žádal odškodnit částkou 100 000 Kč.

1. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování prvostupňový soud zjistil, že řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 95 K 7/2002 zahájila dne 12. 4. 2002 [Orgán veřejné moci] návrhem na prohlášení konkurzu na majetek společnosti [právnická osoba]. Dále soud prvního stupně popsal průběh předmětného řízení s tím a) žalobce se do toho řízení přihlásil dne 23. 8. 2002 s pohledávkou ve výši 228 802,70 Kč, b) žalobkyně dne 13. 8. 2002 s pohledávkou ve výši 334 520,50 Kč, c) žalobkyně dne[Anonymizováno]12. 8. 2002 s pohledávkou ve výši 1 053 063 Kč a d) žalobkyně dne 18. 11. 2002 s pohledávkou ve výši 212 820 Kč. Dne 30. 9. 2002 proběhlo přezkumné řízení a také schůze konkurzních věřitelů. Řízení se zúčastnilo celkem patnáct tisíc věřitelů, přičemž podstatná část z nich byly občané Slovenské republiky a nadto šest set věřitelů v průběhu řízení zemřelo a proto bylo třeba vyčkat na ukončení dědických řízení. Nadto bylo třeba čekat na výsledky tisíc třicet dvou incidenčních sporů, které proběhly na více stupních soudní soustavy. Celková výše pohledávek činila 2 685 433 820,04 Kč. Přezkumná jednání se konala 30. 9. 2002, 26. 5. 2006, 17. 12. 2007 a 16. 12. 2008. Dvakrát byla správci konkursní podstaty uložená pokuta za nesplnění povinnosti zpracovat částečný rozvrh. Konkurznímu soudu pak bylo vytknuto, že jeho spolupráce se správcem konkurzní podstaty nebyla dostatečně konstruktivní, což vedlo předsedu Městského soudu v Praze k rozhodnutí, kterým dne 6. 6. 2018 přidělil danou věc jinému soudci. Na základě rozvrhového usnesení ze dne 21. 11. 2022, které nabylo právní moci dne 22. 12. 2022, a) žalobce obdržel dne 10. 1. 2023 vypořádání pohledávky ve výši 23 019,80 Kč, b) žalobkyně dne 10. 1. 2023 ve výši 34 401,00 Kč, c) žalobkyně dne 6. 2. 2023 ve výši 109 332,64 Kč a d) žalobkyně dne 31. 7. 2023 ve výši 21 885,86 Kč. Dne 16. 12. 2022 žalobci uplatnili u žalované nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nepřiměřenou délkou hodnoceného řízení, každý ve výši 100 000 Kč. Žalovaná na tyto výzvy reagovala stanovisky ze dnů 17. 5. 2023 a 30. 5. 2023, jimiž poskytla žalobcům zadostiučinění ve formě konstatování porušení jejich práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.

2. Uvedená skutková zjištění soud prvního stupně posoudil podle § 1, § 13 odst. 1, a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen „OdŠkp“), a poté s odkazem na stávající judikaturu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Hodnocené konkurzní řízení, které trvalo ve vztahu k a) žalobci dvacet let a čtyři měsíce (ode dne 23. 8. 2002, kdy se do něj přihlásil se svou pohledávkou, do dne 10. 1. 2023, kdy obdržel vypořádání této pohledávky), ve vztahu k b) žalobkyni rovněž dvacet let a čtyři měsíce (ode dne 13. 8. 2002, kdy se do něj přihlásila se svou pohledávkou, do dne 10. 1. 2023, kdy obdržela vypořádání této pohledávky), ve vztahu k c) žalobkyni dvacet let a pět měsíců (ode dne 12. 8. 2002, kdy se do něj přihlásila se svou pohledávkou, do dne 6. 2. 2023, kdy obdržela vypořádání pohledávky) a ve vztahu k d) žalobkyni dvacet let a osm měsíců měsíce (ode dne 18. 11. 2002, kdy se do něj přihlásila se svou pohledávkou, do dne 31. 7. 2023, kdy obdržela vypořádání této pohledávky) soud prvního stupně shledal, i přes extrémní složitost tohoto řízení, jako nepřiměřeně dlouhé. V nepřiměřené délce posuzovaného řízení tak soud prvního stupně shledal nesprávný úřední postup, v jehož důsledku žalobci trpěli nejistotou ohledně výsledku tohoto řízení. Dále soud prvního stupně zkonstatoval, že se na délce řízení, které je řízením specifickým, podílela jeho extrémní skutková, právní i procesní složitost (patnáct tisíc věřiteli, z nichž šest set zemřelo, takže bylo třeba čekat na výsledky dědických řízení a nadto i na výsledky tisíce incidenčních sporů, které). Průběh konkurzního řízení soud prvního stupně shledal jako plynulý, protože jeho jednotlivé úkony na sebe přiměřeně časově navazovaly, vyjma období, kdy do určité míry nefungovala spolupráce mezi konkurzním soudem a správcem konkurzní podstaty a proto byla věc přidělená jinému soudci. Soud prvního stupně, který sice posoudil délku hodnoceného řízení jako extrémní, nicméně význam tohoto řízení shledal pro žalobce jako snížený (pro částky, o které jim šlo) z uvedených důvodů stanovil základní částku odškodnění ve výši 15 000 Kč za první dva roky tohoto řízení a dále pak ve výši 15 000 Kč za každý další rok jeho trvání. Takto vypočtenou základní částku finančního zadostiučinění prvostupňový soud poté snížil o 75 % pro popsanou složitost věci, dále ji zvýšil o 10 % pro podíl soudu na celkové délce řízení a následně jí snížil o 20 % pro nízký význam řízení pro žalobce. Soud prvního stupně tedy výsledně uložil žalované, aby poskytla a) žalobci zadostiučinění ve výši 23 019,80 Kč s příslušenstvím a v rozsahu žalobcova požadavku na zaplacení částky 76 980,20 Kč žalobu zamítl, b) žalobkyni přiznal zadostiučinění ve výši 34 401,22 Kč s příslušenstvím a ohledně jejího požadavku na zaplacení částky 65 598,78 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, c) žalobkyni přiznal odškodnění ve výši 43 688 Kč s příslušenstvím a ohledně jejího požadavku na zaplacení částky 56 312 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a konečně uložil žalované, aby odškodnila d) žalobkyni částkou 21 885,86 Kč s příslušenstvím a v rozsahu jejího požadavku na zaplacení částky 78 114,14 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Rozhodnutí o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn (dále jen „o. s. ř.“).

3. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti jeho vyhovujícím výrokům, podala žalovaná včasné odvolání. V něm předně zopakovala své přesvědčení, že význam hodnoceného řízení byl pro žalobce pouze zanedbatelný. Prakticky od počátku předmětného řízení totiž bylo zřejmé, že z předluženého majetku úpadce může každý z věřitelů obdržet (na vypořádání své pohledávky) pouze velmi nízkou částku. Vzhledem k tomu, že konkurzní řízení nelze podřadit pod řízení s obecně vyšším významem, jeho význam se tak odvíjel od rozsahu uspokojení vymáhaných pohledávek. Lze tudíž shrnout, že žalobci, kteří měli jistotu v tom, že disponují vůči úpadci správcem konkurzní podstaty uznanou pohledávkou, byli v nejistotě pouze ohledně míry uspokojení této pohledávky. Nadto žalobci, stejně jako všichni ostatní věřitelé, byli v průběhu hodnoceného řízení průběžně seznamovaní s aktuálním stavem jak majetku konkurzní podstaty, tak i přihlášených pohledávek. Lze tedy shrnout, že žalobci od počátku věděli, že řízení bude pro svou složitost dlouho trvat a míra uspokojení jejich pohledávek bude velmi malá. Pakliže soud prvního stupně tyto skutečnost pominul, je jeho rozhodnutí rozporné s judikaturou Ústavního soudu. Závěrem žalovaná poukázala na rozhodovací praxi odvolacího soudu ve věcech týkajících se odškodnění dalších věřitelů tohoto konkursního řízení, která ve většině případů žaloby o poskytnutí finančního zadostiučinění shledala jako neopodstatněnou. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku změnil a žalobu zamítl.

4. Žalobci, kteří se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnili, navrhli, aby odvolací soud tento rozsudek jako věcně sparný potvrdil. K odvolací argumentaci žalované zopakovali, že požadují odškodnění nejistoty, kterou trpěli po dobu přesahující dvacet let. Míra uspokojení jejich pohledávek v rozsahu 10,28 % nebyla natolik nízká, aby snižovala význam hodnoceného řízení pro ně. Lze tedy uzavřít, že žalobci, kteří se na délce řízení nijak nepodíleli a význam hodnoceného řízení přitom vnímali jako poměrně vysoký, byli nucení čekat na výsledek tohoto řízení zcela extrémně dlouhou dobu. Z uvedených důvodů jim náleží finanční odškodnění, které bylo některým z dalších konkurzních věřitelů již soud přiznané.

5. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

6. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem lze považovat jen takový postup soudu, kdy doba jeho průběhu neodpovídá skutkové a právní náročnosti projednávané věci a délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v této věci (§ 13 OdpŠk). Zadostiučinění v penězích je přiměřenou satisfakcí tehdy, pokud nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění je určující závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za kterých k nemajetkové újmě došlo (§ 31a odst. 2 OdpŠk).

7. Ohledně věci samé soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedených důkazů vyvodil též odpovídající skutková zjištění, která jsou dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud se však neztotožnil s formu odškodnění, kterou soud prvního stupně v dané věci zvolil. Na rozdíl od soudu prvního stupně totiž dospěl k závěru, že s ohledem na popsanou specifičnost hodnoceného konkurzního řízení, v němž bylo prakticky od počátku zřejmé, že pohledávky věřitelů budou uspokojené pouze ve zlomku jejich přihlášené hodnoty, lze za dostatečnou formu odškodnění považovat konstatování porušení práva žalobců na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.

8. Odvolací soud přitom souhlasí se soudem prvního stupně potud, pokud vyhodnotil hodnocené řízení jako nepřiměřeně dlouhé, protože délka jeho trvání přesáhla ve vztahu k žalobcům dvacet let (od přihlášení jejich pohledávek do jejich vypořádání). Dále odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně také v jeho závěru, že délka hodnoceného řízení byla daná především extrémním množstvím věřitelů, kteří se průběžně domáhali sdělení stavu jejich pohledávek (což s ohledem na jejich právní vědomí byla agenda značně časově i finančně náročná) a nadto šest set z nich v průběhu řízení zemřelo a bylo proto třeba dohledávat jejich dědice, nebo řešit stav, kdy pohledávka nebyla předmětem dědického řízení (agenda zemřelých věřitelů činila převážnou část činnosti správce). Další skutečností zatěžující předmětné řízení byla obtížnost doručování (prostřednictvím civilního dožádání) velkému množství věřitelů, kteří byli občané Slovenské republiky a také více než tisíc incidenčních sporů, které byly vesměs řešené na dvou či třech stupních soudní soustavy. Správně také soud prvního stupně zdůraznil, že nejistotu žalobců, kteří se v hodnoceném řízení nacházeli v postavení konkurzních věřitelů, není srovnatelná s mírou nejistoty, kterou zažívají účastníci v nalézacím řízení, protože v konkurzním řízení nejistota přihlášeného věřitele spočívá pouze v míře uspokojení jeho pohledávky a nadto se zpravidla jedná o nevýznamnou (poměrnou) část této pohledávky.

9. Přihlásili-li tedy žalobci své pohledávky ve výši 228 802,70 Kč, 334 520,50 Kč, 1 053 063 Kč a 212 820 Kč spolu s dalšími patnácti tisíci věřiteli (jejichž pohledávky činily celkem částku 2 685 433 820 Kč) do konkurzního řízení, jehož úpadce se nacházel od roku 2001 v likvidaci (pro významnou předluženost), tak minimálně od přezkumného jednání, které proběhlo dne 30. 9. 2002, bylo zřejmé, že každý z přihlášených konkurzních věřitelů obdrží z přihlášené pohledávky pouze zlomek, přičemž konkursní řízení bude trvat dlouhou dobu. Zprávy konkurzního správce, které průběžně podával, tento předpoklad opakovaně potvrzovaly (ve zprávách ze dne 23. 5. 2003 a ze dne 9. 12. 2003 došlo ke zpřesňování množství přihlášených věřitelů i výše jejich pohledávek, zpráva ze dne 31. 7. 2017 uvedla předpoklad míry uspokojení přihlášených pohledávek v rozpětí od 6 % do 8 %, který další navazující zprávy stále více zpřesňovaly). Zprávami správce konkursní podstaty, kterými informoval o aktuálním stavu řízení a průběžně doplňoval soupisy rozsahu konkursní podstaty a také informacemi o počtu incidenčních sporů, bylo proto věřitelům srozumitelně sdělované, že míra uspokojení jejich pohledávek bude nízká, resp. velmi nízká.

10. Na základě uvedeného lze uzavřít, že žalobci nebyli po dobu konkursního řízení ve významnější nejistotě ohledně výsledku tohoto řízení, protože věděli, že jejich pohledávka nebude uspokojená ve vyšší míře, než se jim výsledně dostalo (23 019,80 Kč, 34 401,00 Kč, 109 332,64 Kč a 21 885,86 Kč.). Bylo-li jim tedy prakticky od počátku hodnoceného řízení zřejmé, že hodnocené řízení bude dlouho trvat a mohou z jimi přihlášených pohledávek pouze malý zlomek její hodnoty, v čemž byli průběžnými zprávami konkurzního správce utvrzovaní, tak jejich nejistota ohledně výsledku tohoto řízení byla pouze zanedbatelná. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu nevyplývají žádné okolnosti, které by význam hodnoceného řízení pro žalobce zvyšovaly (zdravotní stav, nepříznivé sociální poměry, vysoký věk), tak nastolení právní jistoty ohledně předmětu posuzovaného řízení pro ně bylo jistě žádoucí, nicméně nezasahující do jejich běžného způsobu života.

11. K rozdílné soudní praxi ohledně poskytnutí formy odškodnění za nepřiměřenou délku totožného konkursního řízení lze zkonstatovat, že z třiceti jednoho zažalovaných případů bylo poškozeným přiznané finanční zadostiučinění pouze v osmi věcech (58 Co 188/2019, 21 Co 342/2021, 55 Co 298/2021, 55 Co 388/2021, 68 Co 165/2022, 55 Co 77/2023, 28 Co 171/2023 a 18 Co 122/2023), v šesti případech byly žaloba zamítnuté pro předčasnost (11 Co 256/2021, 30 Co 276/2021, 54 Co 218/2021, 54 Co 316/2021, 58 Co 372/2021, 91 Co 307/2021) a v patnácti případech bylo shledané za dostatečnou satisfakci konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době (15 Co 193/2021, 15 Co 230/2021, 28 Co 200/2021, 53 Co 55/2021, 53 Co 314/2021, 53 Co 337/2021, 55 Co 285/2021, 62 Co 281/2021, 62 Co 294/2021, 62 Co 341/2021, 70 Co 192/2021, 39 Co 39/2023, 58 Co 75/2023, 17 Co 17/2024, 20 Co 401/2023, 72 Co 14/2024 a 72 Co 141/2024). Vzhledem k tom, že dané případy se žádným podstatným způsobem od nyní projednávané věci nelišily, odvolací soud neshledal důvody, pro které by se měl od své dosavadní rozhodovací praxe odklonit.

12. Podle odvolacího soudu (na rozdíl od soudu prvního stupně) proto žalobcům náleží odškodnění formou konstatování porušení jejich práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, žalovaná žalobce z uvedeného titulu již takto odškodnila, odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujících výrocích o věci samé tak, že žaloba se i v této části zamítá (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 3, § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř., a procesně úspěšné žalované přiznal náhradu za vyjádření k žalobě, přípravu k jednání prvostupňového soudu konaného dne 29. 1. 2024 a za účast na tomto jednání, sepis odvolání, přípravu na jednání odvolacího soudu konaného dne 31. 7. 2024 a za účast na tomto jednání, tj. šestkrát po 300 Kč (§ 2 odst. 3 písm. a/, b/ vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Každý ze žalobců je proto povinný zaplatit žalované náhradu v rozsahu čtvrtiny nákladů vzniklých žalované za řízení před soudy obou stupňů ve výši 450 Kč.