pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] s příslušenstvím a příslušenství za dobu od [datum] do [datum] z částky [částka] (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši [částka], do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně [jméno] [příjmení], advokáta (výrok III.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala poskytnutí peněžitého zadostiučinění ve výši žalované částky za nemajetkovou újmu, která jí vznikla nepřiměřenou délkou dědického řízení po zemřelém [jméno] [příjmení], vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. [spisová značka].

3. Žalovaná navrhovala, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Nesporovala, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky dotčeného řízení. Tvrdila však, že řízení mělo pro žalobkyni snížený až nicotný význam, a tudíž že k odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně postačuje zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, které jí již poskytla.

4. Soud prvního stupně za souhlasu účastníků řízení rozhodl ve věci postupem dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení ústního jednání. Vyšel z nesporných tvrzení účastníků o tom, že žalobkyně dne [datum] uplatnila svůj nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění u žalované k předběžnému projednání. Žalovaná ve stanovisku ze dne [datum] sdělila žalobkyni, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, a jako zadostiučinění poskytla žalobkyni konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Skutková zjištění o průběhu posuzovaného řízení, a to jak co do chronologie úkonů účastníků řízení i ve věci rozhodujících soudů, tak ohledně podstatného obsahu těchto úkonů, si soud prvního stupně opatřil ze spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. [spisová značka] a detailně je popsal odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud v tomto ohledu plně odkazuje.

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“). Uzavřel, že posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobkyni čtyři roky a jedenáct měsíců, a to od [datum], kdy žalobkyně byla notářkou vyzvána ke sdělení, zda přijímá dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení], do [datum], kdy nabylo právní mocí usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne [datum], kterým bylo řízení skončeno. Poukázal na to, že žalobkyně se teprve počínaje dnem [datum] dozvěděla o vedeném řízení a mohla jí tak teprve od této chvíle vznikat případná nemajetková újma, když do té doby nebylo se žalobkyní jako s účastnicí dědického řízení jednáno. Následně soud prvního stupně hodnotil posuzované řízení z pohledu kritérií vymezených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. K postupu orgánů státu v rámci řízení uvedl, že v řízení nebylo postupováno plynule a koncentrovaně, neboť některé úkony soudu prostřednictvím notáře nebyly činěny v přiměřené lhůtě. Poukázal na to, že v řízení došlo k průtahům v obdobích od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum]. Současně se na celkové délce řízení podílela rovněž skutečnost, že usnesení Okresního soudu [obec] ze dne [datum] bylo odvolacím soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost. Při hodnocení kritéria počtu stupňů soudní soustavy, na kterých řízení probíhalo, vzal soud prvního stupně v úvahu, že věc byla pouze jednou projednávána u odvolacího soudu. Z hlediska složitosti řízení nehodnotil věc jako obtížnou po stránce právní, skutkové a ani procesní. V rámci hodnocení kritéria jednání poškozeného dospěl k závěru, že žalobkyně se na celkové délce řízení výrazným způsobem podílela, když opakovaně žádala o změnu termínu ústního jednání – celkem třikrát, a navrhovala termín dalšího jednání s časovým odstupem v rozmezí od dvou měsíců do sedmi měsíců. Současně zohlednil, že žalobkyně řádně a včas nereagovala na procesní výzvy soudu, když byla urgována k vyjádření ohledně odměny správce dědictví. Význam předmětu řízení pro žalobkyni pak z objektivního hlediska hodnotil jako standardní. Současně však přihlédl i k hledisku subjektivnímu a uzavřel, že již ze samotného chování žalobkyně v průběhu řízení (opakované žádosti o odročení jednání s několikaměsíčními odstupy), lze usuzovat, že řízení nebylo pro žalobkyni nikterak významné. Přisvědčil rovněž námitkám žalované v tom smyslu, že pokud žalobkyni uplynula prekluzivní lhůta ke sdělení o odmítnutí dědictví, nebyla žalobkyně v nejistotě ohledně výsledku dědického řízení v tom smyslu, že se stane dědičkou a bude za dluhy zůstavitele odpovídat jen do výše nabytého dědictví. S přihlédnutím k uvedenému proto hodnotil význam předmětu řízení pro žalobkyni jako snížený. Na základě uvedeného pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť délka řízení byla již nepřiměřená. Konstatoval, že v důsledku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá. Nepřisvědčil obraně žalované a uzavřel, že je třeba přistoupit k odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně v peněžité formě, neboť ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu zadostiučinění v morální podobě je možné poskytnout pouze v případech, kdy poškozený se na délce posuzovaného řízení výrazným a až obstrukčním způsobem podílel, a dále v případech, kdy újma způsobená poškozenému se vzhledem k okolnostem případu jeví jako minimální či zanedbatelná, a lze tak uzavřít, že nesprávný úřední postup nemohl nikterak ovlivnit a negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného. Byť bylo v řízení zjištěno, že žalobkyně se na délce řízení podílela, nejednalo se dle soudu prvního stupně o případ, kdy by podíl žalobkyně na délce řízení byl až obstrukčního charakteru, a současně, byť význam předmětu řízení pro žalobkyni byl snížený, nelze hovořit o významu minimálním či dokonce zanedbatelném. Při výpočtu peněžitého zadostiučinění vyšel soud prvního stupně ze základní částky ve výši [částka] za rok trvání řízení a za první dva roky řízení ve výši poloviční. Základní částku zadostiučinění za celkovou délku řízení tak stanovil ve výši [částka], přičemž od této částky odečetl 30 % z důvodu nízkého významu řízení pro žalobkyni a 30 % z důvodu podílu žalobkyně na celkové délce řízení. U ostatních kritérií neshledal soud důvod ani pro navýšení ani pro snížení základní částky. Za důvod pro moderaci základní částky nepovažoval zjištěné průtahy v řízení, když v rámci posuzovaného řízení nedocházelo k nečinnosti soudu dlouhodobého či pasivního charakteru, respektive nedocházelo k další excesivní činnosti ze strany orgánů státu. Celkem tedy soud prvního stupně od základní částky peněžitého zadostiučinění odečetl 60 %, odpovídající částce [částka], a žalobkyni tak na přiměřeném zadostiučinění přiznal částku ve výši [částka] O povinnosti žalované zaplatit úrok z prodlení z částky [částka] rozhodl dle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. s ohledem na skutečnost, že žalobkyně svůj nárok předběžně u žalované uplatnila dne [datum] a žalovaná se tak ocitla v prodlení dnem [datum] O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu tak, že v řízení plně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku a v nákladech právního zastoupení.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná odvolání, které směřovala do vyhovujícího výroku o věci samé I. a do výroku o nákladech řízení III. Namítala, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedla, že v rámci mimosoudního posouzení nároku žalobkyně dospěla k závěru, že dostačujícím odškodněním nemajetkové újmy žalobkyně je konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž odškodnění peněžitým zadostiučiněním není na místě. Ztotožnila se se závěrem soudu prvního stupně o tom, že řízení trvalo pro žalobkyni 4 roky a 11 měsíců. Vyjádřila názor, že v daném případě jsou dány takové okolnosti, které naplňují podmínky pro poskytnutí zadostiučinění v morální podobě, vymezené judikaturou Nejvyššího soudu. Zdůraznila, že význam řízení pro žalobkyni byl zásadně snížený až zanedbatelný. Poukázala na to, že žalobkyně nemohla být v nejistotě ohledně výsledku dědického řízení, když od začátku bylo zřejmé, že dědictví je předlužené a žalobkyni nehrozí žádná finanční újma, neboť nemůže odpovídat za dluhy zůstavitele. Upozornila, že žalobkyni nehrozila ani povinnost hradit náklady dědického řízení, když u předluženého dědictví tyto hradí stát. Za další zásadní okolnost zpochybňující význam řízení pro žalobkyni pak označila skutečnost, že žalobkyně odpověděla na dotaz notářky ze dne [datum], zda přijímá dědictví, že dědictví odmítá až po více než čtyřech měsících. Vyjádřila názor, že pokud by si žalobkyně nepočínala ledabyle a dědictví odmítla včas a nikoliv až po uplynutí prekluzivní lhůty, v řízení ve vztahu k ní by se nepokračovalo a zřejmě by skončilo již v roce 2015. Žalobkyně tak dle žalované sama svých chováním způsobila další vedení dědického řízení. Nadto zdůraznila, že žalobkyně sama výrazným způsobem přispěla k celkové délce dědického řízení vedeného ve vztahu k ní, k čemuž dospěl v napadeném rozsudku také soud prvního stupně. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba zamítá a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

7. Žalobkyně ve vyjádření k podanému odvolání uvedla, že ač proti rozsudku soudu prvního stupně nepodala odvolání, s argumentací soudu prvního stupně se neztotožňuje. Především má za to, že posuzované řízení ve vztahu k ní trvalo déle než 4 roky a 11 měsíců, když možnou dědičkou se stala ještě před tím, než dne [datum] nabyla zletilosti. Poukázala na to, že teprve téměř po třech letech jí notářka zaslala vyrozumění o tom, že je dědicem a o možnosti dědictví odmítnout. Uznala za svou chybu, danou jejím věkem, že dědictví odmítla až [datum], nicméně současně upozornila, že notářka vydala usnesení o nabytí dědictví až [datum], které bylo k jejímu odvolání zrušeno. Vyjádřila nesouhlas s tím, že by dědické řízení pro ni nemělo mít význam a za nesprávné označila zjištění soudu prvního stupně o tom, že se podílela na průtazích v řízení opakovanými žádostmi o změnu termínu ústního jednání. Na základě uvedeného pak navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil.

8. Odvolací soud za souhlasu účastníků řízení projednal odvolání žalované v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. v odvoláním dotčeném rozsahu napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně má oporu v provedených důkazech a stal se podkladem také pro rozhodnutí odvolacího soudu. Soud prvního stupně nepochybil ani při hodnocení věci po právní stránce.

10. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci byly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. [spisová značka]. Délku řízení, zatíženou průtahy přičitatelnými státu, lze z důvodů uvedených soudem prvního stupně považovat za nepřiměřenou, a tedy za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. V důsledku tohoto nesprávného úředního postupu pak vznikla žalobkyni presumovaná nemajetková újma, za kterou jí podle § 31a zákona č. 89/1998 Sb. náleží odškodnění ve formě přiměřeného zadostiučinění.

11. Při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se judikatura ustálila v názoru, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Pouhé konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]).

12. Soud prvního stupně na podkladě konkrétních skutkových okolností posuzovaného řízení dospěl k závěru, že v zájmu poskytnutí přiměřené formy satisfakce za vzniklou nemajetkovou újmu je namístě žalobkyni poskytnout zadostiučinění v peněžité formě. Odvolací soud v tomto ohledu se závěrem soudu prvního stupně souhlasí a má ve shodě s ním za to, že v projednávané věci se nejedná o případ, kdy by ve smyslu shora citované judikatury bylo možné považovat za dostatečné odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně morální zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

13. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně plyne, že žalobkyně se svým postupem v řízení podílela na jeho délce, když opakovaně žádala o změnu termínu ústního jednání a nereagovala včas na procesní výzvy soudu. Jednání žalobkyně je nepochybně okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování o výši peněžitého zadostiučinění v rámci hodnocení kritéria jednání poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb., nicméně současně je nutno vzít v úvahu, že nemělo obstrukční charakter a ve výsledku neovlivnilo délku posuzovaného řízení do té míry, aby se jednalo o okolnost, opodstatňující závěr o absenci podmínek pro přiznání zadostiučinění v peněžité formě.

14. Obdobné závěry lze učinit také ve vztahu k významu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nepochybně plynou skutečnosti, které opodstatňují závěr o sníženém významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, který je jako jedno ze zákonných kritérií dle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. nutno zohlednit při stanovení výše peněžitého zadostiučinění. Zároveň však nebyly zjištěny takové okolnosti, které by svědčily pro závěr o tom, že posuzované řízení mělo pro žalobkyni zcela zanedbatelný, respektive nepatrný význam. V tomto ohledu je třeba vzít v úvahu, že posuzované řízení je dědickým řízením, jehož předmětem bylo vypořádání dědictví po strýci žalobkyně panu [jméno] [příjmení], zemřelém [datum]. Nelze přitom dovozovat nepatrný význam tohoto řízení pro žalobkyni pouze s ohledem na skutečnost, že pokud dědictví neodmítla, nemohla být v nejistotě ohledně výsledku řízení v tom smyslu, že se stane dědičkou, respektive že vzhledem k předlužení dědictví nebude odpovídat za dluhy zůstavitele. Je totiž třeba vzít v úvahu, že dědic se stává právním nástupcem zemřelého zůstavitele v právních vztazích souvisejících s předmětem dědictví. V průběhu dědického řízení tak nepochybně přetrvává nejistota potencionálního dědice, který neodmítl předlužené dědictví, ohledně výsledku řízení v tom smyslu, jaký bude určen okruh aktiv a pasiv dědictví, respektive v jakých právních vztazích se stane právním nástupcem zůstavitele a může čelit požadavkům věřitelů k úhradě dluhů zůstavitele. O tom, že význam dotčeného řízení nemohl být pro žalobkyni nepatrný, pak ostatně dle názoru odvolacího soudu svědčí i to, že si pro svou účast v řízení sjednala právní zastoupení advokátem, jakož i to, že se řízení účastnila krátce po dosažení své zletilosti a z pohledu svých životních skutečností nemusela mít přesnou představu o právních důsledcích nabytí předluženého dědictví do její osobní a majetkové sféry.

15. Při stanovení výše peněžitého zadostiučinění soud prvního stupně nepochybil, pokud vyšel ze základní částky [částka] za první dva roky řízení a poté za každý další rok jeho započitatelné délky (srovnej stanovisko Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR z [datum] sp. zn. Cpjn 206/2010). Součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby posuzovaného řízení, vedeného ve vztahu k žalobkyni, v délce 4 let a 11 měsíců, pak správně vypočetl celkovou základní částku peněžitého zadostiučinění za celé řízení ve výši [částka], kterou následně odpovídajícím způsobem modifikoval ve smyslu zákonných kritérií dle § 31a odst. 2, 3 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně v hodnocení zákonných kritérií pro modifikaci základní částky peněžitého odškodnění. Ve shodě se soudem prvního stupně má za to, že s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu nejsou dány důvody pro modifikaci zadostiučinění na základě kritéria složitosti řízení, postupu orgánu státu i počtu stupňů soudní soustavy, na nichž řízení probíhalo. Z důvodů uvedených soudem prvního stupně v napadeném rozsudku a rozvedených shora v bodech 14 a 15. odůvodnění tohoto rozsudku shledává odvolací soud za odpovídající zjištěným skutkovým okolnostem snížení základní částky peněžitého zadostiučinění soudem prvního stupně o 30 % pro postup žalobkyně v řízení a o dalších 30 % z důvodu sníženého významu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Lze tedy uzavřít, že postup soudu prvního stupně při modifikaci základní částky peněžitého zadostiučinění odpovídá plně zákonným kritériím i konkrétním okolnostem případu a vede ke snížení základní částky odškodnění o celkem 60 %, respektive k vyčíslení výsledné výše peněžitého zadostiučinění na částku [částka]. Peněžité zadostiučinění v této výši pak odvolací soud považuje s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu za přiměřenou a spravedlivou formu odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně, kompenzující účinně stav nejistoty, ve které byla nepřiměřeně dlouhým řízením udržována. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud žalobě co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky [částka] vyhověl. Správně pak rozhodl také o povinnosti žalované zaplatit z přiznaného peněžitého plnění úroky z prodlení v zákonné výši, jakož i o nákladech řízení.

16. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích jako věcně správný potvrdil.

17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení neúspěšné žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] Náklady žalované v této fázi řízení spočívají v nákladech jejího právního zastoupení a sestávají se z odměny advokáta za jeden úkon právní služby – sepis vyjádření k odvolání do rozsudku ve výši [částka] dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ advokátní tarif“), z paušální náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši [částka] dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a z náhrady 21% daně z přidané hodnoty ve výši [částka] dle § 137 odst. 3 o. s. ř.