o zaplacení 32 631 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. prosince 2024, č.j. 37 C 127/2024-65,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 32 631 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 13. 6. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku a ve stejné lhůtě i povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč k rukám právního zástupce žalobce.

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení zažalované částky jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudní exekutorky [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa]. Soudní exekutorka, ač pro žalobce vymohla plnění od jeho dlužníka, vymoženou částku žalobci nevyplatila. Poté, co došlo ke změně exekutora, nový soudní exekutor [tituly před jménem] [adresa], Exekutorský úřad [adresa], znovu vymohl plnění od povinného a částku 32 631 Kč uhradil žalobci. Povinný dlužník poté, co bylo plnění vymoženo, podal návrh na zastavení exekuce a namítl, že celé plnění uhradil duplicitně. Řízení o zastavení exekuce bylo pravomocně skončeno usnesením Krajského soudu v [místo] ze dne 27. 6. 2023, které nabylo právní moci 25. 7. 2023. Uvedeným rozhodnutím bylo postaveno na jisto, že skutečně došlo v rámci exekučního řízení k duplicitnímu vymožení předmětné částky. Protože žalobce musel všechno vymožené plnění, které obdržel pouze jedenkrát, dlužníkovi vrátit, vznikla mu škoda v zažalované výši. Nárok na náhradu škody uplatnil u žalované [datum].

3. Žalovaná namítla promlčení žalobou uplatněného nároku. Uvedla, že se žalobce nejpozději z e mailu [jméno FO] z Exekutorského úřadu [adresa] ze dne 25. 4. 2017 dozvěděl, že v exekučním řízení byla vymožena exekuovaná částka, když jmenovaná se žalobce dotazovala, zda platbu eviduje. Žalobce ale začal v řízení konat až počátkem roku 2021, když nesouhlasil s návrhem na zastavení exekuce. Do té doby byl nečinný.

4. Provedeným dokazováním soud I. stupně zjistil, že usnesením Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], nařízena exekuce k na majetek povinného [jméno FO] k vymožení pohledávky oprávněného-žalobce. Provedením exekuce byla pověřena [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa]. Dne 23. 6. 2016 došlo ke změně exekutora, kdy vedení exekuce převzal [tituly před jménem] [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Dne 21. 3. 2017 se exekutor obrátil na oprávněného a sdělil mu, že se řízení sp. zn. [spisová značka] jeví jako uhrazené a dotázal se, zdali oprávněný eviduje platby od [tituly před jménem] [jméno FO]. Oprávněný – žalobce odpověděl dne 24. 4. 2017, že neeviduje žádnou platbu. Soudní exekutor poté vyplatil žalobci částku 32 632 Kč. Povinný dlužník podal dne 14. 12. 2020 návrh na zastavení exekuce, ve kterém tvrdil, že celé plnění uhradil duplicitně, a to nejprve [tituly před jménem] [jméno FO] a následně [tituly před jménem] [jméno FO]. Řízení o zastavení exekuce bylo pravomocně skončeno usnesením Krajského soudu v [místo] ze dne 27. 6. 2023, č.j. [spisová značka] a [spisová značka], a nabylo právní moci dne 25. 7. 2023. Tímto rozhodnutím bylo pravomocně rozhodnuto a postaveno na jisto, že skutečně došlo v rámci exekučního řízení k duplicitnímu vymožení předmětné částky a dále bylo tímto rozhodnutím žalobci a soudnímu exekutorovi [tituly před jménem] [jméno FO] uloženo, aby vrátili svoje vymožené a již vyplacené náklady exekučního řízení, a to oprávněný věřitel ve výši 6 631 Kč a soudní exekutor ve výši ve výši 7 865 Kč a zároveň bylo Krajským soudem v [místo] konstatováno, že žalobce má vrátit i samotnou vymoženou jistinu 26 000 Kč, jinak se bude jednat o bezdůvodné obohacení.

5. Při právním hodnocení věci soud I. stupně vycházel z aplikace ust. § 2, § 13, §14, § 15, § 32 zákona č. 82/1998 Sb. (OdpŠk). Konstatoval, že soudní exekutorka [tituly před jménem] [jméno FO] prováděla exekuci k vymožení pohledávky žalobce na základě pověření soudu, prováděla exekuční činnost ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. (exekuční řád). Při výkonu exekuční činnosti má soudní exekutor postavení orgánu vykonávajícího veřejnou moc. Za tuto činnost odpovídá stát. Soud I. stupně uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudní exekutorky [tituly před jménem] [jméno FO] tím, že po vymožení plnění toto nevyplatila v rozporu se zákonem oprávněnému (srov. § 46 odst. 4 ex. ř. ve znění účinném v rozhodné době). Za tento nesprávný úřední postup je plně odpovědný stát, když podle soudu I. stupně nelze ani shledat, že by se jednalo o tzv. exces exekutorky, za což by následně odpovídala sama soudní exekutorka. V této souvislosti soud I. stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu.

6. Před závěrem o nesprávném úředním postupu se soud I. stupně zabýval námitkou promlčení. S odkazem na znění § 32 odst. 1 OdpŠk a judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že tříletá subjektivní promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni odpovídá stát. Zároveň u nároků na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že vznikla. Odkázal na Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. [spisová značka], ve kterém Nejvyšší soud odkázal na svá dřívější rozhodnutí, podle kterých v případě nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (§ 13 odst. 1 OdpŠk) se uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle í § 32 odst. OdpŠk, která počíná běžet okamžikem, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním postupu), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1168, sv. 16). Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. I když ze spisu posuzovaného řízení je zřejmé, že e-mailem zaměstnankyně soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 21. 3. 2017 byl žalobce informován o skutečnosti, že v exekučním řízení vedeném soudní exekutorkou [tituly před jménem] [jméno FO] byla vymožena dlužná částka, soud I. stupně přisvědčil žalobci, že pro počátek běhu jeho subjektivní promlčecí doby ve vztahu ke vzniku škody nepostačuje informace, že finanční plnění bylo předchozí soudní exekutorkou vymoženo, nýbrž je významné zjištění o tom, že vymožené finanční plnění nelze vyplatit, ať již z důvodu jeho ztráty či zpronevěry předchozí soudní exekutorkou, která vymáhání exekuované pohledávky realizovala. Teprve tímto okamžikem se totiž žalobce prokazatelně dozvěděl o tom, že mu vznikla škoda v určité výši a že za ní je odpovědná předchozí soudní exekutorka, potažmo stát. V daném případě žalobci byla celá dlužná částka (tj. 32 631 Kč) vyplacena dne 17. 12. 2020 soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobce pak tuto částku vrátil, avšak až na základě rozhodnutí Krajského soudu v [místo] č.j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 25. 7. 2023. Podle soudu I. stupně je proto rozhodný den pro určení počátku běhu promlčecí lhůty den 25. 7. 2023, neboť až tohoto dne žalobce prokazatelně zjistil, že mu vznikla škoda a v jaké výši. Za situace, kdy žalobce svůj na náhradu škody uplatnil u žalované dne 12. 12. 2023, učinil tak v tříleté a jeho nárok proto nemůže být promlčený. Žaloba byla podána dne 28. 6. 2024 s tím, že k předběžnému projednání nároku u žalované došlo dne 17. 4. 2024. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobě vyhověl, když žalobci s odkazem na § 1968, § 1970, § 605 odst. 2 o.z. přiznal i úrok z prodlení ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

7. Výrok o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 o.s.ř. a úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení jako nezastoupenému účastník, a to ve výši paušální náhrady podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Uvedl, že si je vědom skutečnosti, že žalobce je zastoupen advokátem. Podle názoru soudu jsou však dány důvody, aby byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení jako by se jednalo o nezastoupené účastníka. Odkázal v této souvislosti na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů. Soud I. stupně konstatoval, že projednávaná věc je věcí generickou, opakovaně soudem projednávanou, kdy se jednotlivé případy liší pouze výší vymáhaných částek.

8. Proti rozsudku podali oba účastníci odvolání. Žalovaná vykla soudu I. stupně nesprávné právní posouzení věci. Setrvala na námitce promlčení s tím, že se žalobce nejpozději 25. 4. 2017 z e-mailu [jméno FO] z Exekutorského úřadu [adresa] dozvěděl, že v exekučním řízení byla vymožena ze strany [tituly před jménem] [jméno FO] exekuovaná částka. Právní zástupce žalobce téhož dne odpověděl, že žádnou platbu neevidují, a tedy z jejich pohledu není exekuce skončena. Žalobce poté zůstal roky nečinný. Podle žalované je proti dobrým mravům a zásadám slušnosti žádat o odškodnění v roce 2024, když žalobci je známo, že [tituly před jménem] [jméno FO] opustila exekuční úřad již 30. 6. 2016. Žalovaná odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je i v případě nároku na odškodnění újmy podle OdpŠk smyslem institutu promlčení motivovat poškozeného k včasnému výkonu jeho subjektivních občanských práv tak, aby nedocházelo k dlouhotrvajícím právním vztahům, protože poškozený, stejně jako jiný věřitel, si musí hlídat běh promlčecích lhůt tak, aby své právo ve stanovené lhůtě vykonal, tj. uplatnil žalobou proti povinné u soudu. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá.

9. Žalobce odvoláním napadl výrok o nákladech řízení II. Především namítl, že není statutárním městem. Podle žalobce žalovaná účelově staví počátek promlčecí doby do vzdálené historie, a to navzdory judikatuře Nejvyššího soudu i soudů nižších stupňů. Tím nutí žalobce de facto šikanózně k nákladnému soudnímu řešení věci a pracnému zpracování a podávání žalob, i když mohla nárokům žalobce vyhovět v mimosoudní fázi. I když žalobce vede se žalovanou další obdobné spory, nejedná se o formulářové či jakkoliv generické soudní řízení a zpracování takových žalob není triviální. Jejich vypracování vyžaduje vysoce kvalifikovanou činnost a řadu hodin práce. Nález Ústavního soudu, na nějž odkazuje soud I. stupně se vztahuje toliko na statutární města a jejich městské části. Zejména z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud výrok o nákladech řízení rozsudku soudu I. stupně změnil a žalobci přiznal náhradu nákladů ve výši 6 582,40 Kč. Pokud jde o výrok o věci samé, žalobce navrhl jeho potvrzení.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212, § 212a o.s.ř., aniž se souhlasem účastníků nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř.). Odvolání žalované neshledal důvodným, zatímco odvolání žalobce posoudil jako opodstatněné.

11. Soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně správně posoudil i po právní stránce, když aplikoval relevantní ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Správný je jeho závěr o tom, že v daném případě byla splněna podmínka vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, tj. nesprávný úřední postup soudní exekutorky [tituly před jménem] [jméno FO] (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, rozsudek ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5087/2015). Podle judikatury Nejvyššího soudu, soudní exekutor, který v rozporu s ustanovením § 46 odst. 4 ex. ř. nevyplatil oprávněnému (žalobci) plnění, které na povinném vymohl, a které převyšuje 1 000 Kč, a to do 30 dnů od doby, kdy toto plnění obdržel, způsobil oprávněnému bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo, škodu, za kterou odpovídá stát podle OdpŠk (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5087/2015, nebo ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4389/2016). Není pochyb o tom, že škoda, která žalobci v daném případě vznikla, je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem soudní exekutorky.

12. Podle § 32 odst. 3 věta první zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

13. Námitku promlčení soud I. stupně posoudil správně námitku promlčení, když počátek běhu tříleté promlčecí doby vázal nikoliv k okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že [tituly před jménem] [jméno FO] vymohla nějaké plnění, které však oprávněnému – žalobci nevyplatila, nýbrž až ke dni, kdy plnění, které obdržel až od [tituly před jménem] [jméno FO], žalobce vrátil na základě rozhodnutí Krajského soudu v [místo] ze dne 27. 6. 2023, jež nabylo právní moci 25. 7. 2023. V této souvislosti se odvolací soud zcela ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku, na něž pro stručnost odkazuje. Žalovaná v odvolání nově namítla, že pokud soudní exekutorka z vymoženého plnění od povinného v předmětné exekuci vymohla jakoukoliv částku, kterou následně započetla na své náklady exekuce, tak na tyto náklady má zcela nárok. Nikde není podle žalované uvedeno, že vymožené plnění má jít výhradě nejprve oprávněnému až pak následně na náklady exekuce. Pokud byl ze strany [tituly před jménem] [jméno FO] vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. 6. 2016, č.j. [spisová značka], ve kterém uvedl, že [tituly před jménem] [jméno FO] nemá nárok na náklady exekuce, tak se v rámci tohoto příkazu jedná o náklady, které by měly případně připadnout [tituly před jménem] [jméno FO]. Proto podle žalované v tomto směru není žalobce aktivně legitimován. Námitka žalované není důvodná, neboť ze sdělení soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 3. 12. 2024 (na č.l. 59 spisu) vyplynulo, že soudní exekutor si z prostředků, které v dané exekuci vymohla soudní exekutorka [tituly před jménem] [jméno FO], pro sebe nic nenárokuje.

14. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

15. Výrok o nákladech řízení podle § 220 odst. 1 per analogiam o.s.ř. odvolací soud změnil, když shledal námitky žalobce opodstatněnými. [územě samosprávný celek] nepatří mezi tzv. statutární města, k nimž se vztahuje nákladová judikatura Ústavního soudu, na níž odkázal soud I. stupně. Zároveň žaloba v projednávané věci není ani tzv. formulářová či generická. Pojem generický označuje něco obecného, univerzálního, obvyklého či běžného. Takovou charakteristiku však žalobě v projednávané věci nelze podle odvolacího soudu přisuzovat. Naopak každá žaloba na náhradu škody způsobené státem je svým způsobem specifická, vychází z odlišného skutkové základu a je vždy třeba reagovat na jednotlivé námitky protistrany. Především pak posouzení námitky promlčení uplatněné žalovanou již v předžalobní fázi a reakce na tuto námitku vyžaduje podle odvolacího soudu kvalifikovanou činnost zkušeného odborníka. Proto advokátovi žalobce náleží za řízení před soudem I. stupně odměna 2 x 2 420 Kč za převzetí a přípravu zastoupení (§ 8 ods.t 1, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a/, d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), dva režijní paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 cit. vyhl. ve znění účinném do 31. 12. 2024) a 21 % DPH, celkem 6 582,40.

16. Výrok o nákladech odvolacího řízení má oporu v § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř., když i v této fázi řízení úspěšnému žalobci vznikly náklady v důsledku právního zastoupení. Advokátovi žalobce náleží odměna za sepis vyjádření k odvolání 2 420 Kč, režijní paušál 450 Kč (§ 13 ods.t 1 a 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném 1. 1. 2025, a 21 % DPH. Náklady odvolacího řízení činí celkem 3 472,70 Kč.