o zaplacení 541 174 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. ledna 2024, č.j. 9 C 454/2020-403,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu ohledně částky 5 188 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 541 174 Kč od 2. 4. 2019 do 25. 9. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5 188 Kč od 26. 9. 2020 do zaplacení (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 535 986 Kč od 26. 9. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), rovněž žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 159 966,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta (výrok III) a konečně rozhodl, že žalované bude z účtu Obvodního soudu pro Prahu 10[Anonymizováno]vrácena nespotřebovaná část uhrazené zálohy na provedení důkazu ve výši 3 124 Kč, a to po právní moci rozsudku (výrok IV).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, ve které žalobkyně tvrdila, že žalované zapůjčila podle smluv o zápůjčce ze dne 2. 7. 2018 a 3. 12. 2018 celkem částku 1 000 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit nejpozději do 1. 4. 2019. Žalovaná nevrátila část zápůjčky ve výši 541 174 Kč a to ani poté, co byla o zaplacení upomenuta.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tvrzením, že smlouvy byly uzavřeny účelově a žalobkyně postupovala nepoctivě. Peníze neprocházejí účetnictvím žalované, nebyly na její účet převedeny ani žalovanou vráceny. Žalovaná inkasovala od února 2019 odměnu za přepravu tahačem Mercedes Benz od společnosti [právnická osoba] (dále jen „[právnická osoba]“) , od které si zároveň pronajala návěs Krone na základě smlouvy podepsané v rozporu se společenskou smlouvou pouze [jméno FO]. Návěs byl na [jméno FO] bezúplatně převeden. Platby za přepravu byly poukazovány žalobkyni, která jejich část přeposílala žalované.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování vycházel ze zjištění v řízení nebylo prokázáno, že by platby zaslané žalobkyní žalované souvisely se smlouvami označenými jako smlouvy o zápůjčce, Žalobkyně a žalovaná si v obou smlouvách ujednaly, že žalobkyně poskytne zapůjčenou částku do tří dnů od uzavření smlouvy. Tomu však podle soudu I. stupně neodpovídá faktické jednání žalobkyně, která, jak plyne z výpisů z účtů, zasílala žalované postupně několik částek, které ani ve svém souhrnu netvoří částku 500 000 Kč, resp. 1 000 000 Kč. Smlouvy o zápůjčce podepsal za žalovanou [jméno FO] a za žalobkyni [jméno FO]. Soud I. stupně přitom nepřehlédl, že oba jednatelé jsou manželé a zároveň [jméno FO] byl v době podpisu smluv jednatelem žalobkyně (spolu s [jméno FO]) a zároveň jejím společníkem s podílem 50 %, obě společnosti tedy byly prostřednictvím [jméno FO] personálně propojeny. [jméno FO] podal dne 23. 5. 2019 vysvětlení u policejního orgánu (prověřování veden k trestnímu oznámení společníka žalované [jméno FO], které probíhalo pod sp. zn. KRPA-170396/ČJ-2019) v němž uvedl, že společně s jednatelkou a společnicí žalované [jméno FO] uzavřeli u společnosti [jméno FO] leasingovou smlouvu na tahač pro žalovanou. Peníze skládané na účet žalované sloužily k úhradě leasingových splátek. [jméno FO] převedl na účet žalované 230 000 Kč jako akontaci a pak posílal 40 – 50 000 Kč na úhradu zmíněné splátky; před policejním orgánem tedy uváděl jiný důvod pro zasílání finančních částek než smlouvu o zápůjčce. Věrohodnost smluv o zápůjčce tak byla podle soudu I. stupně byla v řízení prakticky vyloučena, neboť zasílané částky těmto smlouvám neodpovídají, žalobkyně a žalovaná byly personálně propojeny a sám [jméno FO] uváděl před policejním orgánem jiný důvod zasílání částek žalované, než bylo plnění sjednané ve smlouvách o zápůjčce. Dále se soud I. stupně zabýval, zda provedené dokazování poskytuje oporu pro tvrzení žalované, která tvrdila, že poskytovala služby pro [právnická osoba], za což obdržela platby, které žalobkyně považuje za zápůjčky. Ve skutečnosti se podle žalované jednalo o platby, které byly neoprávněně převedeny na účet žalobkyně místo na účet žalované. Protože šlo o plnění, chybně připsané žalobkyni, mohla si žalovaná uvedené peníze ponechat. Tato tvrzení se však podle soudu nepodařilo žalované prokázat. V řízení bylo naopak prokázáno, že žalovaná a [právnická osoba] si vzájemně poskytovaly plnění, jejich spolupráce však byla ukončena v dubnu 2019. Jde-li nicméně o leasingovou smlouvu ze dne 10. 12. 2018, jejímž předmětem byl návěs Krone, její věrohodnost je značně snížena opakovaným tvrzením [právnická osoba], že nepůsobí jako leasingový pronajímatel, resp. poskytovatel leasingu. I ohledně samotného uzavření leasingové smlouvy vyjádřil soud I. stupně pochybnosti. Ačkoli bylo prokázáno, že návěs Krone změnil v dubnu 2019 provozovatele (původně žalovaná, poté žalobkyně), nebylo prokázáno, že by platby od společnosti [právnická osoba], které měly směřovat žalované, ve skutečnosti směřovaly žalobkyni. Žalovaná prokázala pouze vztahy s [právnická osoba], nikoli však jakékoli transakce, které by probíhaly mezi [právnická osoba] a žalobkyní. K prokázání těchto skutečností ([právnická osoba] měla poskytnout finanční plnění žalované, avšak poskytla jej žalobkyni) měly sloužit zejména podklady od [právnická osoba]. O tyto podklady zažádala žalovaná i soud. [právnická osoba] však podklady nepředložila s tím, že jimi nedisponuje. Soud I. stupně z provedených listin nezjistil žádnou souvislost, a to jak ohledně výše částek zaslaných žalobkyní a vystavených faktur, či potvrzeních o provedených přepravách, ze kterých by bylo možno dovodit vztah poukázané částky a příslušného dokladu, jak co do částky, tak času.

5. Dále soud I. stupně zjistil, že žalobkyně zaslala ze svého účtu na účet žalované celkem 598 600 Kč; zaslání částky 5 188 Kč dne 13. 11. 2018 prokázáno nebylo. Žalovaná částku žalobkyni vrátila pouze částečně a to dne 17. 12. 2018[Anonymizováno]částku 2 000 Kč a 1 000 Kč, dne 14. 1. 2019 částku 3 000 Kč, dne 15. 1. 2019 částku 4 000 Kč, dne 28. 1. 2019 částku 2 000 Kč, dne 1. 3. 2019 částku 7 691 Kč, částku 17 000 Kč a částku 308 Kč a dne 15. 3. 2019 a částku 25 615 Kč. Žalovaná ani po poučení ze strany soudu neprokázala důvod, pro který by si posílané částky byla oprávněna ponechat, a tyto částky žalobkyni nevrátila.

6. Při právním hodnocení věci soud I. stupně aplikoval ustanovení § 2991 o.z. o bezdůvodném obohacení. Uzavřel, že žalobkyně poskytla žalované plnění tím, že na její účet zaslala finanční prostředky v celkové výši 535 986 Kč. Úkolem žalované bylo v řízení prokázat, že již v době plnění existoval pro takové plnění právní důvod, toto důkazní břemeno však žalovaná neunesla. Její majetek se tedy jakožto obohacené zvětšil tím, že získala obohacení na úkor ochuzené žalobkyně, aniž by pro to byl právní důvod. Získala tak majetkový prospěch plněním bez právního důvodu a vznikla jí proto povinnost vydat bezdůvodné obohacení žalobkyni. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobě, až na částku 5 188 Kč s příslušenstvím, jejíž odeslání na účet žalované nebylo prokázáno, žalobě vyhověl. S odkazem na § 1968 a§ 1970 o.z. přiznal žalobkyni rovněž úroky z prodlení z přisouzené částky od data, kdy marně uplynula lhůta uvedená žalobkyní v předžalobní výzvě, která byla žalované doručena 25. 9. 2020. Výrok o nákladech řízení soud I. stupně odůvodnil § 142 odst. 3 o.s.ř.

7. Proti rozsudku podala žalovaná včas odvolání, jímž napadla výroky II a III, a ve kterém uplatnila odvolací důvody podle § 205 odst. 2, písm. e), g) o.s.ř. Uvedla, že žalobkyně soudu předložila účelově vyhotovené smlouvy o zápůjčce a neprokázala, že by k takovému plnění došlo. U obchodního partnera odklonila realizaci těchto plateb na svůj účet a z toho účtu částečně a sporadicky hradila to, co náleželo žalované. Nalézací soud sám „změnil žalobní návrh“ tak, že je zde důvod pro tzv. bezdůvodné obohacení a tímto podle žalované překročil své oprávnění a zvýhodnil žalobkyni. Žalobkyně ani neprokázala, že měla dostatečné finanční prostředky. Jednatelem žalované byl [jméno FO], současný společník a jednatel žalobkyně, který podle žalované zneužil postavení statutára ke svému obohacení. Soud I. stupně se nevyrovnal ze skutečností, že žalobkyně užívala nákladní tahač Mercedes Benz neoprávněně pro svoji potřebu. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek buď zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení anebo jej změnil tak, že se žaloba zamítá.

8. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání předně zdůraznila, že v řízení prokázala příslušnými výpisy ze svých účtů, že na účet žalované zaslala postupně částku 535 986 Kč. Naopak žalovaná neprokázala, že byla oprávněna si předmětnou částku ponechat. Břemeno důkazní ohledně existence právního důvodu pro ponechání si této částky tížilo žalovanou. Ani ze žádných důkazů nevyplynulo, že společnost [právnická osoba] posílala žalobkyni platby, které měly náležet žalované. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

9. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích podaného odvolání podle § 212, § 212a o.s.ř. a odvolání neshledal důvodným.

10. Soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a věc správně posoudil i po stránce právní. Jeho závěr o tom, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, když přijala plnění bez právního důvodu, odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů prováděného podle zásad logického myšlení, kdy soud hodnotí každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o.s.ř.), podle svého vnitřního přesvědčení. Okolnost, že žalovaná nabízí jinou verzi hodnocení uvedených skutečností, kterou navíc vytrhává ze souvislosti s ostatními výsledky dokazování, nepostačuje ke zpochybnění správnosti napadeného rozsudku. Námitky žalované, vyjádřené v odvolání, jsou jen polemikou se skutkovými a právními závěry prvostupňového soudu, kterou odvolací soud nepovažuje za důvodnou. Skutková zjištění se opírají o provedené dokazování, jehož procesní korektnost není zpochybňována a opak neplyne ani z obsahu spisu. Do hodnocení důkazů, založeného na dostatečném důvodu soudem I. stupně nemůže odvolací soud bez opakování, popřípadě doplnění dokazování zasahovat, a pro takový postup neshledal odvolací soud přesvědčivé důvody, když provedené dokazování považuje za procesně bezchybné a pro posouzení věci postačující.

11. Odvolací námitku žalované, že soud I. stupně překročil své oprávnění, když „změnil žalobní návrh“, neshledal odvolací soud opodstatněnou. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že účastnice uzavřely smlouvy o zápůjčce. V průběhu řízení, při jednání soudu dne 24. 1. 2022, uvedla, že sice primárně žalovala z titulu smluv o zápůjčce, avšak pokud se existence zápůjček neprokáže, jedná se o bezdůvodné obohacení. K otázce, o kterou konkrétní skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení by se mělo jednat, se nevyjadřovala. Nejedná se o skutkové tvrzení, ale o právní hodnocení provedené účastníkem, které není pro soud nikterak závazné, nemusí je respektovat a je naopak plně v jeho kompetenci v souladu se zásadou iura novit curia, aby sám provedl právní posouzení věci. Účastník musí toliko tvrdit rozhodné skutečnosti a podepřít svá tvrzení relevantními důkazy. Je na soudu, aby na účastníkem popsaný skutkový stav aplikoval příslušné právní normy. Jestliže bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně poukázala na účet žalované zažalovanou částku, přičemž žalovaná tento skutkový závěr soudu I. stupně nikterak nezpochybňuje, a žalovaná neprokázala, že by existoval právní titul pro to, aby si mohla peníze ponechat, došlo na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 odst. 2 o.z., neboť získala majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Pakliže žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky, musí žalovaná prokázat, že existuje právní důvod, díky němuž si je může ponechat, přičemž důkazní břemeno stíhá v tomto směru výhradně žalovanou, o čemž byla žalovaná, jak vyplývá z obsahu spisu, soudem I. stupně poučena při jednání dne 13. 10. 2021. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností totiž leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, nebo např. usnesení ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 713/2023). V daném případě žalobkyně vzhledem ke svým skutkovým tvrzením byla povinna prokázat pouze to, že peníze vložila na účet žalované. Je zcela bez významu, z jakých příčin či pohnutek tak učinila, pokud žalovaná neprokázala, že je oprávněna si finanční prostředky ponechat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012).

12. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku o věci samé II a v akcesorickém nákladovém výroku III podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

13. Výrok o nákladech odvolacího řízení má oporu v § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř., když i v této fázi řízení úspěšné žalobkyni vznikly náklady v důsledku právního zastoupení. Advokátovi žalobkyně náleží odměna 2 x 10 460 Kč za sepis vyjádření k odvolání a za účast na jednání odvolacího soudu (§ 8 odst. 1, § 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. g/, k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), dále dva režijní paušály po[Anonymizováno]300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 cit. vyhl.) a 21 % DPH. Náklady odvolacího řízení činí celkem 26 039,20 Kč.