o zaplacení částky 267 224 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. září 2024, č. j. 14 C 98/2024-54,

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení vedené o zaplacení částky 32 720 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, kterou žalobce požadoval po žalované zaplacení částky 234 504 Kč (výrok II) a dále uložil žalobci, aby zaplatil žalované náhradu nákladů řízení ve výši 70 276,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobce žádal, aby mu žalovaná, se kterou měl uzavřenou neplatnou pojistnou smlouvu o životním a úrazovém pojištění, vrátila bezdůvodné obohacení v zažalované výši.

3. Žalovaná namítla, že smlouva byla uzavřena platně, dále uvedla, že kromě odkupného ve výši 66 895 Kč poskytla žalobci pojistná plnění celkem ve výši 56 016 Kč a vrátila mu přeplatek ve výši 1 335 Kč a konečně namítla i to, že žalobcův požadavek je promlčený.

4. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel dne 18. 5. 2010 s právní předchůdkyní žalované smlouvu o pojištění [název] č. [číslo] s dohodnutým počátkem pojištění dne 1. 6. 2010 a pojistnou dobou patnácti let. Základním pojištěním bylo pojištění pro případ smrti nebo dožití k němuž bylo sjednáno úrazové pojištění pro dvě dospělé osoby a jejich děti. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky (dále jen „VOP“) a dále Doplňkové pojistné podmínky (dále jen „DOP“). Žalobce na tomto základě zaplatil žalované celkem 334 119 Kč, která mu oproti tomu poskytla několik pojistných plnění, přičemž k výplatě posledních pojistných plnění došlo dne 20. 4. 2023 ve výši 18 620 Kč a dne 21. 2. 2017 ve výši 3 000 Kč a 11 100 Kč. K žádosti žalobce pojistná smlouva skončila dne 16. 4. 2024, kdy mu žalovaná zaplatila odkupné ve výši 66 895 Kč.

5. Uvedená skutková zjištění soud prvního stupně posoudil podle § 3028 odst. 1, § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), § 788 odst. 1, § 37 odst. 1 a § 41, § 451 odst. 1, § 457, a § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ve spojení s § 1 odst. 1 a § 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a předně dospěl k závěru, že smlouva ze dne 18. 5. 2010, která je formulářovou pojistnou smlouvou o investičním životním pojištění, v níž absentují údaje o výši rizikového pojistného za pojištění pro případ smrti, o výši poplatků souvisejících se správou smlouvy, o technických poplatcích a o nákladech s ní souvisejících, je absolutně neplatná. Dovodil totiž, že absence účtování poplatků a počátečních nákladů znemožnila žalobci zjistit výši budoucího pojistného plnění. Současně soud prvního stupně dovodil, že uvedené ujednání je neoddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Na vypořádání plnění, které si žalobce a žalovaná z neplatné smlouvy měli poskytnout, soud prvního stupně aplikoval tříletou objektivní promlčecí lhůtu. S ohledem na datum podání žaloby (dne 18. 4. 2024) soud prvního stupně posoudil platby uskutečněné žalobcem přede dnem 18. 4. 2024 jako promlčené. Námitky žalobce, že na danou věc je třeba použít závěry uvedené v rozsudcích Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věcech C 485/19, C 80/21, C 81/21, C-82/21, soud prvního stupně posoudil jako neopodstatněné, protože podle poměrně aktuálního rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV ÚS 1984/22, je třeba při aplikaci promlčecí lhůty odlišit situace, ve kterých se ocitl spotřebitel úvěru (což se týkalo zmíněných rozsudků SDEU) oproti spotřebitelům životního pojištění, což je investice svého druhu. Soud prvního stupně dále nepřisvědčil ani námitce žalobce, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně totiž v chování žalované neshledal žádné projevy zneužití práva na úkor žalobce (žalovaná žalobci nijak nebránila uplatnit svá práva dříve, než tak fakticky učinil, a své povinnosti vyplývající ze smlouvy, kterou považovala za platnou, plnila). Prvostupňový soud dále při vypořádání vzájemného plnění účastníků vyšel nepromlčených částek, které si navzájem zaplatili. Vzhledem k tomu, že žalobce zaplatil na pojistném za poslední tři roky před podáním žaloby částku 79 159 Kč, přičemž žalovaná poskytla v uvedeném období žalobci pojistné plnění ve výši 18 620 Kč a dále odkupné ve výši 66 895 Kč, což znamená, že nepromlčené plnění žalobce je nižší, než plnění poskytnuté mu žalovanou, soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. V něm se předně soustředil na své přesvědčení, že pro zneužívající ujednání uvedená v předmětné pojistné smlouvě měl soud prvního stupně aplikovat na žalovanou vznesenou námitku promlčení směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“). Podle rozhodnutí zabývajících se potřebou eurokonformního výkladu je totiž třeba vady spotřebitelské smlouvy posuzovat (ve smyslu směrnice) jako zneužívající ujednání. Nadto žalovaná, která je finanční institucí se značnými odbornými a finančními možnostmi, musela vědět, že s žalobcem uzavírá neplatnou pojistnou smlouvu. Pakliže by soud prvního stupně plně respektoval princip mravnosti, poctivosti a zákazu zneužití práva, dovodil by, že žalovaná vznesla námitku promlčení v postavení silnější strany na úkor poctivého spotřebitele, tedy slabšího subjektu (viděno z pohledu informovanosti, odbornosti a hmotného zajištění). Vytvořila-li tedy žalovaná neplatnou smlouvu, kterou poté vědomě využívala, je třeba na danou věc aplikovat žalobcem citovaná rozhodnutí SDEU (ohledně promlčení). Nadto odkaz soudu prvního stupně na usnesení Ústavního soudu (řešící promlčení obdobných věcí) není případný, protože usnesení Ústavního soudu nejsou meritorními rozhodnutími, a proto nejsou pro soudy závazná. Žalobce oproti tomu shledává za správná rozhodnutí Městského soudu v Praze (konkrétně jeho senátu 29 Co), v nichž odvolací soud dovodil, že rozlišování mezi spotřebitelskými úvěry a pojištěním nemůže zbavit spotřebitele práv daných mu směrnicí, a dále také že smluvní ujednání mohou být neurčitá a současně i zneužívající. I otázku vypořádání vzájemných peněžitých plnění soud prvního stupně posoudil nesprávně. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, totiž pro účely vypořádání vzájemných plnění podle § 457 obč. zák. není podstatné, zda je některá pohledávka ke dni rozhodnutí promlčena, protože pohledávky se vypořádávají k okamžiku, kdy vznikly. Za současného odkazu na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2023, sp. zn. 55 Co 193/2023, s nimiž se žalobce ztotožňuje, proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.

7. Žalovaná, která se s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožnila, s odkazem na aktuální soudní judikaturu navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Ve svém vyjádření předně vyslovila souhlas se závěry Ústavního soudu uvedenými v usnesení ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2429/23, v němž řešil obdobnou věc. Podle těchto závěrů ujednání ve smlouvě o placení pojistného, jehož částka nebyla ve smlouvě konkrétně uvedena, lze označit maximálně jako neurčité, nikoliv však za zneužívající (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023). Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 29 Co 261/2021, ve kterém odvolací soud odmítl aplikovat objektivní promlčecí lhůtu, je tudíž zmíněnou judikaturou překonaný. Lze tedy shrnout, že aktuální soudní judikatura se sjednotila v závěru, že spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání, které mělo přímý dopad na celou smlouvu, pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti (tj. zda jde či nejde o ujednání, které je rozporu s požadavkem poctivosti a proto způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/2023). Ani odvolací argumentace žalobce, že aplikace objektivní promlčecí lhůty je v rozporu se zásadou efektivity uplatnění ochrany stanové unijní právní úpravou, není důvodná. I k této otázce se totiž, a to opakovaně, vyjádřil Ústavní (například v usnesení ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2429/23. V souvislosti s tím žalovaná poukázala i na to, že žalobce po celou dobu trvání pojištění pravidelně informovala o stavu pojištění i o stržených částkách účtovaných v průběhu trvání pojištění, z čehož vyplývá, že žalobce věděl, v jaké konkrétní situaci se nachází. Nemravnosti námitky promlčení pak nelze dovodit ani z žádného dalšího chování žalované, která rozhodně žalobci nebránila ve včasném uplatnění jeho nároku u soudu. Také způsob vypořádání vzájemných peněžitých plnění soud prvního stupně posoudil v souladu s aktuální soudní praxí (viz rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 36 Co 164/2022, sp. zn. 72 Co 174/2023 a dále také sp. zn. 70 Co 254/2024).

8. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

9. Ohledně věci samé soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedených důkazů vyvodil též odpovídající skutková zjištění, která jsou dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Také právní posouzení učinil soud prvního stupně v dané věci správně. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud s pečlivým, logickým a výstižným odůvodněním napadeného rozsudku ztotožňuje, pro stručnost na ně v podrobnostech odkazuje.

10. K odvolacím námitkám žalobce pak odvolací soud nejprve shrnuje, že žalobce se podanou žalobou domáhal vypořádání bezdůvodného obohacení spočívajícího v platbách pojistného na základě absolutně neplatné pojistné smlouvy. Žalovaná však namítla, že žalobcův nárok je promlčený, protože okolnosti, z nichž bylo možné dovodit její odpovědnost za bezdůvodné obohacení byly žalobci známy po celou dobu trvání pojištění (z pravidelných ročních vyjádření žalované a také z jejích výročních dopisů, jimiž žalobce informovala o stavu pojištění a stržených částkách vyúčtovaných v průběhu trvání pojištění).

11. S ohledem na absenci ujednání o výši rizikového pojistného, poplatků souvisejících se správou smlouvy, o technických poplatcích a o nákladech se smlouvou souvisejících, odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v jeho závěru, že předmětná pojistná smlouva byla sjednána neplatně (§ 37 odst. 1 obč. zák., ve spojení s § 3028 odst. 3 a § 3036 o. z.).

12. Dále se odvolací soud ztotožňuje se soudem prvního stupně i v tom, že na danou věc je aplikovatelná objektivní tříletá promlčecí doba (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Evropská legislativa a judikatura, na kterou žalobce odkazuje, totiž i z pohledu odvolacího soudu není na danou věci přiléhavá, protože se týká námitky promlčení vznesené v případech neplatných spotřebitelských úvěrů. O takový případ se však v dané věci nejedná, protože žalobce uzavřel se žalovanou neplatnou pojistnou smlouvu, nikoliv neplatnou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Podstatné rozdíly každé ze zmíněných typů (neplatných) smluv Ústavní soud popsal ve své aktuální judikatuře (například usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 2438/23, a ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2429/23) s tím, že pro rozdílnost těchto dvou typů smluv nelze závěry rozsudků SDEU, na které žalobce odkazoval, na smlouvy o investičním životním pojištění aplikovat. Účastníci smluv o spotřebitelském úvěru od nebankovních společností (jejichž činnost nepodléhá žádné regulaci ani kontrole), se totiž nacházejí v rozdílné situaci, než účastníci smluv o investičním životním pojištění, kteří se při uzavření smlouvy rozhodovali o určitém specifickém druhu investice s vědomím, že pojišťovny uzavírající smlouvy o investičním životním pojištění podléhají regulaci České národní banky (která podle úředního sdělení ze dne 2. 5. 2012 neshledala ve smlouvách o investičním životním pojištění existenci zneužívajících ustanovení). Podle Ústavního soudu tedy námitku promlčení vznesenou pojišťovnou v případě neplatné smlouvy o investičním pojištění nelze samu o sobě (bez dalšího) považovat za rozpornou s dobrými mravy. Tyto závěry podle odvolacího soudu plně dopadají i na projednávanou věc.

13. Odvolací soud pak souhlasí se soudem prvního stupně i v jeho závěru, že spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání, pak takové ujednání nelze (logicky vzato) přezkoumávat z hlediska jeho přiměřenosti (protože ve vztahu k ujednání, pakliže neexistuje, nelze zjišťovat, zda je v rozporu s požadavkem poctivosti, a proto způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran).

14. Ani námitka žalobce, že žalovanou vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, není podle odvolacího soudu opodstatněná. Podle ustálené soudní judikatury institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích, a proto je prostředkem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení lze proto považovat za rozporné s dobrými mravy jen ve specifických případech, kdy účastník marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a současně výjimečnost situace, v níž se ocitl, odůvodňuje závěr, že zánik nároku na plnění je pro něj nepřiměřeně tvrdým postihem. Tyto podmínky přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byly způsobilé odůvodnit tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení a musí vyplývat z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1775/2022, a ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1897/2022,[Anonymizováno]usnesení ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 727/2021, a ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2020/2023). Vzhledem k tomu, že takové skutečnosti žalobce v projednávané věci netvrdil, je správný závěr soudu prvního stupně, že žalovanou vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy.

15. Lze tedy uzavřít, že zaplatil-li žalobce na pojistném za poslední tři roky před podáním žaloby (18. 4. 2024) 79 159 Kč a žalovaná mu oproti tomu poskytla za uvedené období pojistné plnění ve výši 18 620 Kč a odkupné ve výši 66 895 Kč, nepromlčené plnění poskytnuté žalovanou žalobci je vyšší, než plnění zaplacení jí v témže období žalobcem. Správný je tedy závěr soudu prvního stupně, že žalobcův požadavek požadující po žalované zaplacení částky 234 504 Kč s příslušenstvím není důvodný. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, které podle žalobce odůvodňuje jiné vypořádání vzájemných plnění účastníků než ten, který zvolil soud prvního stupně, se dopadem námitky promlčení na vypořádání plnění účastníků z neplatné smlouvy o investičním pojištění nezabývá, takže není způsobilý postup zvolený soudem prvního stupně zpochybnit nebo dokonce nevyvrátit.

16. Odvolací soud, který shledal odvolací námitky žalobce jako neopodstatněné, proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

17. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla procesně úspěšná i v odvolacím řízení, náleží jí náhrada nákladů, které v této fázi řízení vynaložila. Odvolací soud proto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. přiznal žalované náhradu za právní zastoupení sestávající z odměny advokáta žalované za vyjádření k odvolání a za jeho účast na odvolacím jednání dne 12. 3. 2025, tj. dvakrát po 9 260 Kč, paušálem stanovené náhrady hotových výdajů tohoto advokáta ve výši 300 Kč a ve výši 450 Kč (§ 6, § 7, § 11 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a dále 21 % DPH ve výši 4 046,70 Kč, celkem tedy 23 316,70 Kč.