o zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 97 905 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. prosince 2024, č. j. 22 C 150/2024-39,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 97 905 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 14. 6. 2024 do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II.).

2. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení o přestupku vedeného Městským úřadem [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] a poté Krajským úřadem [adresa] přičemž ve věci dále rozhodoval Krajský soud v [adresa] v řízení sp. zn. [spisová značka] a Nejvyšší správní soud v řízení sp. zn. [spisová značka] (dále také jen posuzované řízení). Žaloba vycházela z tvrzení, že dne 7. 5. 2021 Městský úřad [adresa] v příkazním řízení žalobci za přestupek provozovatele vozidla uložil pokutu 1 500 Kč. Po podání odporu Městský úřad [adresa] rozhodnutím ze dne 14. 12. 2021, č. j. [spisová značka], žalobce opět uznal vinným z přestupku. V odvolacím řízení Krajský úřad [adresa] rozhodnutím ze dne 24. 2. 2022, č. j. [číslo], napadené rozhodnutí Městského úřadu [adresa] potvrdil. Proti tomu brojil žalobce správní žalobou a Krajský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. [spisová značka], rozhodnutí Krajského úřadu zrušil, kasační stížnost Krajského úřadu byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta usnesením ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. [spisová značka]. Celkem řízení trvalo 2 roky, 6 měsíců a 1 den, což žalobce považoval za dobu nepřiměřenou, u žalované proto uplatnil nárok na odškodnění nemajetkové újmy v penězích, žalovaná mu však poskytla toliko konstatování porušení práva.

3. Žalovaná vznesla ohledně části nároku ve výši 47 182 Kč námitku promlčení, neboť žalobce u ní uplatnil nárok pouze na částku 50 723 Kč, nikoli na celou žalovanou částku 97 905 Kč. Délku řízení, označila za nepřiměřenou (i když ji považovala za hraniční), proto žalobci poskytla jako zadostiučinění omluvu a konstatování porušení práva, což považovala za zcela adekvátní kompenzaci. Ohledně významu řízení pro žalobce odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka], v němž Ústavní soud uzavřel, že u řízení o méně závažných přestupcích nelze ani uvažovat o znatelné psychické zátěži spojené s jejich vedením. Navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

4. Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že dne 17. 5. 2020 v obci [adresa] řidič vozidla reg. zn. [SPZ], jehož vlastníkem je žalobce, překročil povolenou rychlost. Městský úřad [adresa] vyzval žalobce k zaplacení 500 Kč nebo sdělení osoby řidiče. Žalobce označil [jméno FO]. Řidič se opakovaně na předvolání nedostavil k podání vysvětlení. Městský úřad [adresa] dne 13. 4. 2021 zastavil řízení o přestupku vůči označenému řidiči, neboť spáchání přestupku se mu nepodařilo prokázat. Následně dne 7. 5. 2021 Městský úřad [adresa] v příkazním řízení uznal žalobce vinným z přestupku provozovatele vozidla a uložil mu pokutu 1 500 Kč. Žalobce podal odpor proti příkazu a Městský úřad [adresa] rozhodnutím ze dne 14. 12. 2021, č. j. [číslo], žalobce uznal vinným z přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1 000 Kč. Krajský úřad [adresa] rozhodnutím ze dne 24. 2. 2022, č. j. [číslo], napadené rozhodnutí Městského úřadu [adresa] potvrdil. Žalobce podal správní žalobu a Krajský soud v [adresa] rozsudkem ze dne 22. 3. 2023, č. j. [číslo], rozhodnutí Krajského úřadu zrušil. Krajský úřad podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. [spisová značka], odmítl. Krajský úřad rozhodnutím ze dne dne 8. 11. 2023, č. j. [číslo], zrušil rozhodnutí Městského úřadu [adresa] a řízení zastavil, rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 11. 2023. Žalobce u žalované uplatnil dne 17. 4. 2024 z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřenou délce řízení nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 723 Kč. Přípisem ze dne 13. 6. 2024 žalovaná poskytla žalobci kompenzaci za nepřiměřeně dlouhé řízení v podobě omluvy a konstatování porušení práva.

5. Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že řízení ve vztahu k žalobci trvalo od jeho zahájení dne 18. 3. 2021, kdy bylo vypracováno Městským úřadem v [adresa] oznámení o zahájení řízení o přestupku, do 8. 11. 2023, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského úřadu [adresa] o zastavení řízení o přestupku. Tuto dobu považoval sice za nepřiměřeně dlouhou, nicméně délku označil za hraniční, zejména s ohledem na počet stupňů, před kterými řízení probíhalo. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalované o částečném promlčení uplatněného nároku, konstatoval, že nárok byl u žalované uplatněn včas, přičemž není rozhodné, v jaké částce byl uplatněn, neboť výše přiznané nemajetkové újmy závisí na úvaze soudu. K povaze posuzovaného řízení soud prvního stupně uvedl, že řízení bylo do určité míry procesně složité, neboť bylo rozhodováno na pěti stupních, dále řízení posoudil jako plynulé, neboť všechny orgány postupovaly při vyřizování dané věci koncentrovaně. Poté se soud prvního stupně zabýval významem řízení pro žalobce, a dospěl k závěru, že význam řízení pro žalobce byl snížený, neboť mu hrozila pokuta ve výši pouze 1 500 Kč, a v řízení nešlo o osobní svobodu žalobce či jinou obdobně závažnou hodnotu. Na základě toho uzavřel, že přiměřeným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu je v tomto případě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je plnohodnotnou formou zadostiučinění (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3076/2012). Soud prvního stupně neshledal žádné výjimečné okolnosti, které by zakládaly nutnost poskytnout žalobci peněžité zadostiučinění, poukázal na to, že tvrzení žalobce o zvůli správních orgánů se z provedených důkazů neprokázalo. Vzhledem k závěru, že přiměřenou formu zadostiučinění již žalovaná žalobci poskytla, soud prvního stupně žalobu zamítl.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání. V něm odmítl, že by řízení pro něho mělo jen nepatrný význam, podle žalobce nelze zobecňovat, že přestupkové řízení má automaticky nepatrný význam pro účastníky, tím by byla popřena presumpce standardního významu věci pro účastníka. Soud prvního stupně dle žalobce zobecnil věc a popřel její individuálnost a pominul intenzitu aktivity žalobce při bránění jeho práv. Pokud soud prvního stupně považoval za jediný kritérion svého hodnocení jen částku pokuty, pak dle žalobce postupoval nesprávně v rozporu s individuálním vnímáním věci žalobcem. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a přiznal žalobci finanční formu odškodnění. Při jednání před odvolacím soudem pak žalobce vedle zdůraznění subjektivního vnímání průběhu řízení žalobcem, srovnával i náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení s náhradou újmy za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, jež bývá dle žalobce výrazně vyšší.

7. Žalovaná k odvolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, a navrhla potvrzení rozsudku. Zdůraznila, že význam řízení pro účastníka je podle ustálené judikatury dán tím, o co v řízení šlo, přičemž význam řízení se posuzuje z hlediska objektivního, tedy jak by význam řízení pociťovala jakákoliv jiná osoba v postavení účastníka. Význam posuzovaného řízení byl pro žalobce dle žalované zcela nepatrný, neboť předmětem řízení bylo projednání banálního přestupku, za jehož spáchání byla žalobci uložena pokuta ve výši 1 500 Kč, která vzhledem k zásadě zákazu reformatio in peius již od vydání prvostupňového rozhodnutí nemohla být navýšena. Žalobce ani nebyl stíhán za přestupek, který by se zapisoval do registru řidičů, kam se zapisují pouze přestupky řidičů motorových vozidel, nikoli přestupky provozovatelů motorových vozidel. Řízení o přestupku, za který byla uložena bagatelní pokuta, není dle žalované způsobilé zanechat znatelnou újmu v psychické sféře účastníka řízení, k tomu odkázala na závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 41/22, kde Ústavní soud uzavřel, že „u řízení o méně závažných přestupcích o znatelné psychické zátěži spojené s jejich vedením nelze ani uvažovat“. Význam řízení pro účastníka nelze uměle navýšit počtem podání, resp. u žalobce neúměrnou procesní aktivitou v průběhu posuzovaného řízení.

8. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů správně uzavřel, že řízení ve vztahu k žalobci trvalo od jeho zahájení dne 18. 3. 2021, kdy bylo vypracováno Městským úřadem v [adresa] oznámení o zahájení řízení o přestupku, do 8. 11. 2023, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského úřadu [adresa] o zastavení řízení o přestupku. Tato doba trvání řízení ovšem nečiní 2 roky a 6 měsíců, jak uváděl soud prvního stupně, a jak rovněž uváděl žalobce, který považuje za počátek řízení 7. 5. 2021, kdy byl vydán příkaz k úhradě pokuty. Od zahájení řízení dne 18. 3. 2021 do skončení řízení dne 8. 11. 2023 uběhly 2 roky 7 měsíců a 21 dní.

10. Řízení se v tomto případě konalo na dvou úrovních správních orgánů, Městský úřad v [adresa] rozhodoval v prvním stupni a Krajský úřad [adresa] rozhodoval v odvolacím řízení, a dále pokračovalo na dvou stupních soudní soustavy ve správním soudnictví před Krajským soudem v [adresa] a Nejvyšším správním soudem. Odvolací soud řízení, které se konalo na čtyřech instancích a trvalo 2 roky 7 měsíců a 21 dní, na rozdíl od soudu prvního stupně, nepovažuje za nepřiměřeně dlouhé. To platí i přesto, že žalobce sám subjektivně délku řízení jako dlouhou mohl vnímat, nicméně ryze subjektivní hledisko není v tomto případě rozhodující.

11. Obecně platí, že každé řízení nějakou dobu trvá, přiměřená délka řízení není nikde v zákoně konkretizována, a je vždy třeba posuzovat ji v kontextu každého případu. Nejvyšší správní soud i Nejvyšší soud se i přesto shodují na jednom časovém úseku, během kterého délku řízení považují ještě za obecně přiměřenou – jedná se o dobu (soudního) řízení v délce do dvou let v jedné (první) instanci. Nejvyšší správní soud k tomu v usnesení ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. Aprk 24/2017 uvedl, že dva roky trvání řízení jsou hranicí, při jejímž překročení je namístě důkladně přezkoumávat, zda jde o délku důvodnou, nebo zda nedochází k průtahům. Shodný časový úsek vyplývá i ze stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, které se věnuje otázkám výše částky přiměřeného zadostiučinění za dobu trvání řízení, kde právě první dva roky hodnotil mírněji než dobu následující, neboť každé řízení musí nějakou dobu trvat. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom nebylo zjištěno, že by v řízení došlo na jakékoli úrovni k průtahům a žalobce rovněž netvrdil, že by řízení bylo jakkoli průtažné. Naopak byla zjištěna značná procesní aktivita žalobce ve správním řízení, což sice žalobci nelze nijak vytýkat, ale současně to znamená, že správní orgán musel mít čas na to seznámit se s podáními žalobce a procesně na ně reagovat.

12. Odvolací soud tedy uzavřel, že nebyly naplněny podmínky pro vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., což je důvodem pro zamítnutí žaloby.

13. S ohledem na tento závěr již nemusel odvolací soud přezkoumávat závěry soudu prvního stupně o významu řízení pro žalovaného, nicméně jim nemá co vytknout. Není pravdou, že by soud prvního stupně přestupkové řízení automaticky hodnotil jako řízení se sníženým význame, jak namítal žalobce v odvolání. Žalobci v řízení hrozila pokuta maximálně 1 500 Kč, záznam v registru řidičů mu nehrozil. Výše trestu (v tomto případě pokuty) je přitom důležitým faktorem pro posouzení významu řízení pro účastníka a žalobce se mýlí, pokud se domnívá, že tomu tak není. Takto nízká pokuta v přestupkovém řízení, které obecně není spojeno se společenským odsouzením, plně odůvodňuje závěr soudu prvního stupně, že řízení mělo pro žalobce snížený význam a souzní i se závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 41/22, na nějž bylo odkazováno. I případě, že by odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že délka posuzovaného řízení těsně přesáhla dobu přiměřenou, byla by poskytnutá morální satisfakce formou omluvy a konstatování porušení práva zcela odpovídající formou odškodnění nemajetkové újmy, právě s ohledem na snížený význam řízení, jakož i procesní složitost věci spočívající ve víceinstančním rozhodování.

14. Odvolací soud se sice neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o tom, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, nicméně k závěru o nedůvodnosti nároku žalobce dospěl rovněž. Napadený rozsudek soudu prvního stupně tudíž jako věcně správný dle § 219a o.s.ř. potvrdil včetně výroku o nákladech řízení, který odpovídal výsledku řízení, v němž žalobce nebyl procesně úspěšný.

15. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, byla žalovaná v odvolacím řízení z procesního hlediska plně úspěšná, odvolací soud jí proto přiznal v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, kterou tvoří paušální náhrada za dva úkony (vyjádření k odvolání a účast na jednání) po 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.