o určení splátky jistiny dluhu

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu s požadavkem na určení, že mezi žalovanou a žalobcem nevznikl právní vztah úvěrujícího a úvěrovaného z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo [číslo] ze dne 15. 5. 2024 z důvodu její absolutní neplatnosti ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (výrok I.), i na určení, že splatnost jistiny z neplatného úvěru poskytnutého žalovanou žalobci na základě smlouvy uvedené ve výroku I., tj. částka ve výši 10 000 Kč, je splatná ve 20 měsíčních splátkách po 500 Kč, a to vždy k 25. dni v kalendářním měsíci počínaje kalendářním měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 11 463,88 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal výše uvedených určení, neboť dne 15. 5. 2024 uzavřel s žalovanou Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [číslo], na jejímž základě mu byla žalovanou poskytnuta částka 10 000 Kč splatná spolu se smluvním úrokem ve výši 40 % měsíčně (RPSN činila 5529,83 Kč) ve 20měsíčních splátkách po 500 Kč, aniž by prověřila jeho schopnost úvěr splácet, tedy byla absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru. Byť žalovaná neuznala neplatnost smlouvy, navrhla vrácení poskytnuté jistiny v měsíčních splátkách po 1 000 Kč, které ale byly dle žalobce příliš vysoké.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel s žalovanou dne 15. 5. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalovaná žalobci úvěr ve výši 10 000 Kč. Za pomoci právní zástupkyně vykomunikoval, že žalovaná souhlasila s vrácením pouze poskytnuté jistiny a navrhla uzavření dohody o narovnání, dle níž měl žalobce vrátit zbývající částku 9 000 Kč v 18měsíčních splátkách po 500 Kč s první splátkou do 27. 9. 2024. To žalobce odmítl, neboť návrh nereflektoval jím požadovanou náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení.

4. Po právním posouzení podle § 80 o. s. ř. a § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce neměl na určení neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy naléhavý právní zájem, neboť otázku její platnosti by posuzoval soud v rámci řešení druhého požadavku žalobce na určení přiměřené doby ke splacení jistiny. Navíc uzavřel, že žalovaná nepožadovala po žalobci jiné nároky z uvedené smlouvy kromě vrácení nesplacené jistiny, tedy jednalo by se o zbytečný spor, který nevytvoří žádný pevný základ vztahu mezi účastníky. Nedůvodnost druhého požadavku žalobce dovodil soud prvního stupně ze zjištění, že mezi účastníky nevznikl spor o to, jaké je doba odpovídající možnostem spotřebitele. Sám žalobce navrhl splátky po 500 Kč, s nimiž žalovaná souhlasila, a nedošlo tak k naplnění podmínek, za nichž se lze požadovaného určení domáhat žalobou. Soud prvního stupně dodal, že ani nesouhlas žalované s požadavkem žalobce na náhradu nákladů vynaložených na jeho právního zastoupení nemá na možnost podání takové žaloby vliv. Náklady řízení posoudil soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítl, že soud prvního stupně nerespektoval speciální ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb., umožňující obrátit se žalobou na určení splatnosti jistiny na soud, a nesprávně věc posoudil jako určovací žalobu podle občanského zákoníku. Upozornil na judikaturu Ústavního soudu, podle níž pokud soud nezkoumá, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručenou v č. 36 odst. 1 LZPS. Nesouhlasil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že mezi stranami nebyl spor, když vycházel z návrhu dohody o narovnání. Podle něj na takový spor poukazuje právě to, že dohoda uzavřena nebyla. Zdůraznil, že dohoda o narovnání by představovala nový závazek, kterým by byla žalobci odebrána možnost domáhat se nároku z neplatné smlouvy, protože tato vada by narovnáním byla zhojena. Navíc by taková dohoda umožňovala žalované nový závazek žalovat jako povinnost spotřebitele z nové smlouvy. Touto dohodou by se žalobce jako spotřebitel vzdával např. i možnosti dočasně pro nepříznivé majetkové poměry závazek nehradit. V dohodě nebyly reflektovány ani náklady žalobce spojené s nutností vyhledat právní pomoc v důsledku neplatnosti smlouvy. Soud prvního stupně dle něj ignoroval speciální právní úpravu zakotvenou k ochraně spotřebitele před nezodpovědným poskytováním úvěrů a predátorskými praktikami poskytovatelů. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž by měl soud prvního stupně vyřešit otázku neplatnosti úvěrové smlouvy a následně určit splatnost jistiny spotřebitelského úvěru.

6. Žalovaná se ve svém vyjádření k odvolání žalobce plně ztotožnila s rozhodnutím soudu prvního stupně. Poukázala na skutečnost, že mezi účastníky nebyl žádný spor o splacení jistiny, resp. o tom, jaká doba splacení jistiny je odpovídající možnostem spotřebitele. Sám žalobce v předžalobní výzvě označil částku 500 Kč jako měsíční splátku, která je v jeho možnostech splácení zbývající jistiny po dobu nezbytně nutnou pro její doplacení. Uvedla, že jediný spor mezi účastníky se týkal pouze požadavků žalobce na zahrnutí nákladů na jeho právní zastoupení do návrhu dohody o narovnání. Vyjádřila přesvědčení, že kdyby s tím souhlasila, žádná žaloba by podána proti ní nebyla. Zdůraznila, že jednání o uzavření dohody o narovnání pro ni nepředstavovalo jedinou možnost způsobu smíru. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Podle § 87 odst. 1, 2 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

9. Soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném a dostatečném rozsahu a správně zjistil skutkový stav věci, přičemž odvolací soud se ztotožňuje i s jeho právním závěrem.

10. Soud prvního stupně správně dovodil, že za situace, že se žalobce domáhá vůči žalované určení času plnění podle § 87 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., není naplněna podmínka naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti úvěrové smlouvy, neboť otázka platnosti či neplatnosti smlouvy by byla posouzena jako otázka prejudiciální při řešení výše uvedeného určení. Jeho zamítnutí takto koncipované žaloby tedy bylo správné.

11. Odvolací soud nepochybuje ani o správnosti závěru soudu prvního stupně, kterým dovodil, že nebyly splněny podmínky pro podání žaloby o určení času plnění. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že sám žalobce označil jako pro něj možnou měsíční splátku částku 500 Kč, s níž žalovaná, která původně požadovala splácet zbylou jistinu po 1 000 Kč měsíčně, souhlasila. Soud prvního stupně tak správně uzavřel, že ohledně doby splácení zbylé jistiny nebyl mezi účastníky spor, neboť oba se shodli na tom, že splácení po částce 500 Kč odpovídá možnostem žalobce jako spotřebitele. V ostatním odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž se ztotožňuje.

12. Protože rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně i ohledně náhrady nákladů řízení správné, odvolací soud je postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení plně úspěšná, proto jí vznikl vůči žalobci nárok na náhradu nákladů této fáze řízení. Jejich výši určil odvolací soud jako náhradu nákladů právního zastoupení sestávající z odměny za dva úkony (vyjádření k odvolání, účast na jednání dne 27. 3. 2025) po 1 500 Kč dle § 7, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen a. t.), paušální náhrady hotových výdajů za oba úkony po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., dále náhrady cestovného na jednání dne 27. 3. 2025 ve výši 3 074,28 Kč (trasa [adresa] a zpět, 408 km, osobním automobilem [nazev], RZ [SPZ], s průměrnou spotřebou 0,05 l/km, při ceně nafty 34,70 Kč/l a základní sazbě 5,80 Kč/km), náhrady za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a) a. t. za 4 h a 40 min. a DPH ve výši 1 134 Kč, tj. v celkové částce 9 608,30 Kč.