o zaplacení 4 527 661 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. listopadu 2024, č. j. 37 C 130/2024-44,

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 4 527 661 Kč. Výrokem II. uložil soud žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 4 527 661 Kč jakožto náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem soudů v řízení vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně se v posuzovaném řízení domáhala zaplacení částky 4 527 661 Kč po společnosti [právnická osoba] Řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 29. 7. 2016 a dne 15. 6. 2017 nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby.

3. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není opodstatněná. Sdělil, že žalobkyně uplatnila svůj nárok na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem u žalované podáním ze dne 2. 11. 2023, k čemuž žalovaná svým stanoviskem ze dne 16. 4. 2024 odmítla čehokoli plnit. Po provedeném dokazování soud dovodil, že žalobkyní tvrzený nesprávný úřední postup soudů se nutně musel odrazit v rozhodovací činnosti Okresního soudu v [adresa], když usnesením ze dne 23. 5. 2017 zastavil původní řízení. Upozornil, že toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 6. 2017 a nikdy nebylo zrušeno. S ohledem na uvedené uzavřel, že v projednávané věci absentuje odpovědnostní titul. Soud nad rámec uvedeného doplnil, že dle jeho názoru nebyl postup Okresního soudu v [adresa] šikanózní, jak tvrdila žalobkyně. Podotknul, že na jednání dne 23. 5. 2017 soud opakovaně přerušil jednání, aby se právní zástupce žalobkyně mohl telefonicky spojit s předsedou představenstva žalobkyně, přičemž pokud by žalobkyně se svým zástupcem v posuzovaném řízení měli sjednaná vnitřní omezení, neměla by vůči soudu žádné účinky, poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Dále dodal, že i kdyby soud v dané věci dovodil existenci odpovědnostního titulu, případný vznik škody – nedobytnost pohledávky žalované v původním řízení by jen stěží mohl být v příčinné souvislosti s odpovědnostním titulem. V tomto směru uvedl, že posuzované řízení skončilo usnesením, jímž soud zastavil řízení, tudíž toto rozhodnutí nepředstavuje překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., a žalobkyni nic nebránilo v tom, aby po právní moci usnesení, uplatnila svůj nárok opakovaně u příslušného soudu, současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]-II. Závěrem poznamenal, že bylo-li by uvažováno, že k tvrzenému nesprávnému postupu mohlo dojít, byla by důvodná i námitka promlčení vznesená žalovanou. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1, ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř.

4. Proti rozsudku shora uvedenému podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce včasné odvolání. Odkázala na odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), d), e), g). Žalobkyně předně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení. Dále sdělila, že škoda ve výši 4 527 661 Kč jí vznikla v přímé příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Okresního soudu v [adresa] spočívajícím v tom, že soud nezkoumal podmínky řízení ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], a nevyzval právního zástupce žalobkyně k doložení výslovného písemného souhlasu se zpětvzetím žaloby, nýbrž akceptoval právní jednání právního zástupce žalobkyně, který vzal žalobu zpět bez souhlasu žalobkyně. V důsledku uvedeného postupu došlo k zastavení řízení a žalobkyně již nemohla uplatnit své právo na zaplacení dlužné částky vůči dlužnici [právnická osoba] S ohledem na dosavadní průběh řízení konstatovala, že lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem počala běžet dne 30. 9. 2023, tedy v den, kdy bylo žalobkyni doručeno rozhodnutí o nepřijatelnosti Evropské stížnosti Evropského soudu pro lidská práva, tudíž žaloba podána dne 9. 7. 2024 byla uplatněna v řádné lhůtě. Dále uvedla, že za odpovědnostní titul je třeba považovat každý postup obecného soudu svědčící o porušení práva subjektu na spravedlivý proces, odkázala na článek 95 odst. 1 Ústavy ČR a článek 36 odst. 1 a 38 odst. 2 LZPS. V tomto směru poznamenala, že není-li umožněno žalobci, resp. jeho právnímu zástupci se podrobně seznámit s námitkami druhé strany s dostatečným předstihem a adekvátně na ně reagovat, nejsou splněny základní parametry naplnění práva na spravedlivý proces. Konkrétně poukázala na situaci, kdy Okresní soud v [adresa] nedoručil právnímu zástupci žalobkyně vyjádření [právnická osoba]. k podané žalobě a vyjádření předal právnímu zástupci žalobkyně až u jednání, přičemž nevyhověl jeho žádosti o poskytnutí lhůty 5 dní na poradu s klientkou – žalobkyní a vyvíjel na zástupce žalobkyně tlak k učinění závazného procesního rozhodnutí. Dodala, že pokud právní zástupce žalobkyně učinil tak závažný úkon, jakým je zpětvzetí žaloby, bylo na soudu, aby přezkoumal ze zákona, zda je právní zástupce žalobkyně dle plné moci k takovému úkonu oprávněn v době nepřítomnosti žalobkyně u jednání. Podotkla, že Okresní soud v [adresa] nevyžadoval písemný souhlas žalobkyně se zpětvzetím žaloby, ani jakýkoli jiný písemný pokyn, přičemž z obsahu plné moci neplynulo, že by právní zástupce byl oprávněn takovýto úkon sám učinit, tudíž soud nesprávně vyhodnotil, že zpětvzetí žaloby bylo právně účinné. Uzavřela, že nesprávný postup Okresního soudu v [adresa] spočíval v tom, že soud zastavil řízení a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalované, přesto že procesní úkon učinila k tomu neoprávněná osoba. Doplnila, že překážkou věci rozhodnuté, došlo ke zmaření oprávněného nároku žalobkyně v částce 4 527 661 Kč. Vytkla soudu prvního stupně že zjištění, dle něhož bylo vyjádření [právnická osoba]. doručeno právnímu zástupci žalobkyně prostřednictvím datové schránky dne 22. 5. 2017, je v rozporu s obsahem protokolu jednání ve věci vedené u Okresního soudu v [adresa] ze dne 23. 5. 2017, č. j. [spisová značka], z něhož se podává, že vyjádření nebylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno. Upozornila, že protokol o jednání je naopak důkazem prokazujícím její tvrzení, že Okresní soud v [adresa] svým postupem naplnil všechny atributy nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Dle jejího mínění nemůže obstát závěr soudu prvního stupně o neexistenci odpovědnostního titulu, tedy nesprávného úředního postupu, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně jsou ohledně doručení vyjádření žalované strany v původním řízení zcela chybná. Ohradila se proti postupu soudu prvního stupně, jímž vyložil pojem „nesprávný úřední postup“ zcela úzce, přičemž z jeho konstatování nijak nevyplývalo, že by v rámci nesprávného úředního postupu nemělo být rozhodnutí vydáno. Zdůraznila, že soud nesprávně dovodil neexistenci překážky věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř., jelikož neexistuje jasné a přehledné pravidlo, jež by určovalo, která pravomocná rozhodnutí bude soud považovat v novém řízení za závazná. Dle jejího názoru pravomocné zastavení řízení ve věci samé z důvodu zpětvzetí žaloby tvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté, byť se jedná o formu usnesení, nikoli rozsudku. Současně dodala, že nedošlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem Okresního soudu v [adresa] a vznikem škody. Dále nesouhlasila se závěrem soudu týkajícím se důvodnosti námitky promlčení vznesené žalovanou. Zopakovala, že její nárok na náhradu škody není promlčen, neboť promlčecí lhůta počala běžet až dne 1. 10. 2023, odkázala přitom na odůvodnění žaloby. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení, eventuelně, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení.

5. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud napadený rozsudek podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a dospěl k závěru, že námitky žalované nejsou opodstatněné a nelze jim popřát sluchu.

6. Soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, z něhož mohl i odvolací soud vycházet, aniž bylo v rámci odvolacího řízení třeba doplňovat či opakovat důkazy. Pokud jde o faktický průběh řízení vedeného Okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v němž se žalobkyně domáhala proti žalované společnosti [právnická osoba] zaplacení částky 4 527 661 Kč s příslušenstvím z titulu plnění ze smlouvy o poskytování bezpečnostních služeb, odkazuje odvolací soud na podrobnou rekapitulaci všech podstatných skutečností, procesních úkonů a rozhodnutí realizovaných v rámci celého uvedeného řízení, jak ji pojal do odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně.

7. Odvolací soud se se soudem prvního stupně plně ztotožňuje nejen v jeho přiléhavém skutkovém náhledu, nýbrž i následném právním hodnocení věci. Jak správně konstatoval soud prvního stupně, pro odpovědnost za škodu (a odpovědnost státu dle zák. č. 82/1998 Sb. nevyjímaje) musí být naplněny tři atributy, předně je to, protiprávní jednání škůdce (v případě odpovědnosti dle zák. č. 82 /1998 Sb. nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup orgánu [orgán]), dále vzniklá újma, resp. škoda, a konečně existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Soud prvního stupně zcela správně vysvětlil, že v daném případě nebyla splněna již první podmínky odpovědnosti žalované za škodu, neboť nebylo prokázáno porušení právní povinnosti, tedy ani existence nezákonného rozhodnutí – tj. rozhodnutí, které by bylo pro svoji nezákonnou zrušeno nebo jinak odklizeno, a nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu, tedy k jednání orgánu státu, v daném případě soudu či soudů, které by vykazovalo znaky porušení pravidel předepsaných právními normami pro postup či jiné počínání státního orgánu při úřední činnosti jemu státem svěřené.

8. Především je třeba v této souvislosti poukázat na to, že veškerá činnost soudů, kterou zmiňuje žalobkyně ve své žalobě, byla zcela jednoznačně činností, která vyústila ve vydání rozhodnutí, a za takových okolností by tedy přicházela zásadně v úvahu jen odpovědnost žalované za nezákonné rozhodnutí. Nicméně podmínkou takové odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí dle ust. § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. to, že rozhodnutí musí být pro nezákonnost zrušeno, změněno či jinak odklizeno. Žádné z rozhodnutí, která byla v uvedeném řízení vydána, však nebylo ani zrušeno, ani změněno, natož aby se tak stalo pro nezákonnost. Naopak postup soudu prvního stupně, jehož nesprávnost byla v řadě následujících instancí uplatňována, byl vždy shledán legitimním. Odpovědnost státu, resp. žalované z nezákonného rozhodnutí tedy v úvahu v daných konsekvencích vůbec nepřichází v úvahu.

9. I kdyby odvolací soud připustil, že mohl soud prvního stupně v namítaném řízení vyvíjet i takovou činnost, jež přímo nesměřovala k vydání rozhodnutí a nepromítala se do rozhodnutí, nebylo lze žádné z počínání Okresního soudu v [adresa] posoudit jako vybočující z pravidel, která jsou zákonem stanovena pro civilní soudní proces. Uvedený soud nařídil jednání na 23.5.2017, přičemž dne 17.5.2017 obdržel od žalované vyjádření k žalobě, v němž bylo vzneseno mnoho námitek včetně námitky promlčení. Hned následující den 18.5. 2017 dal soudce pokyn k zaslání vyjádření právnímu zástupci žalobkyně, zásilka byla vypravena 19.5.2017 a téhož dne byla dodána do datové schránky právního zástupce žalobkyně. Do datové schránky se přihlásila oprávněná osoba dne 22.5.2017, tedy den před jednáním. Vzhledem k tomu, že doručenka se vrátila soudu až dodatečně, soudce předal vyhotovení vyjádření protistrany právnímu zástupci žalobce v jednom vyhotovení ještě i při jednání a poskytl mu jednak lhůtu k seznámení se s obsahem podání a další lhůtu v trvání osmi minut k telefonické konzultaci se statutárním zástupcem žalobkyně, která se podle obsahu protokolu o jednání evidentně uskutečnila. Když po této konzultaci vzal právní zástupce žalobkyně žalobu zpět a navrhl zastavení řízení, postupoval soud zcela legitimně, pokud o zastavení řízení na základě uskutečněného zpětvzetí bez prodlevy rozhodl.

10. Dlužno konstatovat, že právní zástupce žalobkyně byl vybaven procesní plnou mocí ve smyslu § 25 odst. 1 o.s.ř. k zastupování žalobkyně, a jako takový byl tedy oprávněn činit za žalobkyni veškeré úkony související s předmětném řízením, zpětvzetí žaloby nevyjímaje. Právní zástupce žalobce tedy byl zmocněn žalovanou i k tomu, aby na základě vlastní úvahy vzal žalobu zpět. Navíc právní zástupce tak učinil až poté, kdy v rámci přerušení jednání konzultoval otázku zpětvzetí žaloby se statutárním zástupcem žalobkyně, jak sám soudu sdělil, což je patrné i z protokolu o jednání Okresního soudu v [adresa]. Ve vztahu k soudu a jeho postupu je zcela irelevantní, zda právní zástupce měl se žalobkyní sjednanou jakousi žalobkyní tvrzenou, avšak nijak nedoloženou, dohodu o tom, že ke zpětvzetí žaloby je třeba písemného souhlasu žalobkyně, resp. jejího statutárního zástupce. Jak již bylo uvedeno, právní zástupce byl zmocněn procesní plnou mocí k realizaci všech procesních úkonů v řízení, a tedy i ke zpětvzetí žaloby. Z uvedeného je patrné, že Okresní soud v [adresa] se při svém postupu nedopustil žádného vybočení ze zákonného režimu daného občanským soudním řádem, a nedošlo tak ze strany žalované, resp. jejího orgánu k protiprávnímu jednání, resp. k nesprávnému úřednímu postupu, který avizovala žalobkyně. Je tak zřejmé, že nebyla splněna již první základní podmínky vzniku odpovědnosti za škodu.

11. Kromě toho ovšem nebyla naplněna ani podmínka příčinné souvislosti mezi počínáním soudu v uvedeném řízení a mezi škodou, jejíž vznik žalobkyně tvrdila. Odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně toho názoru, že zastavení řízení na základě zpětvzetí žaloby netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) ve smyslu § 159a odst. 4 o.s.ř. Po zastavení původního řízení (a po zjištění, že toto rozhodnutí již nelze zvrátit opravným prostředkem), nebránila žalobkyni žádná objektivní překážka v tom, aby uplatila vůči společnosti [právnická osoba] svůj nárok novou žalobou, byla-li přesvědčena o opodstatněnosti svého nároku. Ve shodě se soudem prvního stupně lze tak konstatovat, že nepodáním nové žaloby byla jednoznačně přetržena příčinná souvislost mezi konáním soudu v původním řízení a újmou tvrzenou žalobkyní. Již na základě argumentů uvedených v tomto a předchozím odstavci je zřejmé, že nárok žalobkyně není ani z části po právu a že soud prvního stupně na základě nesplnění zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu žalobu zcela správně zamítl.

12. Nad rámec shora uvedeného i odvolací soud dodává, že byla navíc ještě opodstatněná i námitka promlčení uplatněného nároku vznesená žalovanou. Jak je patrné z obsahu namítaného spisu, definitivně skončilo namítané řízení před vnitrostátními soudy odmítnutím ústavní stížnosti Ústavní soudem ČR, tj. dne 9.4.2019. Uplatnila-li žalobkyně u žalované svůj nárok dne 2.11. 2023 a žalobu podala 9.7.2024, učinila tak oba úkony nezbytné pro možnost přiznání nároku až bezmála rok a půl, resp. dva a čtvrt roku po uplynutí tříleté promlčecí lhůty dle § 32 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Řízení před Evropským soudem pro lidská práva do doby trvání řízení započítat nelze, tím spíše za situace, kdy toto řízení skončilo rozhodnutím o nepřijatelnosti.

13. Na základě všech shora podrobně vysvětlených argumentů považuje odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně za zcela přiléhavé, a proto je také dle § 219 o.s.ř. včetně správného a výsledku řízení odpovídajícího výroku o nákladech řízení potvrdil.

14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná měla i v této fázi řízení plný procesní úspěch, a náležela by jí proto i náhrada všech nákladů, jež účelně vynaložila v tomto stadiu řízení. Vzhledem k tomu, že v rámci odvolacího řízení pouze velmi krátce sdělila svůj návrh na potvrzení napadeného rozhodnutí a k odvolacímu jednání se nedostavila, neshledal odvolací soud na její straně žádný procesní úkon, jenž by bylo možno honorovat, byť pouze náhradou nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o.s.ř.