o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 6 C 73/2019-246,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně nahradil souhlas žalované s vydáním předmětu úschovy, osobního automobilu Mercedes Benz AMG S 63 4Matic cabrio, modré barvy, s identifikačním číslem vozidla [VIN kód] (dále také jen vozidlo) žalobkyni (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok II.).

2. Soud prvního stupně již ve věci rozhodoval rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 6 C 73/2019-55, kterým žalobě vyhověl a požadovaný souhlas nahradil. Vycházel z toho, že žalobkyně vůz koupila od [právnická osoba] s.r.o., která byla v evidenci vozidel zapsána jako vlastník předmětného vozu. Soud prvního stupně evidenci vozidel považoval za veřejný seznam a na základě toho uzavřel, že žalobkyně nabyla vlastnické právo v souladu § 984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jednajíc v dobré víře ve stav zapsaný ve veřejném seznamu. Odvolací soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 70 Co 50/2020- 94, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby vyjasnil rozpor mezi tvrzením žalobkyně, že je vlastníkem předmětného vozidla, a údajem z technického průkazu, dle kterého je vlastníkem [právnická osoba], a žalobkyně je provozovatelem vozidla, dále měl soud prvního stupně posoudit platnost sporného ustanovení o výhradě vlastnického práva v kupní smlouvě ze dne [datum] uzavřené mezi žalovanou a [právnická osoba], přičemž pokud dojde k závěru, že výhrada vlastnického práva mezi žalovanou a [právnická osoba], byla sjednána platně a žalovaná nepřestala být vlastníkem vozidla, měl se soud prvního stupně zaměřit na otázku, zda mohlo dojít k převodu vlastnického práva na žalobkyni podle § 1109 občanského zákoníku i tehdy, pokud [právnická osoba] s.r.o., nebyla vlastníkem prodávaného vozidla.

3. Ve svém novém rozsudku vyšel soud prvního stupně z toho, že vozidlo bylo uloženo do soudní úschovy Policií ČR podle § 80 odst. 1 trestního řádu, proti čemuž účastníci neúspěšně brojili stížností, posléze vzhledem k nesouhlasu žalované nebylo vyhověno žádosti žalobkyně o vydání vozidla z úschovy. Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že vlastníkem vozu byla žalovaná, která jej prodala [právnická osoba] s.r.o., s tím, že v kupní smlouvě ze dne [datum] byla sjednána výhrada vlastnictví žalované až do úplného zaplacení kupní ceny. Výhradu vlastnictví obsaženou v kupní smlouvě uzavřené mezi žalovanou jako prodávající a [právnická osoba], jako kupující posoudil soud prvního stupně jako platně sjednanou. [právnická osoba], kupní cenu za předmětné vozidlo žalované nezaplatila, soud prvního stupně tudíž dovodil, že na [právnická osoba], vlastnické právo k vozidlu nepřešlo. Soud prvního stupně se tedy zaměřil na otázku, zda žalobkyně nabyla vlastnické právo podle § 1109 písm. c) občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že žalobkyně byla při uzavírání kupní smlouvy s [právnická osoba], v dobré víře, že tato je vlastníkem předmětného vozidla, a je tak způsobilá na žalobkyni vlastnické právo převést, když tato společnost sama prohlásila, že je vlastníkem vozidla, vozidlem disponovala, jako vlastník byla uvedena v technickém průkazu předmětného vozidla a žalobkyně rovněž provedla lustraci v systému AUTOTRACER [právnická osoba], spol. s r.o., přičemž z této nezjistila žádné negativní skutečnosti. Dle soudu prvního stupně nebylo v řízení prokázáno, že žalobkyně věděla, že [právnická osoba], není vlastníkem vozidla, svědkové [příjmení] (jednatel [právnická osoba]) a Houska (pracující pro druhého jednatele [právnická osoba] [jméno] [příjmení]) shodně uvedli, že žalobkyni toto nesdělili. Žalobkyně zaplatila [právnická osoba] s.r.o., sjednanou cenu vozidla v plné výši, částečně z úvěru, který získala na základě smlouvy o úvěru od společnosti [právnická osoba], jejíž součástí byl zajišťovací převod práva, ten ale posléze zanikl poté, co žalobkyně splnila sjednané podmínky. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně je vlastníkem předmětného vozidla a dle § 299 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, rozhodl o povinnosti žalované souhlasit s jeho vydáním z úschovy.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Ztotožnila se se soudem prvního stupně v posouzení výhrady vlastnictví sjednané v kupní smlouvě uzavřené mezi žalovanou a [právnická osoba], jakož i se závěrem, že a v důsledku nezaplacení kupní ceny za vozidlo ze strany [právnická osoba], nedošlo k převodu vlastnického práva ze žalované na tuto společnost. Odmítla však, že by ze strany žalobkyně byly naplněny podmínky § 1109 písm. c) občanského zákoníku, a to z důvodu absence dobré víry v oprávnění druhé strany převést vlastnické právo k předmětnému vozidlu. Žalobkyně dle názoru žalované nepostupovala s obvyklou mírou opatrnosti, když si neověřila existenci nabývacího titul převodce, resp. Se neseznámila s obsahem kupní smlouvy, na základě níž měl [právnická osoba], vozidlo v držbě. Uváděla, že jednatel žalobkyně přijal od [právnická osoba] s.r.o., předmětné vozidlo jako úhradu dluhu jejího jednatele [jméno] [příjmení], který by jinak nebyl schopen své dluhy hradit. Upozornila na výpověď svědka [jméno] [příjmení], který vypověděl, že bylo„ docela známé, že pan [příjmení] neuhradil vozidlo panu [příjmení]“. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované vyjádřila přesvědčení, že při koupi vozu postupovala nadstandardně obezřetně a opatrně a učinila prakticky vše, co po ní lze spravedlivě žádat. Ohradila se proti tvrzení žalované, že převodem vozidla měl být splácen blíže nespecifikovaný dluh, který měl mít jednatel společnosti [právnická osoba], [jméno] [příjmení] vůči jednateli žalobkyně. Poukázala na to, že z provedených důkazů vyplynulo, že žalobkyně hradila cenu vozidla v převážné části bezhotovostním převodem na bankovní účet a to z peněz z úvěru od [právnická osoba], a jen malá část kupní ceny byla uhrazena zápočtem proti kupní ceně za jiný automobil zn. BMW. Neopatrně si dle jejího názoru počínala naopak žalovaná, když [právnická osoba] s.r.o., předala do dispozice jak vozidlo samotné (resp. vícero velmi drahých vozidel), tak i velký technický průkaz, přestože neměla uhrazenou celou kupní cenu. V souvislosti s výpovědí svědka [příjmení] upozornila na to, že kupní smlouva mezi žalovanou a [právnická osoba], byla uzavřena dne [datum] a kupní smlouva mezi žalobkyní a [právnická osoba], již dne [datum], tedy pouhých 5 dnů poté, tudíž na to, aby skutečnost, že [právnická osoba] s.r.o., za předmětné vozidlo neuhradila kupní cenu, vešla ve známost, jak vypovídal svědek [příjmení], byly pouze 4 dny, v kontextu čehož se dle žalobkyně jeví svědectví [jméno] [příjmení] jako nevěrohodné. Navrhla proto potvrzení napadeného rozsudku a požádala o náhradu nákladů řízení odvolacího.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal z podnětu odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.). Po projednání věci dospěl k závěru, že podané odvolání není důvodné.

7. Mezi účastníky nebylo sporné, že původním vlastníkem vozidla [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] 63 4Matic cabrio byla žalovaná. Ta uzavřela dne [datum] kupní smlouvu se [právnická osoba] s.r.o., a vozidlo jí (spolu s dalšími) prodala za cenu [částka]. Kupní cenu měla [právnická osoba], zaplatit do 5 dnů od podpisu smlouvy, přičemž v článku IV. odst. 2 kupní smlouvy ze dne [datum] bylo sjednáno, že byla-li vozidla [právnická osoba] s.r.o. převzata před úplným zaplacením kupní ceny a případných vedlejších pohledávek, zůstávají vozidla až do úplného zaplacení kupní ceny a případných vedlejších pohledávek ve výlučném vlastnictví žalované.

8. Soud prvního stupně zcela správně vyhodnotil, že v citovaném článku IV. odst. 2 kupní smlouvy ze dne [datum] byla sjednána výhrada vlastnictví žalované k vozidlu až do úplného zaplacení kupní ceny. Sjednaná výhrady vlastnictví přitom není v rozporu se článkem IV. odst. 1 kupní smlouvy, v němž bylo uvedeno, že [právnická osoba] s.r.o., nabývá vlastnické právo k vozidlům okamžikem jejich převzetí od žalované podpisem předávacího protokolu. Článek IV. odst. 2 totiž mířil na situace, kdy by [právnická osoba] s.r.o., převzala vozidla před zaplacením kupní ceny a pro ten případ zakotvoval výhradu vlastnictví žalované. Pokud tedy [právnická osoba], nezaplatila kupní cenu při převzetí vozidel, uplatnila se výhrada vlastnictví dle článku IV. odst. 2 kupní smlouvy, pokud by kupní cenu k okamžiku převzetí vozidel zaplatila, vlastnictví by na ni přešlo okamžikem převzetí dle článku IV. odst. 1 kupní smlouvy. V tomto případě však [právnická osoba], za vozidlo žalované nezaplatila, tudíž žalovaná zůstala vlastníkem vozidla.

9. [právnická osoba], se tedy vlastníkem vozidla nestala a soud prvního stupně musel dále zkoumat, zda na žalobkyni, která s [právnická osoba], uzavřela kupní smlouvu na předmětné vozidlo dne [datum], přešlo vlastnické právo k vozidlu dle § 1109 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle kterého se vlastníkem věci stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil.

10. Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že žalobkyně vozidlo od [právnická osoba], nabyla za úplatu, dle kupní smlouvy ze dne [datum] činila kupní cena [částka]. Současně zjistil z předávacího protokolu, že [právnická osoba] s.r.o., bylo vozidlo žalovanou dobrovolně a vědomě svěřeno. Zůstalo tedy posoudit otázku, zda byla žalobkyně při koupi vozidla v dobré víře, že [právnická osoba], je oprávněna vozidlo prodat.

11. Základem pro vyvolání přesvědčení nabyvatele o tom, že převodce je opravdu vlastníkem převáděné věci, je především držba. Držba samotná ovšem není jediným možným aspektem dostatečně schopným vytvořit zdání, že ten, kdo věc drží, je opravdu jejím vlastníkem. Jak zjistil soud prvního stupně, [právnická osoba], měla vozidlo v držbě, sama prohlašovala, že je jeho vlastníkem. K tomu v tomto případě přistoupila ještě ta okolnost, že [právnická osoba], disponovala velkým technickým průkazem vozidla a byla v něm jako vlastník vozidla zapsána. [příjmení] toho žalobkyně provedla lustraci v systému AUTOTRACER [právnická osoba], spol. s r.o., z níž nezjistila nic o tom, že by bylo vozidlo vedeno jako odcizené, nebo bylo předmětem leasingu. Ve svém souhrnu tak všechny tyto okolnosti nemohly v žalobkyni vzbudit pochybnosti o tom, že [právnická osoba], je oprávněna jako vlastník s vozidlem disponovat a převést vlastnické právo.

12. Námitky v tomto smyslu vznášené žalovanou nejsou důvodné a nemají ani oporu v provedeném dokazování. Nebylo prokázáno, že by [právnická osoba], přenechala vozidlo žalobkyni na úhradu dluhu svého jednatele u jednatele žalobkyně. Z důkazů naopak vyplynulo, že žalobkyně za vozidlo zaplatila (s výjimkou částky [částka], ohledně které došlo k započtení) na účet [právnická osoba], prostředky přitom získala z úvěru od společnosti [právnická osoba] Kupní cena, za kterou vozidlo koupila žalobkyně ([částka]), přitom byla dokonce o málo vyšší než cena, za kterou vozidlo prodala žalovaná ([částka]). Ani výše kupní ceny tak nemohla v žalobkyni vzbudit pochybnosti o poctivé držbě [právnická osoba] s.r.o. K takovému závěru nelze dospět ani z výpovědi svědka [příjmení], který pouze bez dalších podrobností uvedl, že„ to bylo docela známé, že pan [příjmení] neuhradil vozidlo panu [příjmení]“. Z této věty nevyplývá nic o tom, co tento svědek viděl, slyšel, či čemu byl přítomen, nelze z ní dovodit, že by jednateli žalobkyně on sám, nebo někdo jiný dal informaci o tom, že [právnická osoba], za vozidlo žalované nezaplatila a není jeho vlastníkem.

13. Nelze přisvědčit ani námitce žalované, že žalobkyně si měla vyžádat přímo kupní smlouvu uzavřenou mezi [právnická osoba], a žalovanou. Takový postup nelze považovat za obvyklý, zejména za výše popsaných okolností, které plně vyznívaly pro závěr, že [právnická osoba], je vlastníkem vozidla a má právo je převést. Jak uvádí i komentářová literatura, investigativní povinnost nabyvatele není bezbřehá, musí být vyžadována s přihlédnutím k okolnostem prodeje a v rozumném rozsahu, obecně platí, že nelze po kupujícím požadovat, aby prověřoval všechny rozhodné skutečnosti i u každého předchozího vlastníka věci, pokud v tomto směru neexistují okolnosti, které by v něm mohly vyvolat pochybnosti, k tomu viz [příjmení], J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ [číslo]). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 405 – 418. Nejvyšší soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že požadavek na prokázání dobré víry kupujícím nemůže znamenat, že by kupující musel všechny rozhodné skutečnosti prověřovat i u každého předchozího vlastníka věci, bylo by nereálné požadovat prověření celé„ historie“ věci, která není vedena v žádné dostupné evidenci. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, publikované sice ještě za staré právní úpravy, kde byla možnost nabytí vlastnictví od nevlastníka upravena v § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, nicméně citované závěry jsou plně aplikovatelné i za současné právní úpravy v občanském zákoníku.

14. Soud prvního stupně ve svém rozsudku také vyjasnil, z jakého důvodu byla jako vlastník vozidla v evidenci vozidel vedena [právnická osoba], a.s., a žalobkyně jen jako provozovatel vozidla. Z provedených důkazů zjistil, že [právnická osoba], poskytla žalobkyni na koupi vozidla úvěr, proto na ni bylo k zjištění její pohledávky převedeno vlastnické právo. Žalobkyně však podmínky úvěrové smlouvy splnila a [právnická osoba], jí poté vystavila potvrzení o zániku zajišťovacího práva k předmětu financování.

15. Zjištěné okolnosti případu tak plně odůvodňují závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně jednala dobré víře, tudíž se v souladu s § 1109 písm. c) občanského zákoníku stala vlastníkem vozidla. Její požadavek na nahrazení projevu vůle žalované směřující k souhlasu s vydáním vozidla ze soudní úschovy byl proto oprávněný. Odvolací soud tudíž rozsudek soudu prvního stupně jako zcela správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil a to včetně výsledku řízení odpovídajícího výroku o náhradě nákladů řízení.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení z procesního hlediska úspěšná, tudíž jí náleží náhrada nákladů řízení. Náhradu nákladů odvolacího řízení tvoří odměna advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání) po [částka] dle § 8 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., paušální náhrada za dva úkony po [částka] dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% DPH v částce [částka], celkem tedy [částka]. Tento postup při určení odměny advokáta vychází ze závěrů judikatury Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Odo 865/2005, uvedl, že v případě žaloby na projev vůle, jde-li o předmět právního úkonu, k němuž má projev vůle směřovat, penězi ocenitelný, se při stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta postupuje podle § 8 odst. 1 ve spojení s příslušnou položkou § 7 advokátního tarifu v závislosti na ceně předmětu právního úkonu.