pro zaplacení [částka], k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 14 C 19/2020 – 177,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z uvedené částky od [datum] do zaplacení a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně po podrobné rekapitulaci žalobního návrhu i procesního stanoviska žalovaného a po provedeném dokazování k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. S odkazem na ust. § 8 odst. 1 a § 13 odst. 1 zák.č. 82/1998 Sb. a na ust. § 4 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 50/2015 Sb, jakož i na obsah nařízení vlády č. 309/2014 Sb. soud prvního stupně konstatoval, že neshledal příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a nárokem žalobce. Soud prvního stupně uvedl, že vycházel z pravidelného běhu věcí tedy, pokud by žalobce byl správně evidován v LPIS tak, by dotaci obdržel namísto [právnická osoba] Skutečnost, že nesprávně nebyl evidován, znamenala, že bylo bezpředmětné o dotace žádat. Zde soud vyslovil souhlas s argumentací žalobce a v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5207/2015. Důvodem nevyhovění žalobě je však podle soudu to, že žalobce neprokázal užívání pozemku, jak sám tvrdil. Soud s ohledem na nařízení vlády č. 309/2014 Sb. vyjádřil přesvědčení, že poskytnutí dotace je podmíněné a při pravidelném běhu věcí by patrně žalobce dotaci obdržel, ale tato by byla podmíněná a pokud žalobce pozemek nikterak neužíval, nemohl plnit podmínky dotace, což by dle soudu znamenalo, že dotaci obdržel neoprávněně. Skutečnost, že předmětný pozemek užívala [právnická osoba] nic nevypovídá o tom, že jej skutečně obhospodařovala a jak jej obhospodařovala, tj. zda plnila podmínky poskytnutí dotace. Dle názoru soudu nelze takové užívání vztáhnout ve prospěch žalobce. Navíc zde podle něj chyběl jakýkoliv smluvní vztah mezi stranami. Soud tedy s ohledem na podmíněnost poskytnutí dotace žalobě nevyhověl, neboť má za to, že dotace by při pravidelném běhu věcí byla vyplacena žalobci neoprávněně. Vzhledem k tomu, že žalovaná náhradu nákladů řízení nepožadovala, ačkoliv ve věci byla úspěšná, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně včasné odvolání. V něm vyjádřil nesouhlas s hodnocením soudu prvního stupně a namítl, že otázka užívání není zásadní pro posouzení žaloby. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5207/2015, jak nicméně činil v průběhu celého řízení před soudem prvního stupně. Vyjádřil přesvědčení, že výše uvedené rozhodnutí je zcela přiléhavé na daný případ, když byla řešena skutkově obdobná věc, a Nejvyšší soud se pak v odůvodnění tohoto rozhodnutí vypořádává s veškerými argumenty vznesenými žalovaným. Zdůraznil, že v daném rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že i pokud by pozemky byly užívány jiným subjektem, je nutné si uvědomit, že tento uživatel nebyl oprávněným uživatelem půdy, což dokazuje právě zrušující rozhodnutí, jímž bylo odstraněno nezákonné rozhodnutí. I kdyby tedy byly pozemky obhospodařovány jiným subjektem bez právního důvodu, nelze po právní stránce dopět k jinému názoru, než že se tak dělo ve prospěch oprávněného uživatele. Žalobce sdělil, že v daném případě se jedná o totožnou situaci, a tedy není ani v tomto případě pro posouzení vzniku škody rozhodné, zda pozemky užíval žalobce či [právnická osoba] a.s., neboť i za situace, když by pozemky užívala [právnická osoba] a.s., užívala by je neoprávněně a věc by se musela posoudit tak, že je užívala ve prospěch žalobce. Žalobci by tak nárok na dotaci bezesporu vznikl a nemůže mu jít k tíži, kdy za této specifické situace, kdy žalobce zastupuje likvidátor jmenovaný soudem, nebyl schopen prokázat užívání pozemku. Navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí změněno tak, že bude žalobě vyhověno, případně, aby bylo rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. K odvolání žalobce se žalovaná písemně vyjádřila. Upozornila na to, že doposud nebyla podstata tohoto sporu autoritativně rozhodnuta. Posouzení právního důvodu užívání žalovaným má povahu pouhého zhodnocení pro účely zápisu do evidence zemědělské půdy podle uživatelských vztahů (dále také„ LPIS“) ..Ačkoliv byl žalovaný vázán právním názorem Městského soudu v Praze vyjádřeným v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 5 A 206/2015-91, tak ani tento soud není příslušný autoritativně vyřešit rozpor mezi uživateli, a nelze tedy, podle žalované, s určitostí tvrdit, že by předmětné rozhodnutí bylo ve své podstatě nezákonné, jelikož otázka, komu svědčí právní důvod užívání, může být vyřešena pouze před soudem civilním. Zdůraznila, že právo na náhradu škody má pouze ten, kdo o svá práva dbá, ostatně tato zásada je výslovně vyjádřena v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Žalované není známo, že by se žalobce obrátil na civilní soud s žalobou proti dosavadním uživatelům, a má tak pochybnosti o tom, že žalobce tuto zásadu naplnil. K odkazu žalobce na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 5207/2015, uvedla, že jestliže žalobce nežádal o dotace v době, kdy mu v tom nebránilo žádné nezákonné rozhodnutí ani jiná právní překážka, tak nelze s určitostí říct, jestli by o dané dotace žádal v letech následujících. Zdůraznila odlišnost situace v obou právních věcech a podotkla, že v této věci žalobce, jak uvedl, dané DPB užíval a případný nesprávný zápis mu v užívání nijak nebránil. Své užívání ovšem před soudem nikterak neprokázal. Za situace, kdy žalobce dané DPB užíval a zároveň na jiné DPB podával jednotnou žádost, kde v jejím úvodu má žalobce povinnost deklarovat všechny jím obhospodařované DPB a žalobce tam tyto DPB neuvedl, tak žalobce neplnil základní podmínku poskytnutí dotace. Konkrétně se jedná o povinnost stanovenou § 4 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 50/2015 Sb., o stanovení některých podmínek poskytování přímých plateb zemědělcům a o změně některých souvisejících nařízení vlády (dále jen„ nařízení č. 50/2015 Sb.“) ve spojení s čl. 72 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, v platném znění, tedy uvést do žádosti všechny obhospodařované díly půdních bloků, bez ohledu na evidenci. Právě tato povinnost vede ke kontrole užívání (a tedy i podmínek pro poskytnutí dotace), pokud by se stejný DPB objevil u různých žadatelů. Za nedeklarování veškeré žadatelem obhospodařované zemědělské půdy je v § 8 odst. 2 nařízení č. 50/2015 Sb. stanoven adekvátní sankční systém – snížení platby až o 3%. Žalovaný, ačkoliv z řízení o provedení aktualizace evidence půdy o sporu věděl, měl za to, že svým rozhodnutím spor vyřešil, a to navzdory skutečnosti, že následně bylo toto rozhodnutí zrušeno. V době do jeho zrušení zde ovšem žádný spor nevyvstal a žalovaný, respektive SZIF, neměl důvod obhospodařování daných DPB kontrolovat, jelikož, jak již bylo výše uvedeno, žalobce nedeklaroval, že by dané DPB obhospodařoval na rozdíl od [právnická osoba] a.s. V závěru žalovaný uvedl, že jednotných žádostí je v každém roce podáno cca 30 000 a každá jednotná žádost, může obsahovat desítky až stovky DPB. Rozhodně tak není možné zkontrolovat všechnu zemědělskou půdu v ČR. Z této nemožnosti podle žalovaného jasně plyne, že jsou nastaveny mechanismy k priorizaci určitých kontrol, přičemž k prioritní kontrole by jistě vedla skutečnost, že by jak žalobce, tak [právnická osoba] deklarovali obhospodařování stejného DPB. Samotná skutečnost, že bylo vedeno řízení o aktualizaci evidence půdy, nemůže být důvodem k následné kontrole. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

5. Z podnětu odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo /ust. § 212, § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je třeba popřát sluchu.

6. Soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, z něhož mohl i odvolací soud vycházet, aniž bylo v rámci odvolacího řízení třeba doplňovat či opakovat důkazy.

7. Žalobce se v tomto řízení domáhal náhrady majetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen zákona). Nezákonnými rozhodnutími byla v tomto případě rozhodnutí dvě, a to, oznámení Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen SZIF) ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], jímž rozhodl SZIF o neprovedení aktualizace půdy k žádosti žalobce ve vztahu k dílům půdních bloků ve čtverci [číslo], konkrétně k pozemku [parcelní číslo] nacházejícího se v k. ú. [obec], s odůvodněním, že žalobce nedoložil právní důvod užívání předmětného pozemku, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], jímž byla námitka podaná žalobcem proti předmětnému oznámení zamítnuta a oznámení SZIF bylo potvrzeno. [příjmení] uvedených rozhodnutí se žalobce domáhal prostřednictvím správní žaloby, kterou podal proti uvedenému rozhodnutí Ministerstva zemědělství. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 5 A 206/2015 – 91 – 96, byla obě výše uvedená rozhodnutí zrušena a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Následně tedy bylo SZIF vydáno Oznámení o provedení aktualizace evidence půdy ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], kterým byl žalobce již jako uživatel dílů půdních bloků ve čtverci [číslo] zaevidován, a to se zpětnou účinností k [datum], tj. ke dni podání návrhu na provedení aktualizace půdy žalobcem. V důsledku nezákonného rozhodnutí Státního zemědělského inventarizačního fondu a následně Ministerstva zemědělství nebyl pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] evidován pro žalobce jako uživatele, nýbrž byl evidován pro [právnická osoba] a.s., jíž také byly vyplaceny k její žádosti dotace specifikované žalobcem v rámci jeho žalobního požadavku.

8. Pro vznik nároku na náhradu škody obecně (náhradu škody dle zákona 82/1998 Sb. nevyjímaje) musí být splněny tři atributy, a to, vznik škody, protiprávní jednání škůdce a příčinná souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Odvolací soud po posouzení všech podstatných skutečností a s ohledem na důkazy provedené soudem prvního stupně dospěl v rámci právního hodnocení věci na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v souzeném případě byly všechny tři podmínky vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu splněny. Předně zde zcela jednoznačně existují dvě nezákonná rozhodnutí (oznámení Státního zemědělského intervenčního fondu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. SZIF/2015/040251, jímž rozhodl SZIF o neprovedení aktualizace půdy k žádosti žalobce ve vztahu k dílům půdních bloků ve čtverci [číslo], konkrétně k pozemku [parcelní číslo] nacházejícího se v k. ú. [obec], s odůvodněním, že žalobce nedoložil právní důvod užívání předmětného pozemku, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], jímž byla námitka podaná žalobcem proti předmětnému oznámení zamítnuta a oznámení SZIF bylo potvrzeno), která byla pro nezákonnost zrušena rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 5 A 206/2015 – 91 – 96. V existenci těchto nezákonných rozhodnutí lze jednoznačně spatřovat protiprávní jednání žalované. Žalobce neobdržel dotace za roky [rok], [rok] a [rok] na pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] v jím specifikované výši, ačkoli v případě, že by byla aktualizace půdy v jeho prospěch provedena již prvním z uvedených rozhodnutí a nikoli až oznámením SZIF o provedení aktualizace evidence půdy ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], kterým byl žalobce již jako uživatel dílů půdních bloků ve čtverci [číslo] zaevidován se zpětnou účinností k [datum] a jež bylo vydáno následně po shora uvedeném zrušujícím rozhodnutí Městského soudu v Praze, by tyto dotace zjevně byl obdržel, a to v žalované výši (neboť v totožném rozsahu obdržela zemědělské dotace na předmětný pozemek [právnická osoba] a.s.)., a na straně žalobce tedy nepochybně došlo k majetkové újmě v rozsahu částky, již ve formě zemědělských dotací obdržet měl a mohl, avšak neobdržel. Pokud jde o příčinnou souvislost a o poznámku žalované, že žalobce žádost o dotace vůbec v uvedených letech nepodal (což bylo podle ní primární příčinou toho, že mu dotace nemohly být vyplaceny), odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 840/2014, kde je jasně konstatováno, že po žalobci nelze spravedlivě požadovat podání žádosti o dotace v situaci, kdy taková žádost nemohla být úspěšná proto, že nebylo vyhověno jeho žádosti o aktualizaci evidence půdy (tedy v jeho prospěch nebyl zaevidován předmětný pozemek), neboť podání žádosti o dotace za takové situace by bylo jen formálním naplněním zákonných požadavků bez jakékoli naděje na úspěch takové žádosti. Z uvedeného je patrné, že pokud žalobce za situace, kdy nebylo vyhověno jeho žádosti o aktualizaci evidence půdy, nepodal včas žádost o dotace, nelze považovat za příčinu neobdržení dotací absenci žádosti o ně, nýbrž právě a pouze to, že bylo nezákonně rozhodnuto o neprovedení aktualizace evidence půdy v neprospěch žalobce. Bez tohoto primárního (nezákonného) úkonu by se totiž následný běh událostí vedoucí ke vzniku škody neubíral tím směrem, jímž se vyvinul. Až potud je odvolací soud v podstatě za jedno se soudem prvoinstančním. Nicméně po tomto (byť stručnějším) konstatování soud prvního stupně odkázal na pravidelný běh věcí a dovodil bez bližšího vysvětlení, že žalobci by podle jeho názoru dotace sice byly bývaly vyplaceny, byly by však zřejmě neoprávněné. Odvolací soud tento názor nesdílí. Odkazuje v tomto směru jak na obsah odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 5 A 206/2015 – 91 – 96, tak na obsah odůvodnění následně vydaného oznámení SZIF o provedení aktualizace evidence půdy ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], z nichž jasně vyplývá, že nájemní poměr [právnická osoba] a.s. k předmětnému pozemku [parcelní číslo] nacházejícího se v k. ú. [obec] vzniklý na základě nájemní smlouvy ze dne [datum] byl ukončen dohodou ze dne [datum]. Pozemek se stal právně volným a následně uzavřená nájemní smlouva ze dne [datum], na základě níž se měl stát s účinností od [datum] nájemcem pozemku žalobce byla hodnocena jako platný právní úkon. Z obou rozhodnutí je patrné, že žalobci ke dni [datum] právní důvod k užívání předmětného pozemku svědčil – což byl i důvod k tomu, že v jeho prospěch byla aktualizována novým rozhodnutím SZIF (se zpětnou účinností ke dni podání primární žádosti) evidence půdy. Argumentoval-li soud prvního stupně i žalovaný tím, že nebylo dostatečně prokázáno, že by snad žalobce na předmětném pozemku skutečně hospodařil, je třeba poukázat na to, že pozemek evidentně zužitkovávala v rozhodné době [právnická osoba] a.s., jíž sice byly dotace vyplaceny, které však evidentně nesvědčil k užívání předmětného pozemku právní důvod. V této souvislosti odkazuje odvolací soud na zcela obdobnou situaci, již řešil Nejvyšší soud ve věci sp.zn. 30 Cdo 5207/2015 ze dne [datum rozhodnutí]. Pokud tedy [právnická osoba] a.s. byly uděleny dotace, je třeba mít na paměti, že uvedená společnost nebyla v rozhodné době již dávno oprávněný uživatelem předmětné půdy, což je patrné právě ze zrušujícího rozhodnutí Městského soudu v Praze a následně vydaného oznámení SZIF. I kdyby tedy v rozhodné době let [rok] až [rok] byl pozemek obhospodařován [právnická osoba] a.s., dělo by se tak ve prospěch oprávněného uživatele, tedy toho subjektu, jemuž svědčil právní titul k užívání, a tímto subjektem byl žalobce.

9. Ze všech uvedených důvodů má tedy odvolací soud za to, že bylo prokázáno, že žalobce by při normálním běhu věcí (tedy při absenci nezákonných rozhodnutí shora specifikovaných) byl (resp. měl být) oprávněným příjemcem předmětných dotací, jejichž výši žalovaná nesporovala, a neobdržel-li je vinou žalovaného, resp. jeho orgánů, jež vydaly nezákonná rozhodnutí, je na bedrech žalovaného dle zákona č. 82/1998 Sb. odpovědnost za žalobci vzniklou majetkovou újmu i povinnost ji nahradit ve smyslu § 7 a 8 zákona Odvolací soud proto rozsudek soud prvního stupně v napadeném zamítavém meritorním výroku změnil dle § 220 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobě ohledně jistiny vyhověl, když výše dotací, jež žalobci ušly, nebyla žalovaným sporována.

10. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl v řízení před soudem i ve stadiu odvolacího řízení procesně úspěšným, takže mu náleží právo na náhradu nákladů řízení, jež účelně vynaložil. Vzhledem k tomu, že mu bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum] přiznáno osvobození od soudních poplatků, činily jeho náklady pouze částku, jež byla vynaložena na jeho právní zastoupení. Z punkta [částka] činí odměna za jeden úkon právní služby [částka]. Za žalobce byly v řízení před soudem prvního stupně realizovány právní zástupkyni čtyři úkony právní služby (převzetí zastoupení, žaloba, písemné vyjádření ve věci a účast na jednání dne [datum] – předchozích dvou jednání se podle protokolů o jednání založených ve spise právní zástupkyně žalobce neúčastnila), náleží mu tedy náhrada za čtyři úkony právní služby po [částka], čtyři paušální náhrady po [částka] a částka odpovídající 21 % DPH – celkem [částka]. V rámci odvolacího řízení byl za žalobce realizován pouze jediný úkon právní služby (odvolání), a žalobci tak na nákladech odvolacího řízení náleží částka [částka], jeden paušál ve výši [částka] a částka odpovídající DPH – celkem [částka] Částky náhrady nákladů jsou dle § 149 odst. 1 o.s.ř. splatné k rukám právní zástupkyně žalobce.