o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím a omluvu,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně (kompletně) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 8. 2025 do zaplacení (výrok I), dále zaslat mu písemnou omluvu, datovanou a podepsanou odpovědnou osobou tohoto znění: „[orgán] se omlouvá panu [tituly před jménem] [jméno FO], nar. [Datum narození žalobce], za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení, které bylo vedeno [orgán] pod sp. zn. [spisová značka] a následně i Okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kdy v důsledku nesprávného úředního postupu došlo k porušení práva na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“ (výrok II) a zveřejnit omluvu na stránkách www.justice.cz tohoto znění: „[orgán] se omlouvá panu [tituly před jménem] [jméno FO], ročník narození [rok], za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení, které bylo vedeno [orgán] pod sp. zn. [spisová značka] a následně i Okresním soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kdy v důsledku nesprávného úředního postupu došlo k porušení práva na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“ (výrok III) a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení žalované částky 200 000 Kč a spolu s tím poskytnutí a zveřejnění výše specifikované omluvy, vše z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobenému dle žalobních tvrzení nepřiměřenou délkou trestního stíhání, které bylo vedeno u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], kde vystupoval jak v procesním postavení poškozeného, tak i oznamovatele trestného činu.

3. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že předmětné trestní stíhání bylo zahájeno dne 6. 7. 2020, kdy žalobce podal vůči [jméno FO] trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění a křivé výpovědi. [orgán] šetření uvedeného trestního oznámení posléze dne 25. 7. 2023 vyústilo v usnesení, jím [jméno FO] bylo sděleno obvinění, přičemž žalobce byl poučen o možnosti připojit se do trestního řízení dle § 43 tr. řádu s požadavkem na náhradu způsobené škody. Dne 28. 10. 2024 [orgán] podala návrh na podání obžaloby, jemuž bylo vyhověno, když dne 28. 1. 2025 státní zástupce k Okresnímu soudu v [adresa] podal obžalobu proti [jméno FO] pro skutek tam vymezený. Dne 31. 1. 2025 se žalobce do předmětného trestního řízení přihlásil s nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jej obžalovaná očerňovala a stále očerňuje a křivě obviňuje u různých veřejných institucí. Dne 5. 2. 2025 zmíněný soud vydal proti obžalované [jméno FO] trestní příkaz, č. j. [spisová značka], a žalobce s jeho nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeným trestním příkazem byla obžalovaná uznána vinnou, že žalobce lživě obvinila z trestného činu v úmyslu mu přivodit trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle § 209 trestního zákoníku. Předmětný trestní příkaz byl doručen žalobci dne 6. 2. 2025, a protože obžalovaná proti němu nijak nebrojila, nabyl dne 22. 2. 2025 právní moci, čímž předmětné trestní stíhání skončilo.

4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, s odkazem zejména na ust. § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), shledal žalobcem uplatněný nárok nedůvodným. Uzavřel totiž, že za situace, kdy se žalobce do předmětného trestního řízení přihlásil s nárokem na náhradu nemajetkové újmy až dne 31. 1. 2025 a ani ne za měsíc příslušné trestní stíhání pravomocně skončilo, pak s přihlédnutím ke všem v úvahu přicházejícím kritériím, která v dané souvislosti dle závěrů ustálené judikatury mají být brána v potaz, tj. celková délka řízení, složitost řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného, lze zmíněnou délku posuzovaného řízení hodnotit jako přiměřenou. Při zvažování, zda je trestní řízení pro poškozeného, jenž po zahájení trestního stíhání vůči obviněnému uplatnil požadavek na náhradu škody, nepřiměřeně dlouhé, a zda má být proto shledáno nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, totiž soud zohledňuje až dobu od uplatnění požadavku na náhradu újmy. Protože k tíži státu lze přičítat pouze příčiny prodloužení řízení na jeho straně, k čemuž v daném případě nedošlo, když i přes zjevnou složitost posuzovaného trestního stíhání byly úkony orgánů činných v trestním řízení činěny plynule a v k tomu přiměřených lhůtách, přičemž adhezní řízení nepatří mezi řízení s typicky zvýšeným významem předmětu řízení pro účastníky, soud prvního stupně shledal, že právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě nebylo dotčeno, a tedy nebyl naplněn svou povahou primární předpoklad pro dovození odpovědnosti žalované z titulu nesprávného úředního postupu. Soud prvního stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

5. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 900 Kč, představovanou paušalizovanou náhradou nákladů řízení, která podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., přísluší účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, a to konkrétně za tři úkony (písemné vyjádření k žalobě, příprava účasti na jednání a vlastní účast na jednání před soudem prvního stupně) při zmíněnou vyhláškou stanovené sazbě 300 Kč/úkon.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, neboť má za to, že způsob, jakým soud prvního stupně věc právně posoudil, je projevem naprostého nepochopení věci. Právní závěry soudu prvního stupně totiž naprosto popírají právní úpravu účastenství poškozených na trestním řízení, která je obsažena v § 43 a násl. trestního řádu, a konstrukci trestního řízení jako takového. Připomněl, že zákonná úprava umožňuje poškozeným účastnit se trestního řízení od samého počátku, přiznává jim právo nahlížet do spisu, dávat podněty, činit návrhy na dokazování, a to dokonce již ve fázi, kdy [orgán] věc prověřuje a ještě nedospěl ke sdělení obvinění. Žalobce přitom v posuzovaném trestním řízení nevystupoval jen v pozici poškozeného, ale též oznamovatele trestného činu, který dokonce opakovaně úspěšně využil práva stížnosti proti [orgán] původně vydaným usnesením o odložení věci. Uvedené podle jeho názoru zcela jednoznačně nasvědčuje jak závěru o u něj existujícím stavu nejistoty z výsledku posuzovaného trestního řízení, který by měl být kompenzován požadovaným zadostiučiněním, tak jeho právu na účinné vyšetřování, které napadeným rozhodnutím bylo taktéž oslyšeno. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že jeho žalobnímu požadavku bude zcela vyhověno.

7. Žalovaná v reakci na odvolání žalobce uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně o věci samé považuje za správný a bez výhrad se s ním ztotožňuje. Má za to, že soud prvního stupně po právu vycházel ze závěru, že v případě poškozeného se úvaha o přiměřenosti délky řízení odvozuje až od okamžiku, kdy v příslušném řízení uplatnil požadavek na náhradu škody. S ohledem na následný průběh posuzovaného trestního stíhání je pak evidentní, že k žádnému nesprávnému úřednímu postupu v dané souvislosti nedošlo. Navrhla proto, aby odvolací soud ve výroku o věci samé napadený rozsudek potvrdil a spolu s tím pak s odkazem na právní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, změnil výši soudem prvního stupně jí přisouzené paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka řízení tak, že za každý úkon učiněný v řízení před soudem prvního stupně bude přiznána náhrada ve výši 450 Kč.

8. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212 a odst. 1, 5 o. s. ř.), a žalobcem podané odvolání shledal nedůvodným.

9. Žalobce zjevně své odvolání vystavěl na judikaturních závěrech Nejvyššího soudu, které doposavad vycházely z toho, že zvažování, zda je trestní řízení pro poškozeného nepřiměřeně dlouhé, a zda má být proto shledáno nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, má zahrnovat i dobu od podání trestního oznámení ze strany poškozeného do doby, kdy poškozený po zahájení trestního stíhání uplatnil právo na náhradu škody, má-li řízení pro poškozeného již v okamžiku podání trestního oznámení „občanskoprávní složku“. Nutno však zdůraznit, že rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1434/2025, byly uvedené judikaturní závěry zásadním způsobem korigovány s tím, že tuto právní otázku je namístě zodpovědět jinak, a to s výsledkem, že při úvaze, zda je trestní řízení pro poškozeného, jenž po zahájení trestního stíhání uplatnil požadavek na náhradu škody, nepřiměřeně dlouhé, a zda má být proto shledáno nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, soud zohledňuje až dobu poté, co poškozený uplatnil požadavek na náhradu škody.

10. Nejvyšší soud totiž dovodil, že právo na náhradu újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, v němž se projednává požadavek poškozeného na náhradu újmy způsobené trestným činem, je nárokem, jenž je spjat až s okamžikem uplatnění tohoto práva vůči konkrétní osobě v průběhu trestního řízení, a tedy při zvažování, zda je trestní řízení pro poškozeného, jenž po zahájení trestního stíhání vůči obviněnému uplatnil požadavek na náhradu škody, nepřiměřeně dlouhé a zda má být proto shledáno nesprávným úředním postupem, soud zohledňuje až dobu od uplatnění požadavku na náhradu újmy (srov. právní věta formulovaná na podkladě zmíněného rozhodnutí, jež byla publikována v časopise Právní rozhledy č. 23-24/2025, s. 793). Nejvyšší soud uvedené zdůvodnil tím, že dosavadní judikatura byla chybně postavena na nesprávném smísení dvou samostatných právních institutů, jednak práva na účinné vyšetřování, které je dovozováno pouze u zásahů do osobních a osobnostních práv chráněných čl. 2 až 4 Úmluvy (práva na život, zákazu mučení a zákazu otroctví a nucených prací), a jednak práva na projednání věci v přiměřené době podle čl. 6 Úmluvy. Tato dvě práva ovšem existují nezávisle. Právo na projednání věci v přiměřené době plyne z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, avšak právo právu na účinné vyšetřování je dovozováno z čl. 2 až 4 Úmluvy, a to jen u zásahů do osobních a osobnostních práv chráněných zmíněnými články Úmluvy, tj. práva na život, zákazu mučení a zákazu otroctví a nucených prací. Požadavek na účinné vyšetřování je tak požadavkem na dodržení procesní povinnosti náležité péče, nikoliv požadavkem na konkrétní výsledek trestního stíhání. Účinné vyšetřování negarantuje konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, usnesení téhož soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2886/13, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 9. 2009, Lobach proti Ukrajině, č. 9276/02). Oproti tomu předmětem odškodnění za nepřiměřeně dlouhé řízení je stav nejistoty, jemuž je účastník řízení vystaven po nepřiměřeně dlouhou dobu.

11. Právo poškozeného na účinné vyšetřování tedy svým účelem a funkcí nesplývá s právem poškozeného na náhradu újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým trestním řízením, v němž se projednává jeho požadavek na náhradu újmy způsobené trestným činem, protože předmět ochrany je v každém z případů jiný. V případě práva poškozeného - oznamovatele na účinné vyšetřování se jedná o oprávnění poškozeného, aby orgány činné v trestním řízení řádně a včas vyšetřily jeho podnět (trestní oznámení).

12. V případě práva poškozeného na náhradu újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým trestním řízením, v němž se projednává jeho požadavek na náhradu újmy způsobené trestným činem, jde o ochranu práva poškozeného na včasné projednání jeho požadavku na náhradu újmy vůči osobě, která se měla dopustit trestného činu, jenž měl založit právo poškozeného na náhradu této újmy, a to v rámci trestního řízení (v tzv. adhezním řízení).

13. Kromě toho uvedená práva se od sebe odlišují i odpovědnostním titulem. Na rozdíl od odpovědnosti státu za škodu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, kde odpovědnost státu je dovozována z titulu nesprávného úředního postupu, tak při porušení práva na účinné vyšetřování je odpovědnostním titulem obecně nezákonné rozhodnutí podle § 8 odst. 1 OdpŠk, kterým pravomocné usnesení o odložení věci bylo dodatečně zrušeno po využití procesních prostředků poškozeného (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2025, sp. zn. II. ÚS 424/25).

14. Lze tedy shrnout, že zatímco právo poškozeného na účinné vyšetřování u identifikovaných typů trestné činnosti (viz výše) je ze své podstaty založeno podáním trestního oznámení z jeho strany, právo poškozeného na náhradu újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, v němž se projednává jeho požadavek na náhradu újmy způsobené trestným činem, je nárokem, jenž je spjat s okamžikem uplatnění tohoto práva vůči konkrétní osobě v průběhu trestního řízení. V okolnostech projednávaného případu se tento fakt projeví tak, že při zvažování, zda je trestní řízení pro poškozeného, jenž po zahájení trestního stíhání vůči obviněnému uplatnil požadavek na náhradu škody, nepřiměřeně dlouhé, a zda má být proto shledáno nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, soud zohledňuje až dobu od uplatnění požadavku na náhradu újmy.

15. Pakliže tedy žalobce učinil předmětem řízení nárok na náhradu nemajetkové újmy, jež mu dle žalobních tvrzení měla být způsobena nepřiměřenou délkou předmětného trestního stíhání, soud prvního stupně nepochybil, jestliže v dané souvislosti zvažoval až dobu, kdy žalobce v uvedeném řízení uplatnil požadavek na náhradu újmy. Protože posuzováno od uvedeného okamžiku posuzované řízení nebylo postiženo žádnými průtahy a v zásadě do tří týdnů s konečnou platností (pravomocně) skončilo, odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně, že za této situace soud prvního stupně po právu žalobu jako nedůvodnou zamítl již jen pro absenci primárního předpokladu pro dovození žalobou uplatněného nároku z titulu nesprávného úředního postupu. Existenci alternativní odpovědnosti žalované z titulu porušení jeho práva na účinné vyšetřování nebylo třeba právně posuzovat již jen z toho důvodu, že uvedený nárok, jak plyne z výše uvedeného, v tomto řízení nebyl uplatněn. Ovšem i kdyby se tak stalo, i tak by s ohledem na skutkové okolnosti daného případu o existenci uvedeného nároku nebylo namístě uvažovat, když předmětné právo na účinné vyšetřování je dovozováno výhradně u zásahů do osobních a osobnostních práv na život, zákazu mučení a zákazu otroctví a nucených prací, tedy práv, jichž se posuzované trestní stíhání netýkalo.

16. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. ve věci samé jako věcně správný potvrdil.

17. Stejně odvolací soud rozhodl i ve vztahu k výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalovaná sice ve svém vyjádření k odvolání přiléhavě poukázala na recentní vývoj judikatury stran výše paušální náhrady hotových výdajů procesně nezastoupeného účastníka řízení, avšak nutno připomenout, že platnost zásady zákazu reformace in peius byla Ústavním soudem dovozena i v občanském soudním řízení, tedy jinak řečeno, že odvolací soud nesmí napadený rozsudek změnit v neprospěch odvolatele, odvolal-li se jen on sám (srov. nález Ústavního soudu ze dne[Anonymizováno]10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23). Pakliže tedy žalovaná sama proti soudem prvního stupně jí přisouzené výši náhrady nákladů řízení nebrojila podáním odvolání, pak ani odvolací soud v této fázi řízení na zmíněném závěru soudu prvního stupně nemůže nic měnit.

18. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a žalované, která byla zcela procesně úspěšná i v této fázi řízení, odvolací soud přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů tohoto odvolacího řízení. Žalované přisouzená náhrada nákladů sestává z paušální náhrady, která žalované náleží coby účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši svých hotových výdajů, konkrétně za tři úkony po 450 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve spojení s jejím výkladem pro období následující po 1. 1. 2025, který je blíže zdůvodněn v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, a to konkrétně za vyjádření k odvolání žalobce, přípravu účasti na jednání a vlastní účast na jednání před odvolacím soudem [§ 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.], tj. celkem 1 350 Kč.