o 1 804 279,57 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 966 003,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 15. 2. 2023 do zaplacení (výrok I.), žalobu ohledně částky 838 275, 99 Kč s příslušenstvím a ohledně úroku z prodlení z částky 966 003,58 Kč ve výši 15 % ročně jdoucím od 10. 2. 2023 do 14. 2. 2023 zamítl (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 22 670,93 Kč (výrok III.).

2. Rozhodl takto o návrhu žalobkyně, která se po zúžení SJM účastníků jako manželů a následném zániku jejich manželství domáhala úhrady částky 1 804 279,57 Kč jako poloviny jí splaceného úvěru z úvěrové smlouvy uzavřené účastníky během jejich SJM dne 17. 2. 2014 se společností [právnická osoba].

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli během svého manželství dne 17. 2. 2014 se společností [právnická osoba]. smlouvu o hypotečním úvěru reg. č. [číslo], kterou byl účastníkům poskytnut úvěr ve výši 3 280 000 Kč za účelem refinancování úvěru žalobkyně ve výši 1 199 341,46 Kč a úvěru žalovaného ve výši 2 031 152,92 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 9. 6. 2014, čj. [číslo], který nabyl právní moci dne 30. 7. 2014, bylo zúženo SJM účastníků až na věci tvořící obvyklé vybavení rodinné domácnosti. Splátky úvěru byly hrazeny žalobkyní z jejího účtu vedeného u [právnická osoba]., přičemž do právní moci výše uvedeného rozsudku byly zaplaceny dvě splátky v celkové výši 29 448,88 Kč a ke dni právní moci se na účtu žalobkyně nacházela částka 47 103,16 Kč. Anuitní splátky i nadále splácela žalobkyně ze svých výlučných prostředků a celý úvěr byl žalobkyní doplacen mimořádnou splátkou dne 23. 1. 2019. Celková částka poskytnutá žalobkyní na úhradu úvěru činila 3 608 559,19 Kč. Žalovaný poskytl žalobkyni na splátku hypotéky dne 29. 8. 2018 částku 800 000 Kč s popisem [Jméno žalobkyně] V řízení vedeném před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] o úpravu poměrů rodičů k nezletilým dcerám při jednání 29. 11. 2019 mimo jiné žalovaný uvedl, že on i žalobkyně prodali své byty a spojily hypotéky, přičemž mu zbývá doplatit žalobkyní částku asi 1 300 000 Kč. V řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. [spisová značka] o stanovení vyživovací povinnosti mezi manželi bylo v řízení prokázáno, že žalovaný zaslal žalobkyni dne 28. 8. 2018 částku 200 000 Kč s poznámkou [Jméno žalobkyně] [jméno FO] a dne 29. 8. 2018 částku 800 000 Kč s poznámkou [Jméno žalobkyně], přičemž ohledně druhé částky žalovaný při jednání dne 11. 9. 2020 během svého účastnického výslechu uvedl mimo jiné, že byla určena na umoření společné hypotéky.

4. Po právním posouzení podle § 741 písm. c) a § 1872 a násl. o. z. dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně splácením úvěru ze smlouvy ze dne 17. 2. 2014 vynakládala po zúžení SJM, tj. po 30. 7. 2017, svůj výlučný majetek na majetek v zaniklém nevypořádaném SJM, a vzniklo jí tak vůči žalovanému právo na úhradu poloviny takto vynaložené částky. Výši takto vynaloženého výlučného majetku žalobkyně soud prvního stupně určil tak, že od celkové částky splaceného úvěru 3 608 559,19 Kč odečetl dvě splátky učiněné ještě během trvání SJM v celkové výši 29 448,88 Kč a dále zůstatek na účtu žalobkyně ke dni zúžení SJM ve výši 47 103,16 Kč představující prostředky spadající do SJM a výslednou částku 3 532 007,15 Kč rozdělil na poloviční podíly obou účastníků představující částku 1 766 003,58 Kč. Od takto zjištěné částky odečetl žalovaným poskytnutou částku na úhradu úvěru ve výši 800 000 Kč v srpnu 2018 a dospěl k závěru, že žalovaný je povinen podílet se na úhradě předmětného úvěru ještě částkou 966 003,58 Kč, proto ohledně této částky žalobě včetně úroku z prodlení počítaného ode dne následujícího po uplynutí lhůty stanovené ve výzvě žalobkyně (přihlédl k tomu, že výzva byla žalovanému doručena dne 13. 2. 2023 v 23:59:59 hod., a žalovaný tedy mohl dobrovolně plnit až 14. 2. 2023) vyhověl a ve zbytku žalobu zamítl. Dle závěru soudu prvního stupně žalobkyně neprokázala, že by částka 800 000 Kč měla jiné účelové určení, tj. že by dle jejího tvrzení došlo k přeposílání prostředků žalovaného mezi jeho společnostmi, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně nejbližší transakcí převedla dne 30. 8. 2018 částku 500 000 Kč a dne 1. 10. 2018 částku 150 000 na účet společnosti [právnická osoba]., zejména když žalovaný v dané době ve struktuře uvedené společnosti formálně nefiguroval, zatímco žalobkyně byla její prokuristkou. Zároveň nepřihlédl k zápočtu pohledávky žalobkyně na žalovaným tvrzenou pohledávku za žalobkyní z titulu bezdůvodného obohacení za užívání jeho nemovitosti, který dle něj nebyl proveden řádně, neboť z něj nebylo možné učinit jednoznačný závěr, v jakém rozsahu která z pohledávek zanikla. Náklady řízení posoudil dle § 142 odst. 2 o. s. ř.

5. Proti zamítavému II. výroku a III. výroku rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítla, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci, který následně nesprávně právně posoudil. Poukázala na to, že původně byla se žalovaným dohodnuta, že úvěr bude splácen společně tak, aby každý z nich zaplatil svůj původní dluh, přičemž žalovaný jí „opomněl“ sdělit, že jejich SJM bude zúžené, paradoxně k jejímu návrhu. Svou část úvěru však nesplácel s tím, že peníze potřebuje na koupi pozemku a poté na stavbu jejich domu a že pak pošle vyšší splátku úvěru. Nesouhlasila s tím, že by částka 800 000 Kč zaplacená v srpnu 2018 žalovaným na účet žalobkyně byla určena na splacení úvěru. Tomu dle ní neodpovídá ani tvrzení žalovaného před opatrovnickým soudem, kde uváděl, že jeho dluh na úvěru činí cca 1 300 000 Kč, ani skutečnost, že musela v lednu 2019 při předčasném splacení úvěru doplatit tak vysokou částku (2 779 743,45 Kč) a nakonec ani to, že uvedenou částku zaslal žalovaný na účet žalobkyně, když splátku úvěru mohl zaslat přímo na účet úvěrující společnosti. Uvedla, že poskytnuté peníze byly určeny pro společnost [právnická osoba]., kam také následně odešly. Soudu prvního stupně zároveň vytkla, že uvěřil žalovanému, že s uvedenou společností neměl v dané době nic společného přesto, že sám uvedl, že této společnosti do června 2020 pronajal horní byt v jeho domě za částku 60 000 Kč měsíčně, z níž údajně hradí splátky hypotéky na nemovitost, přičemž vlastník uvedené společnosti, společnost [právnická osoba], zřízená na Islandu, je zastupován jeho právní zástupkyní, má sídlo na adrese bydliště žalovaného a dle účetnictví platila výstavbu domu žalovaného. Odmítla, že by jí svědčilo důkazní břemeno k vyvrácení tvrzení žalovaného, že jí byla zaslána částka 800 000 Kč na úhradu úvěru, která naopak dle ní tíží žalovaného. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni i zbývající předmět žaloby včetně plných nákladů řízení.

6. Žalovaný k odvolání žalobkyně uvedl, že se v něm uvádějí účelová nepravdivá tvrzení, ohledně kterých se navíc zčásti jedná o nová tvrzení uvedená až po koncentraci řízení, např. o tom, že žalobkyně nevěděla o zúžení SJM či výstavbě domu ve výlučném vlastnictví žalovaného, či že by jeho právní zástupkyně zastupovala od založení výše jmenovanou společnost, což ale dle něj není pro věc podstatné a pouze to poukazuje na rozpor tvrzení žalobkyně s fakty. Poukázal na to, že jeho výpověď ohledně účelového určení částky 800 000 Kč na úhradu úvěru v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] žalobkyně nijak nezpochybňovala, naopak ona na úhradu uvedené částky upozornila. Navrhl, aby odvolací soud odvolání žalobkyně zamítl.

7. Odvolací soud přezkoumal v rozsahu podaného odvolání napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

8. Podle § 736 věty druhé o. z. dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně.

9. Podle § 741 písm. c) o. z. nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné.

10. Podle § 1875 o. z. se má za to, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich vzájemném poměru stejné.

11. Podle § 1876 odst. 2 o. z., vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží od ostatních spoludlužníků náhrada. Nemůže-li některý ze spoludlužníků splnit, rozvrhne se jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní.

12. Nejvyšší soud opakovaně judikuje, že nároky vzniklé investicí (vnosem) z výlučného majetku jednoho z účastníků, vynaložené na společný majetek v době od zániku SJM do jeho vypořádání, lze úspěšně uplatnit v soudním řízení bez ohledu na uplynutí tří let od zániku SJM (srov. rozsudek ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, rozsudek ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, rozsudek ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 1912/2019). Ohledně právního režimu vnosů, které jeden z účastníků zaniklého avšak doposud nevypořádaného SJM po jeho zániku na společný majetek vynaložil, platí totiž přiměřeně to, co Nejvyšší soud již vyslovil ohledně přírůstků a výnosů společné věci v rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3210/2018, tj. že pravidlo tří let se nemůže uplatnit tam, kde se jedná o součásti vztahující se k majetku v SJM, jestliže ke vzniku vnosů dochází až po zániku SJM, neboť tyto vnosy neexistují ke dni zániku SJM, a tudíž k nim účastníci nemohou ihned po zániku SJM uplatnit nároky na jejich vypořádání (navíc mnohdy k nim dochází až po uplynutí tříleté lhůty). Po uplynutí tří let od zániku společného jmění nelze uplatnit nárok na vypořádání těch vnosů, které byly vynaloženy (ať již z výlučného majetku na majetek společný, nebo ze společného majetku na majetek výlučný) ještě v době trvání SJM. Naopak nároky z investic učiněných poté, co SJM bylo v důsledku marného uplynutí tříleté lhůty k vypořádání transformováno na podílové spoluvlastnictví účastníků, lze uplatnit podle pravidel upravujících právní vztahy mezi podílovými spoluvlastníky (srov. rozsudek NS ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1870/2007).

13. Soud prvního stupně pečlivě a správně zjistil skutkový stav a odvolací soud se ztotožňuje i s jeho právním posouzením včetně postupu, jakým dospěl k výši výlučného vnosu žalobkyně (kterým nakonec ani odvolatelka v odvolání nenapadla), a nakonec i se způsobem jeho vypořádání. Soud prvního stupně správně zohlednil platby, které sice učinila žalobkyně z účtu znějícího na její jméno, nicméně ještě v době, kdy nebylo zúženo jejich SJM, i s tím, že na úhradu společného dluhu účastníků byl použit zůstatek na uvedeném účtu žalobkyně ke dni zúžení SJM. Po odečtení uvedených částek tak správně dovodil, že vnos žalobkyně na úhradu společného dluhu účastníků činil 3 532 007,15 Kč a že žalovanému vznikla povinnost podílet se na úhradě uvedené částky jednou polovinou, tj. částkou 1 766 003,58 Kč.

14. Odvolací soud dále souhlasí i s posouzením částky 800 000 Kč zaslané žalovaným na účet žalobkyně dne 29. 8. 2018, ohledně níž soud prvního stupně uzavřel, že byla účelově určená k úhradě předmětného úvěru, a je tak třeba ji započítat na podíl žalovaného na vnosu žalobkyně. O jejím účelovém zaměření vypovídal žalovaný zcela bez souvislosti s tímto řízením v řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], aniž by žalobkyně vůči tomuto určení vznesla jakoukoliv námitku. V souladu s tím je dle odvolacího soudu i žalobkyní namítaná výpověď žalovaného v řízení vedeném u stejného soudu pod sp. zn. [spisová značka] učiněná dne 29. 11. 2019, v níž uvedl, že dle něj mu zbývá žalobkyni doplatit na úhradu úvěru částku cca 1 300 000 Kč. Nelze přehlédnout, že sama žalobkyně uvádí, že původní dohoda účastníků byla na poměrné vypořádání úvěru dle výše závazků jednotlivých účastníků z nich hrazených, tedy u žalobkyně částky 1 199 341,46 Kč a u žalovaného částky 2 031 152,92 Kč, tj. v poměru 37 % : 63 %. Úvěr sám byl ve výši 3 280 000 Kč, z něj 63 % činí částku 2 066 400 Kč, což po odečtení 800 000 Kč představuje částku 1 266 400 Kč (aniž by byl zvažován úrok z úvěru), tj. cca 1 300 000 Kč. Navíc údaj žalovaného o doplacení lze důvodně vyložit jako poukazující na to, že žalovaný již nějakou částku žalobkyni zaplatil. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že zaslané částky měly představovat pouze přesun finančních prostředků mezi společnostmi žalovaného. I kdyby existovalo propojení mezi žalovaným a společností vlastnící společnost [právnická osoba]., nelze dovodit ze skutečnosti, že žalobkyně zaslala po převodu částky 1 mil. Kč žalovaným ze svého účtu na účet jmenované společnosti obratem částku 500 000 Kč a o měsíc později částku 150 000 Kč, že by částka zaslaná žalovaným byla účelově určená k těmto platbám. Soud prvního stupně zde správně dovodil, že není podstatné, jak žalobkyně s částkami zaslanými žalovaným naložila. Odvolací soud považuje za pochopitelné i to, že žalovaný částku 800 000 Kč neuhradil přímo na úvěrový účet, ale na účet žalobkyně, zejména za situace, že po celou dobu hradila úvěr výlučně žalobkyně, přičemž by se navíc jednalo o mimořádnou splátku, kterou by bylo třeba předjednat s poskytovatelem úvěru. V ostatní argumentaci odvolací soud pro stručnost plně odkazuje na odůvodnění rozsudku soudem prvního stupně, s nímž se ztotožňuje.

15. Vzhledem k uvedenému tedy odvolací soud rozsudek jako věcně správný včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

16. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a uložil procesně neúspěšné žalobkyni povinnost tyto náklady nahradit žalovanému. Jejich výši určil odvolací soud jako náhradu právního zastoupení žalovaného představující odměnu za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání) po 11 660 Kč a paušální náhradu hotových výdajů uvedených úkonů po 450 Kč s DPH ve výši 5 086,20 Kč, tj. v celkové výši 29 306,20 Kč.