o zaplacení částky 121 500 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 121 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl takto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], které trvalo téměř 7 let. V řízení byly dle tvrzení žalobce orgány činné v trestním řízení laxní, nepostupovaly efektivně a účelně, a docházelo tak k časovým prodlevám. Konkrétně označil období 9 měsíců mezi posledním úkonem [orgán] z dne 1. 2. 2018 a možností žalobce prostudovat spis dne 27. 9. 2018 a dále období dvou let mezi vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně a rozhodnutím odvolacího soudu. Při výpočtu náhrady vycházel ze základní částky 15 000 Kč za každý rok řízení s navýšením o 20 % z důvodu postupu orgánů státu a o 15 % s ohledem na význam trestního řízení pro žalobce, který byl po dobu 7 let v nejistotě a ohrožení vysokou trestní sazbou. Žalovaný nárok žalobce uplatnil u žalované dne 29. 7. 2024, ta jej však odmítla jako předčasný.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení bylo ve vztahu k žalobci zahájeno doručením usnesení o zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dne 21. 7. 2017. V dané věci bylo obviněno a prošetřováno 6 osob, v rámci řízení byla nezbytná mezinárodní spolupráce se [stát] a [stát] a následně i s [stát]. V průběhu měsíců července, srpna a září 2017 byly řešeny stížnosti obviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání, jejich žádosti o ustanovení obhájců ex offo i poskytnutá právní pomoc [stát]. V říjnu 2017 byli vyslechnuti všichni obvinění a svědek v [stát], v listopadu 2017 byly řešeny Vrchním státním zastupitelství stížnosti obviněných. V lednu 2018 byl přibrán tlumočník z [jazyk]. V průběhu února až dubna 2018 byli vyslýcháni svědci. V květnu 2018 byla poskytnuta pomoc [stát] a do září 2018 probíhalo prošetřování finančních poměrů obviněných, které bylo ukončeno vydáním závěrečné zprávy dne 25. 9. 2018. Dne 8. 10. 2018 byli obvinění včetně žalobce vyrozuměni o možnosti prostudovat trestní spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Žalobce prostudoval spis dne 21. 11. 2018, nenavrhl doplnění vyšetřování a dne 26. 11. 2018 podal návrh na zastavení trestního stíhání. Dne 5. 12. 2018 [orgán] podala Městskému státnímu zastupitelství v [adresa] (dále jen „MSZ“) návrh na podání obžaloby, věc ale byla vrácena dne 16. 4. 2019 [orgán] k doplnění. V červnu byl ve věci vyslechnut svědek, byly vráceny zajištěné věci a o součinnost byl požádán soudní exekutor Exekutorského úřadu [adresa]. V srpnu 2019 MSZ prodloužilo [orgán] lhůtu k vyšetřování a udělilo souhlas s omezením zajištění finančních prostředků na účtu, které proběhlo v říjnu 2019. Obvinění zároveň byli vyrozuměni o možnosti prostudovat trestní spis, čehož žalobce využil dne 30. 10. 2019, kdy znovu podal návrh na zastavení trestního stíhání. Dne 12. 11. 2019 [orgán] podala návrh na podání obžaloby proti všem obviněným. Dne 19. 12. 2019 byli obvinění znovu vyrozuměni o možnosti prostudovat trestní spis, k čemuž došlo během ledna 2020, a dne 20. 1. 2020 [orgán] podala další návrh na podání obžaloby. Dne 20. 2. 2020 tři z obviněných byli ještě studovat trestní spis. Dne 11. 3. 2020 byla Městskému soudu v [adresa] doručena obžaloba, dne 6. 4. 2020 bylo nařízeno hlavní líčení na 12. až 15. 10. 2020, dne 11. 10. 2020 obhájkyně jednoho z obžalovaných požádala o odročení hlavního líčení z důvodu onemocnění Covidem, proto bylo hlavní líčení odročeno na 8. až 13. března 2021 a následně dne 25. 2. 2021 z důvodu jiné vazební věci a omluvy obhájce pro zdravotní obtíže odročeno na 31. 5. až 3. 6. 2021 a v tomto termínu zahájeno. Následně bylo hlavní líčení odročeno za účelem provedení dalších důkazů na 20. až 22. 9. 2021 a 18. až 19. 11. 2021. Mezitím byly činěny potřebné procesní úkony (znalečné, omluvy svědků). Další hlavní líčení bylo nařízeno na 2. až 3. 12. 2021 (které bylo nakonec kvůli obhájci jednoho z obžalovaných odvoláno), na 7. až 8. 2. 2022, na 21. až 22. 2. 2022 a dále na 24. až 25. 3. 2022. Následně byly nařízeny další termíny hlavního líčení na 2. až 3. 5. 2022 a 13. až 15. 6. 2022. Dne 13. 6. 2022 bylo vydáno usnesení, kterým byla věc dvou obviněných vyloučena k samostatnému řízení, a dne 14. 6. 2022 byl vyhlášen rozsudek, kterým byli obžalovaní, včetně žalobce, uznáni v plném rozsahu obžaloby vinnými. Dne 29. 6. 2022 a následně ještě 29. 9. 2022 soudce požádal o prodloužení lhůty k vyhotovení a vypravení rozsudku, přičemž jeho žádostem bylo v obou případech vyhověno a lhůta byla prodloužena do 18. 11. 2022. Rozsudek byl vypraven dne 16. 11. 2022, proti němu podali obžalovaní ve lhůtě odvolání. Dne 2. 12. 2022 soud vydal příkaz k zatčení jednoho z obžalovaných, opatření o přibrání tlumočníka do [jazyk] jazyka a vyhotovil žádost o provedení opatření nezbytných pro vyžádání osoby z cizího státu s prohlášením o potvrzení totožnosti, popisem skutku a zněním příslušných ustanovení trestních předpisů České republiky. Materiály k extradici byly dne 5. 12. 2022 předány [orgán] k dalším extradičním úkonům. Poté byly řešeny další procesní úkony (záloha na odměnu obhájce žalobce, odměna a náhrada nákladů tlumočníka) a do února 2023 byla soudu dodávána odůvodnění odvolání obžalovaných (žalobce je poskytl dne 19. 12. 2022). Od 17. 4. 2023 činil soud pravidelně kroky k extradici jednoho z obžalovaných z [stát], kde byl vzat do vazby. Z důvodu absence řešení žádosti o extradici ze strany [stát] bylo dne 8. 8. 2023 konáno neveřejné zasedání a trestní věc tohoto obžalovaného byla vyloučena k samostatnému projednání. Následně byla konstatována nemožnost tohoto vyloučení z důvodu, že k ní došlo po vyhlášení rozsudku, proto bylo rozhodnuto o vedení této věci sice pod stejnou spisovou značkou, ale odděleně. Dne 24. 8. 2023 bylo Vrchnímu soudu v [adresa] postoupeno odvolání obžalovaných. Uvedený soud dne 31. 8. 2023 v neveřejném zasedání rozhodl o spojení oddělených věcí a dne 2. 5. 2024 nařídil veřejné zasedání na den 12. 6. 2024, při němž byl vyhlášen rozsudek, jímž bylo mimo jiné odvolání žalobce zamítnuto. Tento rozsudek byl vypraven 29. 7. 2024 a vůči žalobci nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 12. 6. 2024.

4. Po právním posouzení podle § 13 odst. 1 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti státu za újmu, neboť délku řízení s ohledem na složitost věci a po poměření i ostatními zákonnými kritérii nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou, a tedy představující nesprávný úřední postup, v jehož důsledku by došlo u žalobce ke vzniku nemajetkové újmy. Dovodil, že posuzované řízení vykazovalo složitost skutkovou, neboť bylo třeba prošetřovat mnoho dílčích jednání (u žalobce 11), řízení bylo vedeno proti šesti obviněným, bylo potřebné vyslechnout velké množství svědků, nastala i potřeba přeshraniční právní pomoci. To s sebou přinášelo i složitost procesní, projevující se v potřebě mnoha hlavních líčení a vydávání řady procesních rozhodnutí, a taktéž složitost právní, kdy bylo třeba u každého ze spoluobviněných prokazovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu v jejich dílčím i společném jednání. Soud prvního stupně neshledal ani významnější podíl postupu orgánů veřejné moci na délce řízení, zejména v žalobcem vytýkaných obdobích. V době od 1. 2. 2018 do 27. 9. 2018 [orgán] činila v přípravném řízení velké množství úkonů představovaných zejména výslechy svědků a finanční šetření obviněných, přičemž délku přípravného řízení trvajícího 2 roky a 7 měsíců soud prvního stupně označil za ještě přiměřenou, byť na samotné hraně akceptovatelnosti. Nespatřoval průtahy ani v období od podání obžaloby v březnu 2020 do konání prvního hlavního líčení dne 31. 5. 2021, přičemž zohlednil jak dopady pandemie covidu, tak skutečnost, že první nařízená hlavní líčení nemohla proběhnout z důvodu omluv obhájců obviněných či obviněných samotných. Jednotlivé úkony však dle něj byly činěny v přiměřených lhůtách. Jako průtah nehodnotil ani dobu od vyhlášení rozsudku dne 14. 6. 2022 do 12. 6. 2024, kdy bylo rozhodnuto o odvolání. Rozhodující soudce řádně žádal o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku a příprava věci k jejímu předložení odvolacímu soudu byla komplikována extradičním řízením, které trvalo minimálně do září 2024, přičemž soud v něm byl aktivní. Nečinnost jiného státu pak nelze dle soudu prvního stupně přičítat žalované. Určitou dobu nečinnosti shledal soud prvního stupně v době mezi rozhodnutím Vrchního soudu v [adresa] o spojení věcí v srpnu 2023 a nařízením veřejného zasedání dne 2. 5. 2024, nicméně ji v kontextu celkové délky řízení nepovažoval za okolnost zakládající nepřiměřenou délku řízení. V hledisku významu předmětu řízení pro žalobce zohlednil skutečnost, že žalobce již byl v minulosti vícekrát pravomocně odsouzen, a to ve třech případech za majetkovou, tedy obdobnou trestnou činnost, přičemž i v této věci byl shledán vinným a odsouzen za trestnou činnost kladenou mu za vinu v plném rozsahu obžaloby. Náklady řízení posoudil podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž namítl, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil zjištěný skutkový stav věci. Odmítl závěr soudu prvního stupně, že délka trestního řízení byla přiměřená a že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Připustil určitou skutkovou složitost věci, nicméně vyjádřil pochybnosti o její právní složitosti, neboť dle něj byla právní kvalifikace v zásadě jednoduchá a nevyžadovala náročný právní výklad. Vydávání mnoha procesních rozhodnutí orgány činnými v trestním řízení nebylo důsledkem jednání žalobce, ale podle něj neefektivního vedení řízení, jakým bylo například vyloučení věci dvou obžalovaných k samostatnému projednání a jejich následné opětovné spojení. Nesouhlasil ani se závěrem soudu o neshledání průtahů v posuzovaném řízení. Zmínil, že od počátku namítal průtahy v rámci přípravného řízení, které bylo dle něj neúměrně dlouhé, prodloužené i vrácením věci [orgán] k doplnění. Co se týká řízení po podání návrhu na obžalobu, vyjádřil názor, že stát má povinnost zajistit fungující soudnictví i za krizových podmínek, tedy pandemie Covid‑19 neodůvodňuje tak dlouhé intervaly mezi úkony soudu. Průtahem podle něj je i pozdní vyhotovení rozsudku, k němuž došlo až 5 měsíců po jeho vyhlášení, což nelze dle něj odůvodnit odkazem na jeho rozsah, neboť dle odborné literatury lze rozsudek přesvědčivě a srozumitelně odůvodnit i podstatně stručnější formou. Poukázal i na devítiměsíční nečinnost odvolacího soudu před nařízením veřejného zasedání, což při řízení trvajícím v té době šest let nelze považovat za nepodstatnou či marginální prodlevu. Žalobce se přitom na délce řízení nijak nepodílel, úkony činěné kvůli jiným obžalovaným se jej netýkaly a podle něj měla být jeho věc vyloučena k samostatnému projednání. Nesouhlasil s tím, že by s ohledem na jeho trestní minulost řízení pro něj nemělo zásadní význam. Naopak zdůraznil psychickou zátěž z dlouhodobé nejistoty, komplikování své tehdejší snahy o vedení řádného života i zvýšení rizika narušení osobních a sociálních vazeb. Dovolal se toho, že i pachatel úmyslného trestného činu má právo na přiměřenou délku řízení, kterou nelze relativizovat jeho trestní minulostí. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jej změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce označila rozsudek co do skutkových zjištění i právního posouzení za správný, řádně poměřený zákonnými kritérii a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 214 odst. 1, § 212, § 212a o. s. ř.), a žalobcovo odvolání shledal neopodstatněným.

8. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

9. Podle § 31a cit. zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. (2) Zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. (3) V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

10. Soud prvního stupně velmi podrobně zjistil skutkový stav, správně na věc aplikoval zákon o odpovědnosti státu za škodu a odvolací soud se ztotožňuje i s jeho závěrem, že v přezkoumávaném řízení vedeném u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], byť trvalo 6 let a 10 měsíců, nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, tj. nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, v jehož důsledku by žalobci vznikla presumovaná újma (její vznik dovozuje evropská judikatura z vyvratitelné domněnky, že morální újma vzniká již samotným porušením práva a není třeba ji dokazovat - srov. Apicella proti Itálii, odst. 93).

11. Nejvyšší soud již ve svém stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011, ohledně posouzení přiměřenosti délky řízení ozřejmil, že není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a zák. č. 82/1998 Sb., popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Evropský soud pro lidská práva opakovaně rozhodl, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v řízení v sázce (rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ve věci Frydlender proti Francii [velký senát], č. 30979/96, § 43, ESLP 2000-VII). Na tato rozhodnutí navazující recentní judikatura Nejvyššího soudu, na kterou správně odkázal soud prvního stupně, uzavřela, že právě nahlédnutí délky konkrétního řízení optikou těchto kritérií, která odpovídají kritériím upraveným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zák. č. 82/1998 Sb., umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě, což soud prvního stupně při svém rozhodování plně respektoval.

12. Nelze pochybovat o tom, že přezkoumávané řízení bylo zatíženo značnou skutkovou složitostí, což nakonec nerozporoval ani žalobce. Jak správně upozornil soud prvního stupně, v posuzované věci bylo řešeno vzájemně propojené protiprávní jednání šesti osob, v němž bylo spatřováno naplnění skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, přičemž toto jednání sestávalo z mnoha dílčích skutků a zasahovalo na území sousedních států, čímž vyžadovalo mezinárodní spolupráci. Se skutkovou složitostí však vždy těsně souvisí i složitost procesní, neboť řádné prošetření věci, které se účastní více účastníků, se vždy odrazí i v delší časové potřebě. Toto správně zmínil i soud prvního stupně, když poukázal na nutnost procesně reagovat na podání více obviněných, potřebu výslechů velkého množství svědků, znalecké zkoumání, nutnost zajištění velkého množství důkazního materiálu a jeho provedení k důkazu, i potřebu mezinárodní spolupráce, což se bezpochyby odrazilo nejen na délce přípravného řízení, ale i na následné potřebě většího počtu nařízených hlavních líčení v řízení před soudem. Hlavní líčení je pak v zájmu obžalovaných svázáno mnoha procesními pravidly, což při větším počtu obžalovaných a jejich obhájců může lehce vést k jeho zmaření, jak k tomu nakonec došlo i v této věci, což opět zvyšuje časovou náročnost řízení. V procesní složitosti se odrazila i nutnost vést extradiční řízení ohledně jednoho ze spoluobžalovaných, což si taktéž vyžádalo potřebný čas k řešení. Odvolací soud pak souhlasí se soudem prvního stupně, že podřazení řady dílčích jednání pod skutkovou podstatu trestného činu kladeného za vinu šesti pachatelům představuje i značnou složitost právní, byť zde nebyl vyžadován žádný komplikovaný výklad trestněprávních norem či vyrovnání se s nejednoznačnou právní úpravou, jak namítal žalobce ve svém odvolání.

13. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud má po přezkoumání postupu orgánů činných v trestním řízení v posuzované věci za to, že jednotlivé úkony byly činěny v očekávatelném časovém sepětí, logicky na sebe navazovaly a respektovaly potřeby jednotlivých fází trestního řízení. Soud prvního stupně správně dovodil, že délka přípravného řízení trvající 2 roky a 7 měsíců je ještě přiměřená výše uvedené složitosti věci, přičemž ani odvolací soud neshledal v období od 1. 2. 2018 do 27. 9. 2018, kdy [orgán] vyslýchala svědky a prováděla šetření finančních poměrů obviněných, průtahy. Sama skutečnost, že věc byla MSZ vrácena k došetření, neznamená pochybení [orgán], jak namítá žalobce, ale naopak řádný průběh trestního řízení projevující se supervizí nad tím, zda lze považovat věc za dostatečně důkazně zajištěnou, že odůvodňuje postavení obviněných před soud. Ani v namítaném postupu soudu po podání obžaloby nelze shledat nečinnost. Obžaloba byla podána v březnu 2020 a již v dubnu 2020 bylo soudem nařízeno hlavní líčení, byť až na říjen 2020, nicméně zjevně na nejbližší možný termín, a to i s ohledem na pandemickou situaci, kterou soudu nelze přičítat k tíži. Jeho zmaření bylo způsobeno onemocněním obhájkyně jednoho ze spoluobžalovaných a její omluvou den před hlavním líčením, což vedlo k opětovnému nařízení hlavního líčení na zjevně opět nejbližší možný termín 8. až 13. března 2021, které bylo opět zmařeno v důsledku zdravotních obtíží jednoho z obhájců a odročeno na 31. 5. až 3. 6. 2021, kdy již hlavní líčení proběhlo. Je zřejmé, že toto prodloužení řízení nelze klást za vinu orgánům veřejné moci. Pokud žalobce namítal nepřiměřenost délky řízení od vyhlášení rozsudku do předložení věci Vrchnímu soudu v [adresa], pak odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že skutková i právní složitost věci se odrazily i na době potřebné k vypracování rozsudku, přičemž lhůta k jeho vypracování byla v souladu s procesními předpisy soudci řádně prodloužena a k vypravení rozsudku došlo ještě před jejím uplynutím. Taktéž extradiční řízení nemohl soud nijak ovlivnit, když selhala mezinárodní spolupráce s [stát], přičemž soud extradici řádně připravil a její vyřízení opakovaně urgoval. Naopak skutečnost, že následně oddělil věc tohoto obžalovaného od společného řešení, poukazuje na jeho snahu řízení pro ostatní obžalované co nejvíce zkrátit. Žalobcem namítaný postup soudů při vyloučení věci dvou obžalovaných k samostatnému projednání s tím, že následně byly tyto věci Vrchním soudem opětovně spojeny, fakticky nepředstavoval prodloužení řízení. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem soudu prvního stupně ohledně průtahu Vrchního soudu v [adresa], který přistoupil k nařízení veřejného zasedání o odvolání obžalovaných na den 12. 6. 2024 až dne 2. 5. 2024, tj. po 8 měsících (nesprávně uvedeno 9 měsících) po posledním úkonu tohoto soudu, kterým bylo spojení oddělených věcí dne 31. 8. 2023 (dle názoru odvolacího soudu je uvedenou dobu třeba zkrátit minimálně ještě o dva měsíce, neboť k nařízení veřejného zasedání mohlo dojít až poté, co nabylo právní moci rozhodnutí o spojení věcí), jedná se o ojedinělou nečinnost soudu, nemající podstatný vliv na celkovou délku řízení.

14. Odvolací soud považuje za správný i závěr soudu prvního stupně ohledně významu řízení pro žalobce, který opřel o recentní judikaturu řešící otázku zadostiučinění za nemajetkovou újmu v případě, že posuzované řízení bylo ukončeno odsouzením žalobce za spáchání úmyslného trestného činu, a která umožňuje v takovém případě dovodit újmu nízké intenzity, neboť v takovém případě je trestní řízení pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který si jako vědomý „hybatel děje“ musel být vědom toho, že spácháním trestného činu vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu a po zahájení trestního stíhání prakticky „doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení“. Správně též vzal soud prvního stupně v úvahu, že posuzované trestní řízení nebylo pro žalobce první zkušeností, neboť žalobce byl v minulosti již čtyřikrát soudně trestán (z toho třikrát pro majetkovou trestnou činnost) a správně uzavřel, že tedy i z tohoto důvodu nelze význam trestního řízení pro žalobce přeceňovat.

15. Odvolací soud k tomu dodává, že sám žalovaný, jak na toto poukazuje judikatura Nejvyššího soudu, měl možnost přičinit se o rychlejší vyřízení trestní věci např. doznáním se ke spáchání trestného činu nebo akceptováním tzv. odklonu v trestním řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, a ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 4085/18, usnesení ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1338/2025).

16. Na základě uvedeného lze uzavřít, že s ohledem na složitost řízení, i skutečnost, že v postupu orgánů veřejné moci nebyl shledán postup v rozporu s procesními pravidly či období nečinnosti (vyjma jednoho nijak významného průtahu v odvolacím řízení), posuzované řízení jako celek odpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Tvrzenou nemajetkovou újmu v podobě nejistoty ohledně výsledku řízení si přitom žalobce vnesl do svého života vlastním úmyslným jednáním, navíc tím, že se opakovaně v minulosti dopustil trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, musel mít již zkušenost s činností orgánů činných v trestním řízení, což vede k opodstatněnosti předpokladu nepatrného významu věci pro žalobce. V přezkoumávané věci tedy ani odvolací soud neshledal naplnění předpokladů odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou újmu, proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1, ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení z procesního hlediska zcela úspěšná, tudíž jí i za tuto fázi řízení náleží plná náhrada nákladů řízení, jež sestává z paušální náhrady za dva úkony po 450 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve spojení s jejím výkladem pro období následující po 1. 1. 2025, který je blíže zdůvodněn v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, a to za vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem, tj. celkem 900 Kč.