pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 77/2019–73,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do částky [částka] s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Rozhodl takto o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalovaném jako provozovateli vozidla Škoda Felicia, r. v. 1997, [registrační značka], náhrady nákladů ve výši [částka] s příslušenstvím vzniklých v souvislosti s odtažením a umístěním uvedeného vozidla na střeženém parkovišti. Předmětný nárok tvořila částka [částka] za odtah a částka [částka] jako parkovné za dobu 148 dní a představující částku [částka] denně za první až třetí den a částku [částka] denně počínaje čtvrtým dnem parkování.

3. Žalovaný namítl, že vozidlo po ukončení dědického řízení chátralo a stalo se nepojízdným. Žalovaný navíc vzhledem k tomu, že pozbyl řidičského oprávnění, ani nemohl vozidlo odvézt k likvidaci, proto bylo dlouhodobě zaparkováno na jednom místě, odkud je nechal příslušník městské policie odtáhnout. Uznal nárok žalobce na zaplacení odtahu a parkovného za jeden den v částce [částka] a žalobci jej uhradil.

4. Napadeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně v této věci již podruhé, když první ve věci vydaný rozsudek byl usnesením odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 70 Co 275/2020-105, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Původním rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 C 77/2019-73, byla již žalovanému pravomocně uložena povinnost zaplatit částku [částka] s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, která představovala částku soudem prvního stupně moderovanou na polovinu nejnižší zjištěné ceny s odůvodněním, že žalobce nedoložil, že by vozidlo mělo nízký nájezd km a bylo ve výjimečně dobrém stavu. Původním rozsudkem také soud prvního stupně pravomocně co do žalovaným uhrazené částky [částka] řízení zastavil. Předmětem dalšího řízení tak zůstala po vyřešení procesní situace ohledně předmětu řízení částka [částka] Odvolací soud v rámci svého závazného právního názoru souhlasil se shledanou důvodností nároku žalobce co do základu. Za správné označil i užití moderačního práva ve smyslu § 2953 o. z. při rozhodování o výši škody z pohledu platné judikatury, která vychází z poměru hodnoty vozidla, zjišťované porovnáním obvyklých cen obdobných vozů v nabídce autobazarů, a vysokých nákladů na dlouhodobé parkování. Nesouhlasil však s tím, že měl soud prvního stupně bez jakýchkoli důkazů vyjít z tvrzení žalovaného, že odstavené vozidlo bylo nepojízdným vrakem, když důkazní břemeno k prokázání tohoto tvrzení nese žalovaný, o čemž jej měl soud prvního stupně poučit dle § 118a odst. 3 o. s. ř. Poukázal i na to, že není úkolem žalobce, aby prokazoval, že vozidlo mělo nízký nájezd km a bylo ve výjimečně dobrém stavu. Pro případ neunesení důkazního břemene žalovaným měl soud prvního stupně vyjít z horní hranice zjištěného rozpětí cen obdobných vozidel.

5. Soud prvního stupně vyšel při svém rozhodnutí ze zjištění, že žalobce provedl dne [datum] na základě rozhodnutí strážníka městské policie odtah vozidla zn. Škoda Felicia, [registrační značka] a vozidlo týž den odstavil na svém parkovišti. Ke dni odtahu byl jako vlastník a provozovatel vozidla evidován [jméno] [příjmení], který však již tehdy nežil, a předmětné vozidlo nabyl v rámci řízení o pozůstalosti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 D 379/2013-64, žalovaný s tím, že předmětný vůz je ke dni úmrtí zůstavitele bez hodnoty. Dne [datum] oznámil žalobce žalovanému odtah vozidla, vyzval ho k jeho převzetí a informoval jej o povinnosti uhradit cenu za odtah a střežení vozidla. Dne [datum] jej pak vyzval k úhradě částky [částka]. K předmětu činnosti žalobce patří mimo jiné i odstraňování silničních vozidel a jejich vraků z místních a účelových komunikací včetně jejich hlídání a úhrada této činnosti je zajištěna z rozpočtu žalobce. Cena za odtah ve výši [částka] a parkovné za 1. až 3. den ve výši [částka] denně, od 4. do 180. dne ve výši [částka] denně a od 181. dne dále ve výši [částka] denně je stanovena nařízením hl. m. [obec] o maximálních cenách za nucené odtahy vozidel včetně jejich střežení ze dne [datum]. Dle autobazarů se cena obdobných vozů pohybuje od [částka] do [částka].

6. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že je třeba využít moderace práva na náhradu škody žalobce. Přihlédl k tomu, že žalobci faktická újma nevzniká, příjem z této náhrady představuje jeden ze zdrojů jeho příjmů a neplní reparační funkci. Vyšel z částky [částka] představující polovinu zjištěné nejvyšší hodnoty vozidla, neboť dle něj je nepravděpodobné, že by vozidlo stojící od [datum] na nekrytém parkovišti bylo ve výjimečně dobrém stavu, když pouhým plynutím času muselo docházet k dalšímu snižování jeho hodnoty. Od ní odečetl již pravomocně přiznanou částku [částka], přiznal žalobci částku [částka] s příslušenstvím a co do zbylé částky [částka] žalobu zamítl. Z nejnižší zjištěné hodnoty soud prvního stupně nevycházel, neboť žalovaný svá tvrzení o nepojízdnosti a zchátralosti vozidla ničím neprokázal a tím, že se nedostavil k nařízenému jednání, nemohl být poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal převážně úspěšnému žalovanému náhradu 36 % nákladů ve výši [částka].

7. Proti zamítavému II. výroku rozsudku i proti jeho výroku III. o nákladech řízení podal žalobce včasné odvolání, ve kterém namítl, že soud prvního stupně se neřídil pokynem odvolacího soudu, aniž by to jakkoliv odůvodnil, a přesto, že žalovaný neunesl své důkazní břemeno, nerozhodl při horní hranici zjištěného rozpětí cen obdobných vozidel. Jeho nárok byl posouzen jako důvodný, byl založen porušením povinností žalovaného, tedy dle žalobce je v rozporu s dobrými mravy, aby při procesní pasivitě žalovaného byla náhrada škody snížena o 68 %, navíc aniž by úvaha soudu prvního stupně vedoucí k tomuto závěru byla přezkoumatelná. Takový postup by pak vedl k tomu, že by provozovatel vozidla mohl bez jakéhokoliv postihu zcela rezignovat na své povinnosti a žalobce by je za něj měl bezplatně suplovat. Nesouhlasil ani s posouzením náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 2, když ve smyslu platné judikatury měl soud prvního stupně rozhodnout podle třetího odstavce cit. ustanovení, neboť rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. Navrhl, aby napadený výrok rozsudku byl změněn tak, že bude žalobě vyhověno.

8. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.

9. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je zčásti důvodné.

10. Podle § 45 odst. 1, 4 zák. č. 361/2000 Sb. kdo způsobil překážku provozu na pozemních komunikacích, musí ji neprodleně odstranit; neučiní-li tak, odstraní ji na jeho náklad vlastník pozemní komunikace. (4) Je-li překážkou provozu na pozemní komunikaci vozidlo, rozhoduje o jeho odstranění policista nebo strážník obecní policie, přičemž jde-li o dálnici, zajistí odstranění vozidla na výzvu policisty některá z osob uvedených v odstavci 1; vozidlo se odstraní na náklad jeho provozovatele.

11. Podle § 2953 odst. 1 o. z. z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.

12. Z dikce ustanovení § 45 odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, jednoznačně plyne, že provozovatel vozidla tvořícího překážku provozu na pozemní komunikaci je povinen uhradit náklady spojené s odstraněním tohoto vozidla vzniklé vlastníkovi pozemní komunikace nebo osobě, jež je na základě smluvního vztahu s vlastníkem pozemní komunikace oprávněna odstranit vozidlo tvořící překážku provozu na pozemní komunikaci. Tento závazkový vztah je založen vynaložením nákladů na odstranění vozidla za účelem zabezpečení provozu na pozemní komunikaci a vzniká mezi provozovatelem vozidla a osobou, která byla k nucenému odtahu oprávněna (srov. nález ÚS ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 150/03). Judikatura dále dovodila, že za odstranění vozidla z pozemní komunikace ve smyslu ustanovení § 45 zák. o silničním provozu nemůže být považováno pouze jeho prosté odtažení, ale i následné umístění tam, kde toto vozidlo nebude představovat překážku provozu. Je-li tedy odtažení vozidla spojeno s jeho uskladněním, jsou i s tím spojené náklady nákladem na odstranění vozidla ve smyslu ustanovení § 45 odst. 4 cit. zák. (usnesení NS ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 4706/2009). Při kalkulaci této refundace nákladů na odtah a na umístění vozidla na odstavném parkovišti za stavu, že uvedené náklady částečně představují pro vlastníka komunikace či jím pověřený subjekt i zdroj příjmů, zakládá soudu důvod k moderaci zjevný nepoměr mezi výrazně nízkou hodnotou vozu oproti vysokým nákladům na jeho dlouhodobé parkování (rozsudek NS ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 546/2016 ve spojení se závěry gremiální porady MS v [obec] ze dne [datum]).

13. Soud prvního stupně správně zjistil, že žalovaný byl provozovatelem vozidla, které tvořilo překážku na pozemní komunikaci ve smyslu § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu, a které bylo vlastníkem komunikace na pokyn strážníka městské policie odtaženo a umístěno na odstavné parkoviště. Správně také dovodil (s ohledem na výše uvedenou judikaturu) z hodnoty vozidla, kterou zjistil v rozmezí mezi [částka] a [částka], potřebu moderace žalobcem uplatněných nákladů v celkové částce [částka], neboť tyto představují cca dvojnásobek maximální zjištěné hodnoty předmětného vozidla.

14. Soud prvního stupně následně vzal za odpovídající hodnotu vozidla polovinu z maximální zjištěné ceny obdobného vozidla, které bylo možné dosáhnout při nízkém nájezdu kilometrů a při výjimečně dobrém stavu vozidla. Pokud svůj skutkový závěr odůvodnil tím, že žalovaný sice neprokázal, že by se jednalo o nepojízdný vrak, nicméně vlivy okolního prostředí u dlouhodobě stojícího vozidla na nekrytém parkovišti musely mít za důsledek snížení jeho hodnoty nejméně na polovinu maximální hodnoty, nelze považovat tento závěr za nepřezkoumatelný, jak namítal ve svém odvolání žalobce. Ten se navíc dovolával vzhledem k procesní nečinnosti žalovaného určení hodnoty vozidla z horní hranice rozmezí cen s poukazem na závazný právní názor odvolacího soudu. Dle názoru odvolacího soudu však vyslovený názor odvolacího soudu nebrání tomu, aby i při nemožnosti poučit žalovaného, který se nedostavil k jednání ve věci, podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., mohl soud prvního stupně uzavřít, že by bylo pro žalovaného nepřiměřeně tvrdé s ohledem na všechny zjištěné okolnosti, aby vycházel z horní hranice hodnoty vozidla. Soud prvního stupně jasně uvedl, jaké skutečnosti jej vedly ke stanovení nižší hodnoty. Jeho povinností je totiž vycházet především z § 2953 odst. 1 o. z., tedy uvést všechny důvody zvláštního zřetele hodné, které ho vedou k moderaci, což vyplývá i z 16. odstavce odůvodnění zrušovacího usnesení odvolacího soudu, kde je závazný právní názor implicitně uveden.

15. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně ohledně potřeby dovodit hodnotu vozidla pod maximální hranicí, neboť žalovaný sice neprokázal, že by se opravdu jednalo o nepojízdný vrak, ale okolnosti poukazují na to, že se nemohlo jednat ani o vozidlo ve výjimečně dobrém stavu, který by užití horní hranice odůvodňoval. O tom svědčí jednak skutečnost prokázaná z dědického rozhodnutí, že ke dni úmrtí předchozího majitele předmětného vozidla, tj. ke dni [datum], bylo vozidlo bez hodnoty, a to na základě souhlasného prohlášení účastníků dědického řízení, mezi nimiž byla mimo jiné i manželka zůstavitele, které musel být stav vozidla dobře znám. Kromě toho k odtahu vozidla z veřejného prostranství, na němž stálo dlouhodobě bez ohledu na nepřízeň počasí, pak došlo [datum], tj. o téměř pět let později. Nelze tak předpokládat, že by se od té doby jeho hodnota zvýšila. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že je vzhledem k uvedenému třeba stanovit hodnotu vozidla v polovině rozmezí daného zjištěnými cenami, čímž bude zároveň zohledněna i ona nečinnost žalovaného v navazujícím řízení (nikoliv však v polovině maximální ceny, jak určil soud prvního stupně). Parkování vozidla v ceně přesahující takto zjištěnou hodnotu považuje odvolací soud za neúčelné, a to i s ohledem na to, že do doby odtahu bylo parkováno zdarma bez střežení umožňujícího předcházení škodám na vozidle.

16. Vzhledem k rozmezí ohraničenému částkami cca [částka] a [částka] tak odvolací soud dospěl k částce [částka], kterou považuje za odpovídající hodnotě předmětného vozidla. Z uvedené částky již byla pravomocně žalobci přiznána částka parkovného [částka] (odtah a první den parkování byl uhrazen částkou [částka], ohledně které bylo řízení zastaveno) a ve výroku I. přezkoumávaného rozsudku, který nebyl odvoláním napaden, byla žalobci přiznána ještě částka [částka], zbývá tak přiznat do celé zjištěné hodnoty vozidla a jí odpovídajícím odůvodněným nákladům na parkování částku [částka] ([částka] – [částka] – [částka]). Proto ohledně této částky odvolací soud odvoláním napadený II. výrok změnil postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci ze zamítnuté částky ještě částku [částka] s úrokem z prodlení ode dne následujícího po dni určeném ve výzvě žalobce, a co do zbylé částky s příslušenstvím tento výrok jako věcně správný postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. Při rozhodování o nákladech řízení před soudy obou stupňů posoudil odvolací soud odvolací námitku žalobce jako zcela důvodnou a v souladu s platnou judikaturou, neboť se jedná o řízení o závazku analogickém náhradě majetkové újmy, kde výše plnění závisí na úvaze soudu, proto rozhodl podle § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Výši nákladů plně procesně úspěšného žalobce odvolací soud určil jako náhradu zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši [částka] a za odvolání ve výši [částka], dále jako paušální náhradu nákladů žalobce podle vyhl. č. 254/2015 Sb. za 1 úkon (podání žaloby ve znění doplnění ze dne [datum] a ze dne [datum]) za [částka] a dále jako odměnu advokáta za 5 úkonů (převzetí věci, odvolání z dne [datum] s doplněním, vyjádření ze dne [datum], účast na jednání ve dnech [datum] a [datum]) po [částka] podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., (za tarifní hodnotu vzal přiznanou částku [částka]), paušální náhradu nákladů advokáta za uvedené úkony po [částka] podle § 13 cit. vyhl. a DPH ve výši [částka], tj. celkem [částka]. V odvolacím řízení fakticky nebyl žalobce úspěšný, neboť odvolací soud jeho odvolacím námitkám nevyhověl a pouze provedl korekci přiznané částky. Proto odvolací soud posoudil náklady v odvolacím řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a to za situace, že fakticky procesně úspěšnému žalovanému s odvolacím řízením žádné náklady nevznikly.