o určení neplatnosti závěti a určení, že žalobce je zákonným dědicem po zůstaviteli, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 43 C 260/2018 - 215, ve znění usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 43 C 260/2018 - 242,

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že závěť ze dne [datum], sepsána notářským zápisem NZ [číslo], JUDr. [jméno] [příjmení], notářkou, je neplatná, výrokem II. zamítl žalobu rovněž v té části, jíž se žalobce domáhal určení, že je zákonným dědicem po zůstaviteli, [jméno] [příjmení], narozeném [datum] a zemřelém [datum], ve výroku III. soud rozhodl o povinnosti žalobce doplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 náklady státu, jejichž celková výše bude určena samostatným usnesením, a výroky IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a všemi třemi žalovanými s tím, že ve vztahu k první žalované jej zavázal k zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokátky JUDr. [jméno] [příjmení] a ve vztahu ke druhé a třetí žalované rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně po provedeném dokazování s odkazem na ust. § [číslo], § [číslo], § [číslo], § 581 a § 1532 a násl. o.z. k závěru, že žaloba nebyla ani v jednom z obou uplatňovaných návrhů podána po právu. Podle soudu žalobce především nemá dostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, že závěť je neplatná (viz rozhodnutí NS ČR 21 Cdo 4392/2017), neboť nelze žalovat na určení, kde lze žalovat na plnění. Smyslem a účelem žaloby je uplatnění dědického práva, což podle soudu odpovídá požadavku § 1672 odst. 1 o.z. na žalobní petit znějící buď na určení, že žalobce je dědicem případně v jaké dědické posloupnosti, nebo že žalovaný nebo některý ze žalovaných není dědicem v případě dědice, který dědické právo jiného dědice popírá. Vzhledem k tomu, že současná úprava dle ust. § 170 odst. 1 z.ř.s. neumožňuje žalovat na určení neplatnosti závěti, ani pokud by to např. takto uložil notář, což se v dané věci ani nestalo, nelze podle soudu prvního stupně takové žalobě vyhovět, neboť způsobilým předmětem takového sporného řízení nemůže být jen pouhé určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, i kdyby byla významná pro posouzení dědického práva. Proto také soud prvního stupně v prvně žalovaném výroku žalobu bez dalšího zamítl (žalobce mohl žalovat jen na určení, že je zákonným dědicem po zůstaviteli, otázku pravosti a platnosti závěti soud musel posoudit jako otázku předběžnou). Ve vztahu ke druhému žalobnímu nároku soud prvního stupně po provedeném dokazování a zejména po doplnění dokazování znaleckým posudkem a výslechem znalce, dospěl k závěru, že [jméno] [příjmení] (zůstavitel), v době pořízení závěti, byl schopen samostatně právně jednat, netrpěl ani [určitou] poruchou, která by ho činila neschopným učinit závěť, či její dovětek. Naopak, dle názoru soudu, provedeným dokazováním bylo vysvětleno, proč se pan [příjmení] rozhodl pořídit závěť formou notářského zápisu, bylo prokázáno, že již před srdečním selháním trpěl pan [příjmení] [jméno] syndromem, kdy nebyl schopen řádně ovládat horní končetiny, nebo normálně uchopit nějaký předmět a mohl se obávat, jak vypověděla třetí žalovaná, že by nebyl ani schopen se čitelně podepsat. Žalobce i žalované o tomto onemocnění pana [příjmení] věděli, po srdečním selhání, umělém spánku, mozkové příhodě, došlo ještě k výraznějšímu fyzickému oslabení žalobce, jak znalec vypověděl. Nebylo zjištěno, že by pan [příjmení] v době pořízení závěti bral nějaké léky, které by jeho myšlení ovlivňovaly. Pokud žalobce tvrdil, že o duševní poruše zůstavitele svědčí to, že ze svých odkazů vynechal i svou dceru, Ing. [jméno] [příjmení], která tam není uvedena ani jako odkazovník, ani jako dědic, třetí žalovaná se k tomu vyjádřila tak, že to prostě byla otcova vůle a nepovažovala to za projev jeho duševní poruchy. Zatímco žalobce vypověděl, že v době, kdy viděl otce naposledy, hodnotil jeho zdravotní stav jako dobrý, druhá žalovaná ho za dobrý nepovažovala, ale uváděla, že o tom příliš nechtěl hovořit. Z výpovědi druhé žalované soud zároveň zjistil, že již v době předchozí hospitalizace její otec nestál o to, aby ho navštívila v nemocnici, takto respektovala, první a třetí žalovaná její návštěvě nijak nebránily. Z výpovědi třetí žalované bylo zjištěno, že otec o pořízení závěti uvažoval již dříve, jeho vůle byla taková, že ona dědit nebude, a třetí žalovaná to respektovala. Postup zůstavitele není podle soudu možno označit za nelogický, pokud při uspořádání dědictví postupoval tak, aby jeho manželka neměla problémy s udržením si„ střechy nad hlavou“. Soud ani nedospěl k závěru, že by svědci závěti tuto funkci vykonávat nemohli, s odkazem na shora citované ust. § 66 notářského řádu, a ust. §22 odst. 1 o.z., soud v jejich výpovědích ani nezjistil rozpory. Dle názoru soudu, si asi těžko lze představit, že by si pro tyto účely člověk sháněl svědky zcela neznámé, například někde na ulici. Z těchto důvodů, totiž proto, že soud závěť zůstavitele [příjmení] ze dne [datum], sepsanou notářských zápisem NZ [číslo] notářkou JUDr. [jméno] [příjmení], posoudil jako platnou, musela být zamítnuta žaloba žalobce i ve výroku II., jímž žalobce požadoval, aby soud určil, že žalobce je zákonným dědicem po zůstaviteli [jméno] [příjmení], narozeném [datum] a zemřelém [datum]. Protože v době vyhlášení rozsudku ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o nákladech státu, bylo toto rozhodnutí vyhrazeno samostatnému usnesení, když dle výsledku řízení bylo zřejmé, že náklady nekryté zálohou doplatí žalobce, dle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. Usnesením ze dne [datum] pak soud uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na nákladech státu částku [částka], když částka [částka] byla kryta zálohou žalobcem složenou. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými bylo o nákladech řízení rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. s tím, že pouze první žalovaná vynaložila náklady na své právní zastoupení, zbývající dvě žalované náhradu nákladů nepožadovaly.

3. Žalobce podal proti tomu rozsudku, jakož i proti samostatnému usnesení týkajícímu se nákladů státu prostřednictvím svého právního zástupce odvolání, které mělo pouze blanketní podobu - odkázal v něm toliko na zákonné odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o.s.ř.

4. Žalobce své odvolání doplnil podáním ze dne [datum]. V něm zrekapituloval průběh řízení před soudem prvního stupně, pokud jde o úpravu, resp. rozšíření žalobního petitu a vstup dalších účastnic do řízení, dále zopakoval nejpodstatnější argumenty vyplývající z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí a vyjádřil především svůj nesouhlas s tím, že by současná právní úprava (§ 170 odst. 1 z.ř.s.) neumožňovala žalovat na určení neplatnosti závěti. Zdůraznil, že prokáže-li žalobce naléhavý právní zájem na určení určitého práva nebo právního poměru přesto, že by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít (viz rozsudek bývalého Nejvyššího soud ČSR sp.zn. 2 C Cz 8/71). Jestliže se určením vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se žalobě na plnění, pak je podle něj na určení dán naléhavý právní zájem. Vytkl soudu, že zatížil řízení procesní vadou, jež mohla zapříčinit nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud žalobce nepoučil o tom, že má prokázat svůj naléhavý právní zájem na určení neplatnosti závěti. Neztotožnil se se závěrem soudu, že může-li být otázka existence práva či právního vztahu vyřešena jako předběžná, nelze žalovat na určení. Takováto úvaha by podle něj prakticky vylučovala žaloby na určení. Vyjádřil přesvědčení, že ust. § 170 odst. 1 z.ř.s. zajisté nevylučuje možnost podání žaloby na určení neplatnosti závěti. Poukázal na to, že je nepominutelným dědicem, a nebyla-li by projednána jeho žaloba na určení, nemohl by se domáhat dle § [číslo] svého podílu na pozůstalosti, pouze by mohl požadovat svůj povinný podíl, tedy nikoli dědické právo nýbrž pouze obligační nárok, což by ovšem znamenalo odepření práva dědit a tedy i porušení ústavního pořádku.

5. Žalobce trval na svém, že zůstavitel byl při hospitalizaci zcela izolován od svých blízkých a první žalovaná byla jedinou osobou, jež zůstavitele navštěvovala. Zůstavitel byl snadno ovlivnitelný. Žalobce vytkl soudu, že nevyslechl MUDr. [příjmení], jenž realizoval dne [datum] neurologické posouzení kognice zůstavitele, ačkoli podle žalobce vyvstávají značné pochybnosti o tom, zda byl zůstavitel v takovém stavu, aby byl schopen porozumět přesnému obsahu pořízení včetně složitých odkazů na specifikaci nemovitostí atd. Zároveň nesouhlasil s tím, že nebyl proveden ani výslech svědků pořízení závěti, jejichž výpovědi si zcela nekorespondovaly. Kromě toho poukázal žalobce na nezpůsobilost svědků, kteří jsou oba v blízkých vztazích s první žalovanou. Za nepřípustné pak označil i to, že nebyla notářka zpracovávající závěť vyslechnuta k tomu, kdo dal pokyn k jejímu sepisu, kdo jí poskytl podklady a za jakých okolností byla závěť sepsána a podepsána. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Poté, kdy bylo dodatečně rozhodnuto také o náhradě nákladů státu, podal žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně odvolání také proti akcesorickému výroku o nákladech státu a navrhl rovněž zrušení tohoto výroku, resp. jeho změnu tak, že žalobce není povinen nahradit státu náklady.

7. K odvolání se vyjádřila první žalovaná prostřednictvím své právní zástupkyně a uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za zcela správný. Zdůraznila, že rozsudek vychází především ze znaleckého posudku, z nějž je patrné, že zůstavitel projevoval opravdovou a vážnou vůli pořídit závěť, přičemž tento posudek vycházel z rozsáhlé zdravotní dokumentace včetně závěrů lékařského konzilia ze dne [datum]. Jiný závěr, než k jakému dospěl soud prvního stupně, za dané skutkové situace ani nebylo možno učinit. První žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

8. Také třetí žalovaná se k odvolání písemně vyjádřila, vznesla faktickou poznámku, že zmínku o tom, že se zůstavitel obával, aby jeho manželka neměla problémy s udržením střechy nad hlavou, nepředestřela ona, nýbrž svědkyně závěti [ulice] při svém svědeckém výslechu. Dále zdůraznila, že podle znaleckého posudku netrpěl zůstavitel žádnou duševní poruchou, za nepravdivé označila tvrzení žalobce, že byl zůstavitel izolován, naopak potvrdila, že jej navštěvovala v nemocnici i ona, a uvedla, že měl zůstavitel po celou dobu k dispozici i telefon, s nímž mu v případě potřeby mohla pomoci i zdravotní sestra. Pokud jde o svědky závěti, ti vypovídali podle třetí žalované zcela konzistentně a obsahově shodně, a poměrně podrobně se vyjádřili i k aktivitě zůstavitele při sepisování závěti. Na výslovný souhlas se zůstavitele ptala i notářka a on reagoval hlasitým souhlasem. Navrhla proto, aby byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.

9. Druhá žalovaná předala písemné vyhotovení svého vyjádření odvolacímu soudu při jednání a sdělila, že je nechce interpretovat ústně. Odvolací soud proto přerušil jednání za účelem seznámení se s obsahem vyjádření, tutéž možnost poskytl i účastníkům, přičemž každému z nich byla předána jedna kopie vyjádření. Druhá žalovaná ve svém vyjádření zopakovala skutečnosti, jež uváděla i před soudem prvního stupně k tvrzené izolaci zůstavitele, k osobám svědků i obsahu závěti. Pokud jde o svědky, ztotožnila se se žalobcem v jeho návrzích na další výslechy svědků. Vyjádřila také pochybnosti o závěrech znaleckého posudku a navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen. K jejímu vyjádření neměl žádný z dalších účastníků připomínky.

10. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání dle ustanovení § 212 a § 212a o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, odvolání však opodstatněným neshledal.

11. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném ke spolehlivému zjištění skutkového stavu, dospěl na základě provedeného dokazování k logickým a správným skutkovým závěrů a věc hodnotil v zásadě správně i po právní stránce. K odvolací argumentaci žalobce považuje odvolací soud nad rámec odůvodnění formulovaného prvoinstančním soudem za potřebné uvést následující:

12. V tomto sporném řízení, jež žalobce zahájil z vlastní iniciativy, tedy nikoli na výzvu notářky JUDr. [jméno] [příjmení] projednávající dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení] (+ [datum]), dne [datum], se žalobce nejprve domáhal určení, že závěť sepsaná formou notářského zápisu NZ [číslo] JUDr. [jméno] [příjmení], notářkou v [obec], je neplatná, přičemž jeho žaloba směřovala pouze vůči Ing. [obec] [ulice], jež byla uvedenou závětí ustanovena univerzální závětní dědičkou. V průběhu řízení došlo nejen k rozšíření žaloby na další dvě žalované – pozůstalé dcery [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení], nýbrž i k vznesení požadavku na rozšíření žalobního nároku o další výrok, jímž se žalobce domáhal určení, že je zákonným dědicem po zemřelém [jméno] [příjmení] - svém otci. Soud prvního stupně zamítl žalobu v prvně vzneseném požadavku na určení neplatnosti závěti s odkazem na to, že žalobce nemá na takovém určení naléhavý právní zájem, a ohledně druhého vzneseného žalobního požadavku na určení dědice soud žalobu rovněž zamítl, když si jako předběžnou posoudil otázku platnosti závěti žalobcem zpochybňované a uzavřel, že závěť byla pořízena platně, neboť zůstavitel byl způsobilý závěť učinit (formou notářského zápisu), když jeho indispozice se týkaly zejména hybnosti horních končetin, nikoli však jeho [určitého] stavu. Odkázal přitom zejména na závěry znaleckého posudku, jenž byl v řízení zadán a vypracován. Dovodil, že zůstavitel zjevně pochopil reálně a správně obsah sepsané závěti a souhlasil s ní. Také osoby figurující v pozicích svědků závěti hodnotil soud jako souladné se zákonem, a závěť ustanovující první žalovanou univerzální závětní dědičkou vyhodnotil v rámci řešení předběžné otázky proto jako platnou.

13. Žalobce v rámci odvolací argumentace jednak setrvával na své myšlence, že na určení neplatnosti závěti má vzhledem k okolnostem naléhavý právní zájem, a k posouzení závěti pak namítal jednak to, že zůstavitel nebyl v době pořízení závěti dostatečně duševně disponován k tomu, aby závěť mohl pořídit, jednak že byl složitostí jejího obsahu uveden v omyl, a jednak, že osoby vystupující v pozici svědků závěti nebyly způsobilé být svědky závěti tak, jak to má na mysli zákon.

14. Odvolací soud k těmto námitkám předně uvádí, že se ve světle současné judikatury ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že na určení neplatnosti závěti žalobce nemá naléhavý právní zájem. Soud prvního stupně v této souvislosti přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 4392/2017. Ačkoli v tomto případě žalobce nebyl odkázán na podání žaloby ve sporném řízení notářkou projednávající dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení] a podal žalobu z vlastní iniciativy, i v tomto případě platí, že smyslem a účelem (dědické) žaloby je uplatnění dědického práva konkrétní osoby, v tomto případě žalobce, a takovémuto smyslu odpovídá pouze takový žalobní petit, jenž již sám i sobě postaví na jisto žalobcovo postavení v daném dědickém řízení, tj. buď jej jako dědice (zákonného) výslovně určí, nebo naopak postaví na jisto, že žalobce dědicem není (v případě zamítnutí žaloby). Z uvedeného důvodu má tedy žalobce za situace vzniklé v rámci dědického řízení naléhavý právní zájem pouze na žalobě na určení dědice (tedy, že on je zákonným dědicem po [jméno] [příjmení], případně, na určení že první žalovaná není závětní dědičkou po zůstaviteli). Samotné určení neplatnosti závěti jako právního jednání právní postavení žalobce na jisto nepostaví. Soud prvního stupně tedy postupoval legitimně, pokud žalobu na určení neplatnosti závěti z důvodu absence naléhavého právního zájmu zamítl, aniž by měl nebo musel žalobce speciálně vyzývat k prokazování naléhavého právního zájmu na tomto určení.

15. Naopak s ohledem na skutkové okolnosti vyvěrající z dědického řízení, a s odkazem na shora uvedené argumenty, je zřejmé, že na určení, že je žalobce zákonným dědicem po zůstaviteli [jméno] [příjmení], žalobci naléhavý právní zájem svědčí. Soud prvního stupně nepochybil, pokud se v tomto rozsahu zabýval kauzou věcně a jako předběžnou řešil právě otázku, zda závěť sepsaná formou notářského zápisu dne [datum] notářkou JUDr. [jméno] [příjmení] je či není platná. Odvolací soud se ovšem i v hodnocení otázky platnosti závěti a důsledků z toho vyplývajících pro dědické právo žalobce ztotožňuje se závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně. Z provedených důkazů, zejména pak ze znaleckého posudku MUDr. [jméno] [příjmení] – znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie je zřejmé, že zůstavitel byl v době pořízení závěti po mentální a intelektové stránce nadán plnou schopností ovládací i rozpoznávací, a byl tedy schopen pořízení pro případ smrti učinit. O tom, že byl maximálně trochu„ zpomalený“, avšak jinak duševně plně způsobilý k tomuto právnímu jednání, svědčil ostatně i záznam lékařského konzilia realizovaného v den podpisu závěti. V řízení bylo podle názoru odvolacího soudu, jenž je ve shodě se závěry soudu prvního stupně, prokázáno, že zůstavitel [jméno] [příjmení] netrpěl ke dni podpisu závěti (notářského zápisu) duševní poruchou ani [určité] onemocněním či jiným handicapem, jenž by jej mentálně či intelektuálně diskvalifikoval ve způsobilosti takový úkon učinit u vědomí všech jeho důsledků. Žalobce ostatně ani žádné konkrétní tvrzení, natož důkazy, v tomto směru soudu nepředestřel, vycházel pouze z přesvědčení, že otec by vůči němu a jeho sestrám takovýmto způsobem nepostupoval, byl-li by si vědom obsahu a důsledků závěti. V řízení také provedeným dokazováním nevyšla najevo žádná skutečnost, na základě níž by bylo lze se domnívat, že byl zůstavitel uveden obsahem závěti nebo její formulací v omyl. Pouhý fakt, že byla závěť formulována za použití odborných právnických formulací a že v závěti byla uvedena přesná parcelní či popisná čísla nemovitostí, případně jejich výměra, neznamená, že text závěti by byl pro zůstavitele nepochopitelný, nesrozumitelný či zavádějící. Obsah závěti byl jasný, určitý a srozumitelný, zpracovaný právní profesionálkou - notářkou. Oba svědci závěti pak potvrdili, že se zůstavitel v průběhu čtení o obsah závěti aktivně zajímal, kladl doplňující dotazy, připomínky atd. – navíc zjevně pojal úmysl pořídit pro případ smrti již dříve v době, kdy se jeho zdravotní stav začal zhoršovat. Ani z pohledu odvolacího soudu není tedy žádného důvodu k tomu se domnívat, že byl zůstavitel obsahem závěti uveden v omyl či že by byl nějak manipulován. Ostatně se závětní dědičkou žil žalobce v manželství bezmála 35 let, není tedy nijak překvapivé, že právě ji hodlal zabezpečit a učinil ji univerzální dědičkou, přičemž na své děti k předchozího manželství pamatoval cestou odkazu.

16. Pokud jde o svědky závěti, ust. § 1539 odst. 2 a 1540 odst. 1 o.z. diskvalifikují z pozice svědka závěti

-) osobu nesvéprávnou nebo osobu, jež není znalá jazyka nebo způsobu dorozumívání, v němž je projev vůle činěn

-) dědice a odkazovníka

-) osoby, jež jsou dědici nebo odkazovíkovi blízké

-) zaměstnance dědice nebo odkazovníka

17. Osobami blízkými pak jsou dle § 22 o.z. příbuzní v řadě přímé, sourozenec, manžel nebo partner, a jiné osoby v poměru rodinném či obdobném, které by újmu druhé osoby pociťovali důvodně jako újmu vlastní, přičemž za osoby blízké se považují také osoby sešvagřené a osoby, které spolu trvale žijí.

18. Ani jednoho ze svědků závěti nelze podřadit pod žádné z těchto diskvalifikujících ustanovení. Ing. [jméno] [příjmení] je rodinnou přítelkyní zůstavitele a jeho ženy, nenaplňuje však znaky osoby blízké (nic takového nebylo ani v řízení tvrzeno, natož prokazováno) a Bc. [jméno] [příjmení] je kolegou, nikoli však zaměstnancem závětní dědičky. Ani na něj nelze vztáhnout žádné ze shora uvedených ustanovení vylučujících svědky. U žádné z uvedených osob nebyly tvrzeny vztahy blízkosti či závislosti na zůstaviteli, dědičce či odkazovnících nebo jejich zainteresovanost na dědické posloupnosti či výsledcích dědického řízení, natož aby byly v tomto směru nabídnuty nějaké relevantní důkazy, a jak soud prvního stupně logicky konstatoval, je zřejmé, že jako svědka závěti si zůstavitel povolá spíše osobu známou než někoho„ z ulice“. Svědci závěti vypovídali před notářkou zcela konzistentně, jejich výpovědi se nijak zásadně nelišily, a ani z pohledu odvolacího soudu proto nebylo nutno realizovat jejich svědecké výpovědi v rámci tohoto řízení.

19. Ze všech uvedených důvodů tedy odvolací soud uzavírá, že také podle jeho názoru bylo v řízení prokázáno, že závěť [jméno] [příjmení] učiněná dne [datum] formou notářského zápisu NZ [číslo] je platným právním jednáním dle § 1537 a 1538 o.z., na základě nějž nabyla dědictví po zůstaviteli první žalovaná jako univerzální závětní dědička. Z tohoto důvodu tedy nemůže být ani žaloba na určení, že žalobce je zákonným dědicem po zůstaviteli, úspěšnou, a soud prvního stupně proto nepochybil, pokud žalobu i v této části zamítl. Žalobci zůstává zachován status odkazovníka, jakož i nepominutelného dědice ve smyslu § 1642 a násl. o.z. majícího obligační nárok na povinný díl, neboť nebyl vyděděn – nic takového alespoň v průběhu řízení nevyšlo najevo a nebylo ani tvrzeno.

20. Odvolací soud proto také rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil včetně správných a výsledku sporu odpovídajících výroků o nákladech řízení a včetně správně doplněného výroku o náhradě nákladů státu obsaženého v samostatném usnesení.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Právně zastoupena byla pouze první žalovaná, jí také náleží náhrada nákladů účelně vynaložených, a to odměna za dva úkony právní služby v souladu ust. § 9 odst. 3 písm. a) vyhl.č. 177/1996 Sb. (dále jen tarifu) ve výši [částka] za úkon, dvě paušální náhrady po [částka] dle § 13 odst. 3 tarifu a částka odpovídající 21 % DPH – celkem [částka]. Náhrada je dle § 149 odst. 1 o.s.ř. splatná k rukám právní zástupkyně první žalované. Druhá a třetí žalovaná se náhrady nákladů odvolacího řízení výslovně vzdaly, a proto bylo ve vztahu k nim rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.