o určení neplatnosti nájemní smlouvy, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 46 C 62/2020 – 98,

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že nájemní smlouva k družstevnímu bytu v rodinném domu [číslo] o velikosti 3+1 v [obec a číslo], [ulice a číslo], na [list vlastnictví], vedenému v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu pro katastrální území Strašnice, uzavřená mezi žalovaným a Ing. [jméno] [příjmení] dne [datum], je neplatná. Výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

2. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně po provedeném dokazování k závěru, že žaloba není opodstatněná. S odkazem na ust. § 80 o.s.ř. uzavřel, že žalobce nemá na určení neplatnosti smlouvy naléhavý právní zájem a v řízení navíc ani k podání žaloby legitimaci. Soud konstatoval, že soudní praxe dospěla ke konstantnímu závěru, že žaloba na určení je svou povahou preventivní a může být pro účastníka přínosem pouze tehdy, pokud může přinést účelnou ochranu jeho právům či právnímu postavení dříve, než dojde k porušení práva. Naopak tam, kde již k porušení práva došlo a jeho reparace lze dosáhnout uložením povinnosti k plnění, nemá určovací rozhodnutí smysl (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], čj. 14 Cmo 514/2011-117). Soud prvního stupně dále uvedl, že žalobce (a to jak v pozici žalobce, tak žalovaného) má vyřešeny sporné otázky ohledně trvání nájmu družstevního bytu, resp. řadového rodinného domku, neboť v řízení o zrušení práva společného nájmu bytu, vedeném tamním soudem pod sp.zn. 28 C 214/2009, byla žaloba Ing. [příjmení] zamítnuta s odůvodněním, že ke dni podání žaloby již žalobkyni právo společného nájmu bytu zaniklo rozvodem. Žádný zásah do práva žalobce podle soudu ani nehrozí, neboť Ing. [jméno] [příjmení] bydlí jinde a v tomto řízení k dotazu soudu ohledně vstupu do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalované výslovně uvedla, že bydlí v obci Želivec. Dále se soud zabýval otázkou, zda má žalobce věcnou legitimaci k určení neplatnosti nájemní smlouvy mezi žalovaným a Ing. [jméno] [příjmení]. K tomu uvedl, že věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Jde-li v řízení o určení neplatnosti právního jednání (nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a Ing. [jméno] [příjmení]), může být žalobě podle soudu prvního stupně žalobě vyhověno jen tehdy, jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci napadeného právního jednání. Důvodem je skutečnost, že účinky rozhodnutí soudu o takovém předmětu řízení (jeho závaznost) musí dopadnout na všechny účastníky právního jednání. Jelikož Ing. [příjmení], která byla účastníkem právního jednání, nebyla účastníkem tohoto řízení, neměl žalobce věcnou aktivní legitimaci k podání této žaloby. Z obou uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu zamítl a výrok o nákladech řízení zdůvodnil ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce včasné odvolání, v němž vytkl soudu prvního stupně nesprávná skutková zjištění a chybné právní posouzení věci, jakož i to, že jej soud nedostatečně poučil o nutnosti prokázat naléhavý právní zájem, čímž zatížil řízení vadou, jež má za následek nesprávné právní hodnocení věci. Uvedl, že tvrdí, že v jeho případě je naléhavý právní zájem na určení neplatnosti nájemní smlouvy dán, neboť bez tohoto určení je ohroženo žalobcovo právo a jeho právní postavení je nejistým. Protiprávní stav existence dvou nájemních smluv brání žalobci v uzavření smlouvy o převodu bytu do výlučného vlastnictví žalobce – žalobce přitom zůstal jediným, komu družstvo žalovaného byt nepřevedlo. K tomu poznamenal, že s ohledem na předchozí výsledky řízení týkající se rozvodu manželství, zrušení práva společného nájmu a vypořádání SJM, je zřejmé, že Ing. [příjmení] nemůže být členkou družstva, nehledě k tomu, že od roku 2009 v bytě nebydlí a nijak se nepodílí ani na úhradách, což je oboje jednoznačný důvod ke zrušení platnosti nájemní smlouvy. Naléhavý právní zájem je dán, neboť žalované určení je s to odstranit právní nejistotu odvolatele, přičemž tento stav žalobce nikterak nezavinil. Zdůraznil, že Ing. [příjmení] svévolně odmítla vstoupit do řízení jako vedlejší účastník ve snaze žalobce poškodit, a tento fakt nemůže být přičítán k tíži žalobce. V závěru vyjádřil přesvědčení, že měl být vyslechnut předseda a místopředseda družstva žalovaného, aby vysvětlili, proč trvají na existenci dvou nájemních smluv přesto, že smlouva s Ing. [příjmení] byla uzavřena až po rozvodu jejího manželství se žalobcem. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaný se prostřednictvím svého právního zástupce k odvolání písemně vyjádřil, znovu konstatoval, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na určení zejména, když v žalobě tvrdí, že již došlo k porušení práva. Přitom opětovně poukázal na prevenční funkci určovacích žalob. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Z podnětu odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, přezkoumal zároveň i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo / ust. § 212, § 212a o.s.ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze shledat opodstatněným.

6. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu pro spolehlivé zjištění skutkového stavu a na jeho základě učinil v podstatě správné skutkové závěry. Pokud jde o právní hodnocení věci, považuje ovšem odvolací soud závěry soudu prvního stupně za dílem unáhlené a blíže nevysvětlené, a díle za nesprávné. Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba nemůže být úspěšnou ze dvou důvodů, jednak proto, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem ve věci ve smyslu § 80 o.s.ř., a jednak proto, že žalobci k podání žaloby o neplatnost nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a Ing. [příjmení], jeho bývalou manželkou, nesvědčí aktivní věcná legitimace. Ve vztahu k prvnímu argumentu pak soud prvního stupně dovozoval, že určovací žaloba má pouze preventivní funkci, jež není v tomto případě, kdy žalobce tvrdí, že již došlo k porušení jeho práva, aktuální. Tento závěr ovšem soud prvního stupně učinil, aniž by se blíže zabýval otázkou, jakým jiným způsobem, tedy jakou případnou žalobou na plnění, by se žalobce mohl domoci nápravy svého nejistého postavení ve vztahu k předmětnému bytu (domku), resp. jeho nájmu, za situace, kdy zde prokazatelně existuje ještě další nájemní smlouva. Určovací žalobu je nutno považovat za přiléhavou (a tedy podmínku existence naléhavého právního zájmu za splněnou) nejen tam, kde jde o prevenci, tj. položení pevného základu pro další vztahy sporných stran, nýbrž i v takových případech, kdy je určení existence či neexistence práva či právního vztahu jedinou možností ochrany právního postavení žalobce, tj. kdy nelze z nějakého důvodu žalovat na plnění. Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně naléhavý právní zájem na určení neshledal, avšak žádným způsobem se nevypořádal s otázkou, jakou jinou právní cestou (tedy jakou žalobou na plnění) by se žalobce mohl účinně domoci ochrany svého práva či právního postavení. Takovýto postup soudu prvního stupně ovšem nelze považovat za legitimní, neboť, je-li žalobci zamítnuta žaloba na určení pro údajnou absenci naléhavého právního zájmu, pak má žalobce právo, aby mu bylo předestřeno, v čem při podání žaloby pochybil, tj. aby mu bylo alespoň v obecné poloze sděleno, jaký jiný způsob nápravy stavu, jenž vnímá jako protiprávní, měl zvolit (tedy jakého plnění se měl či mohl podle názoru soudu prvního stupně domáhat). Takové informaci se však soud prvního stupně vyhnul.

7. Pokud jde o druhý argument pro zamítnutí žaloby – tedy podle soudu prvního stupně absenci aktivní věcné legitimace, odvolací soud se s jeho názorem neztotožňuje. Žalobcovo právní postavení je zcela evidentně determinováno existencí další nájemní smlouvy k „ jeho“ bytu (domku), žalobce tento stav vnímá negativně a musí mít tedy k dispozici zákonnou možnost domoci se (ať již žalobou na plnění či na určení) nápravy či odstranění stávající právní nejistoty. Aktivní věcná legitimace (resp. její absence) k podání žaloby na nápravu jím vnímaného nezákonného stavu tedy není tím, co by mělo vést automaticky k zamítnutí žaloby. Kromě aktivní věcné legitimace musí být ovšem v řízení splněna i podmínka pasivní věcné legitimace, a to je právě otázka, jíž se soud prvního stupně zabýval jen okrajově přesto, že v tomto případě jde o otázku naprosto klíčovou a také na první pohled zřejmou. Domáhá-li se totiž žalobce určení neplatnosti jakéhokoli právního jednání, pak účastníky řízení, v němž o toto určení jde, musí být všichni účastníci uvedeného právního jednání. Stál-li žalobce sám vně uvedeného právního jednání, pak musí být účastníky řízení on (žalobce) a všichni účastníci zpochybňovaného právního jednání. Pro tuto kauzu to znamená jediné, že žalobce, chtěl-li se domáhat neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a Ing. [příjmení], měl a musel podat uvedenou žalobu proti oběma účastníkům předmětné smlouvy, tedy proti žalovanému i proti Ing. [příjmení]. Nevystupoval-li ani jeden z uvedených subjektů po jeho boku na straně žalobce, měli a museli být oba žalovanými. To se nestalo a k řádné nápravě tohoto pochybení nemohlo dojít ani tím, že by Ing. [příjmení] vstoupila do řízení jako vedlejší účastník. Vzhledem k tomu, že v rámci odvolacího řízení dle § 216 odst. 1 ve spojení s § 92 o.s.ř. nelze institut přistoupení dalšího účastníka do řízení použít v rámci odvolacího řízení (žalobce ostatně ani nic takového nenavrhoval), vede tato situace k jedinému možnému závěru, totiž že ať již je či není dán na straně žalobce naléhavý právní zájem (k tomu by bylo třeba provést rozsáhlejší skutkový i právní rozbor kauzy) žalobě nelze v žádném případě vyhovět již pro to, že je v této věci dán nedostatek pasivní věcné legitimaci, neboť nebyli žalováni všichni, kdo žalováni být měli a museli (ze dvou účastníků smlouvy, o jejíž neplatnost jde, byl zažalován pouze jeden).

8. Z tohoto důvodu proto odvolací soud rozsudek prvního stupně přesto, že se s jeho odůvodněním nemohlo zcela ztotožnit, podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný včetně přiléhavého a výsledku sporu odpovídajícího výroku o nákladech řízení.

9. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl také v této fázi řízení procesně úspěšným, a náleží mu proto náhrada nákladů. Tyto náklady jsou tvořeny odměnou za dva úkony právní služby po [částka] dle § 9 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., dvěma paušály po [částka] dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a částkou odpovídající 21 % DPH, jejímž je právní zástupce žalovaného plátcem – celkem [částka], jež jsou v souladu ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. splatné k rukám právního zástupce žalovaného.