o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 74 C 15/2020-193, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 74 C 15/2020-207,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), jakož i povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce [částka] (výrok II.). Doplňujícím rozsudkem pak doplnil ještě výroky III. a IV., kterými zamítl žalobu co do částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok III.) a co zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] (výrok IV.).

2. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka], která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým restitučním řízením vedeným u Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj. Restituční řízení bylo vedeno o vydání spoluvlastnického podílu o velikosti [číslo] z celku na pozemku parc. [číslo] budově [adresa] na něm stojící vše v k. ú. [část obce] obec Praha, přičemž žalobce vystupoval jako povinná osoba. Řízení bylo zahájeno dne [datum] a ukončeno bylo třemi samostatným rozhodnutími, jedním zastavovacím rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č. j. PU 1748/92/15, které nabylo právní moci dne [datum], druhým meritorním rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č. j. PU 1748/92/11, které nabylo právní moci dne [datum], a třetím opět zastavovacím rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], č. j. PU 1748/92/16, které nabylo právní moci dne [datum], celková délka řízení tak činila 28 let.

3. Soud prvního stupně ve svém rozsudku konstatoval, že řízení trvalo od [datum] do [datum], tedy cca 28 let. Posuzoval, zda se v daném případě jedná o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé zákona, spočívající v neučinění úkonu v zákonné lhůtě nebo zda jde o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., spočívající v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a sním spojené aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Věnoval se otázce, zda v dané věci šlo o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, dále si kladl otázku, zda má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu, a konečně, zda právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, je civilní (tj. soukromoprávní) povahy. Dospěl k dílčímu závěru, že šlo o řízení, které vykazovalo všechny popsané znaky, tudíž aplikoval čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s tím, že žalobci vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku správního řízení, kterou je třeba odškodnit v penězích. Při stanovení základního odškodnění vycházel v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, z částky [částka] za rok trvání řízení (za první dva roky vycházel z částky v poloviční výši), tato částka odpovídá horní hranici rozpětí naznačeného Nejvyšším soudem, což soud prvního stupně zdůvodnil bezprecedentní délkou správního řízení. Při výpočtu konkrétní výše nároku soud prvního stupně hodnotil v souladu s § 31a zákona č. 82/1998 Sb. vedle celkové délky řízení i složitosti věci, význam řízení pro žalobce, postup poškozených a postup orgánu veřejné moci. Pokud šlo o složitost věci, uvedl soud prvního stupně, že ač bylo předmětem restituce cca 100 ha pozemků, skládalo se řízení z řady jednotlivých dílčích částí, v nichž bylo možné rozhodovat samostatně, tudíž přes komplexnost vydávaného majetku nebylo řízení v této dílčí části tak složité, aby správní úřad nemohl rozhodnou výrazně dříve. Z důvodu složitosti řízení proto soud prvního stupně snížil základní částku o 10 %. Naopak ke zvýšení základní částky o 30% přistoupil soud prvního stupně z důvodu postupu pozemkového úřadu, který ve věci dlouhodobě nekonal a tím porušil princip přiměřené rychlosti správního řízení. Soud prvního stupně dále hodnotil, zda měl žalobce sám nějaký podíl na délce řízení, konstatoval, že žalobce sice řízení komplikoval tím, že v průběhu řízení žalobce nemovitost koupil od státu (zastoupeného Ministerstvem financí) s prohlášením, že není zatížena právy třetích osob, a intenzivně ji přestavoval, to však dle soudu prvního stupně nemělo zásadní dopad na délku řízení, žalovaný nicméně v roce 2018 znemožnil pořízení nového znaleckého posudku, z toho důvodu snížil soud prvního stupně základní částku o 10%. Význam řízení pro žalobce hodnotil soud prvního stupně jako standardní, k úpravě základní částky proto z tohoto důvodu nepřistoupil. Celkem tak soud prvního stupně základní částku [částka] navýšil o 10% a žalobci přiznal [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od [datum], tedy ode dne následujícím po uplynutí lhůty šesti měsíců od uplatnění nároku. Ve zbytku nároku žalobu zamítl.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytkla, že zcela nepřihlédl k argumentům žalované ohledně neexistence imateriální újmy žalobce v důsledku absence stavu nejistoty, jímž žalobce s ohledem na své nakládání s předmětnou nemovitostí zjevně netrpěl. Dle názoru žalované je přiznání zadostiučinění osobě, která protiprávním jednáním bránila řádnému dokončení restitučního řízení, v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Upozornila, že restituentům jako oprávněným fyzickým osobám bylo za délku téhož řízení přiznáno zadostiučinění jen ve výši [částka] až [částka]. Dle názoru žalované bylo již stanovení základní částky za rok trvání řízení na [částka] nesprávné, když soud prvního stupně nepřihlédl k tomu, že v předmětné věci šlo o správní a nikoliv soudní řízení, a žalobce je navíc právnickou osobou kolektivního typu (družstvo), což samo o sobě znamená nižší dopady na tuto osobu jako účastníka řízení vzhledem k principu sdílení újmy. Za nesprávné považovala žalovaná i snížení základní částky o 10 % z důvodů složitosti věci, žalovaná považuje řízení za mimořádně složité jak v rovině skutkové – posouzení dopadů stavebně technických změn stavby v době, kdy k tomu ještě neexistovala relevantní judikatura, tak v rovině právní, což by se mělo odrazit ve snížení základní částky nejméně o 30%. Nesouhlasila ani se zvýšením základní částky o 30% pro postup správního orgánu, což soud prvního stupně podle ní nedostatečně zdůvodnil. Odmítla závěr soudu prvního stupně, že žalobce v řízení nečinil žádné zásadní obstrukční kroky, které by správní řízení zdržovaly. Skutečnost, že žalobce v průběhu řízení nemovitost od Ministerstva financí koupil a přestavoval ji, podstatně ovlivnila délku řízení a navíc je dokladem přístupu žalobce k jeho povinnostem vyplývajícím ze zákona o půdě, který byl podle názoru žalované hlavní a rozhodující příčinnou celkové délky řízení. Žalovaná tak má za to, že pro podíl žalobce na délce řízení je nutno základní částku snížit o 40%. Žalovaná setrvala na svém názoru, že postup žalobce v řízení je dokladem toho, že řízení vnímal jako zcela bagatelní, pročež by bylo na místě snížit základní částku o 30%. Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobce žádnou nejistotou ohledně výsledku restitučního řízení netrpěl, neboť s nemovitostí, na kterou byl uplatněn restituční nárok, nakládal tak, jakoby žádný restituční nárok uplatněn nebyl, a dopustil se i protiprávního jednání, když, ač věděl, že je restituční nárok uplatněn a nesmí s nemovitostí nakládat, uzavřel kupní smlouvu a poté i smlouvu o budoucí smlouvě kupní a nájemní smlouvu a nemovitost zatížil úvěrem ve výši [částka]. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne, případně, pokud odvolací soud shledá nesprávný úřední postup v důsledku nepřiměřené délky řízení, aby rozhodl, že dostatečným zadostiučiněním je konstatování porušení práva.

5. Žalobce ve svém vyjádření odvolání žalované připomenul, že správní řízení trvalo celých 28 let, a pokud by žalobce z vlastní iniciativy nezačal s restituenty vyjednávat a jejich podíly neodkoupil, nejspíše by nebylo skončeno dosud. Zdůraznil, že za celých 28 let nechal správní orgán pouze vypracovat v letech 1996 a 1997 dva znalecké posudky, na jejichž základě v roce 2020 rozhodl. Upozornil, že to byl stát, kdo předmětnou nemovitost v roce 2004 žalobci prodal s tím, že je bez právních vad. Takto nepřiměřená délka řízení dle žalobce sama o sobě zakládá nárok na přiznání odškodnění za způsobenou nemajetkovou újmu, zvláště pak, když se jednalo o vydání podílu na nemovitosti, která žalobci sloužila jako jeho sídlo, kde pracovali všichni jeho zaměstnanci, a bez něhož by nemohl provozovat svou činnost a nejspíš by zanikl. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil nahradit náklady odvolacího řízení.

6. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o.s.ř. Dospěl k závěru, že odvolání co do základu nároku není důvodné, jsou však důvody pro změnu výše přiznaného zadostiučinění.

7. Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená, a proto žalobci náleží zadostiučinění v penězích. Přestože řízení bylo do jisté míry složité a sám žalobce se částečně na jeho délce podílel, nelze akceptovat, aby restituční řízení trvalo 28 let, není přitom rozhodné, že žalobce v něm vystupoval jako osoba povinná. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že na dané řízení dopadají články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, a tudíž lze při určení výše poskytnutého zadostiučinění aplikovat stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, bez ohledu na to, že nešlo o řízení soudní, ale správní. Nejvyšší soud v tomto svém stanovisku ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek rovněž uzavřel, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy (z další judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 958/2009). Nemateriální újma v důsledku nepřiměřené délky řízení přitom vzniká i právnickým osobám, jejichž vůle je vytvářena prostřednictvím osob fyzických (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3908/2009). Soud prvního stupně sice zjistil, že žalobce v průběhu restitučního řízení nabyl předmětnou nemovitost do svého vlastnictví kupní smlouvou ze dne [datum] od státu zastoupeného Ministerstvem financí, následně nemovitost pronajal a uzavřel i smlouvu o budoucí kupní smlouvě, v tom však nelze shledat důvody pro odepření náhrady nemajetkové újmy, jak se domnívá žalovaná, zejm. v situaci, kdy to byl stát (Ministerstvo financí), kdo nemovitost převedl do vlastnictví žalobce, ač byla zatížena restitučním nárokem, a byla reálná možnost, že bude vrácena oprávněným osobám. Nedůvodná je námitka žalované, že až do roku 2008 neexistovala sjednocující judikatura, z níž by bylo možno vycházet, absence judikatury nezbavuje orgán veřejné moci povinnosti rozhodnout v přiměřené lhůtě.

8. Při určení výše peněžního zadostiučinění soud prvního stupně zcela správně vycházel z částky [částka] za rok trvání řízení (za první dva roky vycházel z částky v poloviční výši), což odpovídá závěrům stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, v němž v VI. části Nejvyšší soud uvedl, že za přiměřené považuje, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi [částka] až [částka] za jeden rok řízení, přičemž první dva roky řízení by měly být ohodnoceny částkou o polovinu nižší. V případě řízení, které trvalo 28 let, tedy dobu, která je skutečně výjimečně dlouhá, nelze uvažovat o tom, že by výše základní částky mohla být nižší. Stejně tak u takto dlouhého řízení nepřichází v úvahu zadostiučinění formou konstatování porušení práva, jak navrhovala žalovaná. Důvodná není ani námitka žalované, že fyzickým osobám, které v posuzovaném restitučním řízení vystupovaly jako oprávněné osoby, přiznal soud odškodnění nižší, než v této věci žalobci. Odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodoval o nároku restituentů na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného restitučního řízení rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 C 109/2017-232, a rovněž vycházel z horní hranice rozmezí stanoveného Nejvyšším soudem [částka] za rok trvání řízení, základní částku pak modifikoval s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v § 31a odst. 3) zákona č. 82/1998 Sb., jeho rozsudek však byl odvolacím soudem zrušen. Základní částka tedy v této věci činí [částka].

9. Odvolací soud se však neztotožňuje se všemi závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl při úvahách o korekci základní částky ve smyslu § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

10. Soud prvního stupně z důvodu složitosti řízení snížil základní částku o 10%. Byť předmětem restituce bylo cca 100 ha pozemků, skládalo se řízení z řady jednotlivých dílčích částí, v nichž bylo dle soudu prvního stupně možné rozhodovat samostatně. Soud prvního stupně tak důvod pro snížení základní částky shledal ve velkém počtu nemovitostí, kterých se restituce týkala, a z toho vyplývající skutkové složitosti věci, této jeho úvaze nelze nic vytknout. Opominul však hodnotit, že složitost řízení byla v tomto případě dána i jinými faktory, především větším počtem oprávněných osob, z nichž někteří v průběhu řízení zemřeli, a pokračovat bylo možno až s jejich dědici, jak uvedl svědek [jméno] [příjmení], který od roku 2014 věc řešil, původně vystupovalo v řízení deset oprávněných osob, v důsledku úmrtí se jejich počet rozšířil na 15, určitý čas tedy trvalo dědické řízení, jistou dobu si vyžádalo i rozhodování o procesních nástupcích. Dále je třeba vzít v úvahu, že byly zpracovány dva znalecké posudky, což má vždy vliv na délku řízení, v tomto případě na její úvodní fázi v letech 1992 až 1998 Odvolací soud tak oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že vedle složitosti skutkové dané velkým počtem vydávaných nemovitostí bylo řízení do jisté míry složité i procesně a složitosti posuzovaného řízení (skutkové i procesní) odpovídá snížení základní částky o 20%.

11. Odvolací soud se pak rozchází se soudem prvního stupně i v pohledu na otázku zvýšení základní částky pro postup správního orgánu. Soud prvního stupně zvýšil základní částku s ohledem na to, že pozemkový úřad ve věci dlouhodobě nekonal a tím porušil princip přiměřené rychlosti správního řízení. Zde však musí odvolací soud soudu prvního stupně vytknout, že pro tento závěr nemá dostatečnou oporu ve zjištěném skutkové stavu. Je pravdou, že řízení bylo neobvykle dlouhé, když trvalo 20 let, to však již bylo zohledněno ve stanovení základní částky na [částka], tedy na samé horní hranici rozpětí uváděného Nejvyšším soudem. Celkové délka řízení tak nemůže být sama o sobě důvodem pro další zvýšení základní částky. Při hodnocení postupu orgánu veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., soud hodnotí, zda a jakým způsobem orgán veřejné moci reagoval na vzniklé procesní situace, případně i na počínání účastníka, a zda bez ohledu na ostatní okolnosti měly průtahy řízení původ v jeho postupu, zvažováno má být především to, zda reagoval na procesní návrhy bez prodlení, či nikoliv, případně zda bez ohledu na postup účastníka sám prodloužil řízení řešením vedlejších (procesních) otázek. Je však na žalobci, který se náhrady nemajetkové újmy domáhá, aby takové okolnosti v postupu orgánu veřejné moci konkrétně specifikoval v rámci své povinnosti tvrzení, a také prokázal v rámci břemene důkazního. Žalobce v tomto případě, kromě obecného poukazu na nečinnost, konkrétní výhrady k postupu správního orgánu netvrdil. Jak soud prvního stupně uvedl, neměl k dispozici celý a kompletní správní spis, což zřejmě souvisí s již zmiňovanou komplexností a rozsáhlostí restituce, která se řešila po dílčích částech, nemohl tedy z dostupného spisového materiálu zjistit skutkové okolnosti natolik přesně, aby z nich, za současné absence konkrétních tvrzení žalobce, bylo možno učinit závěr rozhodný pro zvýšení základní částky. Teprve až z výslechu svědka [jméno] [příjmení], který věc řešil, a z jehož výpovědi vyplývá, že věc převzal v roce 2014 a v roce 2016 počal činit kroky k pořízení nového znaleckého posudku (což žalobce zmařil), vyplývá, že mezi lety 2014 a 2016, tedy po dobu cca dvou let, nebylo v řízení činěno nic, co by směřovalo k vyřízení věci. Takto zjištěný konkrétní nedůvodný průtah je důvodem pro zvýšení základní částky, s ohledem na jeho poměr k celkové délce řízení však jen v rozsahu 10%.

12. Správně postupoval soud prvního stupně, když snížil základní částku peněžního zadostiučinění z důvodu podílu žalovaného na délce řízení o 10%. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] bylo prokázáno, že žalobce mařil jeho snahu o pořízení nového znaleckého posudku v letech 2016 a 2018, rovněž musel svědek [příjmení] v téže době prověřovat převod nemovitosti do vlastnictví žalovaného, aby mohl posoudit, zda s ním nadále jednat jako s povinnou osobou. Jiný vliv koupě nemovistosti od státu, ani její přestavba, na délku řízení neměla, stejně tak nebyly zjištěny žádné zásadní zásahy žalovaného do řízení, které by měly vliv na jeho délku, proto soud prvního stupně správně vyhodnotil, že z důvodu podílu žalobce na délce řízení je třeba snížit základní částku o 10%.

13. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně i v tom, že posuzované řízení mělo pro žalobce standardní význam. Z hlediska toho, co bylo pro žalobce v posuzovaném řízení v sázce (majetková hodnota), nešlo o řízení, s nímž je obvykle spojován zvýšený význam, což jsou typicky řízení na ochranu cti a dobrého jména, náhradu škody na zdraví, [vedené] řízení, apod. Současně ale nelze ani dovodit, že by význam řízení byl pro žalobce snížený, žalobce evidentně o nemovitost, která byla předmětem restituce (resp. podíl na ní) usiloval a chtěl ji využívat.

14. Odvolací soud z výše uvedených důvodů snížil základní částku stanovenou na [částka] o 20% z důvodu složitosti věci a o 10% z důvodu podílu žalobce na délce řízení, naopak ji zvýšil o 10% z důvodu postupu správního orgánu. Celkem tak základní částku snížil o 20%. Žalobci tedy náležela náhrada nemajetkové újmy ve výši [částka]. Soud prvního stupně žalobci přiznal částku [částka], tedy o [částka] více. Pokud jde o příslušenství, soud prvního stupně správně vycházel z toho, že nárok na úrok z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. žalobci vznikl až ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců od uplatnění nároku u žalované, tj. od [datum].

15. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (I.) tak, že žalobu v rozsahu částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% z této částky od [datum] do zaplacení zamítl, ve zbývající části pak rozsudek v tomto výroku potvrdil.

16. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, rozhodoval nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.). V obou případech odvolací soud vyšel z § 142 odst. 3 o.s.ř. (ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř.) a přiznal žalobci, která byl úspěšný se svým požadavkem na náhradu nemajetkové újmy, právo na plnou náhradu nákladů řízení. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1989/2015, nebo v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, odměna advokáta se v těchto případech vypočte z tarifní hodnoty stanovené po [datum] podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tj. z [částka], a činí [částka]. Výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně činí [částka]. Soud prvního stupně ji správně vypočetl, když vycházel ze stejné tarifní hodnoty, odvolací soud tak může na jeho výpočet v plném rozsahu odkázat. Před odvolacím soudem právní zástupce žalobce vykonal dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání), proto mu náleží odměna [částka], paušální náhrada [částka] a 21% DPH v částce [částka], celkem náhrada nákladů odvolacího řízení činí [částka].